Krakonošova zahrada

To proto, že nastala nová noc a na lidi sestoupilo její okouzlení, a bylo k půlnoci.

Po ulicích potloukali se mladí lidé, tlukouce špičkami holí do dlažby. „Odejděme odtud,“ reptali, „neboť krása tohoto města je šedivá. I to století je šedivé, tak jako svítání; ale jakže vychází slunce z mlh za svítání? Jako žena, jež odkládá šaty a vychází nahá a rdíc se.

Ale my půjdeme do Berlína. V Berlíně tančí Olga Desmondová a je nahá. Avšak kdo praví, že je nahá? Vždyť je oděna svou krásou. Pouze ošklivá žena je nahá; zakažte konečně ošklivým ženám ukazovati obličej, neboť je nahý.

Žena je šperk uložený v etuji šatů. Nevěřte tomu, sukně není ženě šatem; sukně je ženě úkrytem.

Lampu ukrýváme pod stínítkem a ženu pod šaty; neboť pozor na oči, říkají slabozrací a obrýlení, blikajíce. Dej pozor, ať neoslepneš!

Ovšem nečistému není nic dosti čistým a čistému není nic dosti nečistého, praví přísloví.“

„V Berlíně tančí nahá Olga Desmondová,“ rozvažovali jsme, „a jmenuje se to umělecké večery; říkají tomu večery krásy. Ale po večeru přichází noc, a kdo by si nevzpomněl na postel, dívaje se na tančící nahou Olgu Desmondovou?“

Tu míjel nás, sně v nátlaku noci, mladý muž a hovořil k sobě: „Láska k ženě inteligentní, toť rozkoš pederastická, dí Baudelaire. A láska k ženě neinteligentní, dodávám já, toť rozkoš sodomická. Co tedy voliti?

Láska k obrazům a obdiv pro krásu nahoty ve výtvarném umění, toť rozkoš fetišická.

Vykleštěný jelen ztrácí parohy. Vykleštěný kohout pozbývá pestrosti a per a stává se tlustým. Vykleštěný básník stal by se tlustým a nezpíval by.

Žena je prvotnější nežli umění. Obdiv k ženě je první formou obdivu krásy. Tak praví G. Naumann, německý estetik.“

„V Berlíně,“ pravili jsme si my, „v Berlíně stala se nahá krása ženy uměleckým požitkem. Chválabohu dočkali jsme se, že padají hranice mezi přírodou a uměním; neboť přirozenost ženy má nyní slouti její uměleckostí; a kde se dříve účastnilo jen přirození, stává se nyní účastným i umění.“

To proto, že byla nová noc: z domů vycházeli tiší šílení a shazovali šaty z volatých těl, pokřikujíce: „Nevíte, že chrámové boží jsme a že duch svatý přebývá v nás? Jsme nazí jako bohové; pojďte se nám klaněti,“ volali na nás.

„Přátelé,“ pravili jsme jim, „jste krásní. Nuže,“ děli jsme jim, „jest již viděti: lidstvo opět sní svůj helénský sen ve večeru krásy. Akadémův háj a jeho stinné platany se již nevrátí, žel ani potůček Ílissos ani procházky studeného Stagířana; ale veliká Fryné se již vrátila. Na shledanou, přátelé!“

Přes zábradlí nábřeží nakláněli se mužové, aby hleděli do modré řeky: „Veliký Pan pronásledoval Syringu,“ říkali, „a prchající panna v úzkostech proměnila se v rákos; i uřízl Pan rákos, zhotovil píšťalu a pískal na ni písně. Veliký Pane,“ pravili, „jsme tvými epigony; neboť my také pískáme své písně na ženě. Jsme básníci.

Jsme věční kojenci živení ňadry žen.“

Olgo Desmondová, snili jsme my, ještě nejsi dosti krásná; neboť nemůžeš ukázati než dvé prsů. „Olgo Desmondová,“ řekli jsme, „ale bohyní krásy je Diana Fryžská se šestnácti ňadry, a kdyby byla bohyně stonohá jako storuký Višnu – ach jaká produkce!

Konečně,“ pravili jsme již znuděni, „dlouhé řeči; co na tom, že se Olga Desmondová obnažuje? Král Otakar obnažil svá prsa před Milotou; a Epaminondas obnažil své rány před vlastí; a Rousseau obnažil své srdce před veřejností. Mužova prsa jsou zarostlá, srdce je červené a rány mokré: proč by tedy neměla Olga Desmondová obnažiti své tělo, jež je lysé, bílé a suché, což jsou přednosti?“