Bylo nás pět

***

Již se přiblížil den svatby, i nastal všude čilý ruch. Z celé říše, jakož i z cizích zemí sjížděli se mocnáři a rozmanité panstvo, které bylo pozváno na svatbu. Ve městě to vyhlíželo jako o Božím těle, po ulicích proudily davy lidí, všude bylo plno národa a děsná tlačenice. Domy byly okrášleny vlajkami, květinami, čerstvými haluzemi, někteří natírali průčelí barvou, aby byly pěkné, a domovníci zametali chodník a tvářili se neobyčejně hrdě. A kam oko dohlédlo, o ničem se nemluvilo, jenom o tom, že královská princezna si bude brát Pepka Zilvarového a že pan maharadža se nechal slyšet, že se nechá vidět. Pročež byl každý žádostivý, jaká ta veselka bude.

I sešlo se všelijakého lidu do hlavního města, zvláště kolotoče, houpačky, skluzavky, střelnice, loutková divadla a jiní komedianti, také medáci a ti, co prodávají opékané buřty a burské ořechy. Někteří prodávali perník, ale jiní ukazovali veverky v kleci, jak točí kolem. Mezi boudami se procházelo množství národa a na všech stranách hlučně vyvolávali, aby je bylo slyšet. My jsme tam také byli a užívali jsme světa, taky jsme stříleli do terčů a já jsem střílel ze všech nejlépe a vyhrál jsem porculánového pejska, zrcátko a notes s tužkou a táfličku čokolády, tu jsem dal Evě a ona ji jedla. A na všech cestách od náměstí až k pralesu stáli kolovrátkáři a hráli pořád pryč a ostošest.

Nejlepší bylo to, že na jednom stromě v parku seděla banda opic a všecky byly oděny v stejnokroje a měly hudební nástroje a cvičily hudební kousky, které měly vyhrávat k svatbě. Ten hudební spolek řídil starý opičák a měl cvikr a děsně mával taktovkou, aby opice silně hrály. Mně se pořád zdálo, že ten kapelník je silně podobný panu Rektorysovi, co k němu chodíme do houslí, ale já jsem věděl, že to není žádný pan Rektorys, jelikož by to byla mejlka.

Při zkoušení hudebních kousků došlo jednou k velké výtržnosti. Jelikož několik opic se vplížilo do maharadžovy kredence a ukradlo tam láhev kořauky. Tím pádem se opily, pak se pohádaly, nakonec popraly a jedna opice praštila druhou kokosovým ořechem do hlavy, a ta praštěná se svalila a musila jít k lékaři a on jí to zavázal a ona pak musila ležet. Předtím troubila trombón a ten trombón byl také polámaný. Pročež kapelník požádal Čendu Jirsáka, aby vypomohl, že dostane dobře zaplaceno, a Čenda pravil: „Proč ne?“ a foukal trombón.

Byl to podivný pohled, jak Čenda seděl s ostatními opicemi na větvi a nadýmal tváře a foukal trombón. Lidi se naň chodili dívat a ukazovali na něho prstem, my jsme se taky chodili dívat a strašlivě jsme se tomu nasmáli a Čenda měl děsného vzteka, ale nemohl nic dělat, jelikož musil dávat pozor na kapelníka, aby nevypadl z taktu.

Když měl dlouhou přestávku, tak pravil k nám z větve dolů: „Koukejte, holomci, aby sem na vás nemusil skočit ze stromu dolů, jináč by sem vám roztrhl hubu od ucha k uchu, abyste mne nechali bejt. Já jsem v první řadě trombonista a hraju s každým. Když s opicemi, tak s opicemi, já žádnou hudbu nezkazím.“

A když táhl opičí muzikantský spolek městem a hrál pochod Castaldo, tak všichni lidé se koukali a malé děti za námi utíkaly. Opice třískaly do velkého bubnu, ramplovaly na bubínek, foukaly do plechů a pískaly kládynet. A Čenda s nimi také šel a radši se koukal do not, aby se nemusil koukat na lidi, jak se na něho koukají.

Spolek hudebníků přišel až na rynk a tam hrál veselé a smutné kousky a lidi přitom promenádovali. My hoši, co spolu chodíme, jsme byli při tom a smáli jsme se tomu, Eva se také smála a Jumbo se taky smál a tak se rozveselil, že troubil na svůj rypák hlubokou notou.

Hráli tak dlouho, až se od zámku ozval dlouhý zvuk vojenské trubky na znamení, že se počínají svatební obřady. Eva Svobodová děsně vykřikla: „Mankote mankoťácká, veselka už se začíná a my přijdeme pozdě,“ a táhla mne za rukáv.

„Houby přijdeme pozdě,“ odvětil jsem hrdým hlasem, „ale máme dost času.“

Eva však pravila úzkostlivým hlasem: „Pak se budeme tlačit mezi lidmi a já třeba neuvidím, jak to snoubencům sluší.“

„Houby jim to sluší,“ odvětil jsem nevrlým hlasem, „co by jim to slušelo?“

Eva však ne a ne dát pokoj a pravila: „Třeba jim to nesluší, ale já musím vědět, jak jim to nesluší. Ach Péťo, nestůjme tady, nelelkujme, neotálejme, ale utíkejme, co hrdlo ráčí!“

Co jsem měl dělat, když ona pořád mořila a nenechala mě být? Tak jsem šel s ní k zámku, všichni hoši šli také k zámku a opice přestaly provozovat hudbu, pročež se Čenda Jirsák k nám přidal a šel taky k zámku a nesl si trombón. A když jsme šli, tak pravil, že jsme si to mohli nechat a že jsme si z něho nepotřebovali dělat šoufky.

Tázal jsem se ho nevinným hlasem, jaké šoufky míní, a on pravil: „Například – jaké šoufky: Když hudební spolek táhl ulicí, který z vás vykřikl na mne: Ty opičí muzikante?“

Pravil jsem, že to nikdo z nás nemohl býti, a tudíž že to musil vykřiknout někdo docela jiný, a Čenda pravil: „Máte štěstí, že jste to nebyli, jelikož bych musil někoho z vás přizabít.“

Pochybovali jsme, že by někoho z nás přizabil, ale Čenda pravil, že by to jistě udělal, protože když má vzteka, tak je děsně zlý. Tak jsme rozmlouvali a pořád jsme kráčeli, až jsme přišli ke královskému paláci, a tam jsme spatřili, jak se řadil svatební průvod. Asi milión nebo sto slonů nebo ještě víc, ani jsem to neuměl spočítat, stálo v dlouhatánské řadě. Na prvním slonu seděl strašlivě tlustý chlap a na hlavě měl zlatý šišák, co byl na něm chochol peří, a mával šavlí sem a tam, přičemž koulel očima, a pod nosem měl vousy. To byl ten největší generál maharadžova vojska a měl na prsou vyznamenání, jelikož všecky nepřátele pobil.

Za tím generálem seděli na slonech ještě jiní generálové, ale byli to generálové spíš obyčejnější, také neměli tolik vyznamenání, jelikož pobili jenom sem a tam nějakého nepřítele, ale každý měl šavli, flintu nebo levorvér, a dívali se hrdě. Někteří neměli docela, ale docela nic, jenom otevřený deštník, a tak si seděli, ale dívali se taktéž hrdě.

Uprostřed stál bílý slon s altánkem, co měl červené a zlaté záclonky. Jak foukal vítr, tak se ty záclonky oddělávaly, a my jsme tam viděli princeznu, jak tam sedí. Vedle ní seděl nějaký pán a to byl družba. A měl vysoký, lesklý cylindr a černý frak a modré podvlékačky a na nohou červené bačkory. Tomu jsem se musil děsně smát, jelikož mně to bylo k smíchu, a ukazoval jsem ho Evě Svobodové, ale ona se koukala jenom na princeznu a pořád pryč říkala: „Vzala na ty šaty ten nejlepší, ten nejtěžší atlas, to se vidí na první pohled,“ a pořád mluvila o těch šatech a já jsem pravil, že mě to nebaví.

Eva se se mnou chtěla hádat, ale vtom vyvedli slona pana maharadži a to byl ten největší slon ze všech, ten nejkrásnější bílý slon, a na hřbetě měl altánek ze zlatého a stříbrného mřížoví a na střeše toho altánku byla korouhvička, která se točila podle toho, jak vítr do ní foukal. A hřbet slonův pokrýval pestrý koberec.

Když jsme se na to dívali, tak se na to Jumbo taky díval, on si vzal tu červenou čepičku, aby mu to slušelo, a pořád pryč se díval na toho maharadžova slona a oči z něho nespustil. Ptal jsem se ho, jak se mu to líbí, ale on potahoval nosem a něco si pro sebe mumlal. Káral jsem ho, že nemá potahovat nosem, ale že si má vzít kapesník, co si lidi pomyslí, ale on se najednou dal do bréče. Pravil jsem, že je to hanba, když tak velký slon brečí, a co je mu vlastně do brečení, a on odvětil, že si myslil, že bude taky pozvaný na veselku a že by taktéž kráčel v průvodu, jelikož se na to těšil jako blázen.

Pravil jsem, že my hoši, co spolu chodíme, jsme si taky myslili, že nás pozvou, komu by napadlo, že nás vynechají, když se Pepek Zilvar žení, ale najednou nás nezná, dobře! dobře! my si to budeme pamatovat, a ještě jsem pravil: „A už nebreč!“

Co jsem takto se slonem rozmlouval, ozvala se hudba silným hlasem a průvod se dal do pohybu. A zvony vyzváněly a děla bouchala, bylo plno děsného rámusu a veškeré obyvatelstvo se koukalo, jak si to svatební průvod šine do kostela.

***

Avšak já jsem si najednou vzpomněl, že naši přece musí vidět tu slávu a Kristýna taky musí vidět tu slávu, aby to mohli každému vypravovat, pročež jsem přestal stát na ulici a začal jsem velice utíkat.

Eva za mnou křičela: „Kam letíš, ty blázne? Teď přece přijde to nejlepší,“ ale já jsem odvětil: „Nezdržuj mne, jelikož musím běžet domů, aby tatínek s maminkou a i Kristýna viděli tu slávu a mohli to každému vypravovat,“ a Eva pravila: „Ale přijď brzy.“

Když jsem přiběhl domů, tak jsem byl celý udýchaný, jelikož jsem děsně rychle utíkal, a byl jsem celý říčný a ve spáncích mně ťukalo a ústa jsem měl celá spálená. A křičel jsem mocně: „Už jdou, už jdou!“

Maminka mně domlouvala, ať se upokojím, a tatínek pravil žalostným hlasem: „To je trápení, to už opravdu není k vydržení.“

Ale já jsem byl celý netrpělivý, že mluví řeči a zatím třeba bude po všem, pročež jsem pravil: „Utíkejte, oni rozhazují koláče a lidi je chytají, abysme si taky nějaký chytili, a kde je Kristýna? Ona musí jít s námi.“ Maminka pravila, že Kristýna šla k vantrokám máchat prádlo, a já jsem velice křičel, ať všeho nechá a honem, honem přijde, dřív než bude po všem. A maminka mně chtěla dát meducínu, já jsem jí odstrkával ruku se lžičkou a bylo mně do bréče, že se naši k ničemu nemají, pročež jsem řval na celý barák, a lidi, co byli v krámě, se koukali do pokoje, kdo to tak řve, a byla tam také Kozí Kuncka a ta se velice rychle křižovala a pravila: „Pětranná hodino, aby se mu to nevrazilo do hlavy, to by byla pěkná polízanice!“

Ale nebyl čas k mluvení řečí, pročež jsem popadl maminku a tatínka za ruku a vyskočili jsme ze dveří a vyletěli jsme do výšky a letěli jsme porad výš a výše, až naše město bylo malinké jako krabička s hračkami a lidi byli jako pinkalinky, a byli jsme hrozně vysoko. A Kristýna utíkala za námi a nesla koš s prádlem, a jak tak utíkala, tak rozhazovala po nebi košilky, podvlékačky, jupičky a živůtky a vítr do toho foukal a kusy prádla pluly po obloze, ale Kristýna na to nedbala a utíkala pořád pryč. A byli jsme už u samého nebe, já jsem utíkal napřed, abysem jim ukazoval cestu, jelikož jsem všude trefil, a tatínek pomáhal mamince skákat přes obláčky, ona si stoupla nohou na jeden a tatínek jí podal ruku a ona skočila na druhý obláček a bála se, aby se nesmekla, jelikož měla vysoké kramflíčky, a Kristýna děsně kvičela, jelikož se bála lézt po těch hrozných vejškách, a my jsme byli hnedlinko u samého slunce, bylo vám tam hrozné horko, ve slunci to hučelo a prskalo a škvařilo se a my jsme pořád skákali a velice jsme se udýchali, jak jsme spěchali.

A já jsem měl pořád děsný strach, že bude po všem, než tam přiběhnem, ale naštěstí jsme přišli včas, i slyšeli jsme, jak zvony hlaholí, děla strašlivě bouchají a hudba hraje neobyčejně krásně.

Postavili jsme se na ulici na bednu od cikorky, abysme lépe viděli, a já jsem našim ukázal pana maharadžu s paní maharání, jak seděli v altánku, nevěstu jsem jim ukázal i Pepka Zilvarového a vojenské pány a vůbec všecko, všecinko. A byl tam s námi také pan Brabec s paní Brabcovou a pan krejčí se chlubil, že ušil ženichovi Pepkovi soukenný obleček a že udělal do kabátku futro z tuplovaného hedvábí a že ten obleček užije, až ho to bude mrzet. A tatínek si zapálil cikáro a spokojeně bafčil a moc se koukal, maminka se taky koukala a Kristýna se nejvíc koukala a pravila, že v Rampuši se taková paráda nevidí, jak je rok dlouhý, a že v Indii užijí lidi zadarmo víc než u nich v horách za celou desítikorunu.

Já jsem se našich ptal, jak se jim to líbí, a tatínek pravil: „Indie se mně líbí ze všeho nejvíc,“ a maminka pravila to samé, pročež jsem byl velice hrdý, a maminka ještě pravila, abych si to tak nebral, že by se mně pak o tom v noci zdálo, a já jsem pravil, ať nemá strach, že se mně o tom nebude zdát.

A Eva stála s námi také na bedýnce, vystupovala na špičky a děsně kulila vočadla a pravila, že by zrovna takovou veselku chtěla mít, jelikož by holky pak měly obrovského vzteka a nejvíc Božena Šebková.

Najednou z ničeho nic naši už nestáli na bedýnce, ale někam se mně ztratili, a já jsem je začal hledat a pořád jsem je hledal, lezl jsem vám pod postel, koukal jsem se do všech skříní, nahlížel jsem pod pekýlek a za kamna, pak jsem šel na půdu a nikdež nic, měl jsem hrozný strach, kde by mohli být, nařídil jsem Kristýně, aby rozsvítila svíčku, že se musím podívat do sklepa, a pořád jsem se koukal, kde by naši byli, až mně Eva povídala: „Kam to pořád lezeš, kam se to pořád koukáš? Už tě hezkou chvíli pozoruju, co vyvádíš. Vždyť jsme v kostele, tak se chovej mravně a dávej pozor, jak si řeknou před oltářem své neodvolatelné ‚ano‘…“

Pročež jsem na chvilku zapomněl na rodiče a Pepek Zilvar s královskou princeznou stáli před oltářem a velebníček k nim mluvil řeči a na kůru zpívali velice tenkým hlasem a nevěsta měla hustý závoj a ženich zase bílé rukavičky a díval se velmi mravně. I udělalo se v chrámě silné ticho a Eva mně zašeptala: „Teď přijde to hlavní, já jsem báječně žádostivá,“ když tu Bejval Antonín zařval strašlivým hlasem: „Přiblížila se chvíle neobyčejné pomsty, kterou jsem extra vynalezl!“ a hodil k oltáři zasmrádlým pštrosím vejcem, které předtím nosil několik dní pod košilí, aby bylo jakorát.

Vejce zasáhlo ženicha do hlavy a puklo, ono mu to teklo po tváři, a vzápětí se rozlehl prostorou chrámovou neslýchaný zápach, jakého není pamětníka.

V chrámu nastalo ustrnutí a nikdo ani nedutal. Do toho ticha pravil ženich silným hlasem: „Který pacholek to učinil?“ a brečel.

Kněz přestal mluvit a měl otevřená ústa a řeči mu umlkly. My jsme také mlčeli, ani jsme se nehýbali, já bysem byl nejradši, kdybysme šli od toho pryč, a tahal jsem Bejvala za šos, abysme už radši byli venku, ale on se nehýbal, jelikož se kochal svým vynálezem, tak jsem zůstal, Čenda taky zůstal, Éda taky zůstal i Eva zůstala a všichni jsme se koukali, jak ženichovi teče žloutek po obličeji a kape mu na nový obleček, až byl celý zamazaný a ukrutně to zatouchalo.

Podruhé se ozval ženichův hlas: „Který pacholek to učinil?“ a brečel a my jsme neříkali nic. Pan maharadža neobyčejně zčervenal a sáhl si na meč a paní maharání taky zčervenala a oba byli zlí a po nich zčervenalo veškeré panstvo. Každý se točil po nás, ale my jsme stáli spravedlivě a koukali jsme se ctnostně.

Potřetí se ozval ženichův hlas: „Který pacholek to učinil?“ a nevěsta pravila: „To nemohl být nikdo jiný než Péťa, jelikož on se na nás příšerně šklebil, když jsme šli k oltáři.“

„Tak?“ otázal se Pepek děsným hlasem a pravil: „Pusťte mne na něho, já mu to musím vykreslit, a budu s ním hotov ancvaj.“

A on utíkal na mne a princezna se zas řítila na Evu a pravila: „Tahle ho ke všemu ponouká!“

A jak to pravila, tak všichni lidé v kostele začali křičet, že je to škandál, a pan maharadža pravil silným hlasem, že musí zakročit, aby se to podruhé neopakovalo, a ten tlustý generál hrozně točil šavlí, až se to blýskalo, a všecko panstvo tasilo meče a přísahalo pomstu.

“, pročež nastala děsná ostuda, ano i mela.

Pan maharadža skočil na Bejvala Antonína a Bejval pravil hrdě: „Tak si pojď!“ a pan maharadža pravil: „Ty kluku uvozřená, já tě musím zabít,“ a Bejval odvětil chladnokrevně: „Zab si – tvůj tatínek bude platit pokutu,“ načež se začali boxovat. Paní maharání pravila: „Jen pomalu, já to nemám ráda.“

Nějaký vojín dal Čendovi obrovskou facku a ten mu ji vrátil a vojín pravil: „Tak ty se pereš? Dobře!“ a dal mu zase jednu facku a ještě obrovštější, ale Čenda se vyzná, pročež mu dal dvě facky rychle za sebou, a vojín brečel: „Počkej, ty votroku, až půjdeš kolem našich, tatínek ti dá!“ a utíkal.

Mne popadl indický kostelník za límec a táhl mne ke dveřím a pravil: „Ty pohane, ty uličníku, ty povstalče, ty zbrojnoši římský, teď půjdeš se mnou na obec,“ ale já jsem se mu vysmekl a pravil jsem: „Nechte si to, jo? Já vám taky nic nedělám,“ on však pořád křičel, že musím na tu obec, jelikož dávám špatný příklad a jsem černá ovce mezi bílými, a já jsem pravil: „Náhodou jste ještě černější ovce,“ a on pravil: „Podívejte se na něho, on má ještě hubu,“ a strčil do mne a já jsem pravil: „Strkejte si do své babičky, dědku plesnivý,“ a on pravil, že to není ode mne žádné chování v chrámu Páně, a honil mne sem i tam.

Viděl jsem, jak Éda Kemlink seděl jednomu generálovi na prsou a kroutil mu vší silou nos, a ten generál těžce oddychoval a křičel: „Lidičky, kde jste kdo? Pomoc! “, a když jsem běžel kolem, tak jsem k němu pravil: „Jste si sám tím vinen, proč nás nenecháte bejt?“ a generál odvětil hrdě: „Kroutíš ty mně nos, nebo mně ho kroutí někdo jiný? Tak vidíš, a koukej mazat, než něco popadnu!“ Chtěl jsem mu na to něco odvětit, jenomže kostelník mne honil.

A ten křik a ten rámus byl čím dál větší, cucky lítaly na všecky strany a byla to děsná mela. Všichni hoši potom říkali, že to byla nejkrásnější pranice vůbec. A jako by toho bylo ještě málo – zástup opic vnikl do chrámu a účastnil se rvačky. V tom chumlu jsem zpozoroval, jak Jumbo praštil chobotem maharadžova slona přes hřbet a pravil: „Na tebe, holomku, mám už dávno žízeň,“ a maharadžův slon, divoce se zachechtav, praštil zase Jumba chobotem přes hřbet a vece: „Ty nácku jeden, já tě tak zmaluju, že uslyšíš andělíčky zpívat,“ a tak se horlivě potýkali.

Veliký tygr, trochu už postarší, byl skokem uvnitř a smál se: „Tohle jest mi pěkné vyražení, jsem zvědav, kdo si to se mnou rozdá.“ Sotva to dořekl, již mu skočil jiný tygr na záda a oni se váleli po koberci a strašlivě řvali. Připletla se do toho chumlu krajta tygrovitá a praštila ocasem jednoho ministra. Bylo to jako bejkovcem přes záda, pročež ministr ukrutně zaječel, popadl levorvér a střelil hada do břicha a had křičel žalostným hlasem: „Pánové, on mne načisto, ale načisto zavraždil, a já jsem ho jenom trošku pohladil.“

Ono se to rvalo všecko, venku před chrámem se prali lidi, koně i krávy, prali se i ptáčkové na stromech, i motýli na zahradě a mouchy v kuchyni, a každý dělal, co mohl. A když to bylo v nejlepším, tak paní maharání pravila vysokým hlasem, že to musil každý slyšet: „Co se, panstvo, perete? Já se vám divím. Vždyť vším je vinen ten kluk Bajzův, ten je všeho původa a nikoho nenechá bejt.“ A pan maharadža odvětil hlubokým hlasem: „To je prauda praudoucí, pročež vzhůru na něho!“ A rázem ustala rvačka a všecko, lidi, šlechtici, kluci, dobytek, panstvo, kněz i kostelník, ano i princezna se řítili na mě, jako bysem já za všecko mohl, a já jsem přece nic nedělal a ještě jsem jiné napomínal k slušnosti, a teď to bylo všecko na mně. Potýkal jsem se udatně, ale co to bylo všecko platné, když jich byla přesila, všichni byli najednou proti mně, tak jsem chtěl utéci, ale ono to vůbec nešlo, nohy mne nechtěly poslouchat, jako by patřily cizímu, a já jsem začal křičet: „Ať mě nechají, když jim nic nedělám! Oni sami začali, já jsem si hleděl svého a teď je všecko na mně!“ a řval jsem čím dál tím více, až jsem zpozoroval, že mne tatínek drží za rameno a praví: „Tak už dost a konec, my jsme u tebe a neboj se.“

Když jsem uviděl tatínka, tak jsem se upokojil, jelikož tatínek je ze všech nejsilnější a každého přemůže, takovou jim dá, no, uvidíte, a maminka pravila jemným hlasem: „Ale, ale, Petinko, kdo bude takhle vyvádět?“ A já jsem ještě trochu brečel, ale ne moc, a pravil jsem vyčítavě: „Vy jste si šli pryč jakoby nic a nechali jste mne tam samotného, abysem se pral se všemi,“ a byl u mne taky pan doktor a ten pravil: „Nonono, junáku!“ a já jsem pravil zamračeně: „Nejsem u vás žádný junák a nechte si to!“ Jelikož jsem měl podezření, že pan doktor také patří mezi nepřátele, mně pořád připomínal toho generála, co mu Éda Kemlink kroutil nos. Pročež jsem pravil: „Můžete být rád, že vám nos ještě drží,“ čemuž se pan doktor zasmál silným hlasem: „Hohoho!“ Potom se pan doktor podíval na teploměr, zavřel svůj kufříček a pravil: „Nyní jsme z nejhoršího venku, hlavní věc jest klid, jenom klid a pořád klid,“ a podal našim ruku a ještě pravil: „Jsem váš nejuctivější sluha.“

***

Co asi dělá maharadža s paní maharání a co ta princezna? Co dělá krejčí Brabec s paní Brabcovou, co ti hadi, tygři, sloni, opice a ostatní domorodcové? A jestlipak má Jumbo ještě tu hezkou červenou čepičku a pamatuje se na toho, kdo mu ji koupil? A co Indie? Je vůbec nějaká Indie, či se vyskytuje jenom v atlasu?

Nechci se ptát našich, protože oni hned hartusí a chtějí, abych moc nemluvil a bral tu nedobrou meducínu. Ještě jsem si myslil, že bych snad o tom mohl mluvit s Kristýnou, ale jen jsem řekl: „Indie,“ už se začala chechtat, pročež jsem jí pravil: „Ty Rampepurdo rampepurďácká, ze všech nejrampepurdovatější!“

Celé noci spím jako špalek a nic se mně nezdá. Tuhle mně Kristýna půjčila zrcátko a já jsem se divil, že mám obličej docela malilinký jako panenka, co patří naší Mančince. Všichni říkají, že jsem byl velice nemocen, a náš Ladislav poslal psaní, ve kterém bylo napsáno: „Doufám, že milý bratr Petr nabude s boží pomocí vbrzku ztraceného zdraví, a ještě jednou Vás všecky srdečně zdraví Váš věrný syn Ladislav.“

Dnes byli u mne návštěvou hoši, co s nimi chodím, jelikož pan doktor dovolil, že už můžou přijít, tak oni přišli. Stáli kolem postele a byli čtyři a se mnou jich bylo pět. Byl mezi nimi také Pepek Zilvar a já bysem se ho rád byl otázal, jestli se doopravdicky oženil, nebo co s ním je, ale on nic nemluvil, asi se mu nechtělo před ostatními. A hoši mně vypravovali řeči, co je nového. Pravili, že máme nového pana učitele, on je ještě strašlivě mladý, pročež se mu říká učitelský spomocník, ale zato umí strašně rychle utíkat a hraje levé křídlo za S. K. Ctibor. Při posledním mistráku se utrhl a dal sám tři kusy, jeden z nich volejem.

A ještě pravili, že když jsem onemocněl, tak se musilo všecko vybílit a tři dny nebyla škola, z čehož byla mezi žactvem ukrutná radost a veselí.

Tázal jsem se jich: „Jestlipak, kluci, jste mně za to vděčni?“ a oni odvětili, že každý mne chválí a praví, že jsem pašák, jelikož mám spálu, což jest povedená věc, a já jsem na to velice hrdý.

Ale pořád mne to trápí, jak to bylo s tou Indií, a z hlavy mně to nejde. Proto jsem si umínil, že hochy vyzkouším. Jestli se podřeknou, tak je to dobré, když ne, tak nic.

A tak když byli tuhle zase u mne, znenadání jsem vybafl silným hlasem: „Indie?“ a pozoroval jsem je lstivým zrakem, co bude.

A hoši odvětili jednohlasně silným hlasem: „Indie!“ Znovu jsem se na ně zadíval lstivým zrakem a otázal jsem se ještě silnějším hlasem: „Kalkuta?“

A oni sborem odvětili silným hlasem: „Kalkuta!“

Opět jsem se na ně zadíval lstivým zrakem a najednou jsem se otázal: „Maharadža?“

Oni však odvětili ještě silnějším hlasem: „Maharadža!“ a Bejval pravil, že tohle jest vlastně primovní hra, kterou nazval hrou v Indii, a že bysme ji mohli často hrát, a já jsem pravil: „To bysme mohli, jelikož všichni dobře víme, jaká ta Indie jest,“ a přitom jsem se na ně díval lstivým zrakem, co tomu řeknou, jestli se konečně prozradí. Ale hoši neřekli nic, jenom Éda Kemlink pravil: „To se vr!“

Tak už jsem se neudržel a přímo jsem se zeptal Pepka Zilvarového, co mu řekl tatínek, když se oženil. Pepek se děsně zasmál a pravil: „Jdi, ty votroku!“ a ostatní hoši se taky smáli a Čenda Jirsák se divil, kde ty nápady beru. A já jsem jim pravil, ať si jdou domů, že se mi chce spát, a oni šli a pravili: „Tak nazdar!“

A dlouho jsem byl mrzutý, že nemůžu přijít na kloub tomu, jak to s tou Indií bylo, a strašně mně bylo líto, že by z těch podivuhodných dobrodružství nemělo být nic, že by to mělo být jenom mámení a přelud. I hrozně jsem tesknil po Indii, kde jest všecko krásné, nejkrásnější ze všeho na světě. Doufal jsem, že aspoň na noc mě přijde Indie opět navštívit, ale ona nedala o sobě vědět. A já jsem si pořád nemohl v hlavě srovnat: Bylo, bylo a najednou není nic?

A když přišla jednou ke mně Eva Svobodová, tak jsem přímo na ni uhodil: „Evo, ty jseš přece chytrá holka?“

„To jsem,“ odvětila ona.

„Pamatuješ se teda na tu veselku v Indii?“

„Jakou veselku?“ divila se.

„No, přece – jak se ženil Pepek Zilvar s královskou princeznou.“

Eva otevřela svoje modrá vočadla na celé kolo. „Pepek Zilvar? S královskou princeznou? No ne!“

„Evo,“ pravil jsem důtklivým hlasem, „vzpomeň si, jaks sama povídala, že princezna má šaty z těžkého atlasu a vlečku dva metry čtyřicet.“

„Šaty z těžkého atlasu? A říkáš, že měla vlečku dva metry čtyřicet? To musila být krásná veselka. A bylo tam hodně lidí? A co družičky? Co měly na sobě, povídej! A hudba byla a zpěv? A měla nevěsta věneček? A jaké to bylo, když si před oltářem řekli své neodvolatelné ‚ano‘? Plakala nevěsta hodně? Tak povídej, člověče!“

„Co bych povídal? Víš všecko zrovna tak dobře jako já. Byli jsme tam spolu. Jen si vzpomeň.“

Eva chvíli přemýšlela a pak smutně zavrtěla hlavou.

„Nic nevím,“ pravila. „Nikde jsem nebyla. Z domova jsem paty nevytáhla. Škoda. Indická veselka – to musí být něco báchorečného.“

Když Eva odešla, tak jsem se podíval na své nohy. Mám nohy vrabčí. Zkoušel jsem se projít po pokoji, ale nesvedl jsem to. Bylo mně dusno a hlava se mně točila. Myslím si, že bych nepřemohl ani Vendu Štěpánkového. Ale já brzy okřeju a zesílím, a pak se každému postavím. Á-no! To se mně chce – spát –