Písně kosmické

Měsíček, pěkný mládenec,

s jemně zářící lící,

oblétá Zemi panenku

jak holub holubici.

Když ji hled jeho políbí,

zvlní se ňadra její,

oheň se vnitřní rozkypí

a rty se žárem chvějí.

Přece se věčně upejpá,

ret její vždy zas chladne,

stoudně si vede v povzdálí —

a Měsíc schne a vadne.

Znej ty panenky jako já,

budeš si vést jináče:

ve dne se každá upejpá —

a v noci blahem pláče.

Panenka Zem po celou noc

hledí k Tvé sličné tváři —

k ránu je plno rosných slz

jak dívčím po polštáři.