Krakonošova zahrada

Uprostřed moře s oblými vlnami jsou Dvojdomé ostrovy. Moře je sladkovodní, neplodné na bouře; a na ostrově bytují ženy podobné dívkám. ) Bytují, pohlížejíce stále na mořský obzor.

Neboť na ostrově není mužů; proto ženy s touhou bytují, pohlížejíce stále na mořský obzor.

Ale z hloubi vnitřního lesa, kde jsou na okraji Zpívající studánky, ale z hloubi vnitřního lesa, kam odvážiti se neleží v povaze žen, s dudovým provodem vačnatých hrdel vycházejí vždy k polednímu v řadových tlupách onanické opice a v půlkruzích se uklánějí ženám, stoudnou radostí se ruměníce na pleťových hýždích, jsou-li pohlazeny.

Avšak Zpívající studánky nemají krásného slohu; neboť jsou nevědoucí a stručné jako národní píseň. Avšak jsou tam ještě Mluvící větry, jimž naslouchati bývá nepokojnou rozkoší pobřežních žen, když večer je učiní zcela zvědavými. Neboť sloh Mluvících větrů je krásný a světový jako sloh nestydatého kapitána, jenž dovede lháti mezi dvěma sousty; tak výmluvný a znalý světa.

„Letíme,“ mluví Větry, „letíme z dálky do dálky, napjati mezi dálkami jako provaz přes moře. Dálka je skoro cíl.“

„Jací jsou mužové?“ táží se jich ženy.

„Zarostlí? Oh, velmi zarostlí. Prolétli jsme rozevřenými prsty jejich rukou, když nás chtěli zachytiti. Též křičí skrze dlaně na mořskou hladinu. Kam mužové pohlédnou, vznikají červené body. Něco vám vzkazovali, když se koupali na mořském kraji, hlučíce.“

„Co vzkazovali muži?“ tázaly se ženy.

„Nemůžeme, nevíme, zapomněli jsme. Oh, ta dálka! Ale když spíte, uléháme na vaše údy a tiskneme vás my; proto ze spaní křičíte. Též se dovedeme smáti homérickým smíchem. Říkali jsme o vás, říkali jsme mužům – něco. Že nás nechytíte?“

Ale za nocí zcela měsíčních vylézají z moře měšťácké želvy a sunou se po písčinách. Tu zmocňují se jich ženy a ryjí jim do polekaných krunýřů své drobné průpovídky in memoriam stylizované za dne na břehu moře:

„Toužiti, chtíti a zase nechtíti: bojíme se chtíti – a želíme nechtíti: a tak je mnoho utrpení bez bolesti.“ – „Naše družka Filé má nesouměrný bok; myslím, že se nesluší na ženu míti nesouměrný bok. Přála bych si, aby to četla.“ –„Je mnohé, co přesněji lze pojmenovati nebo vysloviti vzdechem než slovem.“ – „Je dobře, aby ženy častěji v noci bděly; neboť to činí oči většími. Též prospívá natírati prsa šťávou z lodyhy hluché máty, když žene do květu: avšak příliš voněti již není dobře.“ – „Nebe musí býti velmi vysoko nad zemí; neboť pohlížíme-li dlouho na nebe a potom se ohlédneme na zem, vznikne bolestné zklamání. Potom jsem vstoupila do vody a stříkala jsem krůpěje proti slunci, aby jiskřily.“ – – „Žena má spáti na břiše, aby vzdychala i ze sna.“

Avšak za nocí zvláště tichých a podivuhodných vystupují na břeh vznešené revmatické stařeny, staleté želvy již shnilé a trouchnivějící, starobylé fascikly někdejších žen znalých příchodu mužů, se štíty velmi popsanými. Tu sbíhají se mladé ženy a s tlukoucími srdci rozčileně luští dřevní texty a vzrušivý smysl:

„Když muž kráčí, máš za ním nésti jeho zbraně. Plavaly jsme za nimi, když opět vstupovali do člunů, ale oni nás odehnali vesly. Není slušno, aby žena byla dlouho živa.“ – – „Sto kroků před čluny mužů pluje stud; neuměly jsme se styděti, dokud nepřišli: naše stydlivost je vždy provázena mužem.“ – – „Nedovedla bych říci, jak mužové vypadají; neboť nemáme zde ničeho, k čemu bych je přirovnala; ačkoliv bych řekla, že mají něco podobného se vším, co nás obklopuje.“ – – „Řekli nám, že za naším obzorem jest ještě jejich obzor.“

Tenkrát ženy (následkem nečitelných a rozteskňujících údajů) nemohou spáti, ale bytují, pohlížejíce stále na mořský obzor.

Neboť ve velmi dlouhých a neurčitých obdobích přicházejí na ostrov mužové. Na mořském obzoru vyrazí z libovolné a nepředpokládatelné strany řada jejich člunů (natřených rumělkou) jako hejno čilých znakoplavek s hbitými nožkami a obveselují ostrov. Tu ženy, zchváceny náhlým strachem, čekající ženy se polekají a s hojnými pokřiky prchají do vnitřního lesa, kam odvážiti se neleží jinak v povaze žen.

)

Do té doby však ženy usedají na břehu a zpod sladkých víček neustávají hleděti na kouzelnou čáru obzorovou, jmenovitě večer.

V tu chvíli tlustí a bílí Jeleni, usídlení v hloubi lesa, vybíhají ze svých vnitřních bydlišť směrem k otevřenému moři, a narážejíce příliš košatými parohy o husté kmenoví lesního okraje, říjí z veliké klece směrem k otevřenému moři krásnými hlasy osamělých lesních rohů pro melancholickou rozkoš nábřežních žen.

V tu chvíli Zpívající studánky počnou pěti nezapomenutelně tiše a Mluvící větry ulehnou do smutných klínů žen a odtamtud šeptají náruživě a tlumeně, ve zdloužených periodách a umdlévajících anakolutech svůdného mluvky se zasněnými úmysly;

v tu chvíli tedy ženy zcela se oddají své tragické touze a nekonečné melancholii, velmi podobné oné mdlivé melancholii dívek, jež (nyní) kvečeru otvírají okna a truchlí směrem ven –