Slovenské pohádky a pověsti

Když se valaši redikují, nezapomene bača oheň z koliby vyházet a strungy četinou zaklásti; kdyby zapomněl to udělati, měl by zlý duch právo na tom místě rejdy své prováděti.

Jednou redikovali se valaši i zapomněli vatru zahasit a z koliby vymetat a strungy četinou zaklásti. Tu samu noc zabloudil jeden pocestný v těch horách a po dlouhém sem a tam se toulání přišel na tu kolibu a ohník v ní našel. Byl rád. Ohřál se při ohníčku, lehl na lavici a usnul. Okolo půlnoci probudí ho zvonění zvoncův, bečení ovec a houkání valachův. – Slyšel, jak sehnali ovce do košiaru, a potom viděl vstoupiti valachy do koliby.

„A kdo to tu?“ zvolal jeden z valachů.

„A čo těba do něho?“ zakříkl ho bača. „To dáky pocestný ustal. – Nach si odpočinie. Keď odvaríme, potom ho zobudíme a nachováme.“

Pocestný dobře tušil, že na nečisté místo zabloudil, a zimný pot vyrazil mu na čele. Neosmelil se ani jen půločkem pohlédnouti, co se okolo něho děje. – Valaši, chlapi jako buci, zaťali si valašky do srubův, shodili s plecí cedidla, nabili a zapekli si pipky, umyli si ruce a odešli na strungy.

Pocestný si oddechl a zdvihl hlavu, aby se po kolibě ohlédl.

Ale kterak se podivil! V kolibě, kterou byl prázdnou našel, stálo všecko, co jen na salaši třeba. Pod střechou táhl se čistý podišiar, na něm na kolkách zavěšeny krásné vyřezávané čerpáky. – Nad ohněm na kumháre visel kotel a jen se svítil od vatry. Všecko, co bylo v kolibě, bylo pěkné, krásné, jenže v ní jakýsi nečistý zápach vanul; pocestný čul, jaká to čeládka tam rejdí. Pomodlil se Otčenáš, vytáhl si ze zaňadří růženec a znovu se uložil. – Sotva se uložil, hospodářové jeho přišli. – Dva valaši přivlékli veličiznou geletu mléka a bača sedl si a kľagal. Když zakľagal, ocedil a vyňal hrudu sýra, za půl čtvrtce velikou. Potom dali mléko do kotle a vařili urdu. S úzkostí čekal pocestný, co z toho bude. Když odvarili a ochladili, odlil jí bača za čerpák, odkrojil sýra za ovčí pysk a nesl pocestnému řka:

„No vstaňže, vstaň, už je večera hotová. Čo máme, to dáme, zajedz si, zapi si s nami.“

„Zaplať vám Pánbuoh trinásobně,“ děkoval se pocestný, „ustal som, blúdil som, teraz mi něidě chuť do jedľa, najlepšie mi pokoj boží!“ – „Pokoj boží,“ zašklebil se bača, „ba veru je dobrý aj kus syra a čerpák žinčice. Len sa ty najedz a napi, potom muožeš spať aj do súdneho dňa.“ – „Ďakujem vám pekně,“ odpověděl zase pocestný, „odložtě vy mně to len na ráno; potom mi lepšie padně.“

„Dobre padně vtedy, keď jest, a zle, keď niet!“ zařehtal se bača hrozným řehotem a všecka čeládka za ním, jako celé stádo koňů po pastvě rže, až pocestnému vlasy dupkem vstaly. „Len sa ty napi,“ pobízel bača dále, stříleje po něm očima, „len pi, veď to vieš, že my valaši to něradi, keď nás dakdo ohrdí, potom sa nám ouce zle daria.“

„Ale čo sa mu toľko ponúkaš!“ zakříkl baču jeden valach vyskočiv od ohně, „čapni mu syrom medzi oči! Nuž my jemu dobre, a on nám zle? Do kotla s ním!“

Bača machnul rukou a sýr pleskl pocestnému mezi oči; ostatní přiskočili, chtíce hoditi ho do kotla, on ale rychle přežehnal se, uchopil modlitebník a prask – hodil ho bačovi do tváře, že mu hned oheň pyskem i očima vystřelil. – Ostatní odskočili, jako by jich byl vatráľom po pysku zavalil. Z kotle začala kypět smola hustá, smradľavá pára se z něho kudlila a s parou vystupovaly všeliké divné potvory a začaly tancovat „od zeme“ okolo pocestného, který mezitím byl zase svůj modlitebník uchopil a jím kruh okolo sebe udělal. Již mu bylo na zadušení. – Vtom zakokrhali kohouti daleko v dědině, a v tomtéž okamžení to zahvízdlo – ale to nebylo, jako kdy valach na ovce zahvízdne, ale jako kdy se vítr mezi dvě skaliska zasekne a bolestí zaskvěčí – tak to zahvízdlo a před pocestným se vše propadlo, jen zamodralý plamen ze země vyšlehl. Ovce zarachotily zvoncemi, jako kdy vlk mezi ně skočí, a potom se hlasy jejich pod zemí tratily, až se ztratily. Pocestný zůstal bez sebe na zemi ležeti a vysoko již slunce stálo, když se vzkřísil. Rychle vzal svoji kapsu na plece, třikrát se přežehnal, a modle se, utíkal z nečistého místa.