Krakonošova zahrada

Svět ponořený v nočních temnotách. Nad poli a lesy ubírá se měsíc mezi mraky jako lhostejný pasant, ubírá se nad poli, lesy a blázinci, vyvolávaje lunatiky.

MELANCHOLICKÝ MUŽ: Ó měsíci, měsíci byroniku, podobáš se nešťastnému veličenstvu na ebenovém trůně, tragicky bledému králi, jenž zahaluje svou tvář smutečním flórem. Jak vysoko pluješ, závratně vysoko!

MĚSÍC (ignoruje ho).

DÍVKA (vyhlíží z okna): Jak zvláštní! Kdykoliv hledím na lunu, musím mysliti na věci podivně smutné, na neznámou lásku, skrytá utrpení a nevědomé nebo předem marné záměry. Je mi také tak smutno, a jdu již ležeti, abych plakala po celou noc.

KOČKY (vystupují na hřebeny střech a zticha usedajíce, napájejí oči měsíčným světlem, aby tyto tak nesdílné kočičí oči za dne světélkovaly studeným zářením, jehož se štítí bezelstní a prostí lidé).

LUNATIK: Přicházíš zase strašiti, měsíci, duševně chorá planeto mezi planetami? Přicházíš buditi půlnoční bláznění v myslích lidí, kteřížkoliv nejsou dosti chráněni proti tobě?

Je šestero lunárních psychóz: náměsíčnost, záchvaty, vidění strašidel, mořské přílivy, periody žen a inspirace.

Chorý svůdče a tajný smilníku, načínáš panny, vstupuješ do jejich loží a nutíš je, aby ti neplodně a teskně rodily.

Ty bílá masko, ty blázne, ty tichošlápku!

MĚSÍC (ignoruje ho).

NÁMĚSÍČNÍ (stoupají po římsách, potrubí a slemenech domů proti směru gravitace, napřahujíce ruce, nočně oděni, se zavřenýma očima: jiní, vyvoláni lunou, chodí po ložnicích a tiše pláčí zpod semknutých víček, jež víže spánek).

JINÝ LUNATIK (vstává z lože): Můj bože, ta hrůza – – Můj bože, ta hrůza – Nesnesu, aby měsíc – takhle na mne pohlížel. – Tak strašně – Nemohu spáti.

ČERNÍ PSI (vychrtlí hlídači, zdvihajíce mordy k měsíci, vyjí zoufale a opuštěně, jakoby v úzkostné panice).

BLÁZNI (spatřivše měsíc, vyskakují z postelí a lomcují mřížemi v oknech svých cel, jako by se chtěli měsíce zmocniti: jiní usedají na bobek a monotónně hýkají; je to Pašije luny; nakonec vrhají se na sebe a hledí se zardousiti).

HLÍDAČI (spěchají je uklidniti).

KOMENTÁTOR (dívá se na měsíc a mluví): Anaxagorás pravil: Měsíc je kámen. Ptolemaios pravil: Měsíc je trabant. Blázen pravil: Měsíc je živý. Kdo ze tří byl nejvíce bláznem, aby řekl pravdu nejlépe?

Avšak my, kteří víme tak mnoho, my víme, že měsíc je odražené světlo slunce. Tedy luna je obraz slunce viděný jakoby v zrcadle. Luna je zrcadlení.

Veškeré magie jsou zrcadlení.

Člověk spatřil ve vesmíru zrcadlenu svou velikou a tázavou duši a nazval tento zrcadelný obraz bohem. Muž spatřil na ženě zrcadlení svého ducha a nazval je ideálem. Dítě spatřilo ve tmě zrcadlení svých vytřeštěných horečných očí a nazvalo je strašidlem.

Veškeré magie jsou zrcadlení.

Též luna je zrcadlení (zrcadlo slunce). Proto ji nazývám imaginárním sluncem; též ji nazývám sluncem neskutečných věcí. Luna je fantom slunce; tedy je slunce fantomů.

Proto Diana vodí své bílé chrty a Trivie kreslí muří nohu v prachu rozcestí, když vychází úplněk; a v jeho světle těžkými kroky obchází Vij, skrývaje pod víčky pohledy, jež usmrcují; a vodní ženy uléhají v rákosí, vystavujíce chladná ňadra poledni měsíce; též mrtví vstávají a seřazují se v chorovod, zatímco z lesů je slyšeti hlasy, jež lekají chodce.

Neboť luna je sluncem neskutečných věcí; tedy je sluncem fantazie, dále hrůzy, touhy, jež magnetizuje pozdní bdělce, a tajemna, které je skličuje lunární sklíčeností.

Pochopil jsem tě, měsíci.

MĚSÍC (ignoruje ho a ubírá se mezi mraky jako lhostejný pasant, ubírá se nad poli, lesy a blázinci).