Slovenské pohádky a pověsti

Jedno děvče chodilo k sousedce na priadky. Bylo bílé jako ľalie a krásné jako zlatohlav. Ostatní děvčata všechny měly frajery, aniž byly tak krásné, jen ona žádného dostati nemohla, což ji také velmi mrzelo. Družky její se s chlapci zabávaly, hrály si a o ni žáden ani nedurnul. Samotna přišla, přes celý večer předla, a sama zas odešla. – Jednou, když už byla domrzena, pravila k druhým děvčatům: „Už je to do porazenia, vy každá mátě frajera, a o mňa sa žiadon ani něobozre; veď len by už prišiel chocaký, čo by aj čert bol, tak by ma němrzelo.“ –

Na druhý večer přišla děvčata na priadky, každá si sedla a čekala svého milého. Tu mezi druhými přijde i jakýsi neznámý mládenec v černých po pety šatoch. Každý se naň čudoval, jeden druhého se spytoval, ale ho nikdo neznal. – Každý si přisedl k své milé a ten neznámý k té krásné, co si frajera žádala. Každý večer přišel, krásně se s ní shováral, ale jak bylo půl noci, nečekal, aby jako ostatní milou domů doprovodil, ale vždy schytil se a odešel. – Děvče i priadky dost za ním lašovaly, ale nemohly vyzkoumat, zkadial idě a kdě (kam) chodí. Dlouho chodil na priadky, nosíval priadkám svíce, maso, medovce a drahé věci, a nikdo ho nepoznal. – Jednou, když se tak hráli, spadlo tomu děvčeti vřeteno a spadlo mládenci neznámému k nohám. Děvce se proň shýblo a tu pozorovalo, že má její frajer místo nohy koňské kopyto. Neřekla nic, ale si pomyslila, to musí být čert.

Její máť, jak to slyšela, že k její dceři nějaký bohatý pán chodívá, začala sa vypytuvať, i naprávala dceru, aby sa ho spýtala, kdo je, co je a zkadě je, ale nemohl o tom nikdo zvěděti, když to byl čert.

Jednou praví matka: „Hľa že, moja diouka, takto budě najlepšie: vezmi ty jedno klbko priadiva, a keď si k tebe sadně, jedon koniec mu uviaž na šatu a potom keď odídě, lašuj ho za tou nitkou, tak ho istě dopáčiš, keď aj čert budě.“ –

Děvče udělalo, jak matka kázala. Když měla bíti dvanáctá hodina, čert se schytil, a děvče nitku, na které byl ulapený, pomalu popouštělo a pozdalečí ho sledovalo, až přišlo do cmitěra, k jednej krytbě. „No,“ pomyslí si, „už viem, že si zlé, ďalej nějděm, ale preca nakukněm, čo on tam robí!“ – Pozrela dnu a tu viděla, jak začal mrtvoly sem tam šmýkati, jak z nich všecko trhal a je rozdrapoval. Přestrašená utekla domů, matce všecko vypoveděla a od toho času se na priadky zařekla jíti. „No,“ pravila matka, „něboj ty sa nič, len urob kolo okolo domu, aby k nám němuohol pristúpiť, a ja dám chyžu posvätiť.“ – Na zmraku chyži dobře zavřely a čekaly, co se bude první noc díti. Před půl noci ukáže se tu čert na obloku a zamumlá:

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala?“

A dcera mu odpoví: „Veď som ja nič něviděla, čože by som povedala!“ –

„Keď něpovieš, umre ti otěc!“ –

A ona zase odpoví: „Veď, keď umre, to jeho vec.“ –

Do rána jí otec umřel.

Na druhý večer čert přišel zase na okno a jako předešle ptal se:

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou na cmitěr bežala?“

A ona odpověděla: „Čože by som povedala, keď som ja nič něviděla.“

„Keď něpovieš, umre ti mať!“ –

„Keď mi umre, umre, jednú umreť musí,“ – odpovědělo děvče. – Do rána umřela jí matka.

Třetí večer zase čert přišel, ptal se jí, a když nepověděla, řekl jí, že umře brat – a do rána umřel jí bratr. Tak umřeli všickni z domu, až jen ona sama zůstala. Čert dlouho nepřišel a děvče se již radovalo, že více nepřijde. – Tu po roku, jednou z večera čert se zase ukáže na okně a ptá se děvčete:

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala?“

„Čože by som povedala, keď som ja ništ něviděla.“ –

„Povedz, ak něpovieš, umreš i ty,“ – hrozil čert. „Nuž, keď umrem, ležať buděm.“ – Vkrátce ochorela a umřela. Poslední její žádost byla, aby ji lidé na krížné cesty pochovali. Sousedi také s velikou litostí žádost její vyplnili a na křížné cesty ji pochovali. Ležela tam do jari. Na jar vyrostla na jejím hrobě krásná ľalije a velmi utěšeně zakvitla. Tu jednou okolo rovu toho jel mladý kníže, ľalije zdaleka padla mu do oka. – „Hej, postoj!“ volá na svého mládence. „Choď a utrhni mi tú krásnu ľaliju!“ – Mládenec skočí s koně, chce lilii utrhnout, ale se mu ta nedá věru utrhnouti. – „No počkaj, sám si iděm pre ňu,“ praví kníže, a sotva se k ní blížil, lilie se k němu sehnula. Nemohl se kníže s ní dosti natěšit, a doma si ji hned na stůl do poháru postavil v pokoji, kde spal. – Večer ulehl spat. Když bylo o půl noci, ľalije se střese a učiní se pěknou pannou. Potom se procházela okolo stolu a žalostně volala: „Tu jedli, tu pili a mně nič něněhali!“ – Pak šla k posteli, kde kníže spal, líbala ho, a zase se střásla a stala se ľalijí.

Ráno sluha vypravoval knížeti, co v noci viděl, neboť nespal. Kníže nechtěl tomu věřiti, dokud by sám se nepřesvědčil. Kázal večer sluhovi více jídel přinésti na stůl a nechat je tam státi. Kníže po večeři chtěl bdít, ale nevolky usnul. O půlnoci se ľalije opět střásla, udělala se pannou a začala se okolo stolu procházet, a vidouc jídlo, sedla a jedla. Po jídle přistoupila zase k posteli, pána pobozkala, a konečně, jako předtím, v květinu se přeměnila. – To všecko sluha ráno pánovi povídal. – Třetí noc se přemohl a nespal. – Viděl, jak se z ní krásná panna udělala, jak k stolu sedla a jedla, a když pak k posteli přistoupila a líbati ho začala, dal se bozkati, jako by spal, když ale od něho odstoupiti chtěla, ulapil ji a více nepustil. Urobila se jaštěricou, hadom, pak ľalijou, ale vše darmo, ani prosba jí nepomohla. – „Něpustím ťa,“ pravil kníže, „dokud něbuděš takou pannou, jako predtým.“ – Půlnoc odbila, a ľalija udělala se pannou a zůstala u něho. I zalíbila se mu velice, a umínil si, že si ji za ženu vezme. Dlouho nechtěla na to pristať, ale konečně dala se prehovoriť pod tou výminkou, že ani on ani ona nepůjdou nikdy do kostela. – I tak žili spolu dlouhý čas ve veliké radosti. Ona přišla i do polohu a šťastně synka porodila; ale ani předtím ani potom v kostele nebyla. Tu jí povídá jednou kníže její muž: „Ale ženka, už by si mohla raz srdce k Bohu obrátiť a aspoň za toho nášho synka sa pomodliť. Druhí idú do kostola, a my sme len naveky doma.“

Ona se i hanbila i bála, ale mužově vůli nechtíc odporovati, vybrala se tedy a šli. Jak si v kostele sedne a začne se modliti, tu ukáže se jí prvý její frajer, čert: „He, he, he,“ zarehoce, „už ťa v seděmděsiatom siedmom kostole hľadám; ale si už tu!“

Ona se velmi ulekla, a nedomodlíc se, utekla ven, ale čert ji předešel a před kostelem čekal.

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala? – Ak něpovieš, umre ti syn!“

Dlouho si matka hútala, co má dělati, či má říci, co viděla, či ne, až pak pomyslela, že raději poví, aby syn neumřel. „Viděla som,“ povídala, „jak si mrtvé drápal, kosti jim na sviece pre nás vylamoval, meso na pečenku trhal.“ – Jak to vyřkla, čert ji schytil do pekla. Její muž ani chýru víc o ní neslyšel.