Písně kosmické

V pusté jsme nebeské končině,

Slunce i se planetami,

jinde je světů jen naseto,

my jsme tak světově sami!

My když i nožičky vyšvihnem

do šipkých světelných skoků,

letíme k nejbližší sousedce

přece jen trojici roků.

„Paničko Alfo Kentauri,

poptávce dovolte ňáké,

matička Slunce se dává ptát,

máte-li dětičky také.

Nás je vám, stydno až vyslovit!

Je nás tam doma jak smetí,

matička zvláštní má ‚hvězdáře‘,

kteří jí sčítají děti.

Některé z nás, ty už umřely,

některé ještě se rodí,

některým mladicky do skoku,

jiné jak o berlách chodí.

Uran a Neptun — tak pro příklad —

dávno jak rampouch jsou tuhy,

vedle nich v posledním tažení

Saturn i se svými kruhy.

Jupiter také už zvadlý kmet,

pleť jeho žlutě tak září,

ledové ruce, líný chod,

široké vrásky ve tváři.

Promrzelý je to kolohnát!

Ač že vám sotva se plazí,

my když se nejpěkněj točíme,

on nám to, habán ten, kazí.

Mars — no ten ještě by prošel přec,

jen kdyby nebyl tak rudý,

to je to: hbitým že pijákem —

voják as po světě všudy.

Země — ach Země! Toť ženuška!

Při práci věčně jen hravá,

plna je květů a písniček

mladá jak lípečka zdravá.

Ještě pak: holčička Venuše,

kypící, bující poupě,

a skoro matce až na klíně

Merkur, to nemluvně hloupé.

Je vám to pečlivá matička,

kol sebe drží nás mladší,

ale i postárlé propouští,

jen až kam zraky jí stačí.

A jsou i planety takové,

které už před časy zvadly,

jejichžto trouchnivé mrtvoly

v komety již se rozpadly.

Odlétly, ve hvězdách zmizely,

už se i rozprchlé zdály,

matička na ně jen vzpomíná

v světové myšlének dáli.

Někdy se po nich však roztouží,

náhle je stáhne až k sobě,

ohnivé slzičky žíhají

po nebi v němé té době.“