Pohádky

Byl jeden sedlák a měl tři syny, dva byli rozumní a třetí hlupec. Když otec zestárnul, povolal k sobě synů svých a řekl: „Milé děti, cítím, že už dlouho živ nebudu; až umru, vykonejte mou poslední vůli, hlídejte po tři noci na mém hrobě, každý jednu noc.“ A děti mu to slíbily. Potom otec umřel a děti ho pochovaly, jak náleží.

Přišlo na nejstaršího, aby šel hlídat. Ten povídá ženě: „Dej hlupcovi koláč a on půjde za mne hlídat na otcův hrob.“ Hlupec vzal od švagrové koláč a na rameno klacek a šel k otci svému na hrob. Seděl tu nějaký čas a vidí, kterak otec jeho vstává z hrobu. „Kampak, tatíčku, vstáváš?“ – „Kdo to přišel hlídat?“ tázal se otec. – „Já, tatíčku, tvůj syn hlupec.“ – „Nu, hlupče, když jsi ty přišel ke mně hlídat, něco ti za to dám.“ Nato stařeček hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: „Siváku, buráku, věští ryšáku, staň přede mnou jako list před travou!“ Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup, a ze chřípí plamen fučí. Když přiběhl, zůstal tiše státi před stařečkem. „Tuhle máš, milý synu, koně, užívej ho až do smrti.“ Pak ukázal mu taky celou úpravu, totiž kopí, válečnou palici a meč ocelový. Potom si stařeček zase do hrobu lehl a hlupec na hrobě seděl až do rána. Ráno ptali se ho bratři: „Kdes, hlupče, byl?“ – „A, kde bych byl?“ řekl. „Hlídal jsem u tatíčka na hrobě.“

Navečer řekl druhý bratr hlupcovi: „Jdi a hlídej také za mne, dám ti za to koláč.“ Hlupec byl rád, vzal koláč a šel zase hlídat. I vedlo se mu tak jako včera: otec jeho vstal, a vida tu zase nejmladšího syna, daroval mu ještě krásnějšího koně, řka: „Když ti ho bude potřebí, taky tak zahvízdni.“ – Třetího dne večer, když bylo na hlupcovi, aby šel hlídat, nedali mu bratři žádného koláče, nýbrž opálenou kůrku chleba. Otec zase z hrobu vstal a dal jemu třetího, ze všech nejkrásnějšího koně, i doložil: „Jen ničeho neříkej svým bratřím. A nyní, milý synu, již více mne neuvidíš.“ – Potom doma začali se bratři děliti o jmění otcovské, i rozdělili je oba bratři mezi sebe, a hlupec řekl: „Což, bratři, mně nic?“ A oni odpověděli: „Ty buď rád, že tě budeme živiti.“

Nedaleko té vsi, kde hlupec zůstával, bylo město a v tom městě král, který měl tři dcery na vdaní. Jednou povolal ty dcery k sobě a řekl: „Milé dcery, už nyní jste všecky dospělé; je čas, abyste se hleděly vdáti.“ I dovolil jim, aby si každá ženicha vybrala. Tehdy prosila nejmladší dcera jeho: „Dejte mi, otče, vyměřiti soudní místo a na tom místě postaviti dvanácte věnců, a kdo si mne chce vzíti, bude povinen na koni všech dvanácte věnců přeskočiti. A dejte to, otče, rozhlásiti po všech zemích, aby se všickni sjeli, i ustanovte, ku kterému dni se mají sjížděti.“ Král, maje svou dceru rád, po vůli její tak učinil.

I rozhlásila se ta novina všude, až i do té vesnice přišla, kde hlupec se svými bratry zůstával. Když přicházel určitý den, strojili se bratři jeho do města se podívat, kterak králové a mohutní bohatýrové přeskakovati budou na koních přes dvanácte věnců. Vida hlupec, že bratři jeho se strojí na cestu, tázal se jich: „Bratři, kampak pojedete? Vezměte mne taky s sebou!“ – „I kam bys ty jel?“ zakřikli ho bratři. „Snad abychom tě vzali za strašidlo!“

Jakmile odejeli, slezl hlupec z peci a řekl švagřinám: „Dejte mi košík, půjdu do lesa na houby, když mne bratři s sebou nevzali.“ Ty mu daly košík a hlupec šel. Když přišel do lesa, pověsil košík na strom, hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: „Siváku, buráku, věští ryšáku, staň přede mnou jako list před travou.“ Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup a ze chřípí plamen fučí; když přiběhl, zůstal před Ivanem hlupcem tiše státi. Ivan jemu vlezl v ouško a druhým ouškem zase vylezl, i stal se tak krásným mládencem, že nelze ani pomysliti, ani sobě představiti, ani v pohádce vypraviti, ani perem vypsati. Potom vsedl na svého dobrého koně a jel přímo k městu; dohoniv svých bratří, začal je bičem mrskati, proč že se mu z cesty nevyhýbají. Když přijel k tomu soudnému místu, bylo již zavřeno rohatkami, ale diváci, vidouce takového krásného bohatýra, oddělali rohatky a vpustili jej. Králové a bohatýři všickni se jemu a jeho krásnému koni divili a rádi by byli věděli, kdo to, ale nikdo se ho neosmělil tázati. Přišel čas, aby skákali přes věnce, a nikdo nemohl jich více přeskočiti než toliko tři. Když přišel pořádek na hlupce, tehdy se napřed několikrát rozjel po soudním místě, potom se rozehnal k věncům a přeskočil jich šest. Vida svou nehodu, že nemůže všech dvanáct přeskočiti, rychle odtud ujel zase do lesa, tu se přestrojil a propustil koně, řka: „Jdi, dobrý koni, běhej po širých polích, po zelených lukách, a když tě zavolám, zase přijď.“ Potom vzal košík a nasbíral plný hub, jaké našel, i přinesl je domů. Švagřiny jeho, vidouce, že nese samé prašivky, rozhněvaly se na něj a řekly: „Cos, hlupče, takových hub nasbíral? Leda bychom je daly tobě sníst!“ A hlupec řekl: „Hleďte, jdu a nasbírám hub, a ještě se nezachovám!“

Potom, když bratři přijeli domů, vypravovali obšírně, co všecko viděli, a taky o tom bohatýru, který jich cestou dojel, že byl takový krásný, ale prý opovážlivý, „nemilosrdně nám vypráskal, že jsme se mu z cesty nevyhnuli“. Hlupec na peci sedě řekl: „Hleďte, bratři, jak jsem já vám vypráskal!“ – „Co to, hlupče, žvastáš!“ zakřikli ho bratři, „seď na peci a mlč; jestliže to někdo uslyší, svážou tě a nás taky.“ – Druhý a třetí den bylo všecko zase tak jako první, kromě toho, že Ivan hlupec podruhé přeskočil devět a potřetí všech dvanácte věnců. V tu chvíli vytiskla mu nejmladší dcera královská na čele jasnou hvězdu, ale Ivan opět ujel, zavázal si čelo hadrem a sedl doma na pec. Potom vdaly se starší dcery královské za dva králevice. Tehdy prosila dcera nejmladší otce svého, krále, aby dal po celé zemi své rozhlásiti, by se každý v určitý den k němu dostavil na oběd; myslila si, že taky přijde ustanovený její ženich.

I vypravili se bratři Ivanovi taky do města a vzali na přímluvu svých žen Ivana hlupce sebou. Při stole nejmladší dcera královská roznášela nápoje, a když přišla k Ivanovi, vidouc, že má hlavu hadrem zavázanou, tázala se ho, proč to. „Byl jsem v lese na houbách,“ odpověděl Ivan, „upadl jsem a poranil jsem se.“ Ale královská dcera nevěřila. Ivan musil hadr odvázati a byla od hvězdy záře po celém paláci. I hned ho vedla ku králi a řekla: „Hle, můj ženich, kterého jsem hledala!“ A král, ač nerad, dal k tomu sňatku povolení. Po svatbě vykázal jim zvláštní pokoje a řekl své dceři, že muže jejího, Ivánka hlupce, už nikdy nechce viděti.

Potom dozvěděl se král, že po jeho zakázaných lukách běhá jelen zlatorohák, i přikázal těm dvěma svým zeťům, aby ho chytili. Zeťové dali si osedlati dva koně a jeli do těch luk. Tehdy řekla nejmladší královna muži svému: „Co doma sedíš, ničeho nevěda? Ti dva otcovi zeťové jeli hledat v zakázaných lukách jelena zlatoroháka a ty sedíš!“ – „Jak to mám vědět?“ odpověděl hlupec. „Jdi a popros otce svého, aby mi dal nějakého, třeba špatného koně.“ Žena jeho šla a král poručil mu dáti koně hubeného. Ivan vsedl si na něj bez sedla a jel do pole; tu z něho slezl, odřel jej a nechal ležeti, řka: „Tuhle vám, straky a vrány, král dává lahůdku!“ Potom hvízdnul, houknul mládeneckým hvizdem, bohatýrským pokřikem: „Siváku, buráku, věští lišáku, staň přede mnou jako list před travou.“ Kůň přiběhl, Ivan jemu prolezl ouškama a přistrojil jej: dal mu sedélko čerkeské, podpružku bucharskou, dvanácte podpruh z hedvábí šemachanského; hedvábí se netrhá, ocel se netře, arabské zlato v blátě nerzaví. Jako pták letěl Ivan na koni svém po zakázaných lukách a brzy jelena zlatoroháka chytil. Potom jej uvázal za rohy a vyvedl na cestu; tu si postavil plátěný stan, koně i jelena přivázal a lehl si.

Ti dva králevicové jezdili po polích a nikdež nemohli toho jelena najíti; i vrátili se po té cestě zpátky, chtíce králi říci, že takového jelena není. Tu spatřili stan a při něm jelena přivázaného, i řekli mezi sebou: „Hle, bratře, stan toho bohatýra, jenž přijel na soudní místo, a hle také jelena přivázaného! Pojďme k němu a poprosme ho uctivě, aby nám toho jelena za jakoukoli cenu prodal.“ I smekli klobouky a vešli do stanu a hluboko se hlupcovi poklonivše řekli: „Milostivý pane, přijeli jsme koupit vašeho jelena.“ A hlupec odpověděl: „Rád bych vám ho prodal, ale neulovil jsem ho, abych ho prodával za peníze, nýbrž za jistou věc.“ – „A za jakou?“ tázali se králevicové. A hlupec odpověděl, že to věc nepatrná, jen z nohy po prstu. Králevicové, chtíce se králi, tchánu svému, zalíbiti, k té koupi se odhodlali, zuli se a hlupec jim každému uřízl prst; potom se zas obuli, vzali s sebou jelena a jeli domů. Ivan pak ty prsty schoval do kapsy, sebral stan, vsedl na svého koně a jel k tomu místu, kde nechal ležeti koně královského; tu koně svého propustil a vida na té mrše mnoho vran a strak, hodil mezi ně klackem a mnoho jich zabil. Potom je uvázal i s tou koňskou koží na provaz a smýkal to za sebou do dvora královského.

A bylo tu právě veliké veselí, že zeťové přivedli králi jelena. Tehdy hlupec šel pod okna a zavolal silným hlasem: „Milostivý pane, daroval jste mi koně, ale nemohl mne domů dovézti; tuhle jsem vám přinesl jeho kůži a přitom něco zvěřiny na vaše veselí.“ Král a ty dvě dcery velmi se tomu smáli a hlupec hodil zvěřinou i šel do svého pokoje. Potom přišla jeho žena, vypravujíc, kterak se jí smály sestry její, že se za něho vdala, ale on řekl: „Nechť se smějí; přijde čas, že ty se jim budeš smáti.“

Brzy potom zase uslyšel král, že po jeho zakázaných lukách běhá svinka zlatoštětinka se dvanácti prasátky, i povolal k sobě své dva zetě a žádal jich, aby mu tu svinku s těmi prasátky chytili. Zeťové dali si ihned osedlati koně a jeli. Potom za nimi vyjel také Ivan na koni, kterého mu žena jeho opět na králi vyprosila, a když přijel do pole, toho koně zase zabil, a svého koně si zavolav, brzy svinku zlatoštětinku chytil a zeťům královským týmž způsobem jako prve zase prodal, dostav za ni z ruky po prstu.

Pak po některém čase povolal k sobě král opět své dva zetě a řekl jim: „Za třikráte devíti zeměmi, ve třicátém cařství v podslunečném panství je sosna celá zlatá a větve její stříbrné a na ní sedí ptactvo rajské, zpívajíc písně cařské; a chce-li kdo tu sosnu míti, ať ulomí jednu větvičku a přiveze ji do své země a vsadí ji, tehdy mu na druhý den taky taková sosna jako v tom panství vyroste. I prosím vás, milí zeťové, prokažte mi tu službu a tu sosnu mi přivezte; dám vám za ni polovici svého království.“ Zeťové, chtíce dostati polovici království, rozloučili se se svými ženami i s králem a vydali se na cestu.

Tehdy nejmladší dcera pověděla svému muži hlupci, kam otec její poslal oba zetě a co jim přislíbil. Hlupec jí řekl: „Jdi a popros krále, aby mi dal nějakého třeba hubeného koně.“ Žena jeho šla a král, usmívaje se, řekl: „Milá dcero, tvůj hlupec chce mě ve dvorci o všecky koně připraviti.“ Ale dcera pravila: „Nejmilejší otče, prosím vás nyní naposled.“ Král poručil jemu dáti koně, ale Ivan zase tak učinil jako prve; přijev za město, odřel jej a nechal ho na poli strakám a vranám, řka, že jim král posílá lahůdku. Potom zavolal svého koně, osedlal, vsedl na něj a bil i bodal jej; a kůň se rozhněval, od země se oddělal, vznášel se výše lesa stojícího, níže oblaku běžícího, hory a doly pod nohami propouštěl a malé říčky chvostem zastíral. Jel takto svou cestou – dlouho-li, krátko-li? Blízko-li, daleko-li? Rychle se pohádka vypravuje, ale zdlouha se skutek naplňuje! – Až konečně přijel na to panství a k té zahradě, kde byla ta sosna. I vešel tam a ulomil z té sosny větvičku. Tu vidí podle ní dvě studánky, ve kterých byla živá i mrtvá voda, i nabral každé té vody zvláště do lahvičky a pak bez meškání vyšel ze zahrady, vsedl na svého koně a jel zpátky domů. Prve však než přijel k městu, rozbil zase při silnici svůj plátěný stan, postavil sosnu podle stanu a lehl si, aby odpočinul. I jeli tudy královi zeťové zase domů s nepořízenou, a vidouce stan a podle něho tu sosnu, koupili ji od Ivana hlupce za řemen ze svých zad, a přijevše do města, podali ji králi.

Král, maje z ní velkou radost, dal vystrojiti slavné hody, a když byli v nejlepším veselí, přinesl mu hlupec do dvorce zase kůži z jeho koně a přitom něco vraní a stračí zvěřiny na ty hody. A když mu potom žena jeho vypravovala, kterak se jí všickni smáli, řekl: „Jen nech, přijde čas, že i ty se jim smáti budeš.“

Potom po některém čase řekl jednou Ivan své ženě: „Zejtra se obleč v nejpěknější šaty své.“ Druhý den pak vyšel do pole, zavolal svého koně, proměnil se a jel zase do města. Když přijel do královského dvorce, byla tam právě veliká hostina. Tehdy vyšel král se svými zeti a s ministry jemu vstříc, i uvedl jej za stoly dubové, na nichž byla jídla cukrová a nápoje medové, i počali píti, jísti a veseli býti. Když pak se rozveselili, začali rozmlouvati a Ivan, sedě podle krále, řekl jemu: „Milostivý pane, slyšel jsem, že máte tři dcery a všecky vdané; dva zetě vaše tu vidím, ale třetího nevidím.“ Král odpověděl: „Příteli můj, dcera moje nejmladší vzala sobě hlupce, pročež jsem nařídil, aby ze svých pokojů nevycházel.“ – „A já schválně proto přijel,“ řekl Ivan, „abych se s vaší nejmladší dcerou oženil.“ Král byl tomu velmi rád, i řekl, že toho hlupce vyžene ze své země. Nato vstal Ivan ze svého místa, řka: „Milostivý pane! Vy pro mne chcete ze země vyhnati své nejmladší dcery muže, hlupce, nuže vězte, že já to jsem!“ Tehdy král počal jej radostně líbati a taky dcera jeho přistoupila, kterou Ivan vroucně objal. Potom řekl králi: „Dovolte, milostivý pane, abych se otázal, proč vaši milí zeťové sedí za stolem v rukavičkách?“ A král odpověděl, že mají bolavé ruce. Nato řekl Ivan, on že je výborný doktor, a prosil krále, aby nařídil, by ty rukavičky svlíkli. I musili tak učiniti, a tu se shledalo, že jim každému na ruce chybělo po prstu. Král se táže, jak přišli o své prsty. A hlupec odpověděl: „Vím, jak o ně přišli.“ I vyndal je z kapsy a králi ukázal: „Tuhle jsou, dali mi je za svinku zlatoštětinku.“ Potom k žádosti jeho nařídil král, aby zuli obuv, a shledalo se, že jim také na nohou chybovalo po prstu. I řekl Ivan: „Tuhle jsou ty prsty, dali mi je za jelena zlatoroháka.“ Konečně musili se zeťové svléci a Ivan ukázal králi, že měli na zádech po řemenu vyřezáno, i vyndav ty řemeny z kapsy, řekl: „Tuhle jsou jich řemeny!“ Král vida to, velmi se na ně rozhněval, Ivan pak vyndav z kapsy dvě lahvičky se živou a s mrtvou vodou, přiložil ty řemeny a ty prsty zase, kam náležely, pokropil je mrtvou vodou a v okamžení přirostly; potom je pokropil živou vodou a nebylo po ráně ani památky. Tehdy zeťové, jsouce vyléčeni, děkovali jemu a prosili za odpuštění, ž, neznajíce ho, jemu se prve smáli, a Ivan rád jim odpustil.

Potom Ivan se svou královskou chotí v té zemi šťastně panoval.