Slovenské pohádky a pověsti

(Pohádka slovenská z okolí trenčínského)

Byla jedna matka, a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji milovala velmi, na pastorkyni ani hledět nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější, než její Holena. – Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomyslit, kterak to je, že se matera tak velmi na ni jeduje, kdykolvěk na ni pohlédne. Všecku práci sama podělat musela: poklízela v chýži, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinka obstarati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hověla. Než Maruška všecko ráda pracovala, byla trpělivá, snášíc láni, hřešení sestřino i matčino jako ten beránek. – Nebylo to však nic platno, ony byly den ode dne horší, to jedině proto, že se stávala Maruška čím dále tím krásnější a Holena škaredější. I pomyslila matka: „K čemu by to bylo, abych si nechávala pěknú pastorkyni v domě, když není moje dcera taká. Prijdú chlapci na ohledy, zamilujú si Marušu, nebude se jim Holena líbiť.“ Od toho okamžení hleděly, jakby se ubohé Marušky sprostily; mořily ji hladem, bily, ale ona trpěla, a stávala se den ode dne krásnější. Takových trápení si na ni vymyslily, že by statečnému člověku ani na um nepřišly. – Jednoho dne, bylo to v polovici velkého sečena (ledna), zachtělo se Holeně vůně fialek. „Jdi mi Marušo, jdi mi donésť s hory (lesa) kytici fialek, dám si je za pas, budu k nim čichať,“ rozkázala sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, cože ti to prišlo na um; neslyšela jsem, aby rostly pod sněhem fialky!“ pravila ubohá dívka. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti ja rozkážu? Hned půjdeš do hory, a jak nedoneseš fialek, zabiju tě!“ zahrozila Holena. – Macecha chopila Marušku, vystrčila ze dveří, pak dvéře pevně zavřela. – Děvče šlo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla, prosila Pánaboha, aby ji raději vzal z tohoto světa. Tu vidí z povzdálí světlo. Jde po záři, i přijde až na vrch hory. Na vrchu hory hoří veliká vatra (oheň), okolo ní leží dvanácte kamenů, na těch kamenech sedí dvanácte mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší jich, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nic nemluvili, jen tak tiše do ohně pohlíželi. – Těch dvanácte mužů bylo dvanácte měsíců. Velký sečen (leden) seděl hor; ten měl vlasy i vousy bílé jak sněh. V ruce držel patyk (kyj). Maruška se ulekla, zůstala chvíli v udivení stát, pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: „Dobrí ľudi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese.“ – Velký sečen pokývnuv hlavou, táže se: „K čemu jsi prišlo děvče sem, čeho tu hledáš?“ – „Jdu na fialky,“ odpověděla Maruška. – „Není na čase chodiť na fialky, když je sněh,“ řekl velký sečen. – „Vím to, vím,“ pravila smutně Maruša, „ale sestra Holena i macecha přikázaly, donésť fialek s hory; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mně, kdeže jich najdu?“ – Tu se zdvihl velký sečen, popošel k nejmladšímu měsíčku, dal mu patyk do ruky, řka: „Bratčeku brezne, posedni hor!“ – Měsíček březen sedl hor na kámen, a máchl patykem nad vatrou. V tom okamžení zahořela vatra výše, sněh začal roztávat, stromky začaly pučet, pod bučkami zelenala se travička, v travičce růžověly se poupátka, chudobky a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístkami rozkvétaly fialky, a než se Maruše nadála, bylo jich, jakby modrou plenu prostřel. „Chytro (rychle) sběraj Maruša, chytro!“ rozkázal březen. Maruša radující se sbírala, až měla velikou kytici fialek. Pak měsíčkům pěkně zaděkovala, a pospíchala vesele domů. – Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu, kterak nese kytici fialek; šly jí dvéře otevřít, a vůně fialek po celé chýži zavanula. – „Kdeže jsi jich nasbírala?“ ptala se urputně Holena. – „Vysoko v hore, tam rostú pod kríčkami, dost jich tam,“ pravila Maruša. – Holena vzala fialky, dala si je za pas, voněla k nim sama, i matce dala přivonět, sestře neřekla ani: „Přivoň si.“ – Druhý den hověla si Holena u pece, i zachtělo se jí jahod. – „Jdi mi Marušo, jdi mi donésť s hory jahod!“ rozkázala Holena sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, kdeže najdu jahod. Neslyšela jsem, aby pod sněhem rostly jahody,“ pravila Maruša. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti ja rozkážu? Chytro jdi do hory, jak nedoneseš jahod, věru že tě zabiju!“ zahrozila zlá Holena. – Macecha chopila Marušu, vystrčila ze dveří, pak dvéře pevně zavřela. Děvče šlo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo děvče, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla. Tu vidí z povzdálí to samé světlo, co před tím dnem. S radostí se k němu pustila. Přišla zase k té veliké vatře, okolo níž sedělo dvanácte měsíčků. Velký sečen seděl hor. „Dobrí ľudi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese,“ prosila Maruška. – Veliký sečen pokývna hlavou táže se: „K čemu jsi opět prišla sem, čeho tu hledáš?“ – „Jdu na jahody,“ odpoví Maruša. – „Není na čase chodiť na jahody, když je sněh,“ praví velký sečen. – „Vím to, vím,“ smutně povídá Maruša, „ale sestra Holena i macecha přikázaly donésť jahod; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mně, kdeže jich najdu?“ – Zdvihl se velký sečen, popošel k měsíčku, který mu seděl naproti, dal mu patyk do ruky, řka: „Bratčeku červne, posedni hor!“ – Měsíček, krásný červen sedl hor na kámen, máchnul patykem nad vatrou. V tom okamžení vyšlehla vatra vysoko; žárem jejím roztál sněh ve chvilce, země se zazelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovat, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo a bylo léto. Pod bučkami bílých hvězdiček, jakby nasil. Vůčihledě se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahodky, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadála, bylo jich v zeleném pažitu, jakby krve rozlil. – „Chytro sběraj Maruša, chytro!“ rozkazoval červen měsíček. Maruša radující se sbírala, až měla plnou zástěrku. Pak pěkně měsíčkům zaděkovala a pospíchala vesele domů. Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, kterak nese Maruša v skutku jahody, plnou zástěrku. Běžely jí dvéře otevřít, a vůně jahod po celé chýži zavanula. – „Kdeže jsi jich nasbírala?“ ptala se urputně Holena. – „Vysoko v hore, dost jich tam roste pod bučkami,“ pravila Maruša. – Holena vzala jahody, najedla se dosyta, i macecha se dosyta najedla, Marušce neřekly ani: „Vezmi si jedinú.“ – Zmlsala se Holena na jahodách, zachtělo se jí třetího dne červených jablek. „Jdi Marušo, jdi do hory, dones mi červených jablek!“ rozkázala sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, kdeže by se v zimě jablka vzala?“ namítala ubohá Maruška. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti ja rozkážu? Chytro pospěš do hory, jak nedoneseš červených jablek, věru že tě zabiju!“ zahrozila zlá Holena. – Macecha uchopila Marušku, vystrčila ze dveří, dvéře pak pevně zavřela. Děvče pospíchalo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo vysoko, nebylo stopy. Děvče ale nebloudilo, šlo zpříma na vrch hory, kde hořela veliká vatra, kde sedělo dvanácte měsíčků. – Seděli tam, seděli, velký sečen seděl hor. – „Dobrí ľudi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese,“ prosila přistoupíc k ohni. – Velký sečen, pokývna hlavou, táže se: „K čemu jsi opět prišla, čeho tu hledáš?“ – „Jdu pro červená jablka,“ odpověděla Maruška. – „Není na čase,“ řekl velký sečen. – „Vím to, vím,“ pravila smutně Maruška, „ale sestra Holena i macecha přikázaly donésť s hory červených jablek; jak nedonesu, věru mne zabijú. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mi, kdeže jich mám hledať?“ – Tu se zdvihl velký sečen, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu patyk do ruky řka: „Bratčeku září, posedni hor!“ – Měsíček září sedl hor na kámen, i máchnul patykem nad vatrou. Vatra rudě zahořela, sněh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden lísteček po druhém opadával, a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se klinčoky (karafiatky), v údolích jesenka, pod bučkami rostlo vysoké kapradí a hustý zimozeleň. – Maruška se dívala jen po červených jablkách, a tu vidí v skutku jabloň a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka. – „Chytro Maruško zatres, chytro!“ rozkázal měsíček září. Maruška radující se zatřásla jabloní; spadlo jedno. – Zatřásla ještě jednou; spadlo druhé. „Chytro spěchaj domů Maruška, chytro!“ rozkázal měsíček. Maruška poslechla, vzala dvě jablka, zaděkovala pěkně měsíčkům a pospíchala vesele domů. – Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, kterak nese Maruška jablka. Šly jí otevřít. – Maruška jim podala dvě jablka. „Kdeže jsi jich natrhala?“ – „Vysoko v hore, rostú tam, a dost jich tam ještě,“ pravila Maruška. „Proč jsi jich více nedonesla? Či jsi je po cestě snědla?“ osopila se na ni Holena. – „Jaj sestro milená, nesnědla jsem ani kouštíček; zatrásla jsem stromem, spadlo jedno, zatrásla jsem podruhé, spadlo druhé, více mi trásť nedali. Volali, abych šla domů!“ pravila Maruša. – „Bodaj tě Parom ubil!“ – hřešila Holena, a chtěla Marušku bít. Maruška se pustila do hořkého pláče, prosíc Pánaboha, aby ji raději vzal k sobě, aby ji nenechal od zlé sestry a macechy ubit. – Utekla se do kuchyně. Holena mlsná nechala hřešení, začala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, že jistila, jaktěživa takovou dobrotu že neokusila. I maceše zachutnalo. Snědly, i zachtělo se jim víc. – „Daj mi mámo kožíšek, půjdu sama do hory,“ řekla Holena, „ta švandra by nám je zase po cestě snědla. Však já najdu to místo, a všecky je sklátím, ať si kdo volá nevolá.“ – Darmo matka odmlouvala, Holena vzala kožíšek, plenu na hlavu, a pustila se do hory. Matka stála na prahu, pohlížejíc za Holenou, jak se jí to jde. – Sněhu plno, nikde stopy; Holena bloudila, bloudila dlouho, mls ji poháněl dál a dále. – Tu viděla z povzdálí světlo. Pustí se k němu. Přijde na samý vrch, kde hoří veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech dvanácte měsíčků sedí. Holena se zalekne; hned se ale vzpamatuje, přistoupí blíže k vatře, a vztáhne ruce, ohřát se. Neptá se měsíčků: smím se ohriať, či nesmím, ani na ně nepromluví. – „Čeho tu hledáš, k čemu jsi sem prišla?“ ptá se mrzutě veliký sečen. – „Co se ptáš, ty starý blázne, ty; není ti treba věděť, kam jdu,“ odsekne urputně Holena, obrátíc se od vatry do hory. Velký sečen stáhne čelo, i máchne patykem nad hlavou. V tom okamžení zachmuří se nebe, vatra nízko plane, sněh začne sypat se, jakby cejchu rozsypal, ledový vítr duje po hoře. Holena nevidí na krok před sebe; bloudí, bloudí, padá do závějí, oudy jí slábnou, křehnou. – Ustavičně sněh se sype, ledový vítr duje, Holena hřeší na Marušu, hřeší na Pánaboha. Oudy jí v teplém kožichu mrznou. – Čeká matka Holenu, vyhlíží z okénka, vyhlíží ze dveří, nemůže se dcery dočekat. Ubíhá hodina za hodinou, Holena nepřichází. „Snad jí tuze jablka chutnajú, a nechce se jí od nich,“ pomyslí macecha, „musím se za ní podívať.“ – Vezme kožíšek, vezme plenu na hlavu, pustí se za Holenou. Sněhu plno, nikde stopy. Volala Holenu, nikdo se neozýval. Bloudila, bloudila dlouho; sněh se sypal, ledový vítr dul po hoře. Maruška uvařila oběd, spravila kravičku, Holena ani macecha nepřicházely. „Kdeže tak dlúho se zabávajú,“ povídá si Maruška sedajíc k přeslici. – Už je vřeténko plné, už se v izbě setmělo, a Holena ani macecha se nevrací. „Jaj Bože, cože se jim prihodilo!“ stýská si dobré děvče, dívajíc se okénkem ven. Nebe se třpytí, zem se svítí, člověka nevidí; smutně zavírá okénko, udělá kříž, a modlí se otčenášek za sestru i matku. Ráno čeká se snídaní, čeká i s obědem, ale nedočeká se ani Holeny ani macechy. Obě zmrzly v hoře. Zůstala dobré Marušce i chýže, i kravička i kousek pole, našel se i hospodář k tomu, a dobře bylo jim žít v pokoji.