Slovenské pohádky a pověsti

Byl jeden selský gazda a ten měl dceru neobyčejně krásnou. Pověst o její kráse daleko široko se roznášela. Jmenovala se Katarina.

Slyšel o ní též jeden turecký pašalik; ten by ji rád byl za ženu dostal, nevěděl ale kterak. – Otec krásné Katariny zabýval se povoznictvím a měl pěkné koně, o které velmi dbal. – I vyzkoumal Turek, kudy on vždy jezdí, a dal mu do cesty vykopati hlubokou jámu. Gazda jel a přijížděl k tomu místu v soumraku. Jsa povědom cesty, nenadál se nehody, která ho čekala, až tu najednou koně i s vozem do jámy spadli. – Ubohý křičel, volal dobré lidi, volal Boha o pomoc – ale nikde nebylo človíčka. – Turek zatím čekal v záloze, až když slyšel a viděl, že je gazda v největší nouzi, tu ze zálohy vyjel a ptal se ho, co se mu stalo. – Gazda naříkaje ukázal do jámy, kde sebou koně trhali a se kopali až hrůza, a přece ven dostati se nemohli.

„Nuž, ja ti spomuožem, keď mi sľúbiš dať, čo najlepšieho pri srdci máš!“ – řekl mu Turek. – Gazda se ulekl.

„Ach, akože vám to muožem dať, veď mi je najlepšia pri srdci moja krásna dcéra,“ – odpověděl mu gazda.

„Nuž veď; těbe bola krásna dcéra a mně budě krásna žena,“ – řekl Turek. – Gazda nevěděl, co má dělati, nechtěl slíbiti dceru Turkovi, ale koní a vozu bylo mu též líto; sliboval Turkovi peníze, pole, ale ten nechtěl nic než krásnou Katarinu. – Vida gazda, že Turek jinak nedá a že mu bez jeho pomoci koně zahynou, slíbil mu konečně svoji dceru. Tu zavolal Turek svoje lidi a pomohli gazdovi z jámy. Když Turek domů přijel, oznamoval matce, že si přivede krásnou Kateřinu za ženu, aby ji dobře přijala, kázal přichystati skvostnou hostinu, a hned sezvali svatebníky.

Když přijel gazda domů a dcera mu vstříc přiběhla, rozplakal se nad ní. I ptala se ho Katarina: „Ach tatík premilý – čože vás tak bolí, či hlava, či ruce, a či driek váš biely?“

„Hlava ma nebolí, ani ma driek biely, ale som ťa predal pohanu Turkovi,“ odpověděl jí otec. „Ach tatík premilý, čože stě robili, za vozík s koňami dušu stě predali,“ – naříkala krásná Katarina. – Ale ani její nářek, ani otcův zármutek platen již nebyl, již se nemohlo slovo nazpět vzíti. – Třetí den měl již ženich přijeti. Vskutku také, třetí den jak nastával, viděli zdaleka prach se zdvihati.

„Či sú to mrákavy, či sú čierňavy?“ ptal se otec dcery.

„Ach tatík premilý, nie sú to mrákavy, nie sú to čierňavy, ale sa už hrnú tí Turci pohani.“ – Když otec viděl, že to ženich jede, pravil dceři: „Katuško, dcéro má, poobliekaj šaty, aby sa rovnaly slnku aj mesiaci!“

Katuška šla do své komůrky a hořce, přehořce plakala; těžko jí bylo za Turka se vdáti. Když si dlouhé žluté vlasy česala, žalostně naříkala: „Vlasy, moje vlasy, škoda vaší krásy! – Kděže vy puojdětě? Za turecké hory; hlavička ma bolí!“

Turek přijel v krásném kočáře s mnoha panstvem a svatovmi pro svoji krásnou nevěstu, a když mu ji vyvedli, byl radostí všecek omámen. – Když odcházela z domu, bozkala matku třistokrát a pravila jí: „Matka moja drahá, hľaďtě na mňa, viac ma něuvidítě!“ – Když ji vedli přes práh, zvolala smutně: „Zostávajtě zdravy, tieto naše prahy, čo vás prekráčaly moje biele nohy,“ a když ji do kočáru posadili, žalostně zvolala: „Počkajte chvilenku, prední furajtieri, kým sa poďakujem otcovi, matěri. Matěri ďakujem za dobré chovanie, otcovi ďakujem za zlé vydávanie!“

Nechtěla sednout k Turkovi do předního vozu, ale sedla do zadního mezi družičky. Když kus cesty ujeli, vytáhla si Katarina červené jablíčko, co jí matka na cestu dala. Obrátivši se k družičce, prosila ji: „Turkova družička, podaj mi nožíčka, ať ja si odkrojím od smedu jabĺčka.“ – Ona zamýšlela tím nožem se preklať (probodnouti). Turkova družička odpověděla, že nemá a nedá nožíčka. – Jeli dále, až přijeli k Dunaji.

Tu volala zase na předního jezdce: „Turecký furajtier, počkajže namále, pila bych ja vodu z tohoto Dunaje!“ – Družice nechtěly dovolit, aby slezla; pravily, že jí samy vody naberou do zlatého poháru. – „Nie naučená ja zlatému poháru, ale naučená ľahnúť ku Dunaju.“ – To řkouc z vozu skočila, k břehu běžela, do Dunaje skočila, až se jí vodička nad hlavou sklopila.

Všickni s vozů poskákali, hledali, volali, ale jen žluté její vlasy viděli po vodě plynouti. – „Rybári, rybári, zakladajtě sieti, mladoženka moja dolu vodou letí!“ – volal zoufalý Turek. Rybáři zatáhli sítě jednou, vytáhli rybu, zatáhli po druhé, ale to nebyla již ryba, to byla krásná Katarina. – I zaobalili ji do koberce drahého a smutně jeli domů.

Turkova matka stála na prahu a vyzírala, nemohouc se nevěsty a syna dočkati. – Když viděla, jak jsou všickni smutni, ptala se svatebčanů: „Ej svatovia mojí, čo tak smutní idětě, či vám ju nědali, či vás oklamali?“ – „Veru nám ju dali, nás něoklamali, ale nám zostala pri tichom Dunaji,“ odpověděli svatebníci.

Tu začala Turkyne nad mrtvou nevěstou hořce naříkati:

Místo radosti k veselí přivezl si Turek do domu zármutek a rodiče Kateřiny hořem scházeli, až i sešli.