Písně kosmické

Seděly žáby v kaluži,

hleděly vzhůru k nebi,

starý jim žabák učený

odvíral tvrdé lebi.

Vysvětloval jim oblohu,

líčil ty světlé drtky,

mluvil o pánech hvězdářích

zove je „Světa krtky“.

Pravil, že jejich hvězdný zkum

zvláštní je mírou veden,

dvacet že milionů mil

teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněm pro příklad,

— věříme-li v ty krtky —

k Neptunu třicet loket je,

k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci

— žáby jsou divem němy —

ze Slunce že by nastrouhal

na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,

paprskovými klíny

štípajíc věčnost na rok a

směnkové na termíny.

O kometách že těžká řeč,

rozhodnout že to nechce,

míní však, že by nemělo

soudit se příliš lehce.

Nejsou snad všecky nešťastny,

nejsou snad zhoubny všecky,

o jedné ale vypráví

sám rytíř Luběněcki:

sotva se její paprsky

odněkud k nám sem vdraly,

vskutku se v glinské hospodě

hanebně ševci sprali.

O hvězdách potom podotknul,

po nebi co jich všude,

skoro že samá slunce jsou,

zelené, modré, rudé.

Vezmem-li pak pod spektroskop

paprslek jejich světla,

že v něm naleznem kovy tyž,

z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě

šuškají posluchači.

Žabák se ptá, zdaž o světech

ještě cos zvědít ráčí.

„Jen bychom rády věděly,“

vrch hlavy poulí zraky,

„jsou-li tam tvoři jako my,

jsou-li tam žáby taky!“