Bylo nás pět

***

Když jsme pili tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu, tak se ozvaly v síňce kroky a brzy nato se rozletěly dveře a do sednice vstoupil jeden tlustý, silný a vysoký pán, co měl velké kníry a na hlavě turban, a já jsem věděl hnedky, že je to pan Brabec, jelikož měl kolem krku krejčovskou míru a na prsou polštářek s jehlami. Zůstal stát ve dveřích a zkřížil ruce na prsou a třikrát se hluboce poklonil řka: „Buďte mi vítáni, vzácní hosté.“ A obrátil se k paní Brabcové a pravil: „Zdráva buď, velectěná manželko.“

Paní Brabcová pravila: „To je dost, že jdeš, sidi Hasane, manželi můj velectěný, také nevíš, kdy se chodí domů, tvoje věrná otrokyně Zulejka, manželka tvoje, už si myslila, že v té hospodě zarosteš jako nehet na palci, jelikož tvoji kamarádi jsou ti přednější, oběd je celý vysmáhlý, já se na to nebudu dívat a odejdu k mamince,“ a mluvila dosti dlouho.

Pan Brabec odvětil: „Zadrž, ó ženo, svůj jazyk, který je ostřejší než jatagan, a kroť se před vzácnými hosty. Alláh je mým svědkem, že mně děláš jenom ostudu, a když se do toho dáš, tak nevíš, kdy máš přestat, a já mám z tebe hlavu jako škop. Právem praví Prokop: Ženský jazyk jest rychlejší než posel přinášející neblahou zvěst. Raději pověz, co máme dneska k obědu?“

„Je tam rýže se skopovým,“ pravila paní Brabcová. Pan Brabec se ušklíbl a pravil: „Včera rýže, dnes rýže, zítra rýže. Už to jednomu leze z krku.“

„Tak si jdi do hotelu, když jseš takový milostpán, já ti nemůžu pořád podstrojovat, časy nejsou podle toho, kdyby ses nerouhal, ještě budeš jednou rád, a skopové je jako mandle, řezník Brahmaputra mně vždycky nechává stranou ten nejlepší kousek, jelikož jsme dobří zákazníci, my nejsme jako jiní, co berou na knížku.“

„Dost!“ vzkřikl krejčí Brabec. „A dávej na stůl.“

Krejčí Brabec s chutí pojídal oběd a přitom se nás vyptával na jméno, stav a odkud pocházíme. Éda Kemlink mu vyřídil pozdrav od svého otce, a když to pan Brabec slyšel, veliká radost mu roztáhla tvář a on se usmíval a hladil si knír, který se leskl skopovým tukem, a počal vzpomínati na mladá léta.

A pravil: „Kemlink byl můj nejmilejší přítel, jelikož to byl největší vynálezce, co uměl vynalézat ta nejskvostnější skotáctví. Všichni obyvatelé mu prorokovali, že bídně umře na hnoji, ale Alláh usoudil jinak a způsobil ve své nevyzpytatelné moudrosti, že Kemlink píše na berňáku a má skrz to velkou vážnost mezi lidmi. Já jsem s Kemlinkem byl jedna ruka, pořád jsme spolu chodili, jeden bez druhého by nedal ránu.“

Zamyslil se a pak se otázal: „A co tam u vás? Ještě se tam chumelí?“

„Chumelí,“ odvětili jsme.

„A v Lukavici se také chumelí? A v Javornici se také chumelí? A co na Drahách? Na Láni? Na Dubince? V Habrové? Všude padá sníh? Ó, jaká je to krása, když je všecko bílé, když se metelice prohání po polích a mráz kreslí na okna nevídané byliny, stromoví a horské krajiny a podivné živočišstvo. U nás v Indii nikdy nesněží. Slunce pořád praží a je tu smutno.“

Tak vypravoval pan Brabec a my jsme tiše seděli a poslouchali, jak povídá, a pili jsme k tomu tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu a měli jsme pořád žízeň. Potom nám paní Brabcová přinesla bonbóny a byla jich hrozná kupa a byly to modré, červené, zelené a žluté kuličky, ale mezi nimi byly čokoládové kaštany se šlehačkou, ty já děsně rád. Ostatní hoši se vrhli nejdříve na ty čokoládové kaštany, ale já jsem si myslil, že si je nechám až naposled, a pravil jsem si v duchu, že hoši snědí kaštany a nebudou pak mít nic a budou na mně loudit, ale já jim nedám a řeknu jim: Mohli jste šetřit jako já a měli byste, pročež jsem pořád jedl ty kuličky, ale byly strašně nedobré, a já jsem je musil pořád jíst a hrozně jsem spěchal, aby už byly pryč, ale ono jich bylo čím dál tím více a vyschlo mně v krku, a když jsem chtěl ty kaštany, tak byly pryč, já jsem je hledal, moc jsem se po nich sháněl, všichni se mně smáli, Čeněk Jirsák se příšerně šklebil a já jsem děsně řval: „Mami, mami, oni mně snědli kaštany, mami, řekni jim, ať mně dají ty čokoládové kaštany, já je chci!“

Maminka mně dala obklad na čelo a tatínek nade mnou stál a byl smutný a Kristýna si utírala oči do zástěry a měla červený nos a já jsem se na všecky koukal a pak jsem pravil: „Oni mně sežrali ty dobré čokoládové kaštany, já už s nimi nebudu chodit.“

Tatínek pravil, ať si z toho nic nedělám, že mně přinese čokoládových kaštanů, co budu chtít, jenom abych už nestonal, a já jsem tatínkovi slíbil, že teda už nebudu stonat, ale že od těch hošů je to sprosté, kdyby mně aspoň jeden kaštan byli nechali. A pravil jsem: „Ty kuličky byly docela nedobré, škrabe po nich v krku, ty si paní Brabcová mohla nechat.“

„Kdo je paní Brabcová?“ ptala se maminka.

„Copak nevíš?“ podivil jsem se. „To je přece ta paní v Indii, její muž je krejčí. A máme pana Kemlinka pozdravovat. V Indii se nikdy nechumelí. Je tam pořád horko. Před chvilkou jsme pili malinovou limonádu. Byla dobrá a my máme žízeň.“

Maminka mně podala sklenici malinové limonády, podepřela mně hlavu a já jsem pil, a když jsem se napil, tak jsem pravil ospalým hlasem: „Tak už mne nechte, jelikož musím jít s panem Brabcem na zahrádku.“

Když jsem otvíral dvířka u zahrádky, tak jsem ještě slyšel, jak tatínek pravil: „Neměli bysme zavolat ještě jednoho doktora?“ a maminka odvětila: „Já bych také myslila, abysme si pak nemusili dělat výčitky,“ a na zahrádce byly vysoké stromy, měly huňaté koruny a v nich kvetly takové veliké červené a bílé kornouty. Podepřen o plot stál tam Jumbo, měl čepičku švihácky pošinutou na stranu a bavil se s jiným slonem a oba se něčemu smáli. Když mne spatřili, tak se přestali smát, a já jsem si ještě myslil, jestli se náhodou nesmějí mně, já nechci, aby se mně sloni smáli, ale oni šli pryč.

Pan Brabec nás zavedl do besídky a my jsme tam seděli na lavičce a on povídal a my jsme poslouchali. Vypravoval, jak co chudý krejčovský tovaryš se vydal vandrem do světa a měl v uzlíku bochník chleba a mnohé cizí kraje navštívil a velký kus světa zhlédl, mnoho protivenství zažil, ale také mnoho legrací užil, ukrutnou sílu hospod navštívil a tam si poručil něco k snědku a k zapití, s všelikými národy se bratřil, a ačkoli jenom česky hovořil, přece s každým dobře vyšel, jelikož byl vždycky člověk spravedlivý a chodil rovnou a neznal falše. Mistři si ho všude chválili, protože se měl k dílu jaksepatří, hlavu měl na pravém místě a ruku fortelnou. Na svých cestách zavítal až do země indické, kdež spatřil dívku jako květ, kterou pojal za manželku, a udělal se pro sebe.

„Nyní teda,“ pravil, „šiju obleky pro pány i hochy, ke mně zná cestu i ten největší hlaváč, jelikož dělám podle nejnovější fazóny, suknem nešetřím a užívám jenom těch nejjemnějších příprav. Ke mně vejde třeba ten nejhorší šupák, po všech mezích vyválený, ale z mé ruky vyjde panáček jako malovaný. Avšak nemám ve zvyku se chválit, jelikož dobré dílo se chválí samo. Na mne se můžete zeptat, koho chcete, a každý vám řekne: ‚Krejčí Brabec? ‘“

Poslouchali jsme rádi a ze všech nejvíce poslouchala Eva Svobodová, pročež se mně nelíbilo, že krejčí Brabec je takový hrdý.

Potom pan Brabec ještě pravil, že šije taktéž pro zdejšího maharadžu, který milostivě vládne jednomu miliónu, jednomu tisíci a jednomu stu lidí a obývá krásný zámek, ve kterém je padesát tisíc komnat a v každé z nich je šifonér, kanape a fortepiáno, jakož i gramofon, akvárium s rybičkami a mnoho jiných skvostných věcí.

Pan maharadža jest dobrý zákazník, platí hotově, a nikoli na splátky, ale vyniká přísností, a když se mu něco nelíbí, tak strašlivě řve na celý zámek, a kdyby mu krejčí obleček zvrzal, tak v tom momentu hlava dolů, bez dlouhých řečí a orací, on to může udělat, jelikož nikdo vyšší nad ním není postavený.

A ještě pravil pan Brabec, že dnes večer panu maharadžovi jde odvádět dílo, pan maharadža si objednal nový stejnokroj a dnes teda bude poslední průba. I ptal se nás, jestli bysme ho do toho krásného zámku nechtěli doprovodit, a my jsme odvětili, že půjdeme rádi a beze všeho.

„Tak dobře,“ pravil pan Brabec, „jakmile se setmí a na nebi se objeví Jižní kříž, tak vyrazíme.“

***

A když nastal večer a přišla tma na celou zemi a na nebi svítily veliké hvězdy, tak jsme se vydali na cestu. Napřed kráčel pan Brabec a nesl přes ruku maharadžovy nové šaty barvy červené, se zlatými knoflíky a šňůrami. Byly to vznešené šaty a pan Brabec kráčel opatrně, aby tomu obleku nic neudělal. A já jsem jel na slonu a ostatní hoši kráčeli vedle mne a Eva Svobodová jela také na slonu, jelikož jsem jí dovolil, a ona se mne držela. A tak jsme šli, bylo nás pět hošů a Eva a pan Brabec a mluvili jsme řeči.

A tak jsme šli pořád pryč, až jsme uviděli ten veliký zámek, a ten zámek byl o mnoho ohromnější, než jest hraběcí zámek u nás. Ležel ten zámek v parku, kde rostly palmy, sykomory a blahovičníky a všelijaké jiné byliny, které jsme ještě ve škole neměli, takže je neumíme pojmenovat. A ty stromy voněly neobyčejně nádherně jako po vanilkovém cukru.

Když jsme přišli blíže, tak jsme slyšeli někoho zpívat tenounkou notou, jako kdyby skleničky v kredenci zpívaly: La-la-la. Už jsem se chtěl pana Brabce zeptat, kdo by to tak krásně zpíval, ale pak jsem sám poznal, že to zpívají vodotrysky, a stříkaly přitom až k nebi, pročež jsem byl velice rád.

U vchodu do zámku leželi po každé straně dva velikánští lvové, a když jsme šli kolem nich, tak se na nás podívali dosti přísně, ale neříkali nic. V korunách stromů poskakovalo veliké množství opic a ty opice si na nás ukazovaly prstem, hovořily rychlým hlasem, asi dělaly o nás klepy, a také se na nás šklebily a vůbec dělaly všelijakou nezbedu. Měl jsem děsného vzteka, že se nám posmívají, a myslil jsem si: Takhle popadnout klicana a mrsknout jím po nich, ty by se přestaly šklebit a dělat klepy. Jelikož však jsme šli k panu maharadžovi, tak jsem věděl, že se musím mravně chovat, aby to pak nebylo na mně.

Onou branou jsme prošli na první nádvoří a to bylo celé červené jako pátek, když hraje kolovrátek a maminka peče buchty, a tam stáli na stráži dva vojáci a seděli na červených koních, měli obleky červené a na přilbách červené chvosty. A měli také vytasené šavle, aby jimi hned praštili, kdyby jako něco.

Potom jsme přišli do druhého nádvoří a to zas bylo krásně modré jako sobota, když nemáme odpoledne školu a teda se můžeme vztekat, jak chceme. Hlídali tam modří vojáci na modrých koních a měli modré vousy, což se mně velice líbilo. A měli taktéž vytasené šavle, ale vůbec nás nepraštili, jelikož jsme šli pomalu a koukali se ctnostně.

Avšak ani na modrém nádvoří jsme se nezastavili, ale hnedky jsme šli do třetího nádvoří, které bylo celé zlaté jako neděle, když není vůbec, ale docela nic žádná škola a já si můžu hovět v posteli a vystřihovat si panáčky a Kristýna má na hlavě obrovskou mašli a v troubě se peče vepřová a říká si přitom: „Fiú-fiú.“ Tam zase vartovali zlatí vojáci na zlatých koních a měli zlaté vousy, které jsem jim strašlivě záviděl, jelikož v našem městě ani pan starosta je nemůže mít. I umínil jsem si, že poprosím tatínka, aby mi nechal narůst takové vousy, že budu za to příšerně hodný, jak ještě žádný hoch nebyl.

Jumba jsem však nechal stát venku, ono mu to nebylo vhod, ale já jsem mu pravil, že s takovým rypákem nemůže jít do královského zámku. On brečel, ale já jsem pravil: „Nejde to a dost a jak by to vypadalo, kdybys s tím rypákem promenádoval v maharadžově sednici.“

U dveří nás uvítal nějaký pán a měl zlaté hvězdy na kabátě a v holínce zastrčenou zlatou dýmku. Mluvil indickým nářečím, což znělo, jako když se drhne prádlo na valše: Ruch a ruch a ruchajdá, a vedl nás po mramorových schodech nahoru. Bylo to tam tak krásné, že to neumím ani povědět. Bylo tam ještě nádherněji než u Soumarů, kdepak! – to se pan Soumar musí schovat. Z toho jsem poznal, že pan maharadža musí být moc zámožný, asi má plné kapsy stovek, tisícovek, ano i miliónek, a ještě pytel plný pěťáků, takže si může koupit obtisky, kapsle a nůž, co je v něm šest želízek, pilníček na nehty, vývrtka a nůžtičky, a ještě si může koupit sladké kaničky, mejdlíčko a foukací harmoniku a koně a automobil a může celý den sedět v bijáku.

A když jsme přišli nahoru, tak jsme stáli v tom velikém kulatém pokoji, a byly tam zlaté hodiny pod šturcem a já jsem si chtěl na ně jenom šáhnout, a kdyby se nikdo nedíval, tak bysem je chtěl otevřít, abysem se podíval, jaká mají kolečka. Jenomže se všichni koukali.

A ten pán se zlatými hvězdami a s tou dýmkou v holínce pravil, abysme jako počkali, že to bude hnedlinko, a my jsme teda čekali, co jako bude. Najednou z ničehož nic zatroubil někdo na helikón a pak jiný zařval strašlivým hlasem: „Přišel krejčí na zkoušku!“

Hnedky nato zavířily bubny, do toho troubily trumpety a byl z toho děsný rambajz, a pak se náhle otevřely dveře a jimi vstoupil do pokoje nějaký mužský, a že to byl pan maharadža, to jsem poznal hned. Ani jsem si nemohl všimnout, jak vypadal, jelikož pan Brabec se vrhl na zem a praštil se hlavou o podlahu, my jsme udělali to samé, ale já jsem se vůbec nepraštil.

Když jsme zase povstali, tak jsem viděl, že maharadža jest statný, krásný pán a má šavli a za pasem zlaté levorvery a v nose má velké ďoury a z nich mu rostou kníry.

Usmál se vznešeně a pravil silným hlasem, zíraje na nás: „Čí jsou to hoši, pane Brabec?“

Krejčí odvětil: „Jejich indické Osvícenosti, to jsou hoši, co s nimi chodím.“

„Pěkní mládenci, čistí mládenci,“ pochválil nás pan maharadža, „a to douče, co je s nimi, se také dobře vyvedlo.“

Eva Svobodová se celičká zapýřila a udělala asi čtyři poklony a pak se schovala za mne.

„A jistě se dobře učí,“ pravil ještě pan maharadža. „Jestlipak, hoši, umíte násobení s výhodou, měřictví, vlastivědu, ano i katezismus?“

„Umíme,“ odvětili jsme a já jsem pravil: „A já umím ze všech nejlíp.“

To jsem si dal, že jsem tak zalhal! Pan maharadža hrozně zahejbal vousama a pravil: „Ty mlč! Já už tě dlouho pozoruju, že jseš ze všech nejhorší a ostatní navádíš.“

Tak jsem už mlčel, ale měl jsem děsného vzteka, že zas je všecko na mně, ačkoli vůbec, ale docela nic nedělám.

Pan maharadža ještě všelicos mluvil a přitom mu pan Brabec zkoušel obleček. Nejdřív mu pruboval kabát a dělal na sukno křídou čáry-máry a ryc! Utrhl mu límec u kabátu a pak ho zase přišpendlil a do toho mluvil starostlivým hlasem: „Neškrtí pod paždím, Jejich Osvícenosti? Jelikož to chce mít vůli, v pasu, myslím, že to bude akorát, teď se nosí sáčko spíš podelší a trošku vyšvajfnutý, ovšem někdo zas žádá kabát spíš kratší, a vzadu to uděláme nabírané, tu kalhotu trochu zkrátíme, u krku je to, myslím, dobré, ráčejí se obrátit, Jejich indické Osvícenosti, ták, ták, já díky vzdávám, to bude obleček jako z cukru, dejž to nebeský Alláh, aby ho pan maharadža ve zdraví užil.“

Když bylo po zkoušení, tak jsme se posadili ke stolu a mluvili jsme řeči. A pan maharadža mluvil s námi nejdřív dohromady a pak s každým zvlášť a na všecko se vyptával. Nejdříve se tázal Zilvara: „Čím je tvůj pan otec, synáčku?“

A Zilvar vstal a odpověděl celou větou: „Můj otec, prosím, jednostpane, jest almužníkem a chodí po domech žebrat, jelikož má dřevěnou nohu a jináč je také špatný.“

„To jest nesmírně zajímavé,“ pravil pan maharadža, „a přijde si na moc peněz?“

„To podle toho, prosím, jednostpane. Nejvíc si vyprosí o funusech.“

„Nanejvýš zajímavé, pročež pozdravuj ode mne pana otce,“ pravil maharadža.

Potom vyvolal Kemlinka a Kemlink odpověděl silným hlasem, že jeho tatínek píše na berňáku, a pan maharadža podotkl: „To musí mít tvůj tatínek moc práce, když se to tak vezme.“

Bejval vyložil, že vedou povoznictví, a pan maharadža se ho ptal, kolik mají koní a kolik takový kůň spotřebuje ovsa, a Bejval odvětil, že neví, že by se na to musil zeptat Jakuba.

Pak jsem přišel na řadu já a pravil jsem velice směle, dívaje se panu maharadžovi do očí, že máme koloniál a že můžeme zákazníkům posloužit vším druhem zboží, jelikož náš sklad jest dobře zásobený, a pan maharadža na to pravil, že tento obor se pomalu nevyplácí, jelikož jest velká konkurence, a ještě se tázal, kolik je nás dětí, a já jsem odvětil, že jsme tři, Ladislav jest už kupecký mládenec a už mu rostou vousy, pak přijdu já a Mančinka je nejmenší a už se chytá a brzy bude běhat.

Pan maharadža na to pravil: „Cs – cs! Tři děti – to se tvůj pan otec má co ohánět,“ a já jsem pravil, že se vůbec neohání, ale že stojí za pultem a odbejvá lidi.

Čenda Jirsák na páně maharadžovo vyptávání pravil, že doma mají výrobu čepic a papučí, že tatínek také v muzikantském sboru troubí bombardón a helikón a Čenda sám také troubí helikón a hraje na housle a chodí velebnému pánovi milistrovat.

A pan maharadža vážně pravil: „To rád slyším, můj synu, že jseš milistrantem a že pěstuješ hudbu, jelikož hudba zušlechťuje duši.“

I obrátil se na Evu Svobodovou a otázal se: „A co nám poví ta hezká panenka?“

Eva pravila, že mají cukrářství, a pan maharadža pravil, že si to hned myslil, že Eva jest ze sladkého řemesla, jelikož je taková růžová slečinka, jako by byla udělána z mandlového těsta. Eva děsně se začervenala a zapípala po holčenčím způsobu.

Tak jsme mluvili řeči a jedli přitom cizokrajné ovoce, ale pan Brabec pil kořauku a byl na to hrdý, že dáváme správné odpovědi.

Odněkud přiběhly fialové a bílé tečky, a to je vždycky, když na mě přijde to těžké myšlení, tečky se hemžily jako mravenci a já jsem zavřel oči, abysem si mohl v hlavě srovnat, co jsem viděl a slyšel.

Když pak jsem oči otevřel, tak nade mnou stál tatínek a díval se, maminka se taky dívala a pan doktor mne držel za ruku a něco mluvil, čemu jsem nerozuměl, bylo to jako glu-glu-glu, jako když na plotně bublá voda.

A já jsem se otázal: „Je to pravda, tatínku, že máš velkou konkurenci?“

Tatínek se koukl na maminku, maminka se koukla na tatínka a oba se podívali na doktora a pan doktor zakýval hlavou. A tatínek odvětil velice pomalu: „Copak o to, konkurence by byla.“

Mlčel jsem, jelikož jsem musil přemýšlet, co by ta konkurence byla? Pak jsem se na tom ustanovil, že by to mohl být velikánský železný brouk, co děsně rychle lítá a přitom silně vrčí. Je to Brouk Vrčavka, ale já nevím, kde by se vyskytoval. Neviděl jsem ho ani v krámě, ani ve skladišti, ani v žádné bedně nebyl, ani v pytli. Možná že je schovaný za regálem a odtud někdy vyletí a tatínek se musí proti němu moc ohánět, aby ho neštípl, jelikož Vrčavka náleží mezi brouky jedovaté.

I otázal jsem se tatínka: „Tak se máš pořád co ohánět?“

Tatínek odvětil: „O ohánění by nebylo, kdyby nebyly jiné starosti,“ a maminka si vzdychla. Abych tatínka potěšil, tak jsem mu pravil: „Až budu veliký, tak ti pomůžu se ohánět, když budeme na to dva, tak konkurenci zaženeme.“

Tatínek se hlučně zasmál a pravil: „To jsem rád, takového pomahače si nechám líbit.“ Pak si něco šeptal s panem doktorem a oba se dívali na mne. Po chvilce jsem se zase optal: „Smím s panem maharadžou na lov tygrů? Budu za to děsně hodný a budu chodit do houslí pořád pryč.“

„Můžeš beze všeho, jenom dej na sebe pozor,“ pravil tatínek.

„Budu dávat pozor. Pan maharadža mně slíbil, že mi půjčí lankasterku, abysem střílel. Všechny postřílím a oni budou mít vzteka. Bejval si myslí, že skolí tygra flobertkou. Že to nejde, tatínku?“

„Tygra flobertkou? To je k smíchu řeč.“

Pravil jsem si v duchu, že Bejval jest veliký vejtaha a že mu to také řeknu do očí. Pak jsem zavřel oči a myslil jsem na to, že přinesu mamince kožišinu z tygra a ona bude moc ráda. S touto myšlenkou jsem se vydal na cestu do maharadžova paláce.

***

A tak jsem teda šel do maharadžova paláce a všichni hoši šli se mnou, Eva Svobodová šla taky a Jumbo šel taky a byl velice rád. Ale pan Brabec s námi nešel, jelikož musil doma šít, a on nám pravil: „Hoši, mám práce, že je to k nevíře, já jsem pořád v kole, už jsem z toho celý tumpachový.“ Přáli jsme mu, aby už nebyl tumpachový, a nechali jsme ho být. Já jsem na panu Brabcovi nezpozoroval, že by byl tumpachový, ale byl jako obyčejně, ale neříkal jsem nic. Paní Brabcová mu pravila, že je vždycky tumpachový, když se mu stýská po kamarádech, z čehož jsem poznal, že pan Brabec je skutečně tumpachový, jenomže to na něm není vidět.

S těmito myšlenkami jsem přišel až k maharadžovu paláci a ostatní hoši taky a Eva taky. V zámku i před zámkem panoval čilý ruch, všichni utíkali sem i tam a mluvili děsně rychle, každou chvíli se troubilo a bubnovalo se skoro v jednom kuse, takže bylo rámusu dost. Služebnictvo právě vyvádělo před bránu bílého maharadžova slona, všelijak vyšňořeného skvostným postrojem posázeným drahými kameny, a ten slon nesl na hřbetě altánek, čemuž jsem se velice divil. Pak vyvedli ještě jednoho slona, který byl také ověšen nádherou a měl na hřbetě zrovna takový altánek.

Pozoroval jsem, že si ty slony Jumbo závistivě mustruje, a přistihl jsem ho, jak pro sebe mumlá: „Ti si žijou, to věřím!“ a já jsem ho pokáral za ta nešlechetná slova, pročež umlkl. Když pak vyšel pan maharadža a posadil se do altánku, tak jsem si řekl: Vida, měl jsem si přinést z naší zahrádky altánek, abysem mohl sedět taky v altánku, to by bylo šikovné.

Ten druhý slon byl pro královskou princeznu a ona přišla v průvodu komorné a měla bílé hedvábné tepláky a krásnou červenou kazajku, plnou zlatých šňůr, a na hlavě turban s pavím peřím. Zdálo se mně, že jsem ji už někde musil vidět, a pravil jsem v duchu: Tak se mně všecko zdá, že dělala tu krasojezdkyni, jak byl u nás cirkus Rudolfi, ale nahlas jsem neřekl nic, jelikož bysem se mohl krásně zbodnout. Eva se na princeznu dívala děsně nadšeně a vzdychla: „Ta je hezounká jako obrázek! Já s ní budu chodit, co myslíš, Péťo?“

Odvětil jsem: „To se vr!“

A vyvedli ještě jiné slony, ale ti neměli žádnou parádu, a na ty slony si sedli ostatní hoši. Avšak ukázalo se, že se na Zilvara nedostal žádný slon, on přišel trochu pozdě, jelikož musil jít na stranu. Královská princezna se na něho děsně mile usmála a pravila mu, aby si k ní sedl do altánku. Zilvar pravil: „Beze všeho,“ a vylezl na slona a posadil se do altánku a tam seděl s princeznou a komornou a zapálil si cikáro a koukal se velice hrdě. Princezna měla pušku, Zilvar měl taky pušku, jenom komorná neměla pušku, jelikož musila princeznu ovívat vějířem upevněným na dlouhé štangli, aby na ni nešly mouchy.

A Zilvar hulil a říkal princezně řeči a ona mu taktéž říkala řeči a Eva seděla se mnou na Jumbovi a pořád se dívala na princeznu a na Zilvara a nedávala pozor, když jsem já k ní mluvil řeči, pročež jsem měl děsného vzteka.

Po chvíli dal pan maharadža rukou znamení a trubač ohromně silně zatroubil, průvod se dal na pochod a šlo se pořád pryč, až se přišlo do džunglí.

Tážete se, co je to džungle?

Džungle jest jako u nás les, jenomže to vůbec není žádný les, jelikož tam panuje hrozný nepořádek. Nejsou tam žádné tabulky, na nichž je napsáno, že se nesmí plašit zvěř, rozdělávat oheň, sbírat houby a jiné plodiny lesní pod pokutou. Ani tam nejsou značky, které ukazují výletům cestu ke krásným vyhlídkám a památným místům. Ani lavičky tam nejsou, aby si lidi na to sedli, když je bolí nohy.

Vůbec nic v džungli není a rostlinstvo si tam dělá, co chce, ono se vám to tam motá jedno přes druhé, nic není na svém místě a vypadá to tak, jako když je pan učitel najednou volaný k panu říďovi a ve třídě není nikdo, kdo by dával na nás pozor.

V džungli rostou stromy, co z nich visí zelené pačesy až na zem, a ty stromy jsou divoce rozcuchané, jelikož na sebe vůbec nedbají. Zato však na těch stromech bují květy nevídané krásy ve všech barvách a různých podobách. Některé vypadají jako hvězdy, jiné jako mičudy nebo bedýnky, ale udělané z hedvábného papíru, jiné zase se podobají lahvím, strojkům na maso nebo kastrolům. Koukneš se jinam a zase vidíš květy v podobě lodiček, jiné se podobají botám nebo čepicím nebo kalhotám nebo balíčkům cikorky. Viděli jsme dokonce květ, který vyhlížel jako lidský obličej, měl dvě oči a nos uprostřed a vyplazoval dlouhý červený jazyk.

A hluku je kolem dokola děsného a taktéž příšerného rámusu, ještě více než u nás v tělocvičně nebo na plovárně, kdepak! – to není ani přirovnání. Ono to ustavičně piští, běduje, kvičí, mumlá, bručí, chechtá se a chrochtá, zpívá a brečí. Největší nezdobu dělají opice, které chtějí všecko vidět a o všem vědět a dělají na větvích veletoče, jakož i stojky. Bylo tam také moc krásných motýlů a ti létali sem a tam a taktéž takoví malincí, ale docela malilincí ptáčkové, co vypadají jako barevná světýlka, a já jsem si myslil, kdybysem je chytil, tak bysem si je dal na vánoční stromek, oni by tam seděli a každý by se na to koukal.

Já bysem taky chtěl všechny byliny a stromy a všechna ta zvířata umět pojmenovat, ale neuměl jsem je pojmenovat, jelikož mne nikdo nepoučil. Taky jsem měl strach, že až se vrátím a budu o všem vypravovat, že každý řekne, že to není prauda, jelikož vrdloužu, ale je to všecko prauda, sám pan maharadža je svědek a ostatní hoši taky.

A tak jsme šli pořád pryč a bylo strašné horko a mě trápila žízeň a domorodci šli napřed a klestili cestu ostrými noži a nad hlavami nám pořád poskakovaly opice a říkaly si o nás klepy a děsně se tomu smály. Trvalo to hodnou chvíli, než jsme vyšli z lesa, a před námi se otevřela veliká rovina, celá zarostlá vysokou a hustou trávou. Pan maharadža se obrátil a tichým hlasem oznámil, že tady je to sídlo tygrů, pročež tedy budeme lovit tygry, a velel nám, abysme se přichystali. Tak si každý z nás prohlédl pušku, jestli je to v pořádku, a připravil se k ráně.

Domorodí nadháněči vlezli do trávy, šátrali v ní holemi a přitom propukli v děsné řvaní, aby tygry vyplašili. Tygři mají rádi svatý pokoj a nemůžou poslouchat takové řvaní, jelikož je jim to protivné, pročež se velice rozzlobili a vyřítili se z trávy, aby se koukli, kdo to dělá takový skandál, že nemůžou mít chviličku svatý pokoj. A když viděli, že tu nezdobu tropí Indové, tak se do nich pustili, aby je za to potrestali. Ale my jsme hnedky popadli ručnici a přiložili jsme ji k líci a začli jsme do toho bouchat, já jsem sám skolil nejméně šedesát tygrů, ne-li více, a pan maharadža mne pochválil, že jsem zdatný lovec, a já jsem byl rád.

Každý z hošů něco trefil, jenom Zilvar nic, jelikož on pořád mluvil s princeznou a kouřil cikáro, a princezna pravila, že se bojí tygrů, a Zilvar pravil, aby se docela nic nebála, že na ni nedá dopustit, jelikož má strašnou sílu a každého přemůže.

Já bysem o tom nic nevěděl, jelikož jsem si hleděl lovu, ale Eva porád do mne šťouchala a šeptala mi: „Koukej se, oni spolu mluví,“ a měla přitom oči vyvalené.

Už se stmívalo, když jsme se vydali na zpáteční cestu, a když jsme přišli k maharadžovu paláci, tak už bylo docela tma. Byl jsem unaven a stýskalo se mi, že jsem v té tmě mezi cizími lidmi, a tak jsem nikomu nic neřekl a s nikým se nerozloučil a dal jsem Jumba do stáje a nařídil jsem, aby mu dali jíst a pít, a sám jsem se jednoduše sebral a odskočil jsem si k mamince a tatínkovi, abysem jim všecko vypravoval, co jsem viděl a zažil.

***

Jenomže jsem nemohl nic mluvit, jelikož už byla noc a já jsem nesměl vzbudit Mančinku, a tak jsem jenom tak ležel a koukal. Na skříni bylo noční světélko a to pořád mrkalo a já jsem pozoroval, jak po stěnách skáčou stíny, vždycky vyskočily a pak se schovaly, jako by si hrály na pikolu. A hodiny ustavičně tikaly a já jsem se divil, že pořád jdou a ani v noci si nedají pokoj. A pořád tak vážně a pomalu šly jako náš pan notář, když kráčí z kostela, a ty stíny pořád huš! huš! jako myšky, já jsem je rukou chytal, ale nikdy jsem je nemohl chytit.

Maminka seděla u postele a měla ruce opřené o sedadlo a hlavu složenou do rukou a spala a já bysem jí tak rád vypravoval o džungli, o těch tygrech, jak jsem jich zastřelil nejméně šedesát. A mě bolela hlava a měl jsem sucho v ústech a teď nevím, jestli to všecko je prauda, nebo se mně o tom lovu a vůbec jenom zdálo.

Ale jak by se mně to mohlo jenom zdát, když přece tadyhle já sedím na slonu, za mnou sedí Eva Svobodová a ukazuje na Zilvara, který seděl pod altánkem s princeznou, to přece nemůže být žádná mýlka.

A slyším docela jasně, jak mně Eva šeptá: „Ty, Péťo, poslouchej, – slyšíš?“

„Slyším,“ pravím, „a co je?“

Ona praví: „Pepek Zilvar a princezna spolu mluví.“

„Ať si mluví,“ pravím, „mně je to fuk.“

Eva, celá rozpálená, oči navrch hlavy, povídá: „Ale oni přece spolu chodí, hloupinkej.“

„Když chodí, tak ať chodí,“ pravil jsem lhostejným hlasem.

„Jéžiš, Péťo,“ vzkřikla Eva, „jak můžeš tak hloupě mluvit! Ale oni spolu doopravdy chodí!“

„Cože?“ podivil jsem se. „Že by se Pepek Zilvar zahodil s nějakou princeznou, to přece nemůže být. To bych ho nesměl znát.“

„Když ti říkám! Já jsem si dala dobrý pozor. On se na ni kouká, ona se zas na něho kouká a vůbec se na sebe koukají, jako by se viděli poprvé.“

Tak jsem se na ně koukl a skutečně: Pepek se koukal na princeznu, ona se zase koukala na něho, koukali se na sebe pořád pryč. Tak jsem to pravil všem hošům a oni se taky dívali a viděli, že se na sebe koukají a že spolu mluví, pročež všichni poznali, že spolu doopravdy chodí. Čenda Jirsák se jedním dílem velice chechtal a jedním dílem se na Zilvara příšerně šklebil a Zilvar mu tajně ukázal pěst, jako že si to s ním rozdá. Čenda kývl, jako že rozumí, a dál se příšerně šklebil v jednom kuse. Zilvar pravil princezně: „Okamžik, slečno,“ a vylezl z toho altánku a svezl se ze slona dolů a přistoupil k Čendovi a otázal se ho, co se má co v jednom kuse příšerně šklebit, ať se příšerně šklebí na svou babičku, nechce-li, aby mu hnusně zmaloval ciferník, že ho vlastní matka nepozná.

Čenda hrdě odvětil, že by se na to podíval, že se nějakého poťachtaného ženicha nelekne a že vůbec žádní ženichové nemají na něho fousy.

Tak Zilvar pravil, aby Čenda přišel zítra kvíčerou k té benzínové pumpě, co stojí na náměstí v Kalkutě, a tam že si to s ním rozdá.

Čenda odvětil, že se mu to náramně hodí, jelikož ještě nebyl u svaté zpovědi, takže se může prát.

Zilvar pravil: „Dobře, tak je to hotová věc,“ a zase šel ke královské princezně a kouřil cikáro a mluvil k ní řeči a ona se na něho velice koukala.

Maminka se probudila a ulekla se, že usnula, a ptala se mne: „Copak, Petinko, že nespíš? Už je noc a všichni dobří lidé spí.“

„Maminko-jedináčku,“ pravil jsem – já jí někdy říkám jedináčku, jelikož maminka byla jediná a neměla ani bratříčka, ani sestřičku a kolikrát mně o tom vypravovala – „maminko-jedináčku, víš, že Pepek Zilvar z chudobince a ta královská princezna, co jsme ji viděli v cirkuse, jsou jako nevěsta a ženich?“

„Jdi!“ podivila se maminka. „To bych byla do nich nikdy neřekla.“

„Namoutěkutě!“ jistil jsem. „Oni spolu doopravdy, ale doopravdicky chodí.“

„Podívejme se na kujóna! A včera přece byl Pepek Zilvarů u nás v krámě koupit ocet a vůbec o tom nic neříkal. Ještě se ptal, jak se ti vede, a že tě dává pozdravovat.“

„No,“ pravil jsem, „to víš. On to bude každému věšet na nos, že chodí s princeznou, jelikož by se mu hoši smáli a on by pro ostudu nemohl z baráku.“

„Proč by se mu kluci smáli?“

„Jak by se mu nesmáli! Přece je to hanba, když hoch chodí doopravdy s ďoučetem.“

„Ale, ale, Petinko! Ty přece také chodíš s Evou od cukrářů.“

Rozzlobil jsem se: „To není prauda a nech si to! Já chodím s ní jenom tak. Čteme si v knížkách a ona mně dává mejdlíčko, co ukradne v kvelbě, a vůbec! Kdežto Pepek chodí s princeznou doopravdy a to je děsná hanba.“

Maminka se usmála, pohladila mne a pravila, abych se už nehněval, že to tak nemyslila. Tak už jsem se nezlobil a pravil jsem: „Všichni hoši viděli, že se na sebe koukají, a Čenda Jirsák se skrz to příšerně šklebil. Pročež se nyní fackují u benzínové pumpy.“

„Kdeže se fackují?“ divila se maminka.

„Kde!“ odvětil jsem nevrle. „Vždyť ti to říkám. Přece u té benzínové pumpy, co je na rynku v Kalkutě, hnedky naproti tomu krámu, který prodává zvěřinu. Už víš?“

„Aha!“ pravila maminka, „už jsem doma.“

Tak jsme mluvili řeči, ale mně připadalo, že maminka jaksi nechce věřit, jelikož se na mne pořád koukala, což mne mrzelo, a pravil jsem si v duchu: Naposled si myslí, že jsem vůbec nebyl v Indii, to by tak scházelo.

A taky mně nešlo do hlavy, jak mohl být Zilvar dneska u nás pro ocet, když se přece nýčko fackuje u benzínové pumpy v Kalkutě s Čendou Jirsákem, a proč by mě dal pozdravovat, když jsem s ním před malou chvilánkou mluvil.

Tak se mně to všecko v hlavě popletlo a já jsem si pravil: Patří ti to! Kdybys byl panu učiteli i našim, jakož i bratrovi Ladislavovi poslal z Indie pohledku, jaks slíbil, tak by to bylo jisté a všichni by to věděli a nemusels mít skrz to těžké myšlení.

Najednou se mi však všecko vyjasnilo a já jsem si pravil: Ouha! On šel Pepek Zilvar k nám schválně do kvelbu pro ocet, jelikož jest povahy lstivé, aby to na něho neprasklo, že si namlouvá princeznu. A bojí se, aby se to po městě netrajdalo a nedověděl se to pan Zilvar, jelikož by byl zlý a odepnul by pásek. Však má ještě schované, že tatínkovi odcizil tabák, když jsme jeli do Indie. Tak se mně to všecko vysvětlilo a já jsem byl rád. A umínil jsem si, že ty pohledky určitě pošlu, aby se to vědělo.

A taktéž jsem si umínil, že musím Mančince něco přivézt, aby byla ráda, jenomže nevím co. Budu o tom přemýšlet a na něčem se ustanovím. I zavřel jsem oči, abysem si trochu odpočinul, jelikož jsem byl velmi unaven.

***

Po celé Indii se začalo vypravovat, že Pepek Zilvar a královská princezna jsou jedna ruka. Povídali si o tom bráhmani i hindové i mohamedáni, všechny kasty o tom mluvily, od páriů až po ty nejvyšší. Malajci i Číňané, kteří přijížděli se svými džunkami do přístavů, hnedky o ničem jiném nemluvili. I běloši o tom rozkládali a celá Indie byla plna drbů. Každý věděl, že Pepek Zilvar a princezna královská spolu mluví a doopravdy spolu chodí.

Však také oni byli porád u sebe a jeden bez druhého by nedal ani ránu a Zilvar hnedlinko vůbec s hošma nechodil. Měli na maharadžově zahrádce vyhlédnutou velikou smokvoň a tam sedávali na větvi, přičemž Zilvar četl princezně poučné a zábavné knížky. Nejvíc mne mrzelo, že si ode mne vypůjčil detektývku „León Clifton v Monte Carlu“ a princezně neřekl, že je to moje detektývka, a když mně ji vrátil, tak scházely čtyry listy, a on pravil, že už to bylo, a to není prauda. Pročež jsem mu pravil, že jest u mne blbý ženich, a on pravil, ať to řeknu ještě jednou, tak jsem to řekl ještě jednou, ale on jakoby nic a šel zas k své princezně.

A nechtěl se prát ani zanic.

A chodil pomalu a vůbec neutíkal. A koukal se ctnostně, mluvil spravedlivě a pravopisně. Byla s ním děsná otrava.

Někdy sedával s královskou princeznou ve vikýři maharadžova zámku a tam zpívali „Vy zelení hájové“ a jiné písně, přičemž Zilvar zpíval druhý hlas neobyčejně hlubokým hlasem. A taky chodívali po zahrádce, princezna trhala květiny a Zilvar kouřil cikáro a měl ruce složené na zádech jako dospělý pán. Také vím, že jí koupil kornoutek zmrzliny a kouzelnou obálku, co v ní byl prstýnek s červeným sklíčkem. A ona mu koupila hůlku, šle a foukací harmoniku.

Jednou jsme všichni hoši i Eva i princezna seděli v červeném nádvoří na kládách a hráli jsme si na řemesla. Nejdříve dělaly vandrovníky Eva s princeznou a dávaly hádanky, Zilvar uhodl. Načež se ho tázaly: „Ke komu se dáš, k fialce nebo k růži?“ Zilvar se dal k růži, jelikož uhodl, že růže je princezna. Potom jsme dělali vandrovníky já a Zilvar a uhodla princezna. I tázali jsme se jí: „Ke komu se dáš, k dubu nebo ke hnoji?“ Princezna odvětila: „Ke hnoji,“ jelikož jí Zilvar dal tajné znamení, že jest hnůj. Pročež každý viděl, že spolu doopravdy, ale doopravdicky chodí, a nebyla s nimi žádná hra a jeden po druhém jsme pravili: „Fuj, fuj, nehrám!“ Eva se taky odpikala a pravila, že nehraje.

A princezna mu dala také opravdické hodiny, co jdou, a Zilvar je pořád vytahoval a díval se na ně a silným hlasem se divil, jak to utíká, abysme viděli, že má hodinky. Ale my jsme pokaždé se schválně koukali jinam.

Taky si pořád posílali psaníčka a Bejval pravil, že takovou volovinu jakživ neviděl, a ještě pravil, že bude nejlépe, když budeme chodit sami, a my jsme pravili: „To se vr!“ a pak jsme byli jenom čtyři a Eva.

Všichni lidé, co tam byli, to věděli, také veškeré služebnictvo to vědělo, maharadžova indická přízeň to věděla a také maharání musila o tom něco vědět, protože příbuzenstvo mluvilo řeči a dělalo špičky. Ale paní maharání pravila: „Nevídáno, holka nemá ještě z toho pojem, je to takové mladé fanfárum, vždyť to známe, bývali jsme přece také mladí. Až se vybouří, tak dostane rozum.“ Jenom pan maharadža nic nevěděl, jelikož se s příbuznými moc nebavil.

A Zilvar chodil několik dní sám a sám, procházel se po zahradě, nikoho nechtěl vidět, kouřil cikáro, odplivoval si a mluvil sám k sobě jako blázen. Pak přestal se procházet a rozmlouvat a dal si ostříhat vlasy, umyl si krk, dal si oblek do pořádku a vyčistil si boty a jednoho dne se dostavil do maharadžova paláce a dal se slyšet, že má panu maharadžovi oznámit náramně důležitou novinu.

Když to pan maharadža uslyšel, tak pravil: „To jsem sám žádostivý,“ a přijal Zilvara ve své komnatě. Za tou příčinou se posadil na kanapi a usadil Zilvara ve fodelu. Pan maharadža kouřil z turecké dýmky a Pepek Zilvar bafal cikáro, a tak hezkou chvíli seděli a neříkali nic. My jsme se všichni sběhli za dveřmi, koukali jsme se špehýrkou a dávali jsme pozor, co se bude dít.

Nejdřív nebylo nic a pak Zilvar pravil, že počasí jest stálé a slunko svítí ohromně silně, takže jest horko, a pan maharadža na to pravil, že až přijde monsún, tak budeme mluvit jináč, a Zilvar pravil: „To je možné, já se nehádám,“ a pan maharadža pravil, že se taky nehádá, že vůbec nemá hádky rád, a Zilvar pravil: „To je má řeč.“

Pak dlouho nebylo nic a oni seděli tiše a bafali velice silně. Najednou Zilvar začal hrozně rychle mluvit, že jeho srdce promluvilo. Pan maharadža se ho otázal: „Proč?“ a Zilvar pravil, že jako on a královská princezna spolu doopravdy chodí, a tudíž že se rozhodl, že do toho praští.

„Do čeho?“ otázal se pan maharadža.

Zilvar pravil, že by chtěl pojmout královskou princeznu za manželku.

Pan maharadža vytáhl z huby troubel, vyvalil oči a udělal si: „Cože?“

Zilvar opakoval, že by chtěl mít s královskou princeznou veselku. Pan maharadža pravil dlouhým hlasem: „To jsem blázen,“ a vrtěl hlavou a Zilvar to musil opakovat ještě jednou.

A pan maharadža zčervenal a zařval takovým děsným hlasem, že se zatřásl lustr na stropě: „Ty mrťafo jedna, ty kandrdásku jeden, ty votroku jeden votrocká, co si to dovoluješ? S takovou se panovníkovi opovažuješ na oči přijít? Já tě naučím!“

I zatleskal rukama a nato se objevili dva zbrojnošové a pan maharadža ukázal na Pepka Zilvarového a pravil: „Do vězení s tím bídníkem, ale do toho nejhlubšího, nejčernějšího, nejsmrdutějšího, aby mu přešlo myšlení na veselku s královskou princeznou.“

Zbrojnoši Pepka popadli a vsadili ho do díry, kde nebylo nic, jenom nemravný zápach. A my hoši i Eva chodili jsme se na něho dívat zamřížovaným okénkem a tu a tam jsme na něho plivali a Zilvar říkal: „Nechte si to, jo?“ Tak jsme toho nechali a raději jsme se dívali, jak sedí. Zilvar větším dílem si nás nevšímal, ale hrál maso se svým nožem, který zabodával do podlahy, nebo zkoušel, dokáže-li stojku s okovy na rukou. Když se mu to povedlo, byl velice hrdý a pravil: „To mrkáte, hoši, co?“

Ale nám se ho zželelo, neboť jináč to byl dobrý kluk, a pro takovou volovinu měl sedět v kriminále jako ten nejšpatnější člověk. Tak jsme chodili k tomu okénku a strkali jsme mu něco ke čtení, nosili jsme mu bonbóny a paní Brabcová mu každý den podstrčila něco k snědku, aby se ve vězení tolik neotravoval. A celé město se na něho chodilo dívat, jak si tam sedí a kouří cikáro a čte noviny, aby věděl, co je nového. Mluvilo se o tom, že pan maharadža zanevřel na něho strašným hněvem a že rozkázal, aby byl odevzdán katovi, a veškeří obyvatelé litovali Zilvara, že má být zkrácen o hlavu, ačkoli jest ještě mladý.

A mluvilo se taky o tom, že královská princezna ohromně vyvádí, že kudy chodí, tudy pláče, až má oči červené, a že nic nechce jíst, pročež vůbec nic nepřibírá a horempádem jde dolů. A paní maharání se velice trápila a volala k ní ty nejdražší doktory a oni říkali, že princezna potřebuje silnou stravu a změnu vzduchu, jináč že za nic neručí, pročež paní maharání pravila panu maharadžovi: „Člověče, ty taky nemáš kusa svědomí v těle, copak nevidíš, jak si to to dítě bere, komupak se bude dávat vina, jestli si něco udělá?“

Pan maharadža se mračil, mával rukama a pravil: „Dejte mi všichni svátek, já nemám na vás hlavu.“

„Ty jsi jen pro sebe, ostatní můžou jít stranou,“ mluvila paní maharání.

„Jak sis ji vychovala, tak ji máš, a jdi mi z očí,“ pravil pan maharadža.

Ale paní maharání se nedala odbýt a pořád na něho chodila, aby to dal do pořádku. Jednoho dne zase přišla a pan maharadža seděl právě na trůně a vládnul. Paní maharání se ptala: „Tak co bude s tím doučetem: Ó ty paličáku paličatá! Co se pleteš mezi ty dva mladé lidi? Postavil sis hlavu, aby bylo po tvém, ale ono nebude po tvém.“

Pan maharadža pravil: „Nepovídej mně žádné řeči, vidíš přece, že vládnu.“

„Dítě je přednější než tvoje vládnutí,“ pravila paní maharání silným hlasem.

Pan maharadža se rozkatil a počal lítat po pokoji a hrozně řval, že ani chvilku nemůže mít pokoj, ale paní maharání na jeho řvaní nic nedala, ale stála na svém, že se to musí dát do pořádku. A nakonec pan maharadža změkl, klesl na duchu a pravil: „Tak dobrá, ať je po tvém. Já to s tím mladým člověkem zkusím, abych viděl, co obnáší. Podrobím ho těžké zkoušce, a jestli nevyhoví, bude o hlavu kratší. Jaképak s ním štráchy!“

Paní maharadžová pravila na to jemným hlasem: „Vidím, milý muži, že jsem se v tobě nemejlila. Ty jsi někdy divný pabouk, ale máš srdce na pravém místě.“

***

I vyslal posly pan maharadža po celé říši s rozkazem, aby všichni šlechticové, rytíři, knížata, náčelníci, generálové, admirálové, hrabata a starostové se v jeho paláci dali vynatrefiti. Když se tak stalo a veškeré panstvo se shromáždilo, tak kázal, aby vězňovi sňali okovy a vůbec ho dali do pořádku a pak ho přivedli před shromáždění.

A když se tak stalo a dva zbrojnoši přivedli Zilvara, promluvil k němu pan maharadža takto: „Mladý člověče! Měls býti za svou neslýchanou smělost potrestán na hrdle pro výstrahu a příklad ostatním, ale poněvadž jsem, jak známo, pán milostivý, tak jsem se ustanovil na jiném. Já to s tebou ještě zkusím. Ale budeš podroben těžké zkoušce. Můj nejvyšší našeptavač a navaděč ti dá tři hádanky. Uhodneš-li je, máš míti moji královskou dceru za manželku. Avšak neobstojíš-li, pak běda! Budeš odevzdán katu, abys viděl, kam vede nerozvážnost.“

Pepek Zilvar odvětil: „Beze všeho, mocný králi, já jsem se vším svolný.“

Načež pokynul pan maharadža svému nejvyššímu našeptavači a navaděči, co měl na nose brejle a vousy až na zem, a ten přistoupil k Zilvarovi a pravil: „Dostaneš tři přetěžké hádanky, abysem vyzkoušel tvůj důvtip a aby tak bylo proukázáno, zda se máš těšiti královské přízni, či máš přijíti k zavržení.“

Zilvar pravil: „Tažte se, co srdce ráčí. Jsem připraven.“ A kouřil cikáro a směle se mu podíval do očí. A my jsme se na něho koukali, Eva se taky koukala a princezna se taky koukala.

Ten nejvyšší našeptavač a navaděč povstal a pravil: „Nuže, slyš a dávej pozor, vězni. Moje první hádanka zní: Má to bříško stejně velké jako hlavičku a hlavičku stejně velkou jako bříško a neslouží to k ozdobě.“

„Chacha,“ odvětil Zilvar hrdopyšně, „to přece každý ví, že je to trojka z mravů. Musíte mi, pane, dávat těžší otázky, jináč to není žádná hra.“

Veliký údiv propukl mezi přítomnými a my hoši jsme se taky divili a Eva se taky divila a princezna se radovala.

Nejvyšší našeptavač a navaděč se podrbal ve vousech a pravil: „Nuže, dávám ti druhou otázku, daleko nesnadnější. Uvidím, jak ji zodpovíš, smělý mladíče: Slyš: Utíká to a nemá to nohy. Co je to?“

Zilvar se zasmál a odvětil: „Ale co by to bylo jiného, holenku, ne-li čas? Ten přece utíká a nemá nohy. Musíte mně dávat těžší hádanky, jináč byste mne otrávil. Tohle není nic pro našince.“

Všichni se děsně divili a nejvíc pan maharadža, a pravil: „Ahá tě v kabátě! Ten kluk má, jářku, za ušima. Ministře, musíš mu dát něco těžšího, aby si tak nefoukal.“

„Však ono mu to foukání přejde,“ pravil nejvyšší našeptavač a navaděč, „až uslyší tu třetí hádanku, kterou jsem si extra pro něho v bezesných nocích připravil. Už je mně ho napřed líto. Nuže, nešťastníče, pilně poslouchej a rychle odpověz, co je to:

„To ví každé malé dítě,“ odvětil Zilvar hrdě a začal zpívat:

Když to Pepek Zilvar zazpíval, nastalo na všech stranách velké divení, hlavou kývání, krkem vrtění, rukama mávání a značné křičení a pan maharadža pravil Zilvarovi: „Vidím, že máš dobrou hlavu, pročež se ve světě neztratíš,“ a všichni ministři, šlechtici, vévodové a radové a knížata, jakož i starostové a baroni taky pravili, že Zilvar má dobrou hlavu. A my hoši jsme byli velmi hrdi a radovali jsme se, že Pepek toho dědka tak převezl, a křičeli jsme sláva! a nazdar! Eva taky křičela a princezna křičela ze všech nejvíc.

Ale Zilvar nic a kouřil cikáro, nevšímal si, co se kolem něho dělo, a koukal se na princeznu, princezna se koukala na něho a koukali se na sebe oba dva.

Pan maharadža povstal z trůnu, zdvihl ruku zvolna a dosti vysoko a pravil mocným hlasem: „Kteří jste přišli, můžete si zase jít domů, jelikož slyšení jest skončeno.“ Pročež všecko panstvo, co tam bylo, se sebralo, vsedlo na koně a rozjelo se do svých domovů. My hoši a Eva jsme šli také pryč a po cestě jsme si povídali, že Zilvar je pašák, jelikož toho pána, co má ty vousy, ohromně probodl.

V paláci zůstal jenom pan maharadža s paní maharání a Zilvar z chudobince s královskou princeznou. Pili kafe a mluvili řeči a nejvíc mluvila paní maharání, že je ráda, že to tak dopadlo, a ještě pravila: „Holka své vzdělání dostala a bez krejcaru nebude, a co máme, do hrobu si nevezmeme.“

Brzy pak v celé zemi indické se roznesla zvěst, že královská princezna si bude brát Zilvara z chudobince a že bude slavná veselka. Povídali si o tom lidi u kupce, námořníci na lodích, cestující ve vlaku, úředníci v kancelářích, zedníci na stavbách, švadleny v šití, dítky ve školách i sbor učitelský, havíři v dolech a všichni, kdo měli ústa k mluvení. Psalo se taky o tom v novinách. Taky se mluvilo o tom, že pan maharadža je na vládnutí starý a že to Pepek Zilvar vezme za něho, což jest pro poddané velká výhoda, jelikož pod Zilvarovou vládou budou rozkvétat vědy a umění, jakož i průmysl a obchod. Neboť Zilvar z chudobince má prý otevřenou hlavu a ve všem se vyzná.

Já jsem dlouho přemýšlel, jaké to bude, až Zilvar bude sedět na trůně, a jak mu bude slušet královská koruna a jestli bude vládnout pořád pryč, nebo jenom někdy a jináč bude s námi chodit jako dřív. A když jsem oči otevřel, tak jsem hnedle poznal, že je středa, protože na rynku kvičela čuňata, husy kýhaly ga-ga-ga, kvokaly slepice, lidi mluvili a řičeli koně. Jelikož ve středu jest u nás vždycky trh a v krámě bylo mnoho lidu. A krásně svítilo slunce a po stěnách běhala zlatá prasátka, já bysem si je chtěl chytit a zavřít je do krabičky, abysem je tam měl.

A já jsem zavolal slabým hlasem: „Kristýno, podej mně papír, pero a inkoust.“

Kristýna přišla, a prý, nač to potřebuju.

Já jsem pravil: „Neptej se moc a honem přines, já musím za Zilvara napsat omluvenku, že nemůže přijít do školy.“

Ona se ptala proč a já jsem odvětil: „Jelikož se bude ženit a nechce mít skrz to neomluvené hodiny.“

Tu Kristýnu popadl smích a strkal s ní z kouta do kouta a ona se chytila za roh stolu a řvala: „Áchich, áchich, to bude moje smrt!“

„Čemu se směješ, Rampepurdo rampepurďácká?“ tázal jsem se nevrlým hlasem. „Kdybys radši místo toho áchich mně přinesla věci na psaní, abysem to napsal.“

Ona nic neodpověděla a běžela do krámu. Za chvilku přišel tatínek a ptal se, jak je to s tou omluvenkou. Já jsem mu to všecko vypověděl, a že mě Zilvar o to prosil a já jsem mu to slíbil, a pravil jsem, že Pepek je pašák ze všech největší. A on se bojí, že bude mít neomluvené hodiny, jelikož se musí ženit. A všecko jsem to tatínkovi vypravoval, nic jsem nevynechal.

Tatínek mne vyslechl a usmál se tak široce, že jeden knír mu šel k pravému, druhý pak k levému uchu, a pravil: „Tak Zilvar bude mít veselku. To je pro mne novina. To se podívejme na toho kujóna! A pořád že nic. Ale, holenku, já nevím, jestli ho pan učitel omluví. To snad ani nesmí být, aby žák kvůli ženění zanedbal školní docházku. No, budiž! Naše starost to není. Ať si to s ním spraví starý Zilvar.“

„Ví už pan Zilvar, že se Pepek bude ženit?“ tázal jsem se.

„To tedy, jaksi, aby se tak řeklo, nevím,“ odvětil tatínek.

„Co tomu asi řekne, až se to doví?“

„Kdopak to může vědět, hochu? On ten starý Zilvar je kolikrát moc divný.“

Tak jsme mluvili a pak přišla maminka a taky mluvila, a tak jsme mluvili všichni tři a já jsem se chlubil, jak je Pepek Zilvar chytrý, jak uhodl všechny hádanky, ani se nerozmýšlel, a jak všichni lidé koukali a byli z toho vyjeveni, a tatínek pravil: „Copak o ty věci, u nás v Čechách jsou lidi náramně šikovní, ze všeho mají pojem a ve všem se vyznají, nikdo se jim nemůže postavit, což jest vědecky dokázáno.“

A maminka pravila: „Tak už dost těch řečí, jelikož Petříček si potřebuje trochu odpočinout. A copak že se ta Kristýna v kuchyni pořád směje?“

„Víš, maminko-jedináčku,“ pravil jsem, „já jsem jí vypravoval o Zilvarovi, jak se má ženit. A přece víš, co je to za národ, tyhle ženské. Jak slyší o svarbě, tak se dají buď do bréče, nebo se chechtají jako blázni.“

Tatínek se strašlivě zasmál a pravil: „Ten to prokoukl!“

A maminka mne pohladila a pravila: „Ty jseš můj rozumbrada, ale teď si trochu zdřímni, abys byl zas chlapík.“

***

Potom se mně jaksi zdálo, jako by přišel pan doktor a šla z něho ta latinská vůně. On mne popadl a zase mne obracel na všecky strany, mačkal mně břicho a pravil „hm, hm“ a zase mne obrátil a zase dělal „hm, hm“ a měl takové studené uši a pořád něco mluvil a tatínek taky mluvil a maminka se na ně koukala, jak mluví. A já jsem pana doktora od sebe odstrkoval, jelikož jsem byl netrpělivý, abysem byl zase v Indii, a to jsem věděl, že tam nemůžu, dokud je tu pan doktor, a tak jsem pravil: „Jděte pryč!“ a dělal jsem, jako bysem spal. Oni začali šeptat „šišli-myšli“ a po špičkách šli pryč.

A já jsem se schoulil v peřinách a brzy jsem věděl, že neležím v žádné posteli, to si tak jenom jiní myslí, ale já jsem dobře věděl, že postel je vlastně letoun, pořádný letoun o tisíci koňských silách, a když naši vyprovázeli pana doktora, tak jsem spustil motor, načež jsem stiskl výškové kormidlo a éroplán se pomalu odlepil od země a já jsem vyletěl nad střechu našeho baráku. Několikrát jsem zakroužil nad naším městem a viděl jsem všecky domy a viděl jsem též školu a byla malinká jako maminčina krabice na šití a viděl jsem náměstí, kde stál pan polecajt Letovský a jel Bejvalův nábytkový vůz, a já jsem poznal Jakuba, jak vedl koně, a viděl jsem Habrovou a plivl jsem dolů, aby to padlo na nepřítele a on měl děsného vzteka. A letěl jsem stále výš a výš a naše město bylo docela malilinké a pak jsem namířil na jih.

V Indii už na mne hoši čekali a Eva také čekala a pravila, že je mnoho klepů, které se přihodily v královském zámku, a Bejval se mne tázal, kde jsem se tak dlouho coural, a já jsem odvětil: „Musil jsem se přece podívat k našim, to je marné.“ Jumbo mě také očekával a pravil, že se mu po mně stýskalo a že nýčko chodí s partou slonů a že jsou to samí prima kluci. Jirsák se mne ptal, jestli jsem viděl jeho tatínka a maminku, a já jsem pravil, že neviděl, jelikož jsem měl málo času, a Jirsák pravil: „To je škoda, mohls tam zaskočit, abych věděl co a jak.“ Éda Kemlink pravil, že bysme měli jít hned do maharadžova zámku, tam že se dějí věci. Tak jsme se hnedky tam šli podívat.

Opravdu, v královském paláci bylo živo a všecko to lítalo sem a tam. Nejvíce se dělo v kuchyni, jelikož tam chystali hostinu k svarbě. Bylo tam množství opic a ty všechny měly plné ruce a nohy práce. Také jiná zvířata tam byla a všechna se něčím zaměstnávala. Jeden slon točil mlýnkem na maso, aby byly karbanátky, a jiný slon měl kávový mlýnek mezi koleny a chobotem mlel kávu. Malinká opička škubala drůbež, jiná čistila zeleninu a opět jiná loupala brambory. Veliký had jménem krajta tygrovitá válel těsto, aby byl závin, a dva papouškové přebírali hrách. Zrzavý kocour, podobný našemu Honzovi, šlehal sníh a vůbec nic nemlsal. Tomu jsem se divil, jelikož náš Honza by všecko sežral a tatínek by po něm hodil botou, jelikož Honza všecko chce mít. Medvěd štípal dříví, pes míchal jíšku a všecko se mělo k čilé práci. Starý tygr přebíral rozinky a jiný tygr krájel nudle. Vonělo tu kořením, vanilkou a čokoládou. Opičky házely talíři, kastroly a hrnci sem a tam, ale nic nerozbily. Jenom starý, vážný orangutan nic nedělal, jenom ke všemu čuchal a všecko ochutnával. Měl bílou zástěru a vysokou čepici na hlavě, jelikož to byl vrchní kuchař.

Eva mne tahala za kabát a šeptala mně, abych se šel podívat do pokoje, že mně ukáže ty klepy, jelikož v pokoji seděly švadleny a šily princezně svatební šaty, ale já jsem pravil, že mě ty klepy nebaví, a ostatní hoši také pravili, že je ty klepy nebaví, a Eva pravila, že se nám diví, jelikož ty šaty budou z těžkého hedvábí a jenom na vlečku spotřebují deset metrů látky.

Ale my jsme raději šli na zahrádku, on se tam procházel Pepek Zilvar a měl nový obleček, voněl kolínskou vodou, vlasy měl namazané pomádou, na hlavě novou bouřku. Švihal hůlkou, chodil pomalu a tvářil se ctnostně. Když nás spatřil, dotkl se hůlkou klobouku a pravil velebným hlasem: „Vítám vás, chlapci, co je nového?“

My jsme s ním začali mluvit, ale on nic už více nemluvil, ale odvrátil se a opět se začal procházet a švihal hůlkou a prozpěvoval si: „La-la-la, caj-raj-raj.“

Bejval reptal, co si o sobě myslí, a Éda Kemlink pravil, že si nemusí o sobě tolik myslit, a já jsem pravil, že si o sobě myslí bůhvíco a aby si o sobě tolik nemyslil, tak Čenda Jirsák obrátil oční víčka a příšerně se na něho zašklebil.

Zilvar se zastavil, pokýval hlavou, zatvářil se hrdě a pravil pomalým hlasem: „To jsou mravy dnešní mládeže. Fi! Zdá se mi, že jste vyrostli v ratejně. Měli byste se stydět.“

Kemlink zařval na něho: „Pitomo!“ a palcem si zdvihl špičku nosu.

Zilvar pravil vážně: „Kdybys to nebyl ty, tak bych ti dal srazit hlavu, ale takhle se s tebou nebavím.“

„Já s tebou taky ne,“ pravil Kemlink a ještě pravil: „Však ty přilezeš, ženichu ženichácká!“

Zilvar už neřekl nic, ale zapálil si cikáro a hrdě odcházel, a my jsme pravili Kemlinkovi: „Správně jsi ho probod, a my s ním už nebudeme chodit.“

A já jsem ještě pravil: „Ať si chodí se svou princeznou.“

Pak jsme šli na kládu a hráli jsme si na pikolu a Jumbo si pořád chtěl s námi hrát, tak jsme ho nechali. Byla to ohromná legrace, jelikož nikdy nikoho nenalezl, a pročež musil pořád čmuchat a my jsme se mu smáli a on se zlobil.

Když se setmělo, tak jsme toho nechali a připlížili jsme se k oknu paláce a dívali jsme se do pokoje. Viděli jsme, jak Zilvar seděl vedle své princezny, tvářil se jako dospělý, a jelikož kroutil a špulil pysky a zdvíhal obočí, tak jsme poznali, že mluví pravopisně, aby se vidělo, že je ctnostný. A pan maharadža s ním mluvil a paní maharadžová s ním mluvila a mluvili všichni.

Tak jsme šli od toho okna pryč a pravili jsme, že Zilvar není žádný pašák, jak jsme si myslili, ale docela obyčejný náfuka a vejtaha, a že bysme mu to měli vykreslit, aby věděl.

Bejval pravil, že by měl na něho vynaleznout nějakou pomstu, a my všichni jsme pravili: „Tak ji vynalezni,“ a on pravil, že vynalezne, ale že o tom musí pilně přemýšlet.