Cirkus Humberto

Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla vážné pozadí: Vašek čím dál tím víc mluvil řečí, která nebyla žádný jazyk. V cirkuse užívali všichni hantýrky, která byla složena z francouzských, italských a anglických výrazů, čeští dělníci do svých českých rozhovorů vplétali pokroucená německá slova, ale Vašek k tomu všemu přibíral, dontérem počínajíc, všeliké výrazy ze všech řečí, které kolem sebe slyšel. A volalo se tu i hovořilo francouzsky, anglicky, italsky a španělsky, Gevaertsové spolu mluvili švédsky, paní Berwitzová se Steenhouwerem hovořívala holandsky, Roméo klel nebo se dovolával boha arabsky a turecky, Cirkus Humberto byl jako jazyková archa Noemova, kde měli od každé řeči do páru. Dospělí si na to navykli, ale u hocha, který v tom žil jako Vašek, nastávalo z toho v hlavě babylonské zmatení. Někdy promluvil tak, že mu už vlastní táta nerozuměl a musel si to dát přeložit; ale když Vašek začal říkat i „mašalah“, uznal Bureš, že už je nejvýš na čase ochránit jeho českou dušičku před úplným zmatkem.

Tehdy vyhrabal Bureš vzadu v osmičce balík knížek svázaných motouzem, a kdykoli se hodilo, začal z nich předčítat. Poprvé to bylo, když Vašek u večeře rozčileně vykládal, jak by se byli toho dne málem porvali tygři se lvem; Gambier je cvičil k společnému vystoupení, ale toho dne propuklo dávné nepřátelství obou kočkovitých, a nebýt několika hlídačů s tyčemi, byla by tekla krev. Osmičkáři mluvili o tom, jaká nenávist mezi některými šelmami panuje, a Bureš si najednou vzpomněl, že je na to přece i slavná báseň. A už povstal a hlaholivě přednášel: „Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý…“

Poslouchali zprvu s úsměvem jeho patetickou deklamaci, ale najednou zvážněli a sledovali básnické vyprávění s odborným zájmem:

Tady sebou pohnul Malina. Měl patrně nějakou námitku, ale počkal, až jak to dopadne. Poslouchali tedy, jak Heřman ovázal lva a jak ten šel za ním až do městské brány a jak potom žili v Čechách, až rytíř umřel, a lev „žalostí hrůzně řval, nejedl, nepil, třetí den pošel“.

„No, hezky jsi to, Honzo, sesadil,“ pochválil Malina Bureše, „jenom ti nevěřím, že si mu ten lev lehnul k nohoum. Všecko jo, ale tohle ne.“

„A proč by ne?“ bránil Bureš fantazii Simeona Macháčka. „Z vděčnosti…“

„Neleh,“ zavrtěl hlavou Malina. „To dá rozum, že by se držel toho tygra. Když má lev kořist, položí na ni pracku a vrčí nebo řve. A pak ji vezme do zubů a cloumá s ní a tahá ji a pořád vrčí. To tam do té básničky přidej: že vláčil tygra po pralese sem tam a řval. To mi tam chybí.“

„A ještě něco,“ podotkl Kerholec. „On by si mu neleh k nohám. Kdyby byl opravdu zkrocen, jak Bureš říká, nejvýš by se mu třel hlavou o tělo.“

„No, což o to,“ vpadl Vosátka s nezvyklým znaleckým zájmem, „ona se Korina před Gambierem taky rozvalí.“

„Jo, lvice, to jo,“ hájil svou Kerholec, „ale převalí se na záda, a ne aby si lehla k nohám.“

„Nu, on si samec taky někdy před domptérem lehne,“ mínil Malina, „lev by to moh být, ale starý a líný.“

„Jenže takový starý lenoch by se nerval s tygry,“ tvrdil Kerholec, „ten by zařval a utek. Povídám, že to byla vlčice.“

„Ale, přátelé,“ hájil Bureš znovu báseň, „představte si, že to bylo z vděčnosti, když mu ten Heřman z Bubna zachránil život a ovázal rány!“

„Takové věci se dějí,“ pokračoval Malina. „Lvi jsou vděčni za dobrotu. Jednou měl domptér Červinka mladou lvici, jmenovala se Kleopatra. Ta dostala zápal plic a on si ji ve strachu, aby o ni nepřišel, vzal k sobě do postele a tak ji ošetřil, že se uzdravila. A ta Kleopatra mu byla za to až do smrti vděčná, jak k ní přišel, už se zvedla na zadní nohy, objala ho a lízala mu tvář…“

„No vida,“ obrátil se k ostatním Kerholec, „tak to byla lvice a lízala mu tvář, ale ne že by si lehla k nohám!“

„Zkrátka, Honzo,“ ušklíbl se seržán Vosátka, „nezbude ti než to královské dílo předělat, jednak aby lev nejdřív vysmejčil s tím tygrem prales, a pak aby z něho byla lvice a olízala tomu tvému Heřmanovi z Bubna spanilé jeho líce.“

„To snad nejde,“ vmísil se skromně Karas otec, „vždyť by ho přitom povalila.“

„Tak by to bylo obráceně,“ přijímal to Vosátka, „to by tedy rytíř Heřman ulehl k nohám lvici.“

Tomuto obratu v znaleckém rozboru básně se musel už i Bureš dát do smíchu, ale pře tím skončena nebyla. Neboť Malina namítl, že by rytíř nemusel padnout, protože stojí-li lev na zadních nohách, je to jeho nejslabší pozice a tak s ním člověk může i zápasit, drží-li ho při tom od těla. Pak se ještě chvíli uvažovalo o verši „nejedl, nepil, třetí den pošel“. Někteří mysleli, že kdyby dostal jako zde v cirkuse deset liber pěkné koniny, že by neodolal, jiní soudili, že by snad nežral, ale pít že musí; jako nejvyšší autorita rozhodl Malina, že text je správný, protože lev v rozčilení nebo v zármutku nežere a nepije, a je jen otázka, jestli by pošel už třetího dne.

„To v něm musela být ještě nějaká nemoc,“ usoudil Malina, „třebas se o funuse nachladil. Docela zdravé zvíře by žilo dýl, ale bylo-li mu něco, tak je to možné, to dovede lev zajít i za dva dny.“

Zdálo se, že tím je báseň definitivně schválena, ale Karas otec ještě měl nějakou starost. Jak prý to bylo tam s tím průvodcem a s vladykou. Bureš musel chvilku hledat v paměti, než konečně to místo znovu odříkal:

„To je to, čemu nerozumím,“ přikývl Karas, „jak to, že ten vladyka to poselství zdil. To je zazdili cihlama nebo co?“

Zednický problém básně vyvstal opravdu všem jako záhada.

„Ale to je jen tak básnicky řečeno,“ prohlásil Bureš, když chvilku o tom přemítal, „sdil – to je tu pro rým místo sdělil, jako pověděl nebo oznámil.“

Koukli se na něho nedůvěřivě a prohlásili, že tomu nevěří; jakýpak by to prý byl básník, aby mluvil o zdění, když chce říci oznámení; a kdyby prý tohle mohli básníci dělat, něco jiného myslet a něco jiného napsat, to že třeba tu ve skutečnosti vůbec nešlo o lva, třebas to byla postřelená vopice a ten Heřman z Bubna byl třebas ve skutečnosti nějaký Franta z Holešovic.

„Nu, já jsem znal jednoho Heřmana z Bubna,“ prohlásil na to Malina, „jmenoval se Poláček a dodával nám, když jsme byli v Praze, oves a seno a slámu.“

„Když se jmenoval Poláček,“ namítl Bureš, „tak tedy nebyl z Bubna.“

„A to zas byl,“ trval na svém Malina, „to mi nepovídej, já sám jsem k němu jezdil brodem pod Štvanicí. A na druhém břehu hned byla Bubna a tam měl ten Heřman Poláček sklad.“

„To byly Bubny, a ne Bubno, ty chytrý,“ vysmál se mu Bureš. „Tohle je starý rod pánů z Bubna na Jelení…“

„A takhle je to tedy,“ ulevil si Karas otec, „já pořád myslel, že on měl nějaký buben na jeleny. Ale co se toho poselství týče, to je marné, to oni to poselství asi zazdívali. Dřívejc se dálo všelicos.“

Touto obecně uznanou pravdou byla nakonec báseň schválena a rozhodnuto, že se může jít spát. Jen Bureš nebyl spokojen, protože mu svými námitkami rozbili všechen estetický účin.

„Vždyť já to, vy kujóni, nepřednášel pro vaše menažerijní rozumy,“ prohlásil jim, „já to deklamoval tuhle pro Vaška. Jakpak se ti to líbilo?“

„Líbilo. Bylo to moc hezké.“

„Vidíte? Mládí má ještě smysl pro poezii. Mládí je ještě plno posvátného nadšení a nepodléhá rozumářství starých. Jaká je to útěcha, že věčně budou zde lidé, kterým básníci mají ještě co říci. Copak se ti nejvíce líbilo?“

„To, co řekl ten vladyka, když viděl ten zápas.“

„Jednomu na dva se pomoci má!“

„Ano! Jednomu na dva se pomoci má! A já, když jsem pral Paola, měl jsem jich na sobě sedm. Ale byl bych je všecky přepral, kdyby byl nepřiběhl Hans a ti druzí.“

„A ta statečnost českého pána se ti nelíbila?“

„Ó ano. Ale já na jeho místě bych toho tygra neprobod. Já bych ho bacil po čumáku a bil bych ho, až by lva nechal. To je přece škoda, zabít tygra.“

Bureš viděl, že už i Vašek je zachvácen cirkusáckým cítěním, ale utěšoval se tím, že v jeho mladé duši je ještě místo i pro jiné city. A umiňoval si, že je bude nyní horlivě pěstovat, aby zachránil toto dítě vyšším úkolům i národu. Už příštího dne mu před polednem deklamoval:

Stará Šírova romance opravdu zaujala Vaškovu fantazii, že měl hlavu plnou vítězného vojevůdce; a Burešovi dala příležitost, aby mu na schůdkách maringotky vyprávěl, kdo byl jednooký hrdina a jakou válečnou slávou slynuli staří Čechové. Vašek naslouchal napjatě, každé slovo hltal – to byly pravé příběhy pro klukovskou obrazotvornost. Jen v jednom cítil jakýsi nesoulad, o němž Bureš neměl ani tušení: Šírův refrén v něm vzbudil jasnou představu, že Žižka, vedoucí ředitel náš, vypadal tak nějak jako Petr Berwitz, když předvádí skupinu rapů ve volné drezúře, a s tím tedy se těžko sloučilo líčení Žižky jednookého.

Ale Bureš horlivě utvrzoval ve Vaškovi správnou představu: hned vzápětí přišel s Vocelovou básničkou o sběhu na Staroměstském rynku, kde dva zamlklí muži naslouchají vyprávění o smrti mistra Jana, jeden král Václav,

Tento zlověstně uťatý závěr velmi působil na Vaška, který si dával básničku znovu a znovu opakovat. A neméně se mu líbil závěr romance Čelakovského:

Tyhle věci uměl Bureš přednášet, přimračené oko šlehalo blesky hněvu a vzpoury, levice svírala hruď, pravice se pateticky vznášela, hlas duněl a hřímal; Vašek zíral na něho ve zbožné úctě, cítě bezděky, že ho ty podivné, neslýchané verše unášejí ještě do jiných krás, než byla poutavá lepost cirkusu a zvěřince kolem. Bureš deklamoval většinou zpaměti a znalec by byl poznal, že jeho repertoár je trochu zastaralý, že česká poezie v těch letech už byla zase o kus dál. Ale pro Vaška to bylo všecko nové a povznášející, zaplňovalo to jeho mysl novými zájmy; netrvalo dlouho a Vašek seděl s Burešem u knížek a sám si pomalu slabikoval jejich obsah.

Bureš uměl ke všemu, co dal Vaškovi číst, připojit nějaký výklad, většinou o české zemi. Bylo to zvláštní: táhli daleko vzdáleni od svého pravého domova, kolem nich se ozývala různá nářečí dolnoněmecká, fríská, holandská a flámská, plachty jejich stanů se vzdouvaly vlhkými mořskými větry a nejednou se jejich vůz kolébal pár sáhů nad příbojem vzdutého moře – a tu v těch neznámých končinách vyprávěl černovlasý životní ztroskotanec malému hochovi o lásce k vlasti, která ležela vzdálena za sedmerými horami, za devaterou řekou, a hoch se rozhoříval láskou k národu, z něhož tu měl kolem sebe jen svého tátu a čtyři vyvržence. Byli však takoví, že je musel milovat, každý nějak vynikal, všichni plní zážitků a historií, všichni byli pevní, tvrdí, chlapští a jednali s ním jako se sobě rovným. Bureš mu vykládal o starém pánu, který všecku tu minulost objevil a sepsal v krásných Dějinách národu českého. Jindy mluvil Bureš o statečném bojovníku panu Havlíčkovi, nebo mu se slzami v očích vyprávěl o utrpení Josefa Kajetána Tyla, který se obětoval českému divadlu a raději zmíral hlady, než by je opustil. Vašek míval dojem, že to všechno jsou lidé, s nimiž se Bureš osobně znal a stýkal. Ale když se ho jednou na to přímo ptal, Bureš se zadíval stranou, pak mávl rukou a nevrle prohodil:

„Ach, to by byly dlouhé historie.“

Jejich hovory vpadly ovšem čím dál tím častěji do rozprávek, které se vedly při večeři. A když se tak Bureš před hochem rozhovořil, aby líčil krásu zlaté, stověžaté Prahy nebo nějakou památnou příhodu z dějin, zmlkali i ti ostatní světoběžníci a tiše naslouchali vyprávění o domově, vyprávění o vlasti.

Nikdy se tak mezi nimi nemluvilo, byli navyklí drsné rvačce se životem a neměli kdy na citlivosti. Ale když tu byl mezi nimi ten chlapec, to lidské mládě, které nechtěli připravit o znalost těch posvátných věcí, odsouvali ze sebe tvrdou skořápku a bezděky se objevovali podobní a blízcí jemu, prosté dětské duše, toužící po víře i po legendě.

Měkkosti však nepodléhali a Vašek se bezděky od nich učil přijímat život tak, jak je. Zpravidla to bylo tak, že z krásného vyprávění vpadli do své cirkusácké skutečnosti. Příliš jí byli naplněni, příliš v ní žili, aby se mohli z ní vytrhnout na víc než na chvilku.

To třeba, když už Vašek uměl plynně číst, poručil mu Bureš, aby se naučil nazpaměť „Horymírův skok“. A jednoho dne stál Vašek na schůdkách maringotky a dětským hlasem recitoval:

Pět dospělých mužů naslouchalo dál, jak byl rytíř Horymír odsouzen k smrti, že zapálil stříbrné doly, a jak si vyžádal jako poslední milost, aby se směl projet na svém Šemíku, a jak pak s ním přeskočil vyšehradské hradby i skálu a všichni jen „spatří letět ho k Radotínu“. Pěkný rytmus Jana Jindřicha Marka je ukolébal v příjemný poslech, že se jim to velmi líbilo; ale vtom už se prodrala skutečnost jejich sněním a seržán Vosátka luskl prsty:

„Hombre, seňores! Abych vám řekl, tohle byl asi náramný cirkusák! Tady nejde jen o ten skok, ale o tu celou reklamu. Když lid všechen spěchal k Vyšehradu, co je to, pánové, jiného, než že kolega Horymír uměl své číslo dobře prodat!“