Písně kosmické

Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.

Kolem Slunce mdlobou hasnoucího

kroužit budou planet mrtvoly.

Země bude siná, tichá, němá.

Dávno bude po všech lidstva synech —

v prach a jíní rozpadla se těla,

dávno bude po všech slávy činech —

touha někam v vesmír odletěla;

dávno po srdci i jeho bolu,

dávno dohořelo milování,

jásot odvanut i žalování,

dávno, dávno, poslední co píseň

zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň —

všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,

bol i radost v kámen ztuhly spolu.

K příkrovnímu, lhostejnému nebi

povrch Země příšerně se šklebí,

Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.

Mrazný éter do povrchu pere,

šklebinou se k Země nitru dere —

Země puká tiše, nezapraská,

Zem se trhá tiše, beze zvuku,

Zem je němá, dožila svou muku. —

Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.

Šerou prostorou jak černá rakev

Země krouží slábnouc, slábnouc v letu,

jak když orel těžce postřelený

ve spirále děsně obrovité

dolů letí — letí — letí —

Dopadne Země k Slunci zpět,

ze Slunce šlehne plamů květ

jak života na úsvitě,

a vzdálené hvězdy a širý Svět

zví, že se tu naposled — naposled

líbají matka a dítě.