Hřbitovní kvítí
Jan Neruda · Kapitola X
Kapitola X
Tichý růvek leží pozapadlý,
vůkol země suchá juž se zbořila:
dávno rakev spadla na trup zvadlý,
dávno země trup ten v popel změnila.
Oj, tu hádě na tré rozdělené —
zdrhlé věčnosti znak v zem se potácí;
tu zas dřevo kříže opuchřené
divže mrtvých juž se dechem neskácí.
Splítej lýkem hebkým kvítí ladné, —
sotva pouvážeš, kvítka zpráchněla —
Věčnost! Víra! — Věnec zdaž nezvadne,
kterýž spletla nám zde ruka umělá?
Souhvězdí nás vede jedno luzné
po života různolící planině;
blahýʼs, poutče! bludičky co svůzné
konečně-li s tebou v jámě nezhyne.
Text podle vydání: Básnické spisy Jana Nerudy – část první – Hřbitovní kvítí tak, jak bylo vydáno F. Topičem v Praze v roce 1907. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Text díla (Jan Neruda: Hřbitovní kvítí). Předčítání používá hlas vašeho prohlížeče nebo telefonu.