Slovenské pohádky a pověsti

(Pohádka slovenská z hor Trenčinských od Štěpána Danieliho)

Byl jeden báča; když byl báča, pásl ovce. Když ovce pásl, obyčejně si při nich pískal na píšťalu, anebo ležel na zemi, díval se po obloze, po horách, na ovce a na zelený pažit.

Jednoho dne, bylo to v jeseni, v tu dobu „kdy jdou hadi do země spat,“ ležel milý báča na zemi, hlavu maje opřenou o loket, a díval se před sebe po hoře dolů. –

Tu najednou se podivil! Veliké množství hadů přilézalo se všech stran ke skále, která zrovna báčovi před očima stála; když ke skále přilezli, vzal každý had na jazyk jakousi zelinku, která tam rostla, zelinkou dotknul se skály, ta se otevřela, a hadi jeden po druhém ve skále zmizeli.

Báča zdvihl se ze země, poručil psovi Dunajovi, aby ovce zavracel, sám pak šel ke skále, mysle si: „Musím já pozrít, jaká to zelinka, a kam ti hadi lezou.“ – Byla to zelinka – neznal jaká; když ji ale utrhl a skály se ní dotkl, skála i jemu se otevřela.

Vešel do vnitř a octnul se v jeskyni, jejíž stěny třpytily se od zlata i od stříbra. Uprostřed jeskyně stál zlatý stůl, na stole ležel v kolečku svinut velikánský starý had. Spal. Okolo stolu leželi samí hadové; všickni spali, ani se nehnuli, když báča vešel.

Báčovi se jeskyně líbila, dokud si ji několikrát neobešel, pak mu začala být dlouhá chvíle, vzpomněl na ovce a chtěl jít zpátky, mysle si: Viděl jsem, co jsem chtěl, půjdu. – Bylo snadno říci „půjdu“ – ale jak ven? Skála se za bačou zavřela, když do jeskyně vešel; báča nevěděl co dělat, co říci, aby se mu skála otevřela, i musel zůstat v jeskyni.

„Eh, když nemohu ven, budu spát,“ řekl, zaobalil se do húně, lehl na zem a usnul.

Nezdálo se mu, že dlouho spí, když ho jakýsi šust a šum probudil. Dívá se kolem sebe, myslí, že spí v kolybě; tu vidí nad sebou, kolem sebe třpytící se stěny, zlatý stůl, na stole starého hada, kolem stolu množství hadů, kteří zlatý stůl lízají, ptajíce se přes tu chvíli: „Již čas?“

Starý had je nechává mluvit, až pak zdvihne pomalu hlavu a povídá: „Již čas!“

Jak to řekl, natáhl se od hlavy do chvostu jako prut, slezl se stolu na zem, a ubíral se ke vchodu jeskyně. – Hadi všickni lezli za ním.

Báča se pořádně protáhl, zívnul si, vstal a šel za hady, mysle: „Kudy oni půjdou, půjdu i já.“ – Bylo snadno říci „půjdu i já,“ – ale jak?

Starý had dotknul se skály, ta se otevřela, a hadi jeden za druhým vyšli ven. – Když byl poslední had venku, chtěl báča ven, ale skála se mu před samičkým nosem zavřela, a starý had naň hvízdajícím hlasem zasyčel: „Ty človíčku musíš zůstat zde!“

„Eh, co bych tu u vás dělal? – Gazdovstvo nemáte, a spát vždy nebudu. Pusťte mne ven, mám ovce na salaši a doma zlú ženu, hřešila by mne, kdybych nepřihnal v čas domů,“ pravil báča.

„Nesmíš dříve odtud, dokud nesložíš trojnásobnou přísahu, že nepovíš nikomu, kde jsi byl a jak jsi k nám se dostal,“ zahvízdal had.

Co měl báča dělat; rád se trojnásobnou přísahou zavázal, jen aby přišel ven.

„Nebudeš-li ji ale držet, zle se s tebou poděje!“ hrozil starý had, když báču ven pouštěl. –

Ale jaká to změna venku, báčovi začaly se od leku nohy třást, když viděl, kterak se čas změnil, že místo jeseně panuje jaro.

„Ó já člověk sprostáček, co jsem to udělal, prospal jsem zimu ve skále! – Jej, kde najdu moje ovce, co řekne žena!“ Tak si naříkal, smutně kráčeje nahoru ke kolybě.

Viděl zdaleka ženu, že tam cosi robí. Nejsa ještě připraven na její výčitky, schoval se do košjaru. Když v tom košjaru seděl, viděl že přistoupil k ženě pěkný člověk, a slyšel, jak se jí ptá, kde má muže? –

Báčová se dala do pláče a vypravovala, kterak v jeseni jednoho dne báča vyhnal ovce do hory a víc nepřišel. Pes Dunaj že ovce přivedl, báčy – že od té doby není. „Snad že ho vlci sežrali – snad bosorky na kusy po hoře rozvláčaly,“ doložila žena.

„Neplač,“ volal na ni báča z košjaru; „jsem živ, nesežrali mne vlci ani mne bosorky po hoře nerozvláčaly, přespal jsem zimu v košjaru.“ Ale to se s dobrou potázal báča.

Jak báčová jeho slova zaslechla, nechala pláče a pustila se do hřešení: „Bodejž ti sto hromovitých bohů do duše udeřilo, ty pochabo! Jsi ty statečný chlap? Jsi ty báča? Poručí ovce boží vuoli, ulehne do košjaru a spí jako had v zimě!“

Báča dával v duchu ženě za pravdu, že ale povědět nesměl, kterak se s ním dálo, mlčel, ani nedutal. – Ten pěkný člověk ale povídal báčové, že její muž nespal v košjaru, že byl kdesi jinde, a když mu báča poví, nač se ho tázat bude, že mu dá mnoho peněz.

Báčová se hrozně jedovala na muže, že ji obelhal, a chtěla dokonce vědět, kde byl. Pěkný pán ji ale poslal domů; slíbil jí peníze, aby mlčela. Sám pak vzal si baču na starost.

Když báčová odešla, vzal pěkný pán na se svoji přirozenou postavu, a tu viděl báča před sebou černoknižníka z hor. Poznal ho, protože má černoknižník v čele třetí oko. Černoknižník byl člověk velice mocný, on se uměl spravit, na jakou postavu chtěl, a kdo by se mu protivil, toho by hned udělal třebas beranem.

Báča se černoknižníka velice ulekl, měl ještě větší strach než před ženou. Černoknižník ptal se ho, kde byl, co viděl? Báča se přenáramně ulekl té otázky. Co říci? – Bál se starého hada a zrušení přísahy, a černoknižníka trojokého se také bál.

Když se ho ale černoknižník po třetí – a to již hrozným hlasem ptal, kde byl a co viděl, když jeho postava před ním, jak se mu podobalo, rostla – tu zapomněl báča na přísahu. Přiznal se, kde byl i kterak se do skály dostal.

„Dobře,“ řekl černoknižník, „tedy pojď se mnou, ukaž mi tu skálu i tu zelinku.“ Báča musel jít.

Když přišli ke skále, utrhl báča zelinku, položil na skálu, a skála se otevřela. Černoknižník ale nechtěl, aby tam báča vešel, ani on nešel dále, vytáhl jakousi knihu a začal z ní říkat. Báča strachem bledl.

Tu se najednou země zatřásla, ze skály ozývalo se syčení, hvízdání, a ven vylezl ukrutný šarkan, na nějž se byl starý had přetvořil. Z tlamy mu šlehal oheň, hlava byla hrozitánská, chvostem tloukl na levo na pravo, a který strom zasáhl, ten přerazil.

„Hoď mu tu ohlávku na krk,“ rozkázal černoknižník, podávaje báčovi jakousi pásku, při tom ale oči s knihy nespustil. Báča vzal pásku, ale bál se k šarkanu přistoupit; teprv když mu to černoknižník po druhé i po třetí rozkázal, byl volen uposlechnout. A však běda báčovi! – Šarkan se po něm zatočil, a než se báča čeho nadál, seděl šarkanu na hřebetu, a ten letěl s ním nad „hory“ (lesy). – V tom okamžení udělala se čirá tma, jen oheň, co šarkan z tlamy a očí vypouštěl, svítil jim na cestu. Země se otřásala, kamení sypalo se s vrchu dolů. Zlostně šlehal šarkan chvostem s levého boku na pravý, s pravého na levý, který búček, kterú jedlinu zasáhl, zlomil jako prútek – a tolik vody chrlil na zem, že tekla po vrchách dolů jako Váh. Hrůza hrůzoucí to byla: báča byl polomrtev.

Pomalu se přece zlost šarkana mírnila, nemrskal víc chvostem, přestal pouštět vodu, z tlamy nešlehal oheň. – Báča přicházel k sobě, myslil, že se spustí šarkan dolů. Ale nebylo na tom dost, šarkan chtěl ho ještě více vytrestat. Pomalu, pomaličku zdvihal se výše a výše nad hory, vždy výše, až se zdály báčovi vysokánské hory a hole jen co mraveneční hromádky, a ještě výše stoupal šarkan, a když neviděl báča nic než slunce, hvězdy a mraky, zůstal s ním šarkan v povětří viset.

„Jaj bože, co si počnu, tu visím v povětří; skočím-li dolů, zabiju se, do nebe vletět nemohu,“ naříkal báča a pustil se do hořkého pláče. Šarkan nic. – „Šarkane, velmožný pane šarkane, smilujte se!“ prosil šarkana. „Sleťte zase dolů – do nejdelší smrti vás nepohněvám.“ Kámen by se byl nad ubohým báčou ustrnul. Šarkan fúněl a frkal, neřekl ani my tvy, ani se nehnul.

Tu najednou donese se k uším báčovým hlas skřivánka. Báča se zaradoval. Blíže a blíže letěl k němu skřivánek; když se už nad ním vznášel, prosil ho báča: „Skřivánku, ptáčku bohumilý, prosím tě, doleť k Otci nebeskému, vypověz mu bídu mojí! Vyřiď, že ho pozdravuju, že volám o boží pomoc.“

Skřivánek odletěl k Otci nebeskému a vyřídil báčovu prosbu. I slitoval se Otec nebeský nad bačou, napísal cosi zlatým písmem na blánku březového listu, dal lístek skřivánkovi do zobáčku, a nařídil mu, aby ho spustil šarkanu na hlavu.

Skřivánek letěl do povětří, pustil březový, zlatem popsaný lístek šarkanu na hlavu, a v tom okamžení spustil se šarkan s báčou na zem.

Když se báča zpamatoval, viděl, že stojí u své kolyby, viděl psa Dunaje, kterak mu zavracuje ovce – viděl na vrbě zvonec – a pohádce je konec.