Krakonošova zahrada

Den dlouhý a šedivý jako vdoví závoj, den napouštějící střechy vlhkostí a mysl fatalismem; a jeho hodiny jsou čtyřiadvacet opatrných panen, jež naplnily své kahance špatným olejem a nyní čekají, vyhlížejíce ženicha, jenž nepřijde; tak budou čekati až do půlnoci a budou bubnovati studenými nervózními prsty beznadějně čekajících panen, budou bubnovati vteřiny až do půlnoci, vyhlížejíce ženicha, jenž nepřijde.

Má zoufalá mysli, proč mlčíš? Bav se uvnitř mne jako doma a po svém, bav se zcela neslušně v důvěrném kroužku mých špatných a ještě horších vlastností, jež ti dnes propůjčím k zábavě.

Tiše, praví má zoufalá mysl, chvíle nudy nejsou důvěrnou chvílí nitra; neboť nejsme dosti sami k důvěrnosti; dnes nejsme zcela sami, neboť je s námi Čas.

– Jen skrze slzu v oku a skrze zornici rozšířenou zoufalstvím vidíme čas tváří v tvář a poznáváme jej jakoby osobně. Nikdo šťastný neviděl času a nepohleděl naň. Toliko utrpení chápe čas a trvání; neboť trvání je největší bolest našich bolestí. Ten, kdo se nudí uzavřeně a dlouze, ten, kdo je svírán hrůzou a strachem, a ten, kým zmítá bolestná nejistota, a ten, kdo je napínán čekáním, jež není bez obav, ten, kdo propadl sklíčené melancholii a slyší údery kyvadla jako těžké kroky nočního samochodce po nekonečné chodbě, ten, kdo počítá vteřiny popaden nemocí a bolestí, jež ho hryže, jen tito viděli čas tváří v tvář a poznali jeho pravou podstatu: že čas je utrpení.

Dimenzí života je vertikála, jako i živý člověk je vertikála; jen mrtvole sluší rozměr délkový, a potom všemu, co je smutné a melancholické: času, stáří a minulosti, vlasům, jež jsme kdysi milovali a jež zase jednou najdeme již neživé a zapomenuté v medailnu, a hovoru starce a pohrobní lásce vdovině.

Čas je smutková míra věcí.

Avšak čas je více; neboť je utrpením.

Všichni, kdož se provinili proti řádům tohoto světa, jsou trestáni ztrátou svobody, říká se; budiž. Ale nesvoboda žalářů skládá se z práce a čtyř stěn, tedy z téhož, z čeho se skládá normální svoboda. Ale věznice má svou trýzeň: čas. Práce a spaní, tyto dobré potřeby člověka, procházka a jídlo, den a noc, to vše stává se ve vězení pouze hodnotou časovou a odměřeným časem. Všichni, kdož se provinili proti řádům tohoto světa, jsou trestáni měsíci a pěti a deseti a čtrnácti lety času.

Z nejkrutějších trestů, jež má dnes spravedlnost v rukou, je samovazba: světnice, samota a dvacet čtyři hodiny; po čtyřiadvacet hodin je člověk vystaven tváří v tvář času, a opouštívá celu, v níž byl konfrontován s časem, zdrcen a skleslý. Neboť samovazba je mučení časem.

Tedy čas je utrpením.