Písně kosmické

Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení

den se s nocí střídá jak dvé mnichů,

jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,

jen co mrtvých stráže na modlení.

Střídají se v svatém, hlubném tichu,

beze smavých červánkových hříček:

den tam neodvírá růžově svých víček,

náhle plane v plamenné své hrůze.

Jeho krok je němý, bez pospěchu,

nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,

nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů —

mrtvol nemá dechu ani slechu.

Slunce žhavé v černém visí nebi,

dolů z něho střely ohně srší,

proudy ohně dolů z něho prší,

ohně oceán se dolů lije —

mrtvá půda příšerně se šklebí,

s žízní děsnou, zimničně horoucí

žhavé proudy ohně lokem pije.

Kdyby bylo oko tam živoucí,

jediné je sžehne slunce políbení,

ale není tam to oko — není!

A ta noc — to hrob v svém rozšklebení!

Bez rosy noc, jež by vandrovníku

perel do kadeří navěsila,

beze snů noc, jež by milovníku

milých kouzel srdcem rozesila.

Hvězd tam plno, plno v černém nebi,

kdož by sčítal vše je světlonoše!

Ale všechny planou bez rozkoše,

bez hravosti, chvějné bez sladkosti,

svítí jako drobné bílé lebi,

jak když z černé země bílé svítí kosti.

Ach, ta noc! Ta není obraz milosrdí!

Jedním dechem plamy v ledy tvrdí —

zima, zima, mráz až v báj rostoucí —

by tam bylo srdéčko kés vroucí,

v jednom trhlo by se okamžení,

ale není tam to srdce — není!

Měsíc mrtev. Siná jeho stále

tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,

jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.

Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,

světla slavně kolem něho víří —

Měsíčku, by bylo citného ti zoru,

dnem i nocí zřel bys na obzoru

vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.