Písně kosmické
Jan Neruda · Kapitola XXXI
PODŘIPSKU věnováno · Kapitola XXXI
Zelená hvězdo v zenitu,
sviť vesele, vesele!
Když si tak někdy vzpomenu,
jak staří jsme přátelé!
Před lety jsi mne slyšela,
jak jasně jsem zavýsknul,
když jsem své děvče poprvé
si na prsa přitisknul.
Před lety jsi mne viděla,
jak děsně jsem ublednul,
mrtvou když její ručinku
jsem k ústům svým pozvednul.
To jsou jen drobty života,
jen bubliny pramene,
člověk si na ně během let
tak náhodou vzpomene.
Radost i žal my přežijem,
my přežijem cokoli! —
Nač ale náhlá slza ta —
vždyť mne to už nebolí?
Text podle vydání: Básnické spisy Jana Nerudy – část druhá – Písně kosmické tak, jak bylo vydáno F. Topičem v Praze v roce 1907. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Text díla (Jan Neruda: Písně kosmické). Předčítání používá hlas vašeho prohlížeče nebo telefonu.