Slovenské pohádky a pověsti

O tom, co vám ja nyní iděm rozprávať, neví ani ta striga, co už sedmkrát na Tokajském hradovišti na rákoši byla. – Byl jednou jeden otec, a ten otec měl jednoho syna, kterého jmenovali „Něbojsa,“ – protože neznal, co je strach. – Jak mu kdo povídal, že tam nebo onde máce, hned tam šel, i byť o půlnoci bylo. – Ať slyšel sebe strašlivější věci povídat, při nichž jiným vlasy hore vstávaly, on se tomu smál; a mohli ho postavit, kam chtěli, do pustých kostelů, do kostnic, k šibenicím, všady šel beze strachu. – Jednou napadlo mu zkusiti světa. „Keď tuto takej veci niet, čo by ma prestrašilo, puojděm svetom a něodpočiniem, pokiaľ nězkusím, čo je to báť sa,“ – povídal si a také hned úmysl svůj otci oznámil. – Otec syna svého velmi miloval a nemilo mu bylo, že chce do světa odejíti. Bál se, aby ho smělost ku zkáze nepřivedla, a protož odvracel ho od cesty. Slíbil mu, že ho naučí báti se, aby jen doma zůstal. – „Tak sa vám to něpodarí, otěc,“ řekl mu Něbojsa. – „No, keď ta něnaučím, potom choď do sveta; prepustím ťa.“ – Zůstalo při tom; syn čekal, kterak ho bude učiti otec báti se. Otec šel se poraditi s kostelníkem, co by udělati měl, aby syn báti se naučil. – Slíbil mnoho peněz za to, jestli by se kostelníkovi podařilo něco vymysliti, čeho by syn se bál.

„Eh, to ja ľahko spravím. Len ho dněs večer ku mně pošlitě, veď uvidítě, že ho tak nastraším, čo mu hor koncom vlasy stávať budú. Muožtě veriť, že sa mu odněchce do sveta ísť,“ – řekl kostelník.

Otec šel potěšen domů a večír pozdě poslal syna ke kostelníku. – Ten zatím vzal mrtvé tělo z kostnice, vylezl na věž a přivázal je na zvonovou váhu; když Něbojsa přišel a kostelníka se ptal, co mu dá za práci, že je od otce k němu poslán, tu ho žádal kostelník, aby šel místo zvoníka devátou hodinu odzvoniti, že je zvoník chorý.

„Cože by som nie, varu vďačně,“ řekl Něbojsa, a hned také do zvonice lezl. – Tma bylo v zvonici, že sotva pod zvony se domakal. – Hmatal po provaze a nahmátl spolu i studené nohy, a hmataje dále, cítil pod rukama lidské tělo, visecí na váze zvonu. – „Kýho paroma,“ zkřikl Něbojsa, „keď si chorý, prečo něležíš na peci; tu sa ti eště na váhu vytára a zvon ani len pohnúť němuože. Hybaj dolu!“ – Myslel šuhaj, že to chorý zvoník, když ten ale ani slova nepromluvil, ani se nepohnul, tu se domrzel. Napomenuv zvoníka, aby se držel pevně, začal zvoniti. – Tělo houpalo se a měsíček skrze skulinu zasvítil; Něbojsa viděl ssinavé tělo a přestal zvonit. „No, dolu že choď a zvon pusť,“ volal naň, „hádam ťa i ruky bolia.“ – Když ale zase žádnou odpověď nedostal a tělo se nehýbalo, odešel mrzut ze zvonice, řka domnělému zvoníku: „Keď něchceš, zostaň tu, nědbám, hoc sa aj strepeš.“

„Čo tam, akože sa ti vodilo?“ – ptal se ho kostelník, jak k němu vešel.

„I horká, čo by sa mi malo vodiť, ten blázon zvonár chorý sa na zvon vydriapal a něchce dolu ísť. Tak som sa i kus namrzel a nahal som ho viseť.“

„Dobra, dobre, ďakujem ti za poslúženia, ale by si dobre urobil, keby si aj zajtra prišiel, mal by som ti dačo naručiť,“ – řekl mu kostelník. Něbojsa přislíbil, že přijde, a odešel domů. Otec čekal ho dychtivě, myslel, že už ví, co je strach, a Něbojsa neměl o strachu ani pojmu. – Druhý večer přichystal kostelník do kostela rakev, svíce a vše, co k mrtvému tělu příslušno. Potom poručil ženě své, aby šuhajovi, až přijde, řekla, by šel hlídati do půlnoci mrtvé tělo do kostela, od půlnoci že bude on hlídat, že si zatím lehl. – Potom když setmělo se, šel do kostela, zabílil si tvář, zabalil se do bílé plachty a lehl si do rakve. – Nedlouho potom přišel Něbojsa; podíval se na mrtvé tělo, sedl k němu, chvílemi vstal, chodil po kostele a zase sedl. – Tu, když odbila jedenáctá, domnělý umrlec se v rakvi posadil. – „Čože mňa tu něpokojíš? Sem ľahni na moje miesto, síce zdráv něodíděš.“

„Nože no, čože si? Ľahni len ty, ja s mrtvými nič němám,“ – odpověděl mu Něbojsa; – umrlec ale pomalu vstával, a ruce proti šuhajovi vztahoval. – „Strela ťa metala! – Mně sa vidí, že si sa s tým svetom dobre něrozžehnal, muožem ti preto pripinok dať.“ – To řka, zdvihl Něbojsa fokoš a třískl domnělého umrlce přes hlavu, že se do rakve potácel. – Tu bila dvanáctá, a Něbojsa zavřel kostel a klíč donesl kostelníkové. – „Akože sa vám tam vodilo?“ ptala se ho žena. – „Nuž veru dobre, hiba velmi som sa pohněval na toho mrtvého. Lebo sa raz začal hniezdiť, hore sa dvíhal a mňa na druhý svet chcel volať. Tak ma dopajedil, že som ho tresk po hlave, šak sa mu odněchce vstávať.“ – Nato odešel Něbojsa domů a žena běžela do kostela, kde muž omráčen v rakvi ležel; sotva že ho vzkřísila. Odřekl se učiti déle šuhaje báti se. –

Když viděl otec, že syn báti se nenaučí a světa se odříci nechce, vypravil ho, jak nejlepší mohl, a Něbojsa dal se na pochod. Kolik dní cestoval už, a vždy jen tmavým, háštrovým lesem; přes grúně a úbočí lezl, pod ohromné zápole, přes bažiny se brodil, na cúděnice, na poľany, na valašské luby přišel, ale o člověku ani památky; jen mrmlání medvěda slyšel a zpěv ptactva. – Stravu, co matka mu s sebou dala, chléb, oštiepky, slaninu, vše již strávil; a musel živiti se čučorietkami, malinami, jako medvěd, když mu je zle. – Již se bál, že bude muset v tom lese snad zahynouti. Tu jednou vyšel na vysokou hoľu a kol kolem se ohlížel, zdali jakou dědinu, hrad nebo dvorec uvidí. Ale neviděl ničehož. Vyšplhal se tedy na vysoký dub. S toho kol kolem se ohlížeje, v jednom údolí viděl cosi stavení podobného. – I dobře si pamatoval, v kterou to bylo stranu, a když dolů slezl, v tu stranu se dal. Ale musel ještě mnoho pyrtí prolézti, než přišel do onoho údolí. – Tam ale viděl před sebou pěkný hrad: nerozmýšlel se dlouho i vešel do brány. Ale ve dvoře nikoho – ani v pitvoru, ani v izbách. Všude jako v hrobě. – Celý hrad šuhaj prošel, živé duše nenašel; ale v nejozdobnější světnici našel stolek pokrytý ubrusem a na něm čerstvě vařená jídla a láhev vína. – „I veru že si mi uhovel, ktokoľvek si,“ pravil Něbojsa, a zasednuv k stolu, jedl a pil do vůle, a velmi si bláhal, že se mu tak dobře daří. – Když se byl najedl, ohlížel se po světnici, a tu viděl, že tam také jedno čisté lože přichystáno; bylo mu to velice divné, a myslel, že přece někdo v zámku být musí, kdo mu takto lahodí a za vuoľou idě. A protož ještě jednou pustil se do hledání. – Když tak sem a tam chodil, viděl dvířka, jež dříve nepozoroval; i otevřel je a před sebou spatřil utěšenou zahradu. – I zachtělo se mu na zahradu se podívati, a také hned šel, by si ji prohlídl; – bylo v ní překrásných květin i stromů, ale jako v zámku, tak i tam nebylo živé duše. – Konečně došel k malému jezeru, a hle! – uprostřed jezera viděl obraz krásné panny, ale bohužel byla po paží ve vodě zamorena a zakleta. Něbojsa nemohl z její tváře očí spustit a pravil k ní: „Krásna panna, poď von z toho jazera a buď mi v mojej samotnosti za tovariškyňu!“ – Na to ona mu odpověděla:

„Milý šuhaj, nemožno mi je k těbe prísť.“ – „Nuž a prečo? Či ty už dávno sa tak trápiš? – A čože za príčina, že si na to prišla? – Ktože o těba starosť má? A prečože v tom zámku ľudia něbývajú?“ – ptal se jí šuhaj.

Na to zase panna takto povídala: „Muoj otěc bol v tomto kraji kráľom, a eště teraz za Čiernym morom medzi troma vrchy kraľuje. Pokiaľ tu býval, oborili sa na něho druhí kráľovia a všetko mu odobrali, krem toho samotnieho zámku. Nedlho potom dvanásť pekelných potvor prišlo, tohoto zámku sa zmocnily a mojich rodičov na zkazu obrátit chcely; ale že muoj otěc i moja mať kráľouskuo pomazania prijali, tie potvory škodiť jim němohly. Len mňa jedinkú ako něpomazanú do velkej kliatby položily. Ach, už dvanásť rokov minulo, čo tu trpím, a nik je nie v stave mňa vyslobodiť.“

„Ach, něbožiatko!“ pravil šuhaj, „nuž v čomže tá tvoja kliatba záleží? A jakože by bolo možno těba vymeniť a vyslobodiť? Ja rád ošanujem pre těba i život svoj.“

S velkou radostí to Kniaga poslouchala, a hned mu vyrozprávěla, co by k jejímu osvobození vykonati měl, řkouc mu takto: „Muoj drahý priateľ! Ak mňa ty ztaděto vyslobodiť chceš, za tri dni každý děň jednu hodinu veliké muky podstúpiť musíš. Ak mňa vymeníš, i zámok od kliatby vyslobodíš, ale ak sa ti něpodarí, ty za ten pokrm a nápoj, čo si užil, vlastným životom zaplatíš, ako sa to i druhým pred těbou stalo. Ale ja mám dúfania, že obstojíš, ak len trpezlivo všetko podstúpiš, čo následovať budě. Ak sa na to podberieš, hněď dněs na večer všetky tie pekelnie potvory k tebe prídu a budú ťa najprú pekně vítať, ty ale na jejich reči ani slova něodpovedaj. Keď uvidia, že jim něodpovedáš, chytia sa do těba, budú ta chciet skántriť, ale sa ty něpreľakni, ani slova něpovedz a mečom ich rúb. – Keď uděrí hodina, prestanú ťa mučiť, odídu preč, a ty na tú posteľ si ľahni, nad ktorou jeden pohár visí. Vezmi si z toho pohárika masti, potri sa ňou, a v tom okamžení uzdravený buděš. A to urob, koľkokoľvek ráz ťa mučit budú.“

„Všetko, všetko, čokoľvek kážeš, pre těba podstúpim. Boh mi buď na pomoci!“ pravil šuhaj a s tím odebral se od té zakleté kněžny. – Navrátiv se do své izby, sedl k přihotovené chutné večeři a beze strachu jedl a popíjel. Po večeři zapálil si pipku a čekal na určenou hodinu. Okolo jedenácté strhne se v zámku strašlivý třesk a buchot, jako by se celý zámek propadnouti měl. Šuhaj skočil, připjal si meč, potom čekal, co se bude dále díti. Tu po malé chvíli vhrnulo se do izby všech těch dvanácte potvor, jsouce velikými kyjany ozbrojeny. První měla jednu lví hlavu, druhá, dvě, třetí tři, a tak to šlo výše; ta dvanáctá dvanácte lvích hlav měla. Nejprv ho pěkně vítaly, všeliké otázky mu zavdávaly, ale potom na něho zaskakovať začínaly.

„Či si to ty ten, čo našu moc a naše kráľoustvo podvrátiť chceš? Či sa ty smieš na to dávať, že Kniagu z našich rúk vyslobodíš? Hu hu, hu hu, ty něujděš našich rúk, tu tvoje kosti rozhádžeme a dodrvíme, hu hu, hu hu!“

Šuhaj oněměl jako ryba. Všechny potvory nad tím mlčením se polekaly, neboť to držely za planý znak. Tu se ale náhle šuhaj rozpajeděn pustil mezi a rúbal do nich, pokud jen vládnul. Konečně ale stlučen od jich kyjanů umdléval; vtom uhodila dvanáctá hodina, potvory svoji moc ztratily a pryč odešly poberouce s sebou těch, které byl Něbojsa pobil. Šuhaj potřel si tělo mastí z poháru, a jak mu bylo předpovědíno, tak se i stalo, v té chvíli ozdravěl. – Potom lehnuv na lože, usnul a spal do bílého dne.

Sotva ráno svitlo a Něbojsa se prebral, už ho jídlo na pokrytém stolku čekalo. Ihned s chutí si zajedl. První jeho myšlenka byla podívati se do zahrady a kněžnu navštíviti. Velmi se podivil, vida ji po pas nad vodou osvobozenu. Za čas ani promluviti nemohl, tak se do její krásy zahleděl. Její pěkné belasie oči, zlaté vlasy, po bílém hrdle a prsech spuštěné, tak ho omámily, že nevěděl, co má dělati. – I ona se naň podívala mile, a tvář její byla mnohem jasnější než před tím dnem.

„Moja utěšená krása, poď do mojich rúk, na moje prse!“ – volal na ni Něbojsa.

„To mi eště němožno,“ odpověděla kněžna, „ale ako vidíš, dněs som oveľa slobodnějšia, ako posiaľ. Keď ty chceš, aby ja z toho miesta k těbe vyšla, eště dva večery v mukách prežiť musíš.“

„Čokoľvek podstúpiť musím pre těba, to milerád podstúpim, aj muoj život za těba položím,“ zvolal šuhaj.

Tak hovořili a jeden druhého těšili až do mraku; Něbojsa nechal svou milou kněžnu v jezeře a odešel od ní, jako by mu bylo síly přibylo.

V světnici ho již zase večeře očekávala. Rezko povečeřel, ale když se ta nešťastná hodina blížila, začínal býti zkormoucen. Vidělo se mu, jako by po jeho chrbtě mravce hniezda robili.

Raz se začnou hosté hrnouti, a jako první, tak i druhýkráte začali k němu přívětivě hovořiti a všelicos se ho vyptávali. – On ale stál jako stěna, potom ale, vytáhnuv meč, začal jich česat. – Ani jeden z nich se k němu nepřiblížil, aby jim nebyl odťal nos, ucho nebo hlavu. Čím dále to ale trvalo, tím více i síly jeho slábly; potvory, zpozorujíce, že ochabuje, obstály ho, schytly a do jedné velké paloty odvedly. Tam vzaly měch, šuhaje nadúchaly, že se div nerozpuknul, a pak jím mezi sebou metaly a kyjemi ho odrážely, jako by na loptu hrály. Byly by ho jistě i zabily, kdyby nebyla udeřila dvanáctá. Potvory zmizely, zanechavše Něbojsu polomrtvého na zemi ležeti.

„Akože sa ja k mojmu poháru dopravím!“ vzdychl si šuhaj – ale přece se pomalu vláčel, až se k svému loži a poháru dovlékl. Jak si rány namazal, hned byl zdráv. Lehl na odpočinek a ráno čerstvý zase vstal. První jeho chůze byla do zahrady, kněžnu navštíviti. Tato uradovaná a veselá rámě proti němu rozpjala; již na samém vrchu vody stála jako na suchu. „Poď, poď, duša sladká, do mojho náručia!“ zvolal netrpělivě.

„To urobiť němuožem, muoj jedinký priateľ, lebo moje nohy sú eště na vrch vody prikovanie,“ odpověděla ona. Tu tedy jeden druhému žaloval, jeden druhého potěšoval a napomínal k setrvání až do konce. Kniaga mu nevěděla jak děkovati, že ji svobodí, a Něbojsa nemohl se na krásu její dosti nahleděti do večera.

Do své izby v ustanovený čas šuhaj se navrátil. Na stole přihotovená jídla netěšila ho, duši jeho obklíčoval strach, věděl, že bude zajisté strašně mučen. – S večerem se začalo mračiti, blýskati, a strašná hrmavica se přihnala; celý zámek se třásl jako síto. V jedenácte hodin přihnaly se potvory a veliký rožeň s sebou přivlékly. Něbojsa se ulekl. – Vítaly ho jako předešle, přívětivě s ním hovořily, na všelicos se ho vyptávaly, ale když jim na vše neodpověděl, jako zběsilé se do něho pustily. – Než i on se udatně bránil a tak meč jeho do nich sekal, jako do kapusty, až se jich hlavy po světnici kutálely. Jak se tak bránil, meč se mu zlomil; tu ho tři největší potvory uchytily, a že ho na ten rožeň napíchnou a upekou. Byly by to i udělaly, ale vtom udeřila dvanáctá, potvory moc ztratily, klíče od zámku oddaly a pryč ze zámku zmizely, by se více nevrátily.

Něbojsa, sláb, ubit, jak se pomastil, na odpočinek odešel a do bílého rána spal. Ráno pak občerstven do zahrady k své osvobozené kněžně pospíchal.

Zdaleka již viděl ji velmi nádherně a slavně oblečenou po jezeře choditi.

„Skončil som, čo mi bolo naručeno, teraz poď, zabudni na tvoju kliatbu i muky!“ volal na ni zdaleka.

„Milerada,“ odpověděla Kniaga, a radostně k němu běžíc, objímala ho a zlíbala. „Do večnieho vezenia som bola odsúdzená,“ pravila dále, „těbe ďakujem za svoje vysloboděnie. Za túto vernú lásku, ktorú si mi dosvedčil, nemám ti čo inšie dať, sama seba sa těbe dávam. Na sveděctvo, že ja chcem a buděm večně tvoja, tento biely ručník, na ktorom moje meno zlatými literami vyšito, ti darujem. Len to mi eště prisľúb, že ma najprú k mojmu otcovi odvedieš, a potom buděm na veky tvoja.“ Něbojsa svoji milovanou kněžnu za pravou ruku uchopil a slíbil jí, že nikdy jinou mimo ji za ženu míti nechce a jen ji že milovati bude do smrti. – Takto rozmlouvajíce šli do zámku. Tu našli velmi mnoho lidí, kteří též s kněžnou od klatby vysvobozeni byli. Všickni se nad touto proměnou radovali, Něbojsu co svého osvoboditele žehnali a do služby se mu dávali. – Tak se stal Něbojsa velkým pánem, měl zámek, poddané a krásnou verenicu.

Za nedlouhý čas potom umínil si šuhaj žádost kněžny vyplniti a k otci jejímu ji zavésti. Připravili se tedy a s celým komonstvem na cestu se vydali. – Byli veselí a šťastní – ale že jim to štěstí dlouho netrvalo. Čtvrtý den cesty se končil, a oni přišli na noc do jednoho tmavého lesa. „Eh,“ povídá Něbojsa, „musím ti ja lepšie miesto vyhľadať; tu musí byť dakdě voľáka čistinka, kdě by sme si alespoň ohníka naklásť mohli. Ty ma len tu čakaj, ja sa iděm málo poobzerať a potom ti s výpoveďou príděm.“ S těmi slovy odešel.

Dlouho se toulal po tom lese, až vyšel na sám vrch, odkudž viděl krásnou zahradu; i obrátil se hned k ní, a čím blíže šel, tím se mu krásnější zdála. Viděl v ní překrásné květy, ale bál se dovnitř vejíti. Konečně mu to ale přece nedalo, osměliv se, dvéře otevřel a dovnitř se vkradl. – Jak se tam prochází, tu znenadání vidí za sebou tři pěkná děvčata. Nebylo mu ani tak, ani tak – jen se rychle do nejkrásnějších hustých růží utulil, domnívaje se, kdyby ho shlédly, že by zle obstál. – Jak ty děvčata okolo něho šly, praví ni starší: „Hlaďtěže, sestry moje, tu voľačo musí byť, něvidítě, ako sa celý ružový ker trasie?“ – „Kto by tu bol, šak tu nikdo něchodí,“ poví druhá.

„Ba veru sa tu dačo hýbe!“ – zvolá třetí. – Rozhrnuly listí a tu našly Něbojsa. Pěkně ho vyvolaly ven, vzaly mezi sebe a do zámku si ho odvedly. V tom zámku bydlela ježibaba, a to byly její tři dcery. Něbojsa i ježibabě i jejím dcerám se zalíbil, bylť člověk pěkné postavy, i uradily se mezi sebou, že ho k tomu přivedou, aby si jednu z nich vzal, a dříve že nepopustí, dokud by se jim nezaslíbil. Začaly ho přemlouvati, prositi, hroziti, ale vidouce, že ničeho s ním nesvedou, zavřely ho do temnice; tam ho žízní a hladem trápily. – Mezitím Kniaga svého ženicha všude hledala a velmi hořekovala; vidouc ale, že se mu zle povoditi muselo, pustila se světem, kam ji oči vedly.

Třetí den i Něbojsa na svobodu pustily, neboť slíbil, že si jednu z ježibab vezme. Ale přece mu nevěřily a stará ježibaba mu porobila tak, že nemohl dále čtvrt hodiny od zámku se vzdáliti, vždy se musel zase vrátit. Zarmoucen přecházel sem tam po dvoře, všecky kouty prohlížel, na vše strany hleděl, jestli by přece snad svoji milou někde spatřil. Ale vše nadarmo – srdce ho bolelo, plakával jako dítě. „Puojděm za ňou, a kdě len vo svetě budě, si ju vyhľadám,“ – myslíval si, ale tato mienka nic mu něosožila, když se nemohl od zámku vzdáliti. Jako holub jestřábovi, tak on těm bezbožnicím v drápech vězel, nemoha si pomoci. Od toho ustavičného trápení něborák tak upadnul, že nohami zaplétal. Byl ho jen stín.

Jednou jde na procházku k lesu a velmi po cestě svoji ztracenou milou oplakává. Tu přijde jedna múdra žena k němu. „Nuž, človeče, čože sa ty tak smútiš?“ ptá se ho ta múdra žena.

„Keby stě veděli, stará matka, čo ma trápi, i vy by stě zaplakali nado mnou,“ odpověděl jí Něbojsa. „Já viem, čo ti chybí,“ pravila múdra žena, „ale sa len tak nětráp, veď sa to všetko napraví. Nuž, a či by si preca len rád tú tvoju milú vidieť?“

„Ach, akože vy, stará matka, o mojej milej vietě?“ ptal se udivený Něbojsa.

„Ej, čože by to bola za robota, keby ja to němala vedieť čo sa po svetě robí. Len povedz, či by si rád tú tvoju Kniagu vidieť?“

„Eh, len jedinký raz by ju rád vidieť, potom nědbám, hoc i hněď umrem,“ zvolal šuhaj.

„Keď je tak,“ praví usmívajíc se múdra žena, „tú radosť ti ja urobím. Hľa túto zelinku, vlož si ju do lavej čižmy pod slamu, a choď prosto na tvoju hospodu. Neboj sa, tvoja gazdina něbudě viac nad tebou vlády mať. Ak náhle do domu príděš, hněď sa ježibaba na mačku spraví a budě na těba skákat, a ju ty len lavou nohou kopni, pospolu sa na kolomaz rozleje. Potom tvoje veci pober a priď ko mně, ja ti cestu ukážem, kdě sa máš obrátiť.“ – Sotva Něbojsa toto naučení vyslechl, hned vše udělal a domů se vracel. – Ještě obdělač byl, už proti němu jedna veliká kočka mroukajíc běžela a hned na něho skákati počala. Ale on ji kopnul a ona se na kolomaz rozlila. Potom svoje věci pobral a jak mu povědíno bylo, k múdré ženě se navrátil.

Tato čekala ho a v ústrety mu jdouc pravila: „No, či si tak vykonal, ako som ti kázala?“

„Hej!“ – odpověděl Něbojsa.

„Tak sa němáš čoho báť,“ odpověděla stará; „tá tam zůstaně rozliata, kým ja nápravu něurobím. – Teraz choď touto prostrednou cestou, nevykroč ani napravo ani nalevo, len všudě prosto. Príděš k jednomu vysokiemu vrchu. Do toho vrchu uvidíš porobené stupně, a po tých stupňoch puojděš až na samý vrch. Na tom vrchu najděš velikú, krásnu zahradu, a v tej zahradě mnoho pekných kvietočkov. Každý kvietok je ale človečou kosťou pritlačený. Ty všetky tie kuostky do jednej jamy snos a dnu zahrab. Ten skutok ti budě k štastiu slúžiť. Ak ma něposlúchněš, čo ti kážem, něvykonáš, tedy na to príděš, že tvojimi kostmi zase druhie kvety popritískané budú. Pri tejto robotě pristúpi k tebe jedna potvora a budě ťa za tvoj skutok chváliť, potom sa ťa spýta: Co za to žiadaš, že si tie kosti snosil a pochoval, a kvety od ťažkého vezenia oslobodil? Ty ale ničoho si něžiadaj, len aby ti tá potvora povídala, kděby tvoja najmilejšia bola. Lebo tá potvora je kráľom nad všetkými štvornohými zvieratmi.“

Něbojsa slíbil, že všecko tak udělá, jak múdra žena praví, a s poděkováním odešel od ní pryč. Šťastně se dostal do té zahrady; jak mu bylo praveno, tak i vše bylo. Posbíral z květin kosti, pochoval do jámy, a kvítky všechny pospolu občerstvily. Když dílo svoje dokončoval, zastihla ho při tom ona potvora; pochválila jeho práci, a konečně se ho ptala: „Čože za to chceš, že si to velké dobroděnie tým kvietkom urobil?“

„Nič inšie, len to, že by si mi dopomuohol moju ztratěnú milú vidieť!“ – odpověděl Něbojsa. – „To sa ti po vuoli staně,“ povídala potvora, „já hněď mojich poddaných z celého sveta povolám, tí, ak ju spáčili, naistě ti oznámia.“ – Po těch slovech uchopil velikou troubu a tak mocně na ni zatroubil, že se zem třásla. Po chvilce rozličná zvěřina se ustanovila. Potvora se od největšího až do nejmenšího vyptávala, či neviděli někde takovou a takovou osobu? – Ale ani jedno nevědělo čeho povídati. – Nad tím se šuhaj velice zarmoutil. – „Ach, čože ja robiť buděm!“ naříkal si hlasitě. „No, len sa neboj,“ pravila ona potvora, „a buď dobrej náděje. Čo moji poddaní něznajú, to muožu znať ptáci. Odídi tamto do tej druhej zahrady, tam najděš mojho brata, ktorý panuje nad všetkým vtáctvom; – on ti ukáže, ktorou cestou ísť máš.“

Něbojsa tak udělal, jak mu bylo praveno. Když přišel do zahrady druhé, hned přiběhl k němu bratr oné potvory, ptaje se ho, co chce? – Něbojsa předložil mu svoji žádost. „Rád ja to urobím,“ povídal, „lebo sa to i mně páči, čo si v bratovej zahradě vykonal!“ – a vzav trúbu, tak mocně zatroubil, že se zem otřásla. Po malé chvíli taková síla ptactva přilétala, že se lesy od větru křídel jejích lámaly. – Král se jich hned vyptával, čili neviděli takovou a takovou pannu?

„Něvieme o ničom, ani najmenší chýr nemuožem povedať,“ – byla odpověď.

Něbojsa se všecek zlekl a začal si hrozně naříkati nad svým neštasťným stavem. – Vtom bylo slyšeti nad lesem silný šum – všickni se obrátili v tu stranu, aby viděli, co je – a hle! V povětří se k nim nese veliký starý orel. – Král rozhněvaným pozorom na něho pohlédnuv, strašlivým hlasem ho okřikl: „Ak ty smieš, prekliaty padúch, tak pozdě chodiť, keď ja zatrúbim?“ – Ulekl se starý orel a pokorně začal se vymlouvati: „Muoj paně kráľu, ja som za čierno more jednu pannu prenášal, tam som sa meškať musel; něbolo možno mi skorej prísť.“ – „A čo to bola za panna?“ ptal se veselejším hned hlasem Něbojsa.

„Je dcéra kráľa čiernomorskieho,“ – řekl orel. „A žije eště?“ ptal se dále uradovaný šuhaj. „Nielen že žije, ale práve teraz k sobášu sa strojí!“ – pravil orel. – Něbojsa zbledl.

„Beda mně, čože mám robiť, ja něštastný človek! Kděže sa obrátim? Akže ja tú dlhú cestu vykonám? – To buděm biedny človek, ak sa vydá moja sverenica! – Keby ja len dák čím najskorej tam byť muohol! Muoj drahý orlíčku,“ pravil Něbojsa, obrátě se ve svém trápení k orlovi, „poľutuj ma! Preněs ma za Čierno more. Smiluj sa nado mnou!“ – „To urobit němuožem,“ pravil mu orel, „som starý, ja vlády toľko nemám, aby ťa tam odšikoval.“

Ale Něbojsa nepřestal orla prositi, až mu to konečně orel přislíbil, řka: „Keď je tak, ja sa s těbou do cesty pustím; ale ak sa ti na mori dač prihodí, tomu ty buděš vina, nie já.“ –

„Eh, orlíčku,“ pravil mu rozveselený šuhaj, „keď nás Boh štastlivo k mojej milej dopraví, ja sa ti odslúžim. Do úplnej tvojej smrti ťa verně opatrovať buděm. A keď zahynieme, nach budě ak budě!“

Po těch slovích poděkoval se Něbojsa králi, sedl na orla a pryč odletěli. – Šťastně přenesl ho orel přes moře, až k městu, kde otec kněžnin bydlel; tam se na zem spustil. Tu Něbojsa srdečně orlovi poděkoval za jeho namáhání a ptal se ho, čím by se mu za jeho lásku nejlépe zavděčil. – Odpověděl orel: „Dobrým za dobré. Ty mi na svetě nič lepšieho urobiť němuožeš, ako to, keď tvoj meč vytiahněš a mně hlavu zotněš.“

Něbojsa ulekl se. „Eh, či by som ja to mojmu največšiemu dobrodincovi muohol? Zachráň Buoh!“

„A ja ta něprestaněm o to prosit,“ pravil orel, „já od těba večšie dobroděnia mať němuožem. Ba i po mojej smrti sa ti za to odslúžiť chcem, a sice takto: keď mi hlavu odtněš, vyňmi zo mňa srdce a na dvoje rozkroj, ale tak, aby sa na jednom kraji eště spolu držalo. Potom ho slož, a keď buděš žiadať peniaze, zlato, striebro, drahé kamenie, hněď v mojom srdci všetko najděš, aknáhle ho roztvoríš.“

Po těch slovích orel hlavu sklonil, čekaje, aby mu ji šuhaj sťal, ten ale nechtěl a nechtěl, až konečně, když ho orel velmi prosil, s velikou bolestí mu to udělal. – Když byl mrtev, vyňal mu Něbojsa srdce a vpolo rozkrojil, jak mu byl orel pravil. Žádostiv ale věděti, zdali pravda, že v něm poklady najde, žádal si sto kusů dukátů, a hle – jak srdce rozevřel, bylo v něm, čeho si přál. – Schoval je a pospíchal do města; přijda tam, šel hned do hostince a k stolu zasedl.

„Čože tu nového u vás?“ ptal se hospodského. „Náš kráľ,“ odpověděl hospodský, „vydáva svoju dcéru, ktorá mnoho rokov v jednom zámku zakliata bola. Po celom městě rozkaz vydal, a tento rozkaz i na všetky brány pribiť kázal, že od velkej radosti všetkých ľudí na svatbu volá, a ktokoľvek prídě, ten nielen jesť, piť a tancovať muože, ale i na každú hodinu dukát dostaně na dar.“ Něbojsa to vyposlechl, a hned šest paríp a pěkný koč(ár) koupiti si kázal. I zaopatřil mu to hospodský hned všecko; bylo to nádherné, a on to draze zaplatil. K tomu najmul si čeleď, koupil krásné šatstvo pro ně, i pro sebe oděv nádherný. Jak to měl všecko zřízeno, dal po celém městě ohlásiti, že kdo do toho a toho hostince k jistému pánovi přijde, nejen jíst a píti, tanec a muziku míti bude, ale na každou hodinu darem pět dukátů obdrží. – Jak se to rozhlásilo, mnoho lidí královskou svatbu opouštělo a do hostince k němu přicházelo.

Král zaslechna, co se děje, byl žádostiv pána toho viděti, i poslal k němu služebníky s prosbou, by se k němu do královského palácu uponížil. Šuhaj Něbojsa králi odkázal, že hned na poklonu přijde. – Mezitím umínil si, že přemění šat a že se nedá svojí milé hned poznati. Oblékna se do šatů svého služebníka, dal mu svoje, řka: „Keď ta budú za pána uznávať a jako pána ctiť, tedy medzi rečou pýtaj si od kráľa tú milost, aby tvojmu služebníku dovolili s mladou něvestou jeden malý tanec zatancovať.“

Jak do královského palácu vešli, hned panstvo přestrojeného za pána služebníka mezi sebe vzalo, ctili ho a hostili co nejvíce. Naposled i k tanci s nevěstou mu ponúkali. – „Já som na to nie súci,“ povídal služebník, „ale miesto mňa nach dovolia muojmu služebníkovi jeden tanec s mladou něvestou vytancovať.“ – To mu k vůli udělali. – Něbojsa v sluhových šatech k mladé nevěstě přistoupil a k tanci ji pojal. Po tanci zastali, a tu Něbojsa před ní bílý šátek, co mu byla darovala, upustil. Kněžna se proň shýbla a poznala, že to na něm její jméno zlatými literami vyšívané. Ihned se po svém tanečníku ohlížela, ale ten zmizel i se svým služebníkem, by se opět převlékli. Kněžna ale řekla hned králi: „Něbudě to muoj muž, čo som mu dněs prisahala, ale ten, čo tento ručník stratil!“ – Tu přišel Něbojsa do palácu, převlečen v nádherný oblek, a nevěsta, jak ho shlédla, vstříc mu běžela, radostí nemohouc ani mluviti. – Na veky se jen bozkali. – Bylo jásání všude plno, a teprv se slavilo slavné veselí. – Po čase zajel Něbojsa se svou ženou k starým svým rodičům; ti div že neumřeli na místě radostí, když syna viděli, kterého dávno co mrtvého oplakávali.

„Nuž, synok, či si sa naučil báť sa?“ ptal se ho otec.

„Veru sa, otěc, ani čerta z pekla něbojím, ale sa bojím zlej ježibaby!“ odpověděl mu Něbojsa. I vzal si napotom rodiče do svého království a žili blaze až do smrti.