Krakonošova zahrada

Hříchy mládí jsou pojištěním spokojeného stáří, neboť umožňují, aby staroba vzpomínala. Jako z jediné mušle slyšíme hukot celého velikého moře, tak budeme jednou slyšeti z jediného veselého skutku, vyhozeného na břeh pamětí, hukot veškerého svého mládí. Neboť stáří je parazit vlastního mládí. Mládí jsou ony tři chleby a stáří oněch devět košů drobtů nasbíraných na poušti.

Zestárnuvší panna, když přijde její osamělá chvíle, vyjímá šaty, jež kdysi ještě nekryly jejích celých nohou, a nyní páchnou vyčichlými vůněmi a smutkem líných molů; a vyjímá knížky vázané v plyši, mezi jejichž listy jsou květy žluté a suché jako ruce, které je přebírají; tuto herbární vegetaci natrhanou kdysi na úskalích, jimiž – ach jaká nebezpečí, žel! –, jimiž bez úrazu provlékla svůj panenský stav.

Rozkoše okamžiků! Kdo praví, že pomíjejí? Neboť žijí s námi až do naší smrti; a ještě až budeme umírati, k nám přistoupí a budou se s námi loučiti; těžší potom bude rozloučení s okamžiky než rozloučení s celým životem.

, tito pohřbívají živého.