Cirkus Humberto

Pan Selnicki dostal svou láhev johannisberského.

Nebylo to tak jednoduché. Především se stalo, že jednoho dne hlásil Hans řediteli, že Vašku je „fit“ pro manéž.

„To se ví,“ dodával k tomu na vysvětlenou, „na voltiž to není, ale při obyčejném vystoupení v sedle nám ani držením těla, ani vedením koně neudělá žádnou ostudu.“

Berwitz kývl hlavou a v první volné chvíli poručil, aby Vašku na Mary přijel k němu do manéže. Vašek pochopil, že se něco děje, ale byl tak hrd na své ježdění, že bez rozpaků vsedl na bandurka a vjel rychlým klusem, do manéže. Na tři kroky před ředitelem zarazil Mary a salutoval. Berwitz s bičem v ruce kývl a dal rozkaz, aby jel krokem vlevo kolem. Vašek zabočil k pistě a jel. Mary šla koketně jako tanečnice a Vašek na ní se ani nehnul. Berwitz křikl:

„Krátký klus! Allez!“

Vašek se lehce nahnul, stiskl lýtky a kobylka začala pružně ubíhat.

„Dlouhý klus! Allez!“

Rychlost se zvětšila, Vašek nachýlen vpřed seděl jako přibit.

„Cvalem! Allez!“

Neviditelné stisknutí kolenou, sotva postřehnutý pohyb těla, a Mary vyrazila oběma předníma nohama vpřed. Berwitz se díval, jak je Vašek „zašlápnut“ do třmenů, jak péruje při mírně se vlnících skocích, a sledoval údery kopyt.

„Krátký klus! Allez!“

„Obrátit a vpravo – allez!“

„Polou vpravo krokem – allez!“

„Vlevo kolem, cval, allez!“

„Stát!“

Vašek zarazil prudce běžící Mary a přidržel ji na místě v plném napětí, zadní nohy trochu podsazeny, krk ohnut, všecky svaly rozehrány. Berwitz se obrátil k bráně, kde stál Hans, a pokýval spokojeně hlavou. Pak ukázal Vaškovi, že může odjet, a popošel k Hansovi.

„Ano, Hans. Vašku může před publikum. Jak toho koně zastavil a udělal s ním figuru, na to by měl potlesk.“

Nazítří se na tabuli povinných zkoušek objevilo:

20: Helena Berwitzová a Vašku. Na Miss a Mary.“

Měl-li pravdu Achmed Roméo, že Vašek neporoste, protentokrát se mýlil: před tou tabulí se Vašek náramně vytáh. A znovu a znovu se vracel číst to kouzelné oznámení: Helena Berwitzová a Vašku. Ještě nevěděl, o co jde, a už byl přesvědčen, že to bude nejkrásnější číslo programu, předstihující ředitelovy vraníky, i direktorčiny lipicány, i Perreirovu vysokou školu. A žádná „firma“ uvedená na plakátech mu nezněla tak líbezně jako to „Helena Berwitzová a Vašku“.

Mnul si ruce na báječné společné evoluce, zatím však úkol, k němuž je cvičil ředitel, byl nesmírně jednoduchý: Vašek s Helenkou měli společně přijet, pozdravit obecenstvo, obejet manéž společně jako v promenádě, u brány se obrátit ke středu, na protější straně pisty se rozdělit, ona vpravo, on vlevo, a když objeli celý kruh a znovu se sešli, měli se společně vrátit k bráně a udělat místo pro nástup slona. Pak spolu s ním měli dojet do středu, ukázat na něj, uklonit se a obloukem odejet. Bylo to opravdu jen uvedení tlustokožného obra, ale Vašek i to přijímal jako nejdůležitější aféru svého života.

Úkol byl nevelký a obě děti uměly dostatečně jezdit, aby jej už na konci první zkoušky provedly podle předpisu. Ale pouhé „podle předpisu“ nikdy nestačilo ctižádosti Petra Berwitze. Všechno, co předváděl, chtěl mít svrchovaně dokonalé. Proto i Helenka s Vaškem musela znovu a znovu kroužit a projíždět manéží, aby minuciézně sladili krok svých koní i svá gesta. K jejich zkouškám začala docházet i paní Berwitzová, aby jim upravila a urovnala pohyby. S Helenkou si byla jista, ta byla odmalička cvičena v úklonách a pozdravech, kdežto Vašku byl v očích Anežčiných zdravý vesnický řimbuch, který dá asi mnoho práce, než se ohobluje k úhlednému pohybu. K velkému jejímu překvapení zdravil však Vašek neviditelné obecenstvo s dokonalou grandezzou – vytrvalé Roméovo cvičení desaterých reverencí naučilo chlapce s hladkou jistotou zvedat klobouk a kreslit jím ve vzduchu elegantní křivky, než v ruce nazad prohnuté dospěl až do nejnižší polohy. Ředitelka byla nesmírně spokojena. Na druhý den si přizvala paní Hammerschmidtovou; začaly se dlouhé porady, jak obě děti obléci. Konečně rozhodnuto, že pro Helenku se pořídí široká zvonová sukně ze žlutého taftu, upjatý černý živůtek se žlutou růží a široký slaměný klobouk. Hoch měl mít štikově šedé dlouhé kalhoty, krátkou černou přiléhavou kazajku, široký bílý límec přes ni a černý nízký cylindr s plochým okrajem. Pak ještě byl přizván pan Selnicki, aby pro jejich výstup určil muziku. Koukl se na to a prohlásil: „Gulliver mezi trpaslíky – jak jsem to předem řek. A až půjde slon, tak to budou fagoty.“

Hans vytrvale sledoval všecky přípravy. Šlo přece o jeho odchovance i o koně z jeho stáje. Přitom do poslední chvíle nevěděl, k čemu to je. Na samostatné vystoupení to bylo příliš krátké a chudé. Teprve když Berwitz dal rozkaz Arr-Šehirovi, aby přivedl slona, viděl Hans, že je to entrée. Díval se na zkoušku, šlo to na první ráz dobře, ale když poníci provedli svůj úkol, stala se neslýchaná věc: Hans se vřítil do manéže, ačkoli ředitel ještě neskončil zkoušku. Berwitz se také zamračil a stiskl bič, aby jím po Hansovi švihl. Ale Hans mával rukama a křičel:

„Chyba! Chyba! Úplný omyl!“

Berwitz strnul nad tou drzostí, ale Hans rozčilen vyhrkl:

„To entrée nemá žádný závěr, pane řediteli, jen se na to koukněte! Copak je pro jezdce nějaký závěr mávnout kloboukem? A Vašku je jezdec, pane řediteli, a Helenka je jezdkyně prima!“

Berwitzova tvář se zatáhla jako mračnem. Bič v jeho pravici se pomrskával. Ale ředitel se ještě ovládal.

„Co to říkáš, Hans?“ otázal se ledově.

Arr-Šehir na slonu, ředitelka za pistou, pan Selnicki na estrádě ustrnuli. Věděli, že každou vteřinou nastane výbuch. Ale Hanse nebylo možno udržet.

„Ty děti nemají žádný odchod, pane řediteli! Ty děti si zaslouží jezdecký závěr!“

„A co to má být?“ Berwitz se jen stěží přemáhal.

„Koně musí na konec vedle Binga pokleknout! Pokleknout na pravé koleno! A k tomu teprve patří poklona!“

„Ty blbče,“ začal se uvolňovat Berwitzův vztek, „copak Mary a Miss umějí pokleknout?“

„Umějí, pane řediteli,“ sípal Hans, „jako je bůh nade mnou, umějí, všichni čtyři poníci to umějí, vždyť už je to učím šest neděl!“

Ředitel se několik vteřin nepohnutě díval do tváře stájníkovy. Pak se otočil k Anežce.

„Madam,“ zvolal hlasem, jako by vydával zákon na hoře Sinaj, „ohlašte v kanceláři, že kočí Hans má pokutu pět marek za nedovolené vkročení do manéže.“

Pak se obrátil směrem k bráně.

„Arr-Šehir, Helena Berwitzová a Vašku znovu nastupují. Cvičí se závěr. Cvičení řídí kočí Hans. Pane kapelníku, bude potřebí změnit hudbu.“

„Hudba se nezmění,“ obrátil se pan Selnicki nahoře k muzikantům, „jen se po těch fagotech udělá tuš do F dur. Děkuji vám, pánové, můžete jít.“

Dole v manéži stál Hans a bylo mu horko i zima. Tohle ještě v životě nezažil: dostat pokutu a zároveň být komandován k cvičitelství. V jeho prostém myšlení nastal zmatek, jejž nebyl s to zvládnout. A hle, tu jde direktor přímo k němu a odevzdává mu šambriéru! Hans ji beze slova přijímá, hranatě se ukloní, popojde do středu manéže. Stojí tu náhle sám, neboť ředitel dlouhými kroky odchází vchodem pro obecenstvo. Hans neví, jak začít. Křečovitě sevře bič, a tím se mu najednou sama ruka dá do pohybu a bič třikrát zapráská do prostoru. Nejhorší je překonáno. Hans kývne do brány:

„Helenko, Vašku, prosím ještě jednou nasednout. Ty, Arr-Šehire, ještě ne, počkej chvilku. Allez!“

Helenka, Vašek vjíždí pomalým krokem.

„Stát!“ zavelí Hans. A pak si stoupne mezi obě děti a ukazuje jim, jak mají pravou nohou naznačit zvířeti pokleknutí, jak mají povolit uzdu a nachýlit se v sedle dozadu, aby změnily koni rovnováhu a udělaly si zároveň pozici pro parádní pozdrav. Děti to zkoušejí a Hans tiše domlouvá koním. Mary i Miss frkají, ale chápou; při čtvrté zkoušce jdou bezvadně na koleno, s levou nohou nataženou vpřed, s hlavou skloněnou až k půdě; a děti provádějí pozdrav obecenstvu. Pak se vevalí do brány slon Bingo a všecko se to opakuje s ním. Povedlo se to na první ráz. Paní Berwitzová zatleskala.

„Bravo, Hans!“

Čtyři opakování, pět, osm, deset – pokleknutí jde bezvadně, oba koníci pohazují při návratu hlavami, je v nich probuzena ctižádost hry a produkce; a obr Bingo nad nimi přemýšlivě sleduje, co se tu zamýšlí, a pozorně si všímá, kam až se má v manéži dojít a v kterém místě stojí při tom děvče a v kterém hoch.

„Bravo, Hans,“ opakovala Anežka vstupujíc do manéže, když kočí všecky propustil, „je to teď opravdu mnohem hezčí. Budu to hlásit řediteli.“

Vzala si bič a zamířila k ředitelskému vozu. Berwitz tam nebyl, nýbrž Frans, který si přišel pro přesnídávku. Pověděl jí, že Petr je v účtárně a že tam právě za ním přišli Mittelhoferovi se stížností.

„To si vybrali pravou chvíli,“ zasmála se Anežka, „dnes jim to může zlámat vaz.“

Berwitz šel ze stanu opravdu zle rozvztekán. Takové vpadnutí do zkoušky, jakého se dopustil ten starý trulant Hans, porušovalo všecku disciplínu. Jak by vypadal cirkus, kdyby v něm zanikla kázeň? A pak to s tím závěrem. To je přirozené, že jeden mozek nemůže na všecko přijít, říkal si Petr vždy, když mu někdo z personálu přicházel s nějakou radou na zlepšení. Ale to se dálo skoro pokaždé jen mezi čtyřma očima, žádné velké řeči se o tom nevedly, a když se nápad uskutečnil, padla vždy největší sláva na ředitele, který jej provedl. Petr Berwitz se naučil pozorně naslouchat řečem a názorům svého personálu, protože velmi často z toho vytěžil znamenité věci. Ale hrozně nerad by projevil, že to nejsou jeho nápady. Říkal si, že má vlastně právo na všechen rozum svých podřízených. Nese za ně odpovědnost, když něco vyvedou, proč by neměl mít slávu, když tu a tam přijdou na něco chytrého?

Ale tak, jak to dnes provedl Hans, to bylo neslýchané a nemožné. Celá kupa lidí viděla a slyšela, že on, ředitel Petr Berwitz, nastudoval číslo, které nemělo dobrý závěr, a že ten koňák, ten kočí měl lepší nápad. Jak to přijde, že vlastně pořád mají jiní lidé lepší nápady než on, Petr Berwitz! Rozebral-li si to pořádně, musel si přiznat, že v tom vlastním, cirkusovém kumštu přinesl sám velmi málo nového. Jemu se v hlavě rodily spíš vnější věci: jak všechno parádně obléci, jak rozvinout novou reklamu, co přibrat a kam jet. Takový zájezd do Persie: kdo se toho z konkurence odvážil? Ani jeho nebožtík otec by to nebyl sved, natožpak děda Humberto. Ti se pořád piplali a párali s každým cvičením, ustavičně všecko zdokonalovali, ale na něco opravdu velkého se nevzmohli. Kdežto Petr dostal cirkus do velké linie – kolikpak podniků v Evropě se může s ním měřit? Co na tom, že přijímá cizí podněty ze všech stran, od Anežky, od Gaudeama, od Selnického, od Gambiera, od Kerholce, od Arr-Šehira a teď třebas i od kočího Hanse; co by jim všem byly platny jejich nápady, kdyby nebylo jeho, který je uskuteční? Však se každému dovede za jeho myšlenku odměnit, myšlenku lze bohudíky zaplatit a jsme si kvit, ale uskutečnit myšlenku, na to tu musí být jeho vůle a jeho možnosti, a tak přece jen je on, Petr Berwitz, nejdůležitější osobou v podniku.

Trochu ho to uvažování nakonec uklidnilo, ale kus uražené pýchy a ješitnosti zůstal zjitřen. A v té jeho naježenosti přistoupil k němu trpaslík Mittelhofer se svou ženou a žádal ho o vážnou rozmluvu.

„Tys mi zrovna přišel vhod,“ blesklo Petrovi hlavou, „jako pod nůž.“ Ale navenek jen přívětivě kývl a řekl:

„Račte se mnou zde do účtárenského vozu.“

Kdyby byl pan Mittelhofer lépe znal ředitele Berwitze, byl by se měl velmi na pozoru před tím jeho „račte“. Když začal Berwitz své zaměstnance oslovovat „račte“ a projevoval přemíru zdvořilosti, věděli všichni, že v něm doutná zlo, a každý se raději hleděl uklidit.

„Račte si prosím sednout,“ řekl Berwitz Mittelhoferovým ve voze. „Co si ráčíte přát?“

Pan Mittelhofer spustil zkrátka a zprudka, že Cirkus Humberto vjíždí teď do alpských zemí, kde oni mají velké renomé, a že jim tedy záleží na tom, aby tu měli plný umělecký sukces. Ale to není možné, tančí-li na cizí hudbu. Maestro že je zajisté prvotřídní, ale kousek, který jim vybral, se přece jen nevyrovná kompozici, kterou si sami přinesli a kterou zde dávají hrát slonu. Takové znehodnocení je urážlivé a nesnesitelné, a manželé Mittelhoferovi tedy rezolutně žádají, aby jejich číslo bylo odděleno od sloního a aby se jim hrála jejich originální hudba.

„Prosím,“ řekl Berwitz, „ale račte si být jist, že na jiném místě budete mít aspoň stejný sukces, jako máte nyní?“

„Na kterémkoli místě,“ vyskočil trpaslík podrážděně, „na kterémkoli místě v programu budeme mít dvojnásobný sukces, když budeme mít svou hudbu. Nemám pravdu, Emilko?“

Paní Mittelhoferová rozhodně přisvědčila. Ředitel zůstával stejně zdvořilý jako dosud, jen jeho pohled byl chladný jak tulich.

„Ráčíte navrhovat kterékoli jiné místo. Prosím. Ale co když se ukáže, že na tom jiném místě budete úplně bez úspěchu?“

„To je vyloučeno, pane řediteli. Dejte nás kamkoli, ale dejte nám původní naši skladbu.“

„Ale co kdybych měl přece pravdu a sukces se nedostavil?“

„Tak prosím,“ a pidimužík byl všecek rudý, „pak by to prosím znamenalo… bez urážky prosím… že čisté umění nepatří do cirkusu… a my bychom… s dovolením… byli nuceni považovat smlouvu za neplatnou.“

„Vy tedy ráčíte být názoru, že kdybyste neměli sukces na kterémkoli jiném místě pořadu, považujete smlouvu za neplatnou. Tím ráčíte předpokládat, že i já ji mám považovat za neplatnou?“

„To je samozřejmé, pane řediteli.“

„Hm, o tak důležité věci by bylo třeba sepsat dodatek ke smlouvě, aby nebylo pak sporů. Ráčíte zajisté souhlasit?“

Pan Mittelhofer přikývl a Berwitz zavolal Steenhouwera, který se před chvílí vrátil a jedl v rohu kus chleba se sýrem. Berwitz mu rychle nadiktoval dvě věty o dodatečné podmínce smlouvy. Mittelhofer to sebevědomě podepsal. Berwitz naškrábl k tomu svou šifru.

„Dobrá,“ pravil, vzpřimuje se proti trpaslíkovi. „Jsem rád, že jsme se dohodli bez soudu. Zítra budete tančit při své původní hudbě a vystoupíte jako první číslo v programu.“

„Ach!“ vykřikla paní Mittelhoferová, „to není možné!“

„To byste nás zabil!“ zvolal Mittelhofer.

„Lituji. Smlouva praví: na kterémkoli místě. Pořad určuji já. Tím je to vyřízeno. Poroučím se. Frans, otevři panstvu dveře.“

Bylo to, jak Berwitz poručil. Dříve než do manéže vjela divokým tryskem „římská jízda“, ba dříve než se ozvaly obvyklé zahajovací fanfáry, vešli do manéže oba liliputáni a začali tančit. Lidé se ještě hrnuli plnými proudy do hlediště, přelézali stupně, hledali místa, volali na sebe, kupovali si programy. I ten, kdo už seděl a rozevřel program, nenašel v něm, kdo to vystupuje. Opona u brány účinkujících byla ještě zastřena, celé číslo vypadalo jako nějaký ubohý zbytek ze zkoušky nebo z předchozího představení. Mittelhoferovi zatančili jednou, zatančili podruhé, zatančili potřetí. Hlediště hřmotilo a potlesk se neozval. Kapelník držel ruku připravenou pro tuš, ale snad poprvé v cirkuse sklopil a odložil taktovku.

„Totálně odsmrděli!“ ušklíbl se k muzikantům.

„Já ti dám sukces!“ řekl v téže chvíli Berwitz, který stál ještě v civilních šatech u vchodu mezi obecenstvem. Pak se podíval nahoru k Selnickému.

„Začínáme! Fanfáry!“

Trubky, trouby a tympány zahlaholily, opona se rozhrnula, dvě koňské hlavy s hvězdou na čele se objevily za ní. Berwitz rychle odstoupil a chytil Kerholce:

„Řekni Vašku, ať se připraví. Pojede dnes s Helenkou entrée k Bingovi.“

Och, byl to pro Vaška den slávy a blaženství! Jak čamrda lítal od jednoho k druhému, tátou počínajíc, aby všem zvěstoval velkou a znamenitou událost, že toho dne poprvé vystoupí v manéži. I tygrům, lvům a medvědům to musel povědět, i důstojnému nástupci Modrovousovu, i psíkům Hamiltonovým, i koňům, i bandurkům, a za nimi velkému Bingovi.

„Bingo, miláčku Bingo, dnes si tě přivedu do manéže! Buď hodný, Bingo, prosím tě, a dej si záležet – my ti za to s Helenkou uděláme parádní entrée!“

V přestávce vybral ten den se lvíčetem o nějakou marku méně, protože byl posedlý strachem, že se včas nepřevlékne do těch krásných šatů, které pro něho připravili. Ale pak měl dost času, aby se vynořil v orchestru, zatahal tátu za rukáv a ukázal se mu při troubení s bílým límcem a černým cylindrem. A když odtud sbíhal po schodech, měl ke všemu to štěstí, že dole právě narazil na pana Mittelhofera s paní, kteří s kufříky v ruce velmi kysele odcházeli, s nikým se tu ani neloučíce. Ó, s jakou radostí jim Vašek vysekl velkou poklonu číslo čtyři, jak zatočil před nimi cylindříčkem a šoupl nohou v lakovaném střevíci! Ještě na tři schody si povyskočil, aby je viděl, než zajdou, a pořád mával kloboukem a volal:

„Farewell! Mit Gott! Allez! Šťastnou cestu! Stiabene! Adios! Glückliche Reise! Nejedl, nepil, třetí den pošel.“

A z toho hned přešel do zpěvného:

což si prozpěvoval, ještě když nasedal pod Hansovým dohledem na Mary.

První vystoupení direktorovy dcerky a zájem o Vaška přivábily kdekoho ke vchodu do šapitó i k bráně. Orchestr hrál nástupní pochod o jednu trubku slaběji, protože Karas to nevydržel a dovoliv se kapelníka dívat se dolů, jak to Vaškovi dopadne.

Nemusil mít žádný strach o výsledek. Vašek šel před publikum s nesmírnou kuráží a jeho osmahlá klukovská tvář se širokým úsměvem a veselýma očima pod šikmo nasazeným cylindříkem okamžitě si získala diváky. A Helenka vedle něho vypadala jako velká dáma en miniature, půvabná postavička křehounké krásy. Obě děti si vedly v sedle znamenitě a jejich pozdravná gesta měla dokonale vláčnou linii vyspělé grandezzy.

„Oh, wie herzig!“ vzdychala paní Hammerschmidtová, „so putzig!“

„Très ercik, très ercik,“ přikyvoval jí kapitán Gambier.

„Sluší jim to,“ řekla Anežka Petrovi, „od podzimka dáme Helenku v Hamburku do taneční školy.“

„Je to dobré entrée,“ přikývl polohlasně Petr, „a ten kluk, ten Vašku, kdo by to do něho řekl, koukej na tu jeho bravuru!“

Bingo ještě nikdy nebyl uvítán takovou salvou potlesku jako teď při figuře, kterou vymyslil Hans. Bylo to všechno veskrze šťastné a Petr Berwitz si spokojeně mnul ruce, jak se zbavil předražených liliputů a oč dokonalejší náhradu nalezl. A ještě než se program skončil, poslal Selnickému slíbenou láhev.

Nejblaženější vedle Vaška byl dobrácký Hans. Jenže po představení přišla na něj chmurka. Byl zrovna den gáže – v cirkuse se všem mzdovým platům říká gáže. A jsou čtyři dny gáže do měsíce, aby lidé na cestách lépe s penězi vyšli: prvního, osmého, šestnáctého a čtyřiadvacátého. Placmistr Kerholec vyplácel gáže stavěčů, kočí a sluhů. Přivlekl ji vždy v těžkém pytli, protože příjmy cirkusu se u pokladny sbíhaly většinou v samých drobných a v drobných se musely zase vydat. Placmistr Kerholec tedy po představení a po úklidu vyvolával jednotlivé zaměstnance, ale kočí Hans se neobjevil. Zalezl raději, aby neslyšel o té pokutě. Nicméně Kerholec ho dal vyhledat; a když se konečně objevil, četl mu z výplatní listiny:

,,… sráží se pokuta 5 marek, vyplácí se odměna za nacvičení závěru s poníky 10 marek, činí příplatek 5 marek…“

Nezbytný důsledek toho byl, že Hans pozval Kerholce, Karase otce a Vosátku na pivo, aby se šťastný Vaškův den oslavil. Vašek zůstal po večeři jen s Burešem a Malinou sedět u maringotky.

„A co vy jste tomu říkal, strejčku Malino?“ zeptal se hoch staříka, nemoha se nabažit vyprávění o vzrušující události.

„Co ti mám říct?“ odtušil staroch, „jel jsi to jako ten Horymír z Bubna.“