Cirkus Humberto

Nejspokojenější v novém prostředí byl snad Antonín Karas. Jeho první čin byl, že před prahem ředitelny, než do ní vstoupil, vyňal portmonku a těžkými prsty z ní vylovil papírek. Rozbalil jej: byl v něm lesklý dvacetifenik. Ten dvacetifenik, jejž Vašku dostal, když poprvé nosil lvíčata. Nyní vytáhl Antonín Karas z kapsy kladivo a hřebík, poklekl a památný ten penízek přibil pro štěstí na práh. Pak teprve vstoupil dovnitř.

Divadlo byla haluzna nesmírná, ale jemu se měnilo v rodnou chalupu. Prolezl je od půdních trámů až do sklepů, proklepal zdivo, prohlédl maltu, omakal nátěry, přezkoumal kliky a zámky, kohoutky a pípy a už viděl plno věcí, které bude nutno kus po kuse vyspravit. Večer poletoval jak ostříž mezi šatnářkami a biletáři, kolem bufetu a restaurace, mezi pokladnou a orchestrem, ale ve dne byl z něho ten starý zednický fuškař a melouchář, který pořád měl kde co vylepšovat. Na zimu by byl nejraději ucpal všechna okna mechem, naštípal dříví, ovinul pumpu slaměnými provazci a do kotců na dvoře strčil krmníka; to však v divadle nešlo a Karas si své venkovštější radosti našel ve Smetanově mlýně. Dvakrát třikrát v týdnu si tam zaskočil, aby si popovídal s Burešem o starých časech. Ale to nešel nahoru do měšťanského salónu pana otce, kde se blyštil empírový nábytek se zlatými hodinami s orlem a zeměkoulí, s porculánovými soškami a vázami, s rytými sklenicemi a s podobiznou Smetanových rodičů v miniatuře na slonové kosti, ve voskovém reliéfu pod sklem, v černých stříhaných siluetách a v blednoucích daguerrotypiích. To si raději zašel dozadu do mlýnice tohoto starobylého mlýnu hřebenáče a ponenáhlu jako starý sekerník opravil kobylici, vylepšil lub a zavěsil pod koš nový korčák. Od rána do noci měl tak pořád co dělat; a když se na jevišti objevilo poslední číslo a šatnářky se připravily na závěrečný ruml a biletáři se rozestavili u všech východů, aby je včas otevřeli a zahákovali, Antonín Karas vklouzl na svou rezervní židli v orchestru a znamenitě si na rozloučenou s bohatým dnem zatroubil Pochod Cirkusu Humberto.

Některý den mu to všecko ještě nestačilo. Vyčkal v portýrce u pana Dvořáka, až všichni odevzdali klíče svých skřínek a dveří, popřál jim i panu Dvořákovi dobré noci a vyklouzl ven, dolů na Poříč, do Bílé labuti. V letních měsících tam ještě zastihl zahradní koncert kapely 102. pěšího pluku, v zimě si našel místo mezi poříčskými sousedy v předním táhlém kvelbu restauračním. Byli to starší zazobaní živnostníci a obchodníci z okolí, pekař, brašnář, konfekčník, čepičář, železník, jak je tak nahromadila ulice, zachytávající nával venkovského lidu. Některý z nich byl i domácí pán a všichni tu při trunku hořkého ležáku s hustou bílou čepicí spokojeně přemítali pražské senzace. Tehdy to byly ponejvíce zprávy o chystané výstavě; to bylo plno řečí o tom, co se tam připravuje, jaká kolosální konstrukce je Průmyslový palác, celý ze skla a ze železa, jakou za ním inženýr Křižík chystá fontánu, co tam bude všelijakých pavilónů, vždyť i tuhle karlínský Srnec, špeditér, se chlubí, že tam bude mít dva, a je z toho celý jelen. Ale hlavně si tu ti popíječi libují, co tam bude pivovarských pavilónů, restaurací, ochutnaváren, vináren a uzenářských i lahudkářských kiosků, i turecká kafírna tam bude, i bodega, a dva Češi z Brém prý tam zařídí pravý American bar s černochy, takže Pražáci, doufejme, žízní nezajdou a budou mít celé léto kam chodit.

K tomuto stolu starousedlíků tedy přisedává Antonín Karas, a on, který nebyl nikdy příliš řečný, tady po všech svých zkušenostech rozvazuje, vykládá sousedům o cizích městech a zemích, jak se kde jí a pije a jaké jsou ve světě všelijaké ženské. Tu si ti poříčtí zounové rádi ještě sklenici nebo dvě přidají na takový zajímavý rozhovor s panem inspektorem, člověkem scestovalým; a rozkuráží-li se trochu, jdou to ještě dorazit naproti k Buckovům nebo k Rozvařilům, za zpěváčky, kteří mají sice již po programu, ale za pár piv rádi dají něco k lepšímu.

Tak si Antonín Karas, zedník, užívá krásného životního podzimu, konečně mezi svými, konečně mezi Čechy. A starý Kerholec jen na něho závistivě hudruje, což jemu se žije, Karasovi, když je sám, ale kdyby tak měl ženu a tři hladové kluky, to by se musel jinak uskrovňovat. A Karas se škvíří, jak to na sekáče placmistra dolehlo: s tolika ženskýma ve světě frajeřil, až ho tuta zrzavá skřípla, ta ho dostala pod komando a pod pantofel; když si někdy přece jen odskočí na pivo, zouvá si už u karlínského viaduktu boty a doma po pavlači se šourá po špičkách. Ale kluci už mu rychle dorůstají, hezcí hoši to jsou, vysocí, urostlí, po mámě Engličance. A hodní hoši to jsou, do cirkusácké práce šli vždycky jako diví. Nejednou na ně Karas koukal, že lítají po šapitó jako kdysi Vašku v novém a hned trojím vydání. Však je taky i Vašek měl rád a poctivě je všemu učil; asi mu, chudákovi, bylo teskno, když proháněl manéží Kerholčata a jeho vlastní Petřík byl zalezlý u strýce Franse s knížkou. A teď už je nejstarší z nich, František, Ferenc, po kmotru Vosátkovi, fit a na jaře půjde s cirkusem Henryho do světa. Sám si to místo našel a rodiče ovšem souhlasili, u Kerholců nevládla žádná sentimentalita. Za rok půjde k cirkusu druhý, Karel, a po dvou letech třetí, Honza. A Petříček Karasů bude zatím pilný student, osm let gymnázia, čtyři léta univerzity, pak snad na rok někde jako volontér a pak už se postaví sám do života. Tak aspoň počítá jeho táta. Celkem se mu to kryje se smlouvou v divadle. Až bude o Petříčka postaráno, budou rodiče volní a mohou se vrátit ke kočovnému životu a obnovit zase Cirkus Humberto.

Václav Karas, ředitel, ví, proč občas tyto výhledy v domácím hovoru rozpřádá. Musí nějak utěšit Helenu, která v Praze, v té milé, srdečné, vlahé Praze začíná chodit jako bez ducha. Vašek chápe dobře, co se s ní děje, rozsypal se jí překrásný domeček z karet. Najednou zmizelo všecko, co milovala, rodiče, přátelé, cirkus, koně, zvířata, maringotka, publikum, potlesk a ovace. Místo vábného putování světem najednou je připoutána k městu, kde většinou slyší cizí řeč. Z praktických důvodů si vybrala byt nedaleko varieté, naproti v rohovém domě u dráhy. Hezký byt sám o sobě, ale jednou frontou oken jde proti šedivému pilíři železničního viaduktu. Celý den se tu dívají na kamenné kvádry, nad nimiž se jim nahoře občas vynoří obrys lokomotivy a vagónu. Utěšovali se předem, že pohled na jedoucí vlak je cosi veselého a příjemného – kolikrát na svých zájezdech mávali z vozů a z koní rychlíku, který se s vlajícím chocholem řítil podél jejich cesty! Ale zde, běda, brzy poznali, že ve městě je to něco docela jiného. Vlaky se jim před okny valily zpomaleně, zesilujíce rachot kol a úpění kolejnic. Závoje dusivých dýmů, protkaných mastnými sazemi, snášely se do ulic a v noci hřmělo temné dunění spáčům do snů jako stále opakovaná hrozba. Den za dnem, noc za nocí se tu sunuly řady špinavých vozů s mechanickou pravidelností, rozdělujíce čas na úseky bezútěšné marnosti. Helena Karasová byla v tomto prostředí zachvácena neúkojným steskem. Ani úspěchy jejího muže, ani šťastné vyváznutí z rodinné katastrofy, ani srdečná oddanost Alice Kerholcové nedovedly ji vzpružit, a Vašek tedy v ní podporoval to poslední, co ještě udržovalo její vůli: vědomí povinnosti k dítěti. A jako sladkou odměnu za dlouhou zkoušku trpělivosti dával jí na konci té lhůty znovu zazářit nejsladší pro ni vidinu, Cirkus Humberto.

Jemu samotnému proběhla první sezóna jako voda náhonem. Přes to, že teprve sbíral první zkušenosti stálého divadla, měl program za programem stále přitažlivý a obliba, kterou si získal šťastným nástupem, zůstávala mu věrna. Divadlo obsáhlo půltřetího tisíce osob a ceny byly vysoké, lóže stála celé čtyři zlaté. Polovina jeho večerních představení vynesla vyprodaný nebo téměř vyprodaný dům, odpolední pořady o nedělích byly vyprodány vždycky. Pan Achilles Breburda, který měl své zkušenosti, gratuloval mladému řediteli a horlivě uznával jeho obratnost v sestavování poutavého repertoáru. A Frans Steenhouwer si mnul ruce, když účtoval vysoké příjmy pokladny i stoupající podíl z výnosu restaurace. Kdyby se to udrželo, bylo by Varieté Humberto zlatý důl.

Ale ještě sám závěr prvního roku je poučil, že jejich možnosti nejsou nekonečné. Přes rady Breburdovy chtěl Vašek pracovat až do konce června. Pražští jeho přátelé ho v tom utvrzovali, slibujíce mu nový vydatný zdroj příjmů v nesčetných cizincích, které do Prahy přivábí zemská výstava. Zatím však od chvíle, kdy se výstava otevřela a kdy se Praha octla v horečce svých slavnostních dnů, návštěvy ve varieté silně ochably. Všecko se hrnulo jenom na výstaviště a zůstávalo tam až dlouho do noci.

Bylo to jako jedno veliké národní opojení. Sto let práce a vývoje České země stálo tu na odiv v tisícerých expozicích a ze všeho toho bohatství tvorby a výroby rostla bezpečná jistota nového příštího rozmachu. Lidé byli omámeni velkolepostí a mnohostí podívané, byli uchváceni ruchem, který se na výstavišti rozvíjel, radovali se ze slávy, která se na Prahu snesla. A nemohli se večer rozloučit s výstavou, dokud nezašli k barevným zázrakům tryskajících a padajících vod, kde se jejich nadšení z krásy a velikosti slilo s citovým dojetím a uvolnilo si ve vlahé letní noci zpěvem vroucí písně Tylovy.

Výstava, výstava, výstava bylo jediné heslo města i země. Všechno bylo obráceno tam ke Královské oboře, všechno žilo radostným rytmem výstavní slávy. I ti národní zpěváci v lidových šantánech se přizpůsobili mocnému proudu. Kuplet mladého kandidáta medicíny Prágra stal se vůdčím motivem všech výstavních radovánek: „Vždyť jsme jen jednou na světě… mládí a láska odkvete… stáří přichází kvapem vstříc… tak mladí se nesejdem víc!“

A ti, kteří ještě chtěli této mladosti užít, zpívali si nejnovější odrhovačku:

A večer jim všechny kapely ve výstavních restauracích a vinárnách musely znovu a znovu hrát Šeborův pochod „My jsme páni od fontány…“ Kuplet, který se stal hymnou.

Výstava žila, ale co nebylo v jejím ohnisku, pohasínalo. Také Théâtre Variété Humberto na kraji Karlína zůstalo bez návštěv a Václav Karas doplatil na ten pokus vydatnou částí svého zisku. Pak na něj poprvé dolehlo, co dosud za celého života nepoznal: neměl co dělat. První týdny se pokusil užít světa jako ti druzí. Denně putovali s Helenou na výstaviště. Ale to bylo příliš málo pro jejich energické povahy. Dali tedy Petříčka do opatrování dědečkovi Karasovi, který s ním odjel na prázdniny do Horní Sněžné. A Vašek s Helenou se pustili na cestu Evropou, hledat v lázeňských městech letní divadla rozmanitostí a na různých místech roztoulané cirkusové podniky a vyhlížet si v nich nové, neznámé síly pro příští pražské programy.