Slovenské pohádky a pověsti

(Slovenská pověst)

Peračina také rebričina, paprut – zovou Slováci kapradí. V Čechách i na Slovensku domnívá se lid, že bylina ta jen v noci před sv. Janem Křtitelem květe, a sice květem zlatým. V Čechách se v pohádkách povídá, že kdyby panna v tu hodinu, když rozkvěte, bílý šat podeň podstřela, ryzí zlato by jí naň spadalo. Na Slovensku též se říká, kdo by ten květ našel, že by šťasten byl, neboť by mu takovou moc dal, vidět poklady, kdekolivěk v zemi ukryté by byly. – Vypravuje se cosi o jednom valachovi (pastýři ovec): Šel večer před svatým Janem hledat ztracenou ovci. Hledal ji dlouho, již se bylo stmilo, déšť se lil jakoby kupami, (jako z konve) a valach ovci hledat nepřestával. – Tu najednou zjasalo se valachovi před očima, jako by se nejvíc zablesklo, tak že div neoslepl. – Když si oči protřel, tu kam se jen podíval, všude plno zlata, stříbra. – Chvíli stál valach jako zkamenělý, pak se ale sebral na nohy, a hybaj přes paseky a výskytě (jámy od vykolčených stromů) prosto na salaš. – „Chlapci!“ zvolal na ostatní valachy, „nebojtě sa vjacej bjedy, toľko peňazi som našol, čo ich ani za týdeň něodnosíme. Len berte cedidla (vlněné tašky) a hybajtě za mnou.“ Valaši nechtěli mu věřit, ale když se jim zařekl, aby ho za živa v kotli uvařili, jestli jim lže, sebrali cedidla a valašky, a na ono šťastné místo se ubírali. „No, len ma troška počkajte, nah si druhé krpce preobujem, lebo tjeto sa mi mokrje ako plúca, ľahko by sa v nich aj zabil,“ – volal valach za nimi. Netrpělivě čekali ostatní, co si Kuba jiné krpce obouval. Konečně šli, kde se mu to světlo ukázalo, on napřed, druzí za ním. Přišli na místo, ale kde nic tu nic – sem tam chodil Kuba, hledal, jestli se nezmejlil, ale o zlatě a stříbře ani památky. Valachům svrběly valašky v rukou, a kdyby nebyli Kubu znali, že jen tak na prázdno nemluví, bylť by byl něco dostal, ale tak vidouce, jak on sám zmaten a smuten domů se vrací, mlčeli a nechali ho. Kuba nemohl celou noc ani oka zamhouřit, vždy se mu to pletlo, co to jen bylo. Ráno časně vstal, a umínil si, že půjde ještě jednou na ono místo, vzal si staré krpce, které byl večír, než s valachy odešel, nad oheň zavěsil, by mu uschly, a tu co v nich vidí? – Květ peračinový! – Nyní již viděl, kterak to mohl vidět ten poklad, když měl květ ten v krpcích. – Zpomněl si, že se mu něco na nohu uvázalo, když houštinou lezl, hledaje ovci. – Že ty krpce nenechal přece jen na noze, že se přezouval! Div, že si vlasy z hlavy nerval! – Ale už nebylo nic platno, květ byl uschlý, a takový prý už žádné moci nemá.