Cirkus Humberto

Hagenbeckové se možná jen řídili biblí, když prorokovali Vaškovi sedm hubených let, ale jejich věštba se skutečně shodovala s pravdou. Tak nějak na sedm let se to protáhlo, než se rozkývané poměry ustálily a než mohli senzálové burz, prokuristé bank a správní radové akciových společností hlásat rozbřesk nové konjunktury. Ale pro Cirkus Humberto vlekla se strastná léta nuzování ještě dál, přitažený opasek nebylo možno povolit. Úrok vydatně mrvil jejich dluhy, že se jim plevelily jako kokotice. Obchody se už hnuly, stan býval zas natřískán, ale oni pořád jen vyráželi klín klínem. Rozmrzelý a rychle stárnoucí Berwitz láteřil, jaká je to mizérie, že jediné překvapení, které nečekaně přijde, jsou škody a ztráty a nikdy žádný nenadálý zisk. Vašek sledoval průběh jejich obchodů chladnokrevněji a viděl přesně, kde je chyba. Vozili s sebou příliš mnoho zvěře. Berwitz, zamilovaný do svého podniku, nakoupil na sklonku konjunktury tolik drahocenných zvířat, že nyní nestačili na ně vydělávat. Stan se nezvětšil, vstupné se nezměnilo, a oni měli šest slonů místo jednoho, vozili dvanáct tygrů místo tří, osm lvů místo pěti, sedm medvědů místo čtyř a podobně byla rozmnožena i drobná zvěř menažerijní. Pane, to bylo chřtánů, které třikrát denně řvaly o nakrmení. Ale nešlo jen o tuny sena, čtvrtky zabitých koní, pytle obilin a hromady řípy a mrkve, přírůstek klecí znamenal víc vozů, víc tažných koní, víc kočí a krmičů, víc správek, víc mazadel, víc mýtného a mostného – všeho víc ve výdejích a ani haléř víc nad maximum starých příjmů. Tu byl kořínek jejich vytrvalé tísně, ale před Berwitzem se o tom nesmělo ani hlesnout. Vašek úporně hledal prostředky, jak to spravit, a našel jen jeden jediný, který neznamenal ještě spásu, ale mohl aspoň trochu zlepšit jejich poměry. Ubrat v programu nesměl, připadl tedy jednoho dne na myšlenku, že naopak něco přidá, ale za zvláštní vstupné.

Tchán se i proti tomu vzpíral, ale Anežka pochopila, že je to šťastný nápad, a prosadila jej. Mohl tedy kteréhosi dne Vašku vyhlásit, že k dosavadnímu programu přibude kouzelník, který však bude pracovat samostatně, ve zvláštním představení, po skončení produkce. Cirkus přijal novotu s netajeným reptáním a Vašek viděl, jaká je to nevýhoda, mít v podniku samé staré lidi, kteří už ztratili duševní pružnost a chtějí mít všecko beze změny v navyklých, ustálených formách. Nejvíce remcal starý Malina.

„Náš mladý se zbláznil,“ bublal každému na potkání, „co je to za nápad, brát si do domu kouzelníka! Takových drahých věcí se tu povaluje a on přivede člověka, kterému čáry máry fuk všecko zmizí pod rukou!“

Připadalo mu to jako hotové neštěstí.

„Takový chlap,“ vykládal mladým tenťákům při večeři před osmičkou, „takový chlap, který si dovede vytřepat hrst zlaťáků z nosu, nemusí vůbec vystupovat a ujídat chleba jiným.“

„Ale direktor ho bere,“ namítali hornosněženští stavěči, „právě proto, aby nám něco přivydělal.“

„Proč si ho tedy nevezme do kanceláře,“ trval na svém Malina, „ať si ho angažuje, aby mu každý den natřepal mísu dukátů, ale ať nám ho nedává do manéže.“

„Strejdo,“ smáli se sněženští kluci, „snad si nemyslíte, že kouzelník čaruje doopravdy?“

„Mlčte, holobrádkové, starého Malinu nebudete poučovat o tom, co je kouzelník. Právě proto, že je to samy podvod, nepustil bych ho mezi poctivou cirkusáckou práci. Já je, panečku, znám, já už jich něco viděl. A nejhorší byl ten profesor. Třicet let už po něm koukám, kam přijedeme, ale chlap jako když se vodčaruje. Ten už vůbec ani v Evropě nemůže být, to bych ho přece někde při nějakém švindlu dopadl.“

„A co vám proved, strejdo?“

„Jen si to představte. Vedle nás si nějaký člověk najal prázdnou boudu a polepil ji plakáty. Koukám a čtu: Vrchol černé magie, profesor San Domingo z Akademie tajných věd v Argyrocastru. Co prej svět ještě neviděl, to všecko že on předvede: zmizení dívky v plamenech, přeměnu staré ženy v koně, vyčarování čtyřmetrového hada ze slepičího vejce, zmizení muže v kufru, zjevení šesti hurisek z machometánského ráje…“

„A na tohle vás nachytal…“

„Kušte, cucáci, na žádné hurisky mě nenachytal, ale na tu přeměnu báby v koně. To jsem si řek, Vendelíne, to by nebylo špatné, každou chvíli musí Humberto kupovat kobylu, koukni se na to, jestli by to nešlo udělat ze starých bab. A já, pan Malina, mezulán a trouba, jdu a dám marku padesát profesorovi z Argyrocastra, abych seděl v první řadě a všecko řádně viděl.“

„A udělal z báby koně?“

„Ne – ale z chytrýho mužskýho vola, to jo.“

„A jak to bylo?“

„No, bouda byla na tu reklamu natřískaná. Na jevišti stál kufr a ten profesor vyzval někoho z obecenstva, aby se dal do kufru uzavřít, že jako první číslo provede zmizení muže. To se ví, žádnej řádnej mužskej nechtěl jen tak pro nic za nic zmizet, ale nějakej kluk se špatným svědomím se našel a vylezl nahoru. Pak ten profesor vyzval několik pánů, kteří se vyznají v balení, aby přišli a kufr zavřeli. To tedy jsem šel s sebou. Bylo nás tam asi deset, pakeři od špeditérů, kočové, zámečníci, jeden brašnářskej tovaryš, zkrátka samí špecialisti. Kluk vlezl do kufru a my kufr zamkli, pak jsme jej převázali provazy a řetězy, křížem krážem, uzel na uzlu, na řetězy jsme dali zámek, na konec provazů pečeť, no, byla to práce, že z ní mohlo být tomu profesoru ouzko. Ale on vzal jen velký ubrus, hodil jej přes kufr, čaroval a prohlásil, že kouzlo je hotovo, muž že zmizel. My se, toť se ví, vrhli na kufr, rozdělávali uzle, odemykali zámky, no, hráli jsme si s tím snad čtvrt hodiny.“

„A zmizel ten kluk?“

„Ne, kluk tam byl, napůl udušenej, ale kdo zatím zmizel, byl pan profesor San Domingo z Argyrocastra. A s ním celá kasa. Já myslel, že nás deset na pódiu lidé ještě zbijí, běželi na nás, že jsme s kouzelníkem smluveni. Od těch čas po něm pasu, aby mi vrátil marku padesát, ale jak povídám, dočista nikde ho není, buď je zavřenej, nebo má zakázanou Evropu. Inu, mágie – to je mi čisté řemeslo.“

Vašek se dovídal o řečech, které vede Malina, a ačkoli se jim usmíval, zašel si za ním, aby ho uklidnil. Cirkus Humberto opravdu vynikal tím, že se v něm lidé nehádali, že tam byl stálý vnitřní mír a ochotná součinnost. Teď, když se tak dlouho nuzovali a kdy se leckdy gáže vyplácely na pokračování, byli všichni nějak podrážděni a Vaškovi záleželo na tom, aby udržel starou harmonii. Malina byl polichocen, že „mladej“ za ním přišel, uznal a pochopil Vaškovy vývody, nicméně na jedné námitce setrval.

„Kouzelník,“ řekl nakonec jako své poslední slovo, „patří do pouťové boudy, a ne do manéže. Na žlutý talíř má přijít poctivý výkon a žádné šejdířství. A kouzelnictví vůbec není pro kulatou práci, kde mu bude vidět, co tahá ze šosu.“

Tyhle námitky Vašek uznal a dbal na to, aby kouzelník prováděl triky, které bylo možno kontrolovat ze všech stran. Ukázalo se pak, že přídavkové představení byla správná myšlenka, která začala hned vynášet slušné zisky, ale že kouzelnictví opravdu se v manéži nemohlo zplna uplatnit. Vašek se proto brzo s kouzelníkem rozešel a místo něho angažoval indického fakíra.

„Teď je to v richtiku,“ pochvaloval si Malina, „chodit po řeřavém uhlí a lehnout si na hřebíky, to není žádné kouzlo, to patří do fochu. Jen kdyby nebyl ten chlap tak vychrtlý a nechodil tak nahej. Oni si pak lidi budou dovopravdy myslit, že v Cirkusu Humberto nemáme co žrát.“

Taky Berwitz byl s fakírem spokojenější, protože mu mohl přidat k produkci něco ze svých režijních kouzel z pantomim. Kdo však se jeho příchodem strašně pohoršil, byl pan Arr-Šehir. Prohlásil, že fakír je z nečisté rasy a že všecko, čeho se dotkne, je pro něho, Arr-Šehira, poskvrněno. A vášnivě naléhal, aby se po každé fakírově produkci piliny v manéži přehrabaly, aby jeho sloni zítra nevstoupili na místo, které fakír svým tělem zválel. Vašek se ho pokusil ukonejšit, ale stařičký Arr–Šehir byl tentokrát pln bolestných výtek.

„Ach, Vašku, mladý příteli,“ naříkal pod svými brýlemi, „poprvé jsi mne v žití zarmoutil, poprvé jsi mne neuposlechl. Nadarmo jsem ti vyprávěl povídku o moudrosti starých a klamné sebedůvěře mladých.“

„Ne nadarmo, Arr-Šehire,“ odpověděl mu Vašek už trochu pozloben, „ale když vy všichni staří a moudří jste nedovedli najít pro Cirkus Humberto nové prameny, musil jsem je najít já mladý a nemoudrý. Tvoji starci tehdy připadli na osla, já jsem přivedl fakíra. To je celý rozdíl pohádky a života.“

Arr-Šehir se na něho lítostivě podíval a zmlkl, ale trápil se a byl nešťasten. Fakír pískal každého večera kobrám, propichoval si tváře a jazyk jehlicemi, válel se ve střepinách skla a tancoval na žhavém uhlí a ve dne vytepával v nějakém koutku bronzové popelníčky, které večer prodával publiku, rozdíleje se o zisk s pokladnou cirkusu.

„To není žádný fakír,“ vykřikoval hystericky Arr-Šehir, „je to docela pilný, pracovitý člověk a poskvrňuje náš stan.“

Ale fakír opravdu vábil evropské diváky, často přes polovinu obecenstva si ochotně připlatilo na jeho produkci a Frans Steenhouwer si liboval, že je to bytelný pramen příjmů. Steenhouwer miloval ve svých statistikách názornost, a proto předvedl fakírovu užitečnost tím, že vypočítal a vykreslil, že uživí jejich šest slonů. To se nějak doneslo k Arr-Šehirovi, který se zhroutil a dostal žloutenku. Čtrnáct dní ležel ve svém voze a téměř nejedl a Vašek Karas musel převzít číslo se slony. Po čtrnácti dnech přepadla Arr-Šehira hrůzná myšlenka, že snad fakír teď dochází do sloní stáje; jak byl sláb a rozbolestněný, dal se Arr-Šehir přenésti ke slonům a ležel u nich v seně, hlídaje ve dne v noci, aby tam fakír nevstoupil a neživil slony.

Každou maličkostí, která se v cirkuse přihodila, přibývalo Vaškovi starostí i práce. Měl v první části pořadu hlavní jezdecké číslo a zakončoval první půli skokem smrti. Ke konci představení předváděl postupně medvědy, lvy a tygry, nyní si přibral ještě předchozí číslo se slony. Práce se slony byla celkem pohodlná, byli znamenitě secvičeni a naštěstí nebyl mezi nimi žádný výtržník, žádný vzpurník, který by ohrozil produkci. Vašek ovšem věděl, že co není, může být, že v kterémkoli údobí říje může se některého zvířete zmocnit zuřivost a pak se teprve objeví riziko tohoto krotitelství. Věřil však především v sebe. Nikdy nijak slonům neublížil a nepřivodil si hněv žádného z nich. To byla jeho první jistota, neboť ze všech historií o nehodách se slony si zjistil, že téměř vždy šlo o sloní mstu na někom, kdo jim způsobil bolest a křivdu. Paměť a rozmysl těchto obrů byly až neuvěřitelné; krotitelé a cvičitelé, s nimiž se setkával v Hagenbeckově obchodě, mu často vyprávěli, jak některý jejich slon i po třiceti letech poznal stájníka, který mu kdysi ublížil, a jak nepohnutě vyčkával celé měsíce, až přišla chvíle, kdy mohl toho nešťastníka celým tělem přirazit ke zdi nebo si ho povalit pod nohy a rozdupat. To Vašek měl svůj poměr k nim jasný. Vyrostl při Bingovi, znal psychologii slonů, nikdy jim nepovolil v žádné jejich vůli, ale nikdy jim neukřivdil. Věděli o něm, že je spravedlivý jako Arr-Šehir a že je chrání od pohrom, kterých se báli. Nejhroznější pro ně byla krysa nebo myš; vklouzla-li jim někdy do stáje, přiváděla je v šílenství, v němž byli s to rozbít všecko kolem sebe a v panice uprchnout. Však také Arr-Šehir byl zázračný krysař a myšilov, uměl prutem zabít myš v běhu a stavěl na ně znamenité pasti. Ale když k stáří ochaboval, přidal Vašek do stáje párek mladých teriéru, Whisky a Brandy. První čas se jich sloni báli, jejich štěkot a ňafání je znervózňovalo, ale když pak viděli, jak teriéři bojují s potkany a jak chytí každého zabloudilého hraboše, uklidnili se a dokonce je velmi milovali. A věděli, že Whisky a Brandy jsou psíci Vaškovi, že Vaška uctívají jako nejvyššího pána a že právě Vašek je učí, aby na nové štaci prohledali každý kout, není-li někde v půdě myší dírka. Se slony tedy byl Vašek zadobře a mimoto tu byl Bingo, třímetrový kolos, nejstarší, nejmohutnější a nejmoudřejší z nich, Bingo, který zbožňoval Vašku od dětských let a poslouchal ho na zašeptání. Bingo, „černý partafír“, jak mu říkali Češi v podniku, šel vždy první a ostatní chodili v řádce za ním, jeden se druhého držíce za ocásek. Šel první, ale vždycky věděl, co dělají ti druzí, a bylo-li někdy potřebí zřídit mezi nimi pořádek, Bingo na kývnutí zakročil. Mladí a menší dostali napráskáno chobotem, na starší a silnější šel ranou čelem do boku; a jeho údery byly tak důkladné, že provinilci úzkostně troubili o milost. Stávalo se to zřídka, že musel mezi nimi policajtovat, ale někdy se rozdivočili ve stáji a nebylo možno je uklidnit. To bylo, zvlášť když se jim podařilo něco ukrást a schovat. Pak se v nich probudila klukovská radost z darebáctví, podávali si rychle kořist od chobotu k chobotu, kryli ji, vzpínali se a řvali. A někdy se zapomněli v manéži, když jim publikum v lóžích nastrčilo zvlášť půvabné pamlsky, zelnou hlávku například nebo kytici z mrkví. Jinak měl Bingo v partě pořádek a Vašek se mohl na něho spolehnout.

Převzít vystoupení se slony nedělalo Vaškovi žádné potíže, ale když už je měl a když se ukazovalo, že Arr-Šehir si poleží dost dlouho, přemýšlel Vašek, co ještě s nimi provést a jak předvádění zdokonalit. Na složité cviky neměl kdy, nejvíce denního času musel přece věnovat šelmám. Vymyslel si aspoň svůj přídavek: na potlesk přivolal Binga a Ali Babu, oba největší obry, dal přinést vysokou americkou trampolínu a sám pak batúdovým skokem přeskočil ty dvě hory masa překlopiv se přitom v dvojím saltu.

Jeho energie se zdála být nevyčerpatelná. Čím více byl Petr Berwitz zkrušen neblahým vývojem obchodu, tím houževnatěji se Vašek zabíral do vlastního řízení cirkusu. Nejmenován a nenastolen přejímal rozhodování prostou svou pohotovostí. V nejhorších letech se projevil pevný a pružný jak ocel. Když se zdálo, že se všecko hroutí, chodil Vašku mezi pokleslými a říkal s jasnou tváří:

„Ještě nám zbývá jedna věc, v níž nás nelze porazit: dělat znamenitý cirkus.“

Vašek to jen neříkal, Vašek to dělal. Od úsvitu se vrhal do práce, žádný výkon neušel jeho pozornosti, všude hledal zlepšení a zdokonalení. Cirkus Humberto měl v každém oboru mistrné lidi, kteří dávno dospěli vrcholných výkonů. Ale právě tato jistota a řemeslné denní opakování způsobily, že se všecko nějak zmechanizovalo. Pracovalo se bezpečnou rutinou, nikoli ohněm nových zápasů. A Vašek cítil, že je to třeba osvěžit novými pokusy a že v publiku přibývá lidí, které víc zajímá usilování o novotu než mistrovství ve staré formě.

To tu je například šašek Hamilton. Posud ještě bezvadně dělá všecko, s čím sem přišel, i to, co zde v prvních dobách vypracoval. V dlouhém šosatém fraku a pytlových kalhotách běhá za cválajícím koněm, chytá se ho za ocas, skáče na něho a padá v kotrmelcích na zem, kde se rozplácne jako žába. A když se konečně na koně vydrápe, sedí mu nad ocasem pozpátku jako zoufalá opice a publikum řičí smíchy, kdy už zase sletí. Nebo přijde v karírovaných šatech s červenou šošolkou vlasů nad pleší, postaví si ze židliček celou viklající se pyramidu, vyleze si na ni, vytáhne malé housličky a hraje, hraje, hraje, jedna židle po druhé pod ním vypadne, všecko se to rozsypává, a on na konec leží v troskách rozkládacích židlí, i housličky se mu zlomily, i smyčec se rozvrátil, ale on hraje, hraje, hraje. Nebo přijde v slavnostním šaškovském úboru, poset třpytivým flitrem, tvář i celou hlavu úplně bílou, a dělá své žerty s hudebními nástroji a nakonec napodobí domácí zvířata. Kerholec to mezi Čechy pojmenoval „Na tom našem dvoře“ a ředitel Berwitz považuje tu imitaci za největší zázrak. Třicet let to Hamilton předvádí a třicet let si ho chodí Berwitz od gardiny poslechnout a denně se chechtá, jak Hamilton kdáče, kokrhá, kejhá, chrochtá, bučí a řehtá. Denně ho pak při návratu popleská po ramenou a dobrák Hamilton denně říká lidem u gardiny:

„To je moje nejtěžší číslo – jenom ten flitr na šatech váží devět liber.“

Toť se ví, maličkosti se ve výstupech Hamiltonových změnily, míval přece ještě číslo s divokým oslem, ale osel zašel a Hamilton nenašel nového se stejným talentem ke kopání a kousání. Vycvičil si prase, ale prase po letech dostalo červinku a kočové, kteří je měli zakopat, si náramně na něm pošmákli. Zkoušel to s oběma Modrovousy, ale nešlo to pro jejich nezřízenou žravost, neboť pokaždé utekli z manéže k lóžím a žebrali. Nakonec vypracoval si číslo s oběma teriéry od slonů. Sestrojil si šaty na zvláštní závěr s kusem kůže vzadu pod kazajkou. Whisky a Brandy byli brzo celí diví po této kůžičce, a když se do ní zakousli, jediným škubnutím strhli celý oblek a šašek Hamilton prchal manéží v dlouhé noční košili.

Všecko se tedy s malými variacemi odehrávalo po léta stejně, ale jaká změna se stala se samotným panem Hamiltonem! Když sňal své paruky a otřel do hadrů líčidlo, objevil se lidem v zákulisí jako předčasný stařec. Po léta už špatné trávil, jíst ani pít mu nechutnalo, v noci dostával bušení srdce, zuby mu jeden po druhém vypadaly, a zakryl-li to umělým chrupem, nemohl schovat blednoucí a pomodrávající rty. Jeho někdejší hybnost a čilost zmizela s veselou náladou, cítil se stále mdlý a unaven. Většinu dne proseděl nebo proležel a pracovat mohl jen tím, že měl každé vystoupení nadřeno takřka do krve a že byl přesvědčen, vynechá-li jen jednou, že s ním bude zle. A už se toho konce bál. Od nějaké doby ztrácel zrak a to ho naplňovalo úzkostí. Neřekl nikomu ani slova, jen Kerholcovi se svěřil, protože musel mít někoho, kdo o tom ví a kdo mu připraví jeho skokanské a padačské nářadí na milimetr přesně, aby se při tom nezabil.

Kerholec důvěrně upozornil Vaška na toto tragické tajemství a oba pak s obdivem i s úzkostí sledovali statečného pana Hamiltona, jak se odráží, letí a padá kalným přísvitem, jejž zrak kolem něho rozprostřel, letí a padá, nevěda nikdy, jak a kam dopadne. Vrtěli nechápavě hlavou nad jeho předčasným stařectvím, nad nevysvětlitelným vyprcháváním té překypující životnosti. Nemohli jako primitivové tušit, co by snad v oné době nebyl postřehl ani lékař: že pan Hamilton trpí vleklou otravou z běloby, kterou si denně natírá pleť, aby po celém šapitó svítil jeho smích.

V očích Berwitzových Hamilton ještě pořád konal svou povinnost. V očích Vaškových Hamilton, chudák, dělal už jen svou povinnost. A Vašek se ve vší tichosti staral, kde by našel nástupce. Hotový muž s připravenou produkcí se jim náhodou nevyskytl, ale Vašek nechtěl spoléhat jen na náhodu.

„Náhoda nepřijde náhodou,“ říkával Kerholcovi, „náhoda nejraději zabloudí tam, kde je pro ni všecko připraveno. Vytvořme prostředí, v němž nám náhoda může dát nového šaška.“

Kerholec neporozuměl hned této myšlence, ale porozuměl tomu, co pak Vašek udělal: všecky mladé lidi, které tu měl, hochy z Horní Sněžné i mladší kočí a stájníky, sehnal k společnému vystoupení šaškovskému. Starý Karas musel vyhledat groteskní kostýmy, paruky a masky, co se jich našlo, a mládež byla svolána, aby si každý vybrat svoje ustrojení. Vašek viděl hned, jak někteří jeví vrozený smysl pro komediantství, jak si rovnou vyberou věci, které vytvoří směšný celek, a jak se hned v tom přestrojení sami přetvořují, jak se naparují a pitvoří, jak lezou nebo poskakují už v jakési představě živé figury. Jiní stáli před kupami kostýmů bezradní, brali si to, brali ono, nic jim nesedělo a všecko na nich bylo cizí a falešné. Ti tedy byli vráceni ke své práci, ale ta první skupina se jednoho dne vyřítila do manéže, když se měla stavět mříž pro předvádění dravců. Neměli žádný zvláštní úkol, nebylo s nimi nic nastudováno, jen tak tam vlétli, tvářili se, že pomáhají, honili se, překáželi si a zase odběhli. Ale lidé byli na pět minut upoutáni strakatostí jejich hadrů a některými opravdu komickými figurami. A když se to den za dnem opakovalo, už se objevovaly drobné hříčky, maličké zápletky fraškovitých situací, což všecko Vašek bedlivě od gardiny střehl a hned vzápětí ustaloval jako základ pro zítřek. Žádný velký klaun se z toho ještě nezrodil, ale začalo to být číslo: šarivari paňáců. A Cirkus Humberto měl víc o jeden prvek živé, nespoutané a stále se obrozující komiky.

Takové podnětné, opravné a kontrolní práce měl Vašek v cirkuse plno. Když nemohl změnit vnější běh cirkusových věcí, přenechával je Berwitzovi a Steenhouwerovi a sám se oddal zlepšování vnitřnímu. Vyznal se ve všech oborech, měl oko od mládí vycvičeno pro dokonalost, v jeho mozku zůstala živá fantazie hocha z lesních samot, který si hravě domýšlí, co jiným zůstává utajeno. A nikdy nezapomněl na poučky, které kdysi tak hltal ze rtů nebožtíka pana Wollschlӓgera. Koně i šelmy sledoval při produkci i při cvičeních nejen jako cvičitel, ale především jako vychovatel. Viděl, že každé zvíře má k něčemu schopnosti a v něčem zálibu, a už se těch náklonností chytal, už je zesiloval a už si kombinoval, do jaké formy by je měl přiodít, aby to bylo nové, efektní obohacení společné práce. Ošetřovatelé zvěře, kteří se domnívali, že dokonale znají své chovance, i ostatní personál, který věřil, že všechno, co bylo možno vytvořit, je už hotovo a že něco nového může přijít jen zvenčí, ti všichni žasli nad objevy, které během tří čtyř let Vašek v dosavadním stavu učinil, a kolik nových prvků do produkcí přinesl.

Stejně pozorně sledoval i své lidi, zvláště mladé, podněcoval je k hledání a zkoušení, pochválil jim každý dobrý začátek, pomáhal, radil, ukazoval. Z hravosti dětí a ze zálib dospělých se rodily nové triky, které Vašek dovedl příležitostně zasadit do produkce, zlepšit jimi efekt, posílit sukces. Nic nesmělo u něho probíhat mrtvé a mechanicky, každá minuta musela byt naplněna akcí nebo hrou; pradávné cviky, jež se provozovaly po celé generace jako klasická čísla cirkusáckého kumštu, vycházely nyní z jeho školení v nebývalé plnosti a okrouhlosti. Dbal ovšem i na zevní vzhled, kombinoval kostýmy, hledal harmonii mezi výbavou koňů a ustrojením jezdkyň, odstraňoval všelijaké zastaralé líbeznosti z jejich úboru a získal si úplně srdce paní majorky von Hammerschmidt, když jí dal na starost, jak podle jejího vídeňského vkusu obléknout dámy a pány při jezdecké čtverylce, aby vypadali opravdu jako lidé z nejlepší společnosti.

Těšily ho ty drobné neosobní úspěchy, ale všecky by je dal za jedinou věc, která se zcela vymkla z jeho dovedných, tvořivých rukou: kdyby dovedl své schopnosti přenést na svého synka. S Petříčkem rostlo mu po boku bolestně utajované hoře. Byl to rozkošný hošík, tichý a úsměvný, ale slaboučký a stonavý. A když se vykřesal z prvních nemocí a začal pobíhat s kluky Kerholcovými kolem maringotek, ukázalo se, že je nesmírné bojácný. Bál se lidí, vyděsil se i při prudším vykřiknutí, ale především měl neskonalou hrůzu ze zvířat. Kolikrát se Vašek nebo Helena pokoušeli přivést ho do stájí nebo k opičkám a k papouškům, kolikrát před ním hladili své zamilované koně a psy, kolikrát ho lákali k ovečkám nebo ke kozlu Modrovousovi – marné to byly pokusy, pokaždé se jeho očička zaplnila hrůzou a zděšením, tvář se semkla ke křečovitému pláči, a mohl-li se jim vymknout, vyrazil a utíkal k stupínkům maringotky, kde se teprve na plošince u dveří cítil trochu bezpečným. Celá rodina byla z toho nešťastna, předháněli se v nápadech, jak přemoci jeho bázlivost, zkoušeli to příklady, domluvami, lákáním, sliby a dary, pohádkami, hrou i hračkami – marně. Zprvu je klamala ta jeho milá a půvabná roztomilost, že si nevšímali vady, která se už projevovala. Vašek, který byl z chovu dravčích mláďat zvyklý pozorně hledat a objevovat základní vlastnosti jejich vrozené povahy, první s bolestí zjistil, že má syna, který se naprosto nehodí k životu v cirkuse. Pak na to přišla babička Anežka, pak ostatní, a všichni bezradní stáli nad děckem udiveně a ptali se, čí je to dědictví v krvi. Po Karasovi to nebylo, po Berwitzích a po Humbertech taky ne. Anežka však připouštěla, že může to být z její rodiny, mužští u Steenhouwerů, že bývali urputní puntičkáři v úřadě, ale nevalní hrdinové mimo něj. Vašek si vzpomněl na historky o příchodu strýce Steenhouwera do Cirkusu Humberto a s lítostí si připustil, že u jeho Petříčka je to něco podobného.

Rodina se utěšovala, že to snad lety přejde, že hoch z toho vyroste, ale Vašek byl skeptický. Nekazil ženě a rodičům naději, mlčel a ochotně spolupůsobil při všelikém otužování Petříčka, sám však si říkal, že strach je základ synovy letory a že zůstane v něm, jako se lekavý tygříček nestane ničím jiným než nervózním, nevypočitatelným tygrem. Petřík chodil pak už v zimních měsících do obecné školy, od jara ho do podzimu učili doma otec, babička, strýc Frans. Tu si Vašek nemohl naříkat, byla to bystrá hlava, které šlo učení lehounce a která i za neklidného kočovného života hravě předháněla učivo svého ročníku. Ale také tyto radostné úspěchy utvrzovaly Vaška v přesvědčení, že Petřík neroste pro cirkus a že by zničil jeho duši, kdyby ho násilím hnal ke cvikům, které mu byly odporné. Byl z toho pro Vaška trvalý tichý smutek, neboť jako každý táta byl by nejblaženější, kdyby v dítěti viděl ožívat vlastní svoje dětství. Lítost ho přepadala, když se díval na dravé kluky Kerholcovy, jak se drápou na koně, jak se cvičí ve stojkách a ve skocích, jak se dřou při stavbě šapitó. To bylo jeho mládí, to byl podle jeho představ nejblaženější svět dětství; a proto jen s předstíraným nadšením naslouchal ve voze svému synkovi, když zvedl hlavu z knížek a odříkával zpaměti celé jejich stránky. Helenka byla tím uchvácena. Byla snad dokonce hrda na to, že její dítě roste k něčemu daleko vyššímu, než je jejich cirkusáctví. Vašek tuto věc u ní nemohl pochopit. Vysvětloval si, že to má asi po starém Berwitzovi, to dychtění po panské slávě a po okázalejším vystupování. Nebránil jí v tom, ale cítil, že život Helenin nikdy zcela nesplynul s životem jeho, že je mezi nimi při vší vnější harmonii nějaká neviditelná přehrada, která jim brání v úplném a dokonalém štěstí. A pak se mu vždy, když si to v duchu rozbíral, vynořila v mysli Růženka. A Vašek mávnuv rukou šel do šapitó nebo do stájí, dělat a robotit. Tam byl jeho domov nejvlastnější.

V těch letech, kdy návštěvy tak katastrofálně opadly, zůstali humbertovskému stanu věrni jen opravdoví znalci a milovníci cirkusu; a ti s obdivem a překvapením shledávali, že jeho výkony v krizi jdou vysoko nad bývalou úroveň. Mnozí z těchto ctitelů manéže měli své přátele mezi jejími umělci; navštívili-li je a gratulovali-li jim ke krásnému pořadu, odpovídali umělci s uspokojením:

„Ano, to dělá Vašku.“

Lidé z Cirkusu Humberto uznávali rádi jeho zásluhy. Vyšel z nich a nevzdálil se jim do uzavřenosti direktorského vozu číslo jedna. Pohyboval se stále mezi nimi, zapjat do jejich života a snášeje s nimi jejich radosti i strasti. A právě tehdy, když bylo podniku zle, zůstával Vašku při nich, sledoval jejich útrapy a zařizoval vše, aby je umenšil. Když se nemohly vyplatit plné gáže, Vašku dbal, aby rodiny s dětmi dostaly poměrně víc, a bezdětné ukonejšil bohémským žertem a vtipem. Onemocnělo-li některé dítě, Vašku se stále staral, jak se mu daří, a nejednou přivedl na své útraty do vozu lékaře. Někdy byli nehodami všichni rozmrzelí a rozvztekaní a každý v náladě jen s tím praštit. Ale přišel Vašku, sám si zanaříkal, zaláteřil a nakonec se zachechtal, jaké je panstvo z Nemanic a na Žebráku – a hle, najednou to byla veselá bída a lidé hned měli na ni kuráž. Byl direktorův, ale mohli si s ním o všem pohovořit, na všechno našel radu a pomoc, a když nic jiného, aspoň laskavou útěchu.

S ním to šlo se prokousávat nedostatkem a ještě mít v bídě sukces. To ti staří, zkušení cirkusáci cítili, jak zvedl jejich produkci, a když je přátelé na jednotlivých štacích chválili, oč mají teď hezčí program, nebyli k té chvále lhostejní.

„Možná že zítra nebudeme mít co žrát,“ říkali si s úsměvem, „ale bude sukces. Nemít co žrát a nemít sukces bylo by horší.“

I za tuto poslední útěchu zlých dob cítili vděčnost k Vašku a nemlčeli o tom. Těžko je říci, kterak se cirkusák s cirkusákem potkává, ale jak všichni táhnou tím božím světem, všude mají nějaké své skryté křižovatky a veksle jak ta lesní zvěř. Všichni o sobě navzájem vědí, všechno si někde nějak navzájem řeknou. Vašku nebyl ještě ničím jmenován, a už se o něm pod stany cirkusu a ve vozech menažérií po střední Evropě vyprávělo, že je to nejlepší direktor.

Deset dní zbývalo na podzim z letního zájezdu, když se k nim připojil pan Gaudeamus. Jeho práce se skončila, deset příštích večerů bylo pevně určeno a obstaráno, měl už jen provést vyúčtování. Počítali to se Steenhouwerem denně hodinku nebo dvě a pak se pan Gaudeamus volné potuloval po cirkuse. Po dlouhé době viděl zase zblízka práci Vaškovu a poznával způsob jeho jednání. Pan Gaudeamus spatřil už mnoho věcí a pamatoval značný počet manéžových veličin, které zatím čas zakryl oponou nevděku a zapomenutí. Čím více teď sledoval Vaška, tím větší obdiv k němu cítil.

„Víte, Vašku, že máte přímo zázračný optimismus?“ řekl mu jednoho dne po zkoušce.

„To mě těší,“ odpověděl Vašek, usedaje vedle něho na bariéru lóže. „A co to vlastně je?“

„Optimismus? Jak bych vám to řekl? Je to hluboká víra nebo prostě zásada, že se všecko nakonec podaří a že se člověk nemá dát otrávit dočasnými neúspěchy. To je tajemství toho úžasného rozmachu Ameriky. Každý Američan je optimista, který prosté věří na svůj úspěch a nepřipustí si, že by mohl ztroskotat. Vy jste takový Amerikán. Z vás to přímo září důvěrou v budoucnost. Každý jiný by se za těch poměrů, za jakých vy děláte Cirkus Humberto, už dávno vzdal. Ale vy bojujete, jako by se nic nestalo.“

Vašek se díval, jak Helena nasedá na koně, pak obrátil hlavu ke Gaudeamovi:

„Vy tedy myslíte, že má člověk naslepo věřit? A nezdá se vám, že by to byla tuze laciná jistota?“

„Snad mi nechcete, Vašku, tvrdit, že pochybujete o budoucnosti Cirkusu Humberto?“

Vašek pokynul vesele Helence, jak se rozjela, a zase se obrátil.

„A kdybych pochyboval?“

„Jakže, vy připouštíte ztroskotání?“

„Vám to mohu, barone, říci, vy umíte mlčet: jsem dokonce přesvědčen, že ztroskotání je blízké. Nemuselo by přijít, kdyby se tchán dal rychle pohnout k pronikavé změně našeho stavu zvěře. Ale nemůžeme s ním hnout. Upjal se k jedné záchranné myšlence a odmítá každou radu. Víte, co zamýšlí: prodat konstrukci a vydělat na pozemku. A la Kranz. Nevím, jestli se mu to povede tak, jak bychom to potřebovali. Nepovede-li se mu to, nadejde katastrofa vzápětí, nevydržíme to. Povede-li se mu to, bude konec poněkud oddálen, ale zase neodvratný.“

„Slyšel jsem však, že vaše spekulace s fakírem se velmi osvědčila?“

„Ano, ale tím jsme se uchránili jenom načas. A držíme se nad vodou za takového odříkání, že to trvale nepovažuji za možné. Všecko se teď rychle opotřebovává, každá věc v tomto podniku už volá po renovaci. A na to nevybude ani s deseti fakíry. A musím přece počítat s tím, že dříve nebo později přijde nějaký náraz, nehoda, neúspěch, nezdar. Maličkost stačí, a budeme na hromadě.“

„Chápu, Vašku, to je mi jasné, když to říkáte vy. Ale řekněte mi, kde berete sílu, že pořád zůstáváte tak pevný, klidný, úsměvný? Optimista nejste, to už vidím. Co to tedy je?“

„Povinnost, barone, není nic?“

„Povinnost?“

Pan Gaudeamus si rozpačitě pohladil své nabarvené vousy. Povinnost… ovšem… sám kdysi přísahal císaři pánu a pak měl o tom promluvy k nováčkům… Ale kde to všecko je, jak daleko zpět, ve světě, který už pro něho neexistuje. Je to možné, že by ještě dnes a dokonce v cirkuse žil civilista, který se cítí jako voják pod přísahou? A dokonce pevněji pod přísahou… než prokázal kdysi… rytmistr Max von Schӧnstein?

„Hm… Vašku… vy jste tedy jeden z těch zázračných kapitánů z námořních povídek, kteří neopustí velitelský můstek, když loď klesá do vln, a raději zahynou se svým korábem?“

Vašek se na něho podíval a jeho oči se zaostřily jako krahujčí. „Omyl, barone,“ řekl po vteřině, „maličký omyl v přirovnání. Má loď není tento Cirkus Humberto. Můj koráb je můj kumšt, barone, a ten netone.“