Cirkus Humberto

Strýc Steenhouwer byl útěkem Heleniným všecek roztřesen.

„Jak to mohla udělat!“ vzdychal otíraje si lysinu, „opustit muže, opustit syna, opustit majetek! Jaká neodpovědnost, podlomit práci, která znovu buduje ztracené rodinné jmění! Co jsem jezdil s Cirkusem Humberto, nikdy jsem nemohl tak pravidelně převádět přebytky na osobní konto. Každá měsíční bilance je rozkoš, a ta holka od ní uteče za cirkusem!“

Steenhouwer se bál, že bude ohrožen pořádek, jejž nade vše miloval. Vážil si Václava Karase, že za jeho vedení mašírovaly mu v knihách cifry příjmů v sevřených kolonách a že cifry výdajů marně útočily na jejich přesilu. Nepřetržitá válka mezi táborem Má dáti a táborem Dal odváděla stále nové sumy do spořitelních knížek jako do zajateckého tábora. Steenhouwer měl strach, aby se Vašku rodinným neštěstím nezhroutil. Proto navrhoval, že ihned zatelegrafuje agenturám, aby vypátraly Helenin pobyt.

Václav Karas se proti tomu vzepřel.

„Nač chodit s nepříjemnými věcmi na buben,“ odpovídal Steenhouwerovi. „Helenina práce v cirkuse se neutají; má-li angažmá, uslyšíme o ní co nevidět. A pak se postarám, abych roztržku zahladil.“

Stará parta Cirkusu Humberto mu dala za pravdu. Mužští se znovu srazili úžeji k sobě, paní Kerholcová, jejíž všichni tři synové byli již z domu, převzala dohled na Karasovu domácnost a Petřík s povzdechem se zase začal zouvat a obouvat sám.

Karasova předtucha se potvrdila. Neminulo deset dní a Kerholec přinesl psaní od svých dvou starších synů z Lipska. Pracovali jako Kerhol and Kerhol, ekvilibristický akt na volném stožáru, v cirkusu Kranzové. A nyní psali rodičům o velkém svém překvapení, když se náhle ve stáji objevil grošovatý Čao a po něm paní ředitelka Karasová sama.

„Kranz byl celej bez sebe vomámením,“ zvěstovali oba mladí atleti, „dyž ji anoncoval. Bodejť by ne, dyž se mohl naparovat, že enkážoval poslední Humbertovnu. Vona ale madam nepracuje pod svým menem, vona tu firmuje Miss Swet. To eště starýho žere, tak to aspoň kdekomu povídá, že je to Berwitzova céra. Tolik musíme říci, že je madam rozhodně v dobrý kondyci a má sukces. Vysokou jezdí prima, má ferstklas edžastment a Čao, to je marný, to je holt kvalyta. Vona byla náramně překvapená, když sme se k ní přihrnuly. ‘ No tak sme se jí už na nic neptali, ačkoliv sme hrozně zvědavý, coseto stalo za pád. Pan ředitel může bejt bez starostí, koukáme, aby měla všecko pohodlí a Čao taky. Čechů je nás tu dost, partu tenťáků vede ňákej placmistr Krčmářík Josef, možná, že ho p. ředitel bude znát. Von aspoň vo madam ví, že je Karasová, a říká, že je jako krajanka. Tak nám vobratem napište, co se stalo. With warmest love Vaši věrný Kerhol and Kerhol.“

Na tu zprávu Karas usedl a ihned napsal svým velkým, trochu žákovským písmem Heleně dopis. Že úplně chápe její touhu po cirkusu a že sám by také dal stokráte přednost kulaté práci, kdyby se již nebyl upsal divadlu: že jí nemá nijak její rozhodnutí za zlé, že ho jen bolí, že se s ním o tom předem nedohodla. Je tu přece jejich Petr a na toho by špatně působilo, kdyby mezi rodiči nastala roztržka. Považuje tedy za nezbytné, aby mezi nimi zůstaly jejich srdečné vztahy neporušeny a Helenin odchod aby se vyložil jak oboustranná dohoda. Helena zkrátka se jen vrátila k cirkusu dříve, než původně zamýšleli, a vyčká tam, až Vašku doslouží svých patnáct let varieté, ke kterým se upsal; pak opět potáhnou světem spolu, a nepřihodí-li se nic nepředvídaného, obnoví Cirkus Humberto ve vší jeho slávě.

Dopis neposlal Karas Heleně přímo, poslal jej bratřím Kerholcovým, které požádal, aby koupili velkou kytici fialek a odevzdali ji Heleně zároveň s psaním. Za týden dostal odpověď, na mnoha místech rozmáčenou slzami, kde Helena rozechvěně přijala jeho návrhy. „Jsi pořád ten hodný, rozvážný, laskavý Vašku, který má pro mne pochopení a který stále všecko zachraňuje. Já jsem hodně trpěla opuštěností. Nenáviděla jsem to Tvé varieté, kde jsem neměla co dělat a kde byly cizí ženy, které Tě chvílemi více zajímaly než já. Žárlila jsem na ně, žárlila na celý podnik, ale dnes už to vidím jinak. Dělej svou práci, prosím Tě, jako dosud a nenech se rozvrátit malou pošetilou ženou, jako je Tvoje Helena. A zaujme-li Tě některá z těch jevištních hvězd o kousek víc, než by se snad v občanském životě slušelo, užij si, nemohu Ti to mít za zlé. Vím, že přesto střežíš můj osud, že bdíš nad životem našeho syna a že zůstáváš věren tomu nejsilnějšímu, co je v nás a co se jmenuje Cirkus Humberto.“

Vzdálenost uhladila, co bylo zjitřeno blízkostí. Mezi Vaškem a Helenou se rozvinula korespondence, v níž si s kamarádskou důvěrností vykládali o všech příhodách, které je nyní v dvojím jejich působení potkávaly. Vašek vždy jen znovu kladl Heleně na srdce, aby nedopustila, aby se její otec dověděl, že pracuje u Kranze. Starý Berwitz z milosti osudu žil a jeho stav se dokonce trochu zlepšil, ale takovou zprávu o osobním triumfu svého dlouholetého odpůrce a soka by nepřenesl přes srdce.

Opačně zase Helena měla v dopisech plno připomínek pro svého Petříka. I za nejdivočejšího harcování po světě visela na něm a chtěla slyšet o každém jeho kročeji. Petřík zatím dostudoval gymnázium, maturoval s vyznamenáním a přešel na univerzitu, aby se věnoval vědám matematickým. K otcovu podnikání ani k matčině činnosti nenašel žádný vnitřní vztah. Nezajímalo ho to, bylo mu to cizí a lhostejné jako dlažba ulic, kterými chodil zabořen ve své myšlení. Ještě trochu lnul k prastrýci Steenhouwerovi, staříku plnému číslic, ale ten už povážlivě stárnul, lysá jeho hlava leckdy se odpoledne nad účetními knihami zakolébala a poklesla v ochablou dřímotu. Po jeho boku seděl mladý kancelářský pomocník pan Kauble, který už musel na Karasův rozkaz všecko vést v patrnosti a zaskočit všude, kde slábnoucí paměť Steenhouwerova selhávala.

Tak se zas život kolem Václava Karase urovnal do klidného toku. Nebyl to život bez vzrušení, vždyť už jen ta věčná změna programů přinášela jemu i jeho lidem ustavičné napětí. To však přijímali s jistou rozkoší, bylo to jako stálá výzva k souboji, kterou nestárnoucí Vašku přijímal vždy s bojovným ohněm. Ale mimo tento vnitřní var v podniku byl klid a jen zřídka přišlo zvenčí něco vzrušujícího.

Jednou se přihodila maličkost, která však velmi Karase zaujala. V poště ležela pro něho pohlednice, obrázek mohutného oceánského parníku. A k němu bylo připsáno:

Karas prohlížel lístek ze všech stran, zanesl jej do staré humbertovský party, všichni to četli, zkoumali a obraceli, ale jen vrtěli hlavou a výklad nenašli. To dvojverší zůstalo záhadou. Smáli se, to že byl asi Ferenc řádně natrunčen, když si vzpomněl na pražské přátele a zablábolil na pohlednici takový nesmysl. Vašek však tomuhle nevěřil. Rukopis byl pevný a energický, adresa i text byly napsány pečlivě a čistotně. Naplňovalo ho to neklidem. Pohlednice stále ležela na jeho stole jako věc nevyřízená; a večer, když uléhal, ozvalo se mu vždy znovu:

Co vlastně dělá Ferenc Vosátka, kdysi tulák a dobrodruh, nyní velký hamburský restauratér? Co dělá Hamburk, který jim byl tak dlouho zimním domovem? A co dělá – a Vašku jako by to i v myšlenkách jen tichounce zašeptal – Růženka? Pojala ho touha zajet si tam a podívat se po tom milém, starém působišti. Mohl to podniknout jako zájmovou cestu, hamburské varieté mělo teď slavnou pověst a v jeho programech vždy bylo něco, co stálo jiným direktorům za zhlédnutí. Ale Vašek věděl, že tenhle profesionální důvod bude jen záminka a že ho víc vábí melancholická vzpomínka. Odsouval tu cestu na vhodnější dobu, ale čím déle ji odkládal, tím naléhavěji mu v mysli znělo Vosátkovo dvojverší. A zdálo se mu, že v tom vábení do dálky je právě jeho záhadný smysl:

A jednoho dne se rozhodl, zařídil věci na nejbližší dny a odejel.

Hamburk se mu zdál zas ještě mohutnější, rušnější a živější než před několika lety. Ale nepřijel sem prohlížet znamenitosti města. Srdce ho pudilo jen na tři místa, která uzavírala jeho vzpomínky na Cirkus Humberto. Nejprve pospíchal k Reeperbahn, podívat se, co se stalo s jejich boudou. Ale sotva to místo poznával. Široké, krásně dlážděné prostranství bylo tam, kde kdysi stávaly ve vychudlých trsech trávy strakaté jejich maringotky. Všude kolem se tyčily nové domy s přepychovými i lidovými restauracemi a kavárnami, s divadly a zpěvními síněmi, s vinárnami a tančírnami, svět bujné zábavy a dráždivých požitku, ospalý a jako odumřelý teď dopoledne, ale připravený k hýření reklamních světel a nápisu, až nadejde večer a Reeperbahn se zaplní lidskými davy jako překrvená tepna veselosti. Půdorys rozšířené ulice se změnil, už se ani nedalo říci, kde tu stály střelnice a kolotoče a kde se zvedala konstrukce Cirkusu Humberto, kde bylo okénko paní Hammerschmidtové a kde dvířka, za nimiž bydlel nebožtík Harwey se zrzounem Alicí.

Marně se tu Karas pozastavil, marně měřil očima vzdálenosti. Vzpomněl si, že právě proti vchodu bývala hospoda U kotvy, ale kdepak té byl konec, tu byl American bar Elysium a stříbrně se lesknoucí automatový restaurant Sanssouci a révou ověnčená vinárna Grinzing se šramlem a originálními lidovými zpěváky vídeňskými a tančírna Bataclan s výkladními skříněmi plnými ženských fotografií – tu už nikde nebyl jediný pevný bod k minulosti, všecko nové, všecko naměřeno do příštích konjuktur a jejich bláznivého utrácení.

Šel tedy Karas dál, až ke konci této avenue požitku, a tam zabočil do pokroucených uliček. Těšil se, že už za rohem se mu objeví rozložitý, polyglotní štít Námořníkovy nevěsty, velká životní zátoka Ference Vosátky, seržána. Ale na tom rohu ustrnul: přízemí domu jevilo stopy po nedávné zednické předělávce. Kde za vlády Vosátkovy vedla okna do Zálivu Mexického a Moře Karaibského, byly teď zase krámy, papírnictví a pekařství. Hospoda byla zřejmě zase omezena jen na Cestu Prozřetelnosti, jen na výčep; a místo rozložité Vosátkovy tabule visela nad vchodem zase stará firemní deska Moeseckova, jenže sešlá a otlučená.

,“ blesklo Vaškovi hlavou a srdce se mu citelně sevřelo.

Rozběhl se ke vchodu a stiskl kliku.

Při dveřích stál jako kdysi výčepní pult. Vedle něho seděla podřimující paní, šedivou hlavu opírajíc o ruku, která loktem spočívala na pultě. Jak dveře zaskřípaly, zvedla jen víčka. Vašek spatřil veliké oči, černé jak uhle, oči nehybné, jako vyhaslé, bez jisker a ohýnků, jež v nich kdysi hořely. Dívala se na něho a ani se nepohnula.

„Dobrý den,“ pozdravil ji Karas. „Je přítomen pan Vosátka?“

„Seržán?“ odpověděla paní hlubokým a silným hlasem a zůstala dál jako socha.

„Ano.“

„Není zde.“

„A kde je?“

„Kdo jste? Vy přece nemůžete být z jeho přátel, jste příliš mlád.“

„Jsem Vašku.“

„Vy… jste… Vašku!“

Zamlklé oči klouzaly pomalu po jeho postavě.

„Tak to je Vašku. Už bych vás nepoznala. Řekněte mi, jak věděl seržán, že sem přijdete?“

„On to věděl?“

„Patrně. Dal mi pro vás vzkaz.“

„Což seržán odejel?“

„Odplul.“

„Za moře? Proboha, vždyť je mu přes sedmdesát!“

„Třiasedmdesát.“

„A kam plul? Do Mexika?“

„Ne, na Kubu. Habana nebo Trinidad. Prý podle situace.“

„To vypadá, jako by chtěl do povstání Kuby proti Španělsku, – ale to se odehrálo loni.“

„Seržán taky vyplul loni.“

„Ale já od něho dostal před čtvrtrokem lístek.“

„Ano. Dala jsem jej na poštu podle jeho příkazu. Seržán mi řekl: ‚Nevrátím-li se do roka a do dne, dej tento lístek na poštu. A až přijde Vašku, řekni mu, že mu vzkazuji: Pořádný mužský nezapomíná pro prapor na ženské a nezapomene pro ženské na prapor. ‘ Tak řekl seržán.“ Karas stál jako u vidění. To tedy bylo tajemství veršů

Vosátka slyšel kubánské bubny svolávat do zápasu a šel za jejich voláním. A co mu vzkázal… Věděl seržán, co se děje s Helenou? Dává jemu Vaškovi, vinu? Nebo jen tušil, že se něco takového může stát, a chtěl Vaška upozornit? Odejel-li více než před rokem, sotva znal jejich případ. Staří tenťáci si nedopisovali. Pak tedy jen předpokládal, že ke krizi u nich muže dojít, a chtěl ho vyburcovat. Měl pravdu, to Karas uznával: kdyby Vašku nebyl tak posediv svým divadlem, poznal by asi dřív, co v Heleně zrálo.

Myšlenky mu prudce vířily hlavou, ale náhle vyrazila jedna a odsunula všechny ostatní.

„Paní Adélo,“ oslovil Karas sedící ženu, „povstání na Kubě se už dávno skončilo vítězstvím – to by tedy seržán měl být už zde!“

Žena zatím opět zavřela oči a teď je ani neotevřela.

„Nevím, co se stalo,“ odpověděla jako ve snu, „čekám. Obchod upadl, když seržán odešel. Nemohla jsem se domluvit s cizími lidmi a přestali sem chodit. Zrušila jsem Moře Karaibské i Záliv Mexický, abych udržela aspoň Cestu Prozřetelnosti; zde jsem ho našla, zde mi poprvé řekl Mío damasco. Seržán je jediný muž na světě. Nebylo a není takového. ‘ – a mně nezbývá než čekat.“

Nehybná žena zmlkla. Karas si přitáhl židli. Musel si usednout a zabořit čelo do dlaně: Vosátka, Ferenc Vosátka se vypravil do Střední Ameriky pro smrt. Leží tam někde mezi černými povstalci, neklidné české srdce, jež našlo pokoj a mír až pod žhavým nebem tropů.

V místnosti bylo hluboké ticho, jen z kuchyně sem doléhal odměřený cvakot nástěnných hodin. Karas je neslyšel. A když konečně pronikl jejich zvuk k jeho sluchu, přejel si rukou čelo a povstal.

„Paní Adélo,“ řekl pak hluchým hlasem, „neznáte paní Langermannovou?“

„Langermannová?“ otevřela seržánka opět oči, „Langermannová. Není to ta, co byla na pohřbu Selnického?“

„Selnicki je tedy mrtev?“

„Ano. Umřel nám tady vedle, jak jsme říkali v Zátoce Jamajské. Stěžoval si, že mu není dobře, a šel si zahrát pochod Radeckého. Hrál jej, ale nějak pomalu; a když přišel k tomu, jak vždycky zpíval ‚Radecký, Radecký, to byl hodný pán‘, padl hlavou do klapek a bylo po marši. Všecky noviny o něm psaly, že to byl dlouholetý kapelník Cirkusu Humberto. Ale na pohřeb přišla jen jedna stará paní s dcerou a seržán říkal, že to je paní Langermannová, která uctívá všecko, co je z Cirkusu Humberto.“

„A kde bydlí, nevíte?“

„Nevím.“

„Pokusím se ji najít. Mějte se dobře, paní Adélo, bůh vás potěš. A až se vrátí… až se zase spatříte se seržánem… řekněte mu, že budu dbát jeho slov.“

„Vyřídím, Vašku, buďte bez starosti.“

Pokývala hlavou, trochu se jako usmála. Byl to jediný pohyb, jejž za tu dlouhou dobu učinila. Pak zase zavřela oči, a když Vašku odcházel, viděl ji opět sedící jako sochu nad hrobem.

Odpoledne popaměti vyhledal dům, kde bydlívala paní Langermannová. Vyběhl lehce ta čtyři patra, ale pak, když spatřil tabulku Frau Wwe Langermann, srdce se mu rozbušilo a v nohou cítil chvění. Pod tabulkou byla druhá, vyřezávaná v mosazi, na ní stálo Tim Jӧrgens. Karas zazvonil.

Zaslechl šramot, dveře se otevřely. Ohnutá stařenka v bílém čepečku vzhlédla k němu udiveně, pak si posunula brýle, pak zvedla ruce a zvolala: „Mein Gott! Vašku!“

Kývl hlavou, pokročil a objal ji.

„Božíčku, je to on. Nu, pojďte dál, to bude překvapení. Růženka je doma a její muž taky. Ta bude koukat!“

Vašek musel prudkým zamrkáním přemoci slzy, když najednou byl v kuchyni a před ním Růženka, hubená, přepadlá, s ostrým nosem, zestárlejší a usedlejší, než odpovídalo jejímu věku. Vedle ní stál její muž, Tim Jӧrgens, vysoký, šlachovitý blondýn řídkých vlasů a modrých očí, kormidelník přístavního parníčku Stellingen. Představily mu Vašku jako syna někdejšího podnájemníka a kamaráda z dětských her Růženčiných. Tim Jӧrgens ho přivítal srdečným stiskem ruky, paní Langermannová postavila na čaj, a už se z prvních nejistot vyklubával rozhovor o historiích jejich dvou životů. Jӧrgens byl veselý chlapík, který každé vyprávění přisolil vtipem; a když vypil dvě sklenice čaje, který v jeho namíchání dopadl spíš jako grog, sáhl vedle pohovky, vyvlekl tahací harmoniku a začal k hovoru tiše hrát. Seděl s Růženkou na pohovce, Vašku s paní Langermannovou proti nim. A když se rozprávka vyčerpala, začal Tim Jӧrgens zpívat: „Et wasen twei Kunnigeskinner…“ Růženka se přiklonila k němu, ale z očí jí padaly slzy jak těžké perly a taky paní Langermannová se tiše rozeštkala. Vaškovi bylo z toho úzko u srdce. Cítil, že svým vpádem rozbouřil, co mělo už navždy zůstat utišeno. Blesklo mu hlavou, že o půl sedmé odjíždí vlak do Berlína. Podíval se na hodinky a začal se spěšně omlouvat, že už musí jít. Obě paní ho zdržovaly, ale Jӧrgens přijímal jeho odchod jako samozřejmost.

„Ne, děti, nesmíme pana Vašku zdržovat. Jízdní řád je jízdní řád, z toho není odvolání.“

Loučení se dálo za nového přívalu slz.

,“ omlouvala se paní Langermannová Jӧrgensovi.

„I já vím, maminko,“ hlaholil Jӧrgens, „dětská přátelství, to je to nejkrásnější.“

A doprovázeje pak Vašku ke dveřím, omlouval se mu při loučení:

„Z toho pláče si nesmíte nic dělat. Ženské jsou rozcitlivělé. To dělá to domácí štěstí.“

„Aby vám zůstalo navždy!“ řekl Vašku od srdce a stiskl mu naposledy ruku.

Seběhl dolů, vyrazil na ulici, za rohem zastavil drožku a dal se dovézt do hotelu. Cestou však na jednom místě zaťukal na kočího, aby zastavil. Spatřil lahůdkářský krám s koši vína ve výkladě. Vešel rychle dovnitř, vybral ten největší a nejbohatší, s rýnským, moselským a šampaňským, s čokoládou, datlemi, fíky a pomeranči, dal obchodníku adresu paní Růženy Jӧrgensové, choti pana kormidelníka Jӧrgense, zaplatil, dojel do hotelu, rychle sbalil své věci a o půl sedmé seděl v rychlíku, který jej vezl ku Praze.

Teprve v jídelním voze si uvědomil, že vůbec nebyl v hamburském varieté a že poprvé nadiktuje strýci Steenhouwerovi falešnou položku do účtu režie.