Hřbitovní kvítí

Památce

časně zemřelého přítele svého,

nezapomenutelnému

ANTONÍNU TOLLMANNOVI

věnuje

básník

Der hat’s wahrhaftig als Poet

Nicht hoch hinausgetrieben,

In dessen Liedern mehr nicht steht

Als er hineingeschrieben.

Na pahorku leží pole chudé —

ostrov v časů proudu — málo znáno,

jako skříně skvostné na poklady

čtyřmi bílými zdmi obehnáno.

Vrata jako zámek zrezavělý,

povrch zbořené a zpustlé sady —

nesáhne zde ovšem žádná drzá

ruka uložené na poklady.

Noha spěla má k těm chudým rovům

poutcova jak k hrobu spasitele,

bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala

sabatový šat svůj na přítele.

Zelená se tráva po hřbitově.

Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné?

Naděje spíš že to pohrobené

zase vzešly, by snad bylo zjevné.

Červená se kvítí po hřbitově.

Snad ho sázela zde lidská ruka?

Ba spíš myslím, že to pohrobená

láska jest i její drahá muka.

Však i zažloutlé zde bejlí hnusné

porodila v bolu země pustá, —

aj ta podoba zlých vášní jistě,

ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá.

Ticho — jako ráno v dálném poli,

kdesi jenom o kov hruda zvoní, —

aj, to stařec, — opřen o lopatu

k zemi shrblá záda pracně kloní.

„Nevíš, kde zde přítel leží?“ — „Čím byl?“

„Čím měl býti, blázne, — člověkem!“

„A jak umřel?“ — „Puklo mu jen srdce,

že mu oplatila lásku nevděkem!“

„A kdy skonal?“ — „Není dávno tomu!“

„Kde by asi ležel, nevím víc;

neboť věřte, kterým srdce puklo,

že jich leží tuto na tisíc.“

Porodila rosa kvítek malý

po zářivém slunci prahnoucí, —

duch tvůj jarý zrodil ideály

mile čistou myslí vanoucí.

Zahrálo si slunce ranním květem,

a juž kvítek slabou hlavu kloní, —

a tvé oko nad zbořeným světem

ideálů hořkou slzu roní.

Co květ toužil, přece vyplněno —

políbením slunce uvadnul —

tobě osud dal však jiné věno —

snové prchli, ty jsi uchřadnul.

Byl jsi chud — však bujní tvoji snové

nasypali po cestách tvých zlato;

však že zlato sypali ti snové,

nedal svět ti ani chleba za to.

Nebyls krásným — chtěl’s však dobýti si

od dívčiny marné věrnou lásku;

přišel jiný, pustil jsi se v závod,

pustil jsi se v závod — prohrál’s sázku.

Zval tě osud k nešťastníků kvasu; —

sotva vyřknul slova neblahá,

(abys slušně obstál při hostině)

počal svlíkat tebe do naha.

Upletl i věnec krásný z blínu,

položil ho tobě na čelo,

pak tě v sál uvedl, nad nímž slovo

„bída“ v hadů kruhu šumělo.

Kolem stolu živé kostry stály,

stolem jim zde hlad byl mořivý,

hudba k tomu kvasu skočnou hrála —

nešťastných to stenot jizlivý.

A když přesycen byl’s lahůdkami,

umdlen plesem tmavé do noci,

tu tě uložili v měkké lože,

v lože, kteréž sloulo „nemocí“.

Líhávali na jednom jsme loži,

a tys horlil pro mou netečnost,

kdežto bažit po tvých ideálech

vadila mně pouhá skutečnost.

A ta skutečnost juž shromáždila

tisícerých v krátkém žití bolů,

srdce vadne, brzo, nejspíš brzo

poležíme sobě opět spolu.

Denn alle Poesie ist tiefes Klagen,

Ist des gefangnen Adlers Flügelschlagen,

Ein Wächteraufschrei bei des Morgens Grauen,

Sie stirbt, wenn wir des Lichts Erfüllung schauen.

— — —

Wenn diese Erde einst ihr Pfingstfest feiert,

Dann singt die Poesie ihr letztes Lied.