Pohádky

Byl jeden kovář. „Hm,“ povídá, „já nikdy žádné Bídy neviděl. Říkají: je Bída na světě; půjdu a Bídu si vyhledám.“ Sebral se, pěkně vypil a šel hledat Bídy. Potkal krejčího. „Pozdrav Pánbůh!“ – „Dejž to Pánbůh!“ – „Kam jdeš?“ – „Hleď, bratře, pořád říkají, že je na světě Bída, a já nikdy žádné Bídy neviděl; i jdu ji hledat.“ – „Dobře, půjdem spolu. Mně se taky dobře vede a neznám Bídy, půjdem a vyhledáme ji.“

Tehdy šli a přišli do lesa, do hustého, tmavého lesa, a našli malou pěšinku. Šli pořád po té uzounké pěšince, až přišli k nějakému velikému stavení. Byla noc a neměli kde se ukrýti. „Půjdeme tuhle do toho stavení.“ Vešli tam; nenašli v něm nikoho, bylo tam pusto a děsno. Sedli si a čekali. Hle, tu přichází vysoká osoba ženská, hubená, křivá, jednooká. „Aha,“ povídá, „mám tu hosti. Pěkně vítám.“ – „Děkujem pěkně, babičko, přišli jsme k tobě sem na nocleh.“ – „Nu dobře; budu mít co večeřeti!“ Ti dva se ulekli. Tehdy ona šla, přinesla velikou náruč dříví, narovnala do peci a zatopila. Potom přišla k nim, vzala jednoho, toho krejčího, a zařezala, vsadila do peci a uklidila. Kovář seděl a myslil si: Co dělati? Jak se mi povede? Ona pak vytáhla pečeni a večeřela. Kovář kouká do peci a povídá: „Babičko, já jsem kovář.“ – „Co umíš dělati – kovati?“ – „Ano, já všecko umím.“ – „Tehdy mi ukovej oko.“ – „Dobře,“ povídá kovář, „máš-li tu nějaký provaz? Bude potřeba tebe svázati, ale ty se nedáš; já bych ti oko ukoval.“ Ona šla a přinesla dva provazy, jeden tenký a druhý tlustý. Tehdy on ji svázal tím jedním provazem, který byl tenčí. „Nuže, babičko, převal se na zem!“ Ona se převalila a provaz přetrhla. – „Tak nic není, babičko!“ povídá. „Ten provaz se nehodí.“ Poté vzal ten tlustý provaz a dobře ji svázal: „Teď se, babičko, převal!“ Tehdy ona se převalila a nepřetrhla provazu. On potom vzal šídlo, rozpálil je, nasadil jí je na oko, na to zdravé, vzal sekyru a obuchem uhodil na šídlo. Tu ona, jak se převalila, přetrhla provaz a posadila se na prahu. „Ha, padouchu, nyníčko mi neujdeš.“ On viděl, že mu opět dobře není; i sedl si a přemýšlel, co dělati? Potom přišly z pole ovce; ona je vehnala do svého stavení na noc. A kovář tu také přes noc zůstal. Ráno pak ona začala ovce pouštěti zase ven. On vzal kožich a obrátil jej srstí navrch, potom jej tak oblíkl a přilezl k ní po čtyřech jako ovce. Ona pouštěla pořád po jedné; jak ji popadla za záda, tak ji vyhodila ven. Vtom on také přilezl, a ona ho také popadla za záda a vyhodila. Jakmile byl venku, vstal a povídá: „S Pánembohem, Bído! Zkusil jsem od tebe zlého dost; teď už mi nic neuděláš.“ A ona řekla: „Počkej, však ještě zkusíš, ještě jsi mi neušel!“

Poté šel kovář opět do lesa tou ouzkou pěšinkou. Tu vidí ve stromě sekyrku se zlatou rukovětí, i chtěl si ji vzíti. Ale jakmile se té sekyrky chopil, uvázla mu na ní ruka a nikterak se nemohl odtrhnouti. Co dělati? Vtom se ohlédl za sebe a vidí, ana Bída jde k němu i volá: „Hleď, padouchu, neušel jsi mi.“ Kovář vytáhl nůž, který měl v kapse, a jal se tu ruku řezati; uřezal si ji a ušel. Přišel do své vesnice a začal ukazovati ruku, a že nyní už viděl Bídu. „Hle,“ povídá, „podívejte se, jak vyhlíží: já přišel o ruku, a mého kamaráda dokonce snědla.“