Pohádky

Byl jeden chudý hoch sirotek, neměl otce ani matky, a musil jít sloužit, aby byl živ. Dlouho chodil, nikde nemohl služby najít; až jednoho dne přišel k nějakému stavení o samotě pod lesem. Na prahu seděl starý dědoušek, měl místo očí v hlavě tmavé důlky; kozy v chlívku mečely a dědoušek řekl: „Rád bych vás, ubohé kozičky, na pastvu dovedl, ale nemohu, nevidím; a nikoho nemám, abych ho s vámi poslal.“ – „Dědoušku, pošlete mne,“ ozval se hoch, „já vám ty kozičky budu pást a vám taky rád posloužím.“ – „Kdopak jsi? A jak se jmenuješ?“ A hoch mu všecko pověděl a že mu říkají Janeček. – „Dobře, Janečku, vezmu tě; a nejdříve mi ty kozy na pastvu vyžeň. Ale tam na tu hůrku v lese jich nevoď, přišly by na tě jezinky, uspaly by tě a pak by ti vyloupaly oči, tak jako mně to udělaly.“ – „Nic se, dědoušku, nestarejte,“ odpověděl Janeček, „mně jezinky oči nevyloupají.“ Poté pustil kozy z chlívka a hnal je na pastvu.

První a druhý den pásl pod lesem, ale třetího dne řekl sám sobě: „Což bych se bál jezinek? Poženu, kde je lepší pastva.“ Pak si uřízl tři zelené proutky ostružiny, schoval do klobouka, a hnal kozy zrovna do lesa na tu hůrku. Tam se kozy rozběhly po pastvě a Janeček si sedl do chládku na kámen. Dlouho neseděl, a nenadále, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním krásná panenka, celá bíle oblečená, vlasy po zádech pěkně rozčesané, černé jako havran, a oči jako trnky. „Pozdrav pánbůh, mladý pasáčku,“ povídá, „hleď, jaká to jablíčka rostou v naší zahrádce! Tu máš, jedno ti dám, abys taky věděl, jak jsou dobrá.“ I podávala mu krásné červené jablíčko. Ale Janeček věděl, kdyby to jablíčko vzal a snědl, že by usnul a že by mu potom oči vyloupala, i řekl: „Děkuju pěkně, krásná panenko, můj hospodář má v zahradě jabloň, rostou na ní ještě pěknější jablíčka; dost jsem se jich najedl!“ – „Nu, když nechceš, nebudu tebe nutit,“ řekla panenka a odešla. Za chvíli přišla jiná, ještě krásnější panenka, měla v ruce pěknou červenou růži a řekla: „Pozdrav pánbůh, mladý pasáčku, hlehleď, jakou jsem tamhle na mezi utrhla krásnou růžičku! A jak pěkně voní, přivoň si taky!“ – „Děkuju pěkně, krásná panenko, můj hospodář má v zahrádce ještě pěknější růžičky; navonil jsem se dost!“ – „Nu, když nechceš, nech tak!“ řekla panenka celá rozhněvaná, obrátila se a zas odešla. Po některé chvíli přišla třetí panenka, nejmladší a ze všech nejkrásnější. „Pozdrav pánbůh, mladý pasáčku!“ – „Děkuju pěkně, krásná panenko!“ – „Věru, švarný jsi hoch,“ řekla panenka, „ale byl bys ještě hezčejší, kdybys měl vlásky pěkně učesané, pojď, já tě učesám!“ Janeček neříkal nic, ale když panenka k němu přikročila, aby ho česala, vzal z hlavy klobouk, vytáhl z něho jeden proutek ostružiny a šup, uhodil panenku po ruce. Panenka dala se do křiku: „Och, pomozte, pomozte!“ Začala plakat a z místa se nemohla hnout. Janeček nedbal nic na její pláč a svázal jí ostružinou ruce. Tu přiběhly ty druhé dvě panenky, a vidouce sestru chycenou, začaly Janečka prosit, aby ji jen rozvázal a pustil. „Rozvažte si ji samy!“ řekl Janeček. – „Och, nemůžeme; máme měkounké ručičky, popíchaly bychom se!“ Ale když viděly, že hoch jinak nechce, šly k sestře a chtěly ostružinu rozvázat. Vtom Janeček přiskočil a šup, Šup, uhodil je taky proutkem a pak jim oběma svázal ruce. „Hleďte, mám vás, vy zlé jezinky, co jste mému hospodáři vyloupaly oči.“

Poté běžel domů k hospodáři a řekl: „Dědoušku, pojďte, našel jsem někoho, kdo vám zas oči vaše dá.“ A když přišli na tu hůrku, řekl té první jezince: „Teď mi pověz, kde jsou dědouškovy oči? Nepovíš-li, vhodím tě tuhle do vody!“ – Jezinka se vymlouvala, že neví, a Janeček ji chtěl vhodit do řeky, co tam pod hůrkou tekla. – „Nech mne, Janečku, nech mne!“ prosila Jezinka. „Já ti dědouškovy oči dám.“ I vedla ho do jedné jeskyně, kde byla veliká hromada očí, velikých i malých, černých, červených, modrých i zelených, a dvě z té hromady vybrala. Ale když Janeček je dědouškovi vsadil, začal ubohý naříkat: „Och běda, běda, to nejsou moje oči; vidím samé sovy!“ Janeček se rozhněval, jezinku popadl a vhodil do vody. Potom povídá té druhé: „Pověz ty, kde jsou dědouškovy oči?“ Ta začala se taky vymlouvat, že o nich neví; a když jí hoch pohrozil, že ji taky do vody vhodí, vedla ho zas do té jeskyně i vybrala mu dvé jiných očí. Ale dědoušek zase naříkal: „Och, to nejsou moje oči; vidím samé vlky!“ I stalo se druhé jezince tak jako té první – jen se nad ní voda zavřela. – „Pověz mi ty, kde jsou oči dědouškovy?“ řekl Janeček té třetí nejmladší jezince. Tu ho taky vedla k té hromadě v jeskyni a dvé očí mu vybrala. Ale když byly vsazeny, zase dědoušek bědoval, že to nejsou jeho oči, prý: „Vidím samé štiky!“ Janeček vida, že ho též obelhala, chtěl ji taky utopit, ale jezinka prosila ho s pláčem: „Nech mne, Janečku, nech mne! Já ti ty pravé dědouškovy oči dám.“ I vybrala je zespodu celé hromady. A když je Janeček dědouškovi do důlků vsadil, vykřikl dědoušek radostně: „To – to jsou moje oči! Chvála pánubohu! Teď zas dobře vidím.“

Potom Janeček a dědoušek byli spolu dobře živi: Janeček pásl kozy a dědoušek dělal doma syrečky, a pak je spolu jedli. A ta jezinka potom už nikdy víc na té hůrce se neukázala.