Bylo nás pět

***

Napadlo hodně sněhu a bylo ho čím dál víc a já jsem byl rád. Pročež jsem vytáhl své sáňky a stavil jsem se pro Evu Svobodovou, jelikož mne žádala, abych se pro ni stavil. Pak jsme šli na Budín, kde se krásně sáňkuje, a bylo tam hodně hochů, jakož i jiných dětí. A když jsme byli docela nahoře, tak jsme si sedli na sáňky, já jsem sedl napřed a Eva vzadu a ona se mne držela.

A jeli jsme dolů velice rychle, pořád rychleji, až to bylo strašně rychle, a Eva se mne držela velice silně. Bylo to krásné, zmrzlý sníh lítal na všechny strany a já jsem slyšel, jak vítr křičí: „Holá!“ Eva vejskala strachem, ale já jsem jí pravil, že nemusí mít strach, když já rejduju, tak se nemůže nic stát. Ona pravila, že teda se mnou už nikdy nebude mít strach, ale že vejskat bude stejně, protože to tak rychle jede.

Bejval Antonín pravil, že je dobře, že je tolik sněhu, protože budeme dělat Eskymáky. Pročež jsme si dělali chatrče ze sněhu a Bejval pravil: „Já jsem Nanuk, člověk přírodní.“ My jsme všichni uznali, že je Nanuk, a kořili jsme se mu. A potom jsme jako lovili velryby a tuleně a lední medvědy a byl s námi Otakárek Soumarů a jemu jsme pravili, že je medvěd a že je zastřelený. Tak on si lehl a byl jako mrtvý a my jsme mu jako uřezali tlapy a jako jsme je pekli nad ohněm a velmi jsme si pochutnávali. Pak ale si pro něho přišla slečna, vzala ho za ruku a pravila, že když Otakárek dostane zápal plic, tak za nic nebude moct. My jsme pravili, že taky za to nebudeme moct, jelikož Otakárek sám od sebe pravil, že bude dělat medvěda, že bude jako zastřelený a že mu jako uřežeme tlapy, které jako budeme jíst. A Bejval ještě pravil, že s Otakárkem není žádná hra, jiný by byl rád, kdyby mohl dělat zastřeleného medvěda.

A jeden po druhém jsme pravili: „Fuj, fuj, nehrám!“ a už jsme si nehráli a šli jsme domů a já jsem se bál, aby se Otakárek nenachladil, že by to bylo zase na mně. Na cestě nám Bejval pravil: „Kluci, já jsem vynalezl ohromnou legraci, takovou děsnou legraci, jakou jste ještě neviděli.“

My jsme se ho hnedky ptali, jaká by to byla legrace, ale on pravil, že nám schválně nic neřekne, jelikož bysme to roztrajdali. My jsme pravili, že nic neroztrajdáme, ale Bejval nic nechtěl říci, až jsme mu musili přísahat silným hlasem.

Tak on pravil: „Dobře,“ a pak pravil, že půjde k Honzovi Pivcovýmu, co prodává karbid, že je s ním jedna ruka a že Honza mu dá karbidu, co bude chtít.

Ptali jsme se ho, co s tím karbidem, a on odvětil: „To se uvidí,“ a chytře zamrkal. My jsme také chytře zamrkali, ale nevěděli jsme proč. Načež Bejval pravil, abysme přišli večer k jejich baráku, a my jsme pravili, že teda přijdem.

Když byl večer, tak jsme přišli k Bejvalovům, a byli jsme čtyři: já, Éda Kemlink, Čeněk Jirsák a Zilvar.

Zilvar si vstrčil dva prsty do huby a zapískal hrozně silně, v okně se objevil Bejval a pravil, že bude hnedle dole.

A přišel a já jsem se ho ptal: „Máš?“ a on odvětil: „Co bych neměl?“ a ukázal plný pytlík karbidu a bylo ho hodně moc.

Pak jsme šli, Bejval nic neříkal a my jsme taky nic neříkali a on nás vedl do polí. Když jsme byli v polích, tak Bejval pravil, jestli víme, že když se karbid hasí vodou, tak se z něho vyvinuje plyn, který byv zapálen vydává jasné světlo?

Odvětili jsme, že to víme, a já jsem pravil, že jsem jednou viděl karbidovou lampu, jak si s ní o pouti svítil medák na turecký med.

Bejval pravil, dobře že to víme, a pak nám vysvětlil, v čem spočívá ten vynález, z něhož bude děsná legrace.

Na poli leželo sněhu velice moc a my jsme ten karbid zahrabali do sněhu, a když byl zahrabaný, tak jsme rozškrtli zápalku a chvilku drželi u toho. Za chvilánku to začalo prudce syčet, pak to chytlo a hořelo jasným plamenem. Kdo by nevěděl, že je v tom karbid, tak by si myslil, že hoří sníh, což by mu bylo divné.

A my jsme šli od toho dál, a když jsme byli dál, tak šlehaly plameny velice vysoko a bylo velké světlo a my jsme se z toho radovali.

Musím říct, že to bylo při cestě, kudy chodívá pan Fajst vždycky kvíčerou, když se smráká, on si chodí do jednoho statku v Dlouhé Vsi pro mléko, aby si uvařil kaši, jelikož je sám a nemá, kdo by mu vařil. A my jsme čekali, až půjde pan Fajst.

Taky jo, šel pan Fajst a nesl si punclák mléka a koukal a viděl, jak plameny šlehají ze sněhu, i vykřikl silným hlasem a upustil punclák a my jsme slyšeli, jak volá: „Chval každý duch Hospodina, já jsem z toho celý decimovaný.“

A my jsme se děsně smáli a skákali jsme vysoko, smáli jsme se po celou cestu, že je pan Fajst celý decimovaný, a když jsem ležel v posteli, tak jsem se ještě smál, a když jsem se ráno probudil, tak se mne maminka ptala, co se mně zdálo, že jsem se ze spaní smál.

Od těch dob pan Fajst všude vypravuje, že u Dlouhé Vsi straší, že tuhle, jak šel pro mléko, potkal starého Humpála, co loni umřel, jelikož v něm chytla kořauka, a že mu umrlec zastoupil cestu, plameny mu šlehaly z huby, i vzal prý pana Fajsta za knoflík a pravil: „Fajste, Fajste, pomni, ó člověče!“

A pan Fajst pravil, že z toho leknutí dostal ujímání a že ležel jako lazar a tím pádem že je špatný.

***

V našem městě jsou dva bijáky a v obou se hraje velice skvostně. Jeden je v Národním domě, druhý pak v Lidovém domě a hraje se v sobotu a v neděli.

Národním domě dávají němé filmy, co přes ně pořád prší, a pan Stuchlík, co je účetní ve fabrice, pouští k tomu gramofon. V těch filmech jsou kovbojové, co pořád jezdí na koních a házejí lasem a střílejí pořád z levorvéru a pronásledují lupiče. Nebo je tam jeden pán, co miluje tu slečnu, a pak ještě jeden pán, co také miluje tu slečnu, ale ona ho nechce, a on ten pán by chtěl být bohatý, a jelikož není při penězích, tak někoho zavraždí, pročež ho dají na elektrické křeslo, přičemž pan Stuchlík vymění desku a hraje velice smutně.

Ještě lepší jsou filmy, co v nich je džungle, a v nich jest maharadža, co jezdí na slonu v takovém altánku, a jeho vojsko jde za ním, indičtí vojáci mají na hlavě turban a kolem boků takovou handru, jináč jsou nahatí, a v džungli jest krajta tygrovitá a tygr, jakož i divoká zvířata.

Taky jsou pěkné ty veselohry, jak nějaký pán pořád padá do vody a celý se zamáčí, nebo zase jak nějaký jiný pán plácne druhého pána dortem přes obličej a ten druhý pán si to nedá líbit a plácne toho prvního pána také dortem přes obličej a oni mají pak oči zamazané smetanou a nevidí na oči. To se nasmějeme!

Někdy pan učitel vybere od nás po koruně a pak jde do bijáku celá třída, ale to dávají jenom takové kusy, jak se plaví dříví nebo jak horalé tančí kolo nebo jak se dělá sklo, ale to nemá žádnou cenu, ačkoli je to přece jenom lepší než vyučování.

My hoši, co spolu mluvíme, nechodíme do Národního domu, jelikož jsou tam okna vysoko, ale chodíme do Lidového domu, tam jsou okna nízko. To jeden z nás zaplatí vstupné, a když v sále zhasnou, pak oknem pomůže těm druhým dovnitř, abysme nemusili platit. Jelikož za tu korunu, co nám doma dají na biják, si raději koupíme pendrek nebo cucavou štangličku nebo mejdlíčko nebo sladké kaničky, jakož i sudžuk.

Takové chodění do bijáku vynalezl Zilvar, jelikož by mu tatínek nikdy nedal korunu na vstupné. Tak my si sedíme a velice se nám to líbí, protože je to zadarmo. A udělali jsme to mockrát, a bylo nás pět, co jsme lezli oknem, a to: já, Zilvar, Bejval, Jirsák a Kemlink, a jednou jsme vzali s sebou Vendu Štěpánka, ale ten filmům nehoví, poněvadž jest ještě malý.

Ale jednou jeden kluk měl na nás vzteka, jelikož on si lístek platil a my ne, a udal nás panu Maulemu, co trhá lístky, a pan Maule nám pravil přísným hlasem, abysme mu ukázali lístky, my jsme pravili, že už jsme je ukázali, on pravil, abysme mu je ukázali ještě jednou, a Bejval pravil hrdě, že takový zákon není, aby se lístky pořád ukazovaly, a pan Maule se rozzlobil a ukázal prstem na dveře a pravil velice vysokým hlasem: „Hybaj, ať už jste venku!“ a Bejval pravil, že my jdeme a že na nás nemusí tak řvát.

Tak jsme tedy šli, ale když bylo po přestávce a v sále se udělala tma, tak jsme tam zase vlezli, jelikož jsme byli žádostiví, jak to dopadne. A když se rozsvítilo a pan Maule nás spatřil, tak pravil děsně vysokým hlasem: „Kriste Jéžiši, kdy odejmeš ten kalich utrpení ode mne, copak se musím pořád s těma klazanama hamonit?“ a strašně zařval: „Už ať mi jste venku, parchanti, nebo vás dám polecajtovi, aby s vámi zatočil.“

A Bejval mu na to pravil, že no, no, nemusí být hnedky tak zle a že prý ať si ty parchanty nechá, jelikož nejsme žádní parchanti, a jestli to pan Maule ještě jednou řekne, že to dá advokátovi.

Pan Maule strašně vyvalil oči a pravil jenom: „No tohle! Co byste tomu řekli? To je dneska mládež!“ a my jsme honem utekli.

Avšak stejně jsme to dělali zas a jednou jsem to vypravoval Evě Svobodové, ona se mně moc divila, já jsem byl rád, že se mně podivuje, tak jsem jí to vypravoval ještě jednou, ještě jednou a pořád a ona si udělala, že by to taky ráda zkusila, já jsem pravil: „Nevím, nevím, k tomu jest třeba velké odvážnosti,“ a ona mne prosila, abych ji také vzal s sebou do bijáku oknem.

Já jsem jí teda vyhověl, když mne tak moc prosila, ale pak jsem to litoval. Jeden jí ze sálu podal ruku, já jsem ji zezadu tlačil a s velkou tíhou se tam dostala. A kdyby aspoň byla zticha, to ne, ona se musila moc smát, lidi dělali „pst!“ a ohlíželi se.

A byl to tenkrát takový krásný film, to vám jeden letec letěl éroplánem do Kalifornie, jelikož musil vysvobodit milovanou bytost ze spárů lupičů, on musil letět moc rychle, aby předhonil expresní vlak, a byla bouře a blesky se křižovaly, vítr foukal děsně, my jsme na to koukali, a vtom nás pan Maule vyhodil.

“, ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic.

A potom jsme se stejně dověděli, jak to dopadlo: Herec skutečně vysvobodil milovanou bytost ze spárů lupičů a všecky je zastřelil a pak ji pojal za manželku.

***

Letos byla velice dlouhá zima, ani já, ani hoši o mnoho starší takovou dlouhou zimu nepamatují. Pořád ten hloupý sníh, pořád mráz, který tuze štípe, a pořád taková hrozná tma, už mne to vůbec nebavilo a ostatní hochy také ne a všichni jsme říkali, že jaro je o moc lepší.

Ale jednoho dne jsem se probudil a slyšel jsem, jak cosi na střeše šramotí a bubnuje, a já jsem hned poznal, že se to obrací. Takovou jsem měl radost, že jsem sám z postele vyskočil, ani mne Rampepurda nemusila tahat, a děsným hlasem jsem zpíval „Přijde jaro, přijde“. Tatínek to slyšel až v krámě a pravil, ať si to nechám.

A když jsem šel do školy, tak se udělal veliký vítr a chtěl mně vzít čepici a já jsem potkal Bejvalův stěhovací vůz, vedle vozu kráčel Jakub a měl pod nosem kapičku. A on se na mne šklíbil a pravil: „Á, vida ho, mudrce!“ a já jsem mu pravil: „Jakube, svezte mě,“ a on odvětil: „Bodejť!“ a vysadil mne na vůz.

Tak jsem jel do školy na voze a Jakub mně půjčil opratě, já jsem křičel děsně hlubokým hlasem hyjá, hyšta! a koukal jsem se, jestli se hoši koukají, oni se koukali a já jsem byl hrdý.

Ve škole jsem nedával pozor skoro vůbec nic, jelikož jsem musil mysliti na to, jak by to bylo krásné, kdybych jel méblákem pořád pryč a pořád pryč a navštívil všechny cizí kraje, pročež jsem musil stát na hanbě.

A pak se roztrhla oblaka a bylo všechno velice modré, prudce svítilo slunce, a když jsme šli ze školy, tak jsme rychle běželi a velice jsme křičeli a ptáci také křičeli a jeden druhého nenechali na pokoji. Po ulici se hnaly stružky, malé děti si dělaly z bláta buchtičky, ale co jsme velicí, tak jsme pouštěli lodičky nebo jsme si stavěli mlejnky. Nebo jsme si hráli na pikolu a já jsem se schoval v betonové rouře a nikdo mě nemohl najít. “, ale ona se neozvala, jelikož to bylo velice krásné čtení. A náš Honza se začal toulat, pořád něco sháněl, a když přišel domů, byl celý černý, jak lezl po těch vejškách, a měl natržené ucho.

Brzy potom bylo docela hezky, na blátě si hráli bělásci, všechno se počínalo zelenat a pan učitel nám pravil, abysme si bedlivě všímali přírody, abysme potom každého živočicha a každou bylinu dovedli pojmenovat.

Jednoho dne se pro mne stavil Bejval Antonín a pravil, abysme šli k řece, jelikož plujou ledy, a já jsem mu pravil: „Počkej!“ a tajně jsem se vykradl, abysem nemusil dávat pozor na Mančinku, jelikož Kristýna nemohla, protože šla k vantrokám máchat prádlo. A tak jsme šli a šel s námi také Éda Kemlink, ale nemohl vzít s sebou Pajdu. Jelikož Pajda pořád očumoval na stavbě a loudil u zedníků svačinu a spadl do vápna, spálil si kožich a nyní krempíruje. A šel s námi také Čeněk Jirsák a Zilvar z chudobince, tak jsme byli čtyři.

Když jsme přišli k řece, tak řeka strašně hučela a ledy se lámaly a z hloubek se ozývalo děsné ječení. To se nám velmi líbilo a my jsme se dívali z mostu, a když jsme pak zdvihli hlavu, tak se nám zdálo, že země a všecko, co je na ní, s velkou rychlostí utíká dozadu.

A potom přespolní žáci nepřišli do školy, jelikož se voda převalila přes cestu. Taktéž nejezdil vlak, protože trať byla pod vodou, a tam, kde byly luka, udělalo se velikánské jezero.

Jednoho dne pan Světelský, co je v továrně vrátným, byl v hasičském a utíkal po městě. I přiběhl také k našemu domu a zatroubil na trubku, pak utíkal k jinému domu a zase zatroubil na trubku a vůbec troubil pořád. “, já jsem také křičel a všichni hoši křičeli.

Byla nás velká síla, co jsme utíkali k řece, a když jsme tam přišli, tak jsme viděli, že už jsou pod vodou městská jatka, a mnohé domy měly vodu až po pás a některým domům šla voda až nad hlavu. A pak jsme také viděli, jak na vodě plovou umrlé slepice, almary a postele, a hasiči pluli s loďkami oknem do příbytků, aby zachraňovali lidi, jakož i majetek. A my, co jsme už velcí hoši a máme sílu, jsme také pomáhali, aby se lidi neutopili. A pomohli jsme do loďky jedné stařence a dvěma dětem, co velice brečely, a stařenka bědovala, že se jí utopí koza, a my jsme šli pro ni do chlívka, šla nám voda až pod bradu, ale kozu jsme odvázali, ona se vzpouzela, ale nic jí to nebylo platné a my ji do loďky dostali. Já jsem pozoroval, že Čeněk Jirsák si počíná moc neohroženě, on se pořád křižoval a pak se vrhal do nebezpečí, a tudíž jsem mu pravil: „Moc se tu nevytahuj, Krakonoši,“ načež on odvětil, že se nevytahuje a že mně toho Krakonoše omaže o hubu, jen co nebude ta velká voda, a byl velmi hrdý, nejhrdější ze všech.

Všichni nás chválili, že jsme si statně počínali, a taktéž od pana učitele jsme dostali pochvalu, jelikož pravil, že jsme se svými činy zapsali zlatým písmem, a Čeněk Jirsák se hlásil, a když byl vyvolán, tak pravil, že se nejvíc zapsal, protože všechny bližní zachránil. Pan učitel se zasmál, my jsme se všichni hlučně zasmáli a Jirsák měl děsného vzteka.

A když bylo po velké vodě, tak jsme se kamenovali, Jirsák začal, a pak jsme se mlátili penálama a dospělí pravili: „Fuj, to jste školní mládež!“ a my jsme teda šli dál a pak jsme se zase mlátili.

A když jsme šli do houslí, tak mně Jirsák dal futrálem přes hlavu a pravil: „To máš za toho Krakonoše,“ a já jsem mu taky dal futrálem přes hlavu. A dali bysme si víckrát futrálem přes hlavu, ale on se pan Rektorys, co k němu chodíme do houslí, díval z okna a křičel: „Kluci miliónský, jestli se mně v tu ránu nepřestanete šťuchat, tak pošlu pánům rodičům pár řádků.“ Pročež jsme toho nechali a já jsem pravil Jirsákovi: „Máš to jenom půjčené,“ on taktéž pravil, že mám to jenom půjčené, a my oba věděli, že se budeme musit prát až do úplného rozhodnutí.

Pročež jsem se zařekl, že s Jirsákem už nebudu chodit, jelikož je takový, a řekl jsem to Bejvalovi a ten pravil, že s ním taky nebude chodit a žádný hoch s ním nebude chodit, ať si chodí sám, a když bude dolejzat, tak mu řekneme, ať nedolejzá.

***

A bylo pořád krásněji, všechno se zelenalo, kvetly třešně, a když študenti hráli v hospodě pilijár, tak si svlékali kabát. A jednou vám, bylo to hnedle k polednímu, chodil pan Dušánek, co je na obci, po městě, a měl pod paždí plakáty, jakož i hrnek s mazem a štětku. Zastavoval se před každým nárožím a my hoši, co spolu mluvíme, jsme chodili za ním, jelikož jsme byli žádostiví, co to bude. Bejval Antonín byl ze všech nejžádostivější a ptal se: „Pane Dušánku, co to bude?“ a pan Dušánek odvětil: „Kuš, a jdi domů, maminka ti bude hledat blechy,“ a i jináč mluvil dosti sprostě, poněvadž mu vítr bral plakáty.

A když nalepil jeden plakát, tak to byl ohromně veliký plakát plný obrázků, a my jsme četli:

Potom tam bylo napsáno tiskacími písmenami, že Grand-cirkus Rudolfi veškerému zdejšímu P. T. obecenstvu na vědomost dává, že je ten největší cirkus na světě, jelikož má zaručeně nejvybranější program, který zcela uspokojí všechny znalce.

Grand-cirkus Rudolfi konal svá představení před všemi císaři a králi, jakož i prezidenty a ministry, a všude sklidil uznání a pochvalu od vysokého panstva, jakož i šlechticů, ano i starostů obcí.

A ještě tam bylo napsáno, že P. T. obecenstvo uvidí krále pouště, obrovského lva nubijského, jehož příšerný řev zahání domorodcům spánek. Každý se podivovati může cvičenému tygrovi bengálskému, postrachu džunglí, strašlivému hadovi jménem krajtě tygrovité, která živé králíky, jakož i jiné živočichy hltá, o čemž se každý přesvědčiti může.

Milovníkům krkolomných výjevů naskýtá se vzácná příležitost uvidět světoznámou akrobatickou skupinu bratří Abaldini, kteří za svoje prvotřídní výkony byli odměněni zlatou medailí na Světové výstavě v San Francisku.

Program je obohacen o řeckořímské zápasy ve volném stylu. Muž s maskou, mistr světa a všech kolonií, vyzve místní občany do ringu a ten, kdo by ho porazil, bude odměněn čestnou cenou.

Světová krasojezdkyně miss Arabella předvede ukázky svého umění, kterým oslnila obecenstvo ve všech světadílech! Poprvé v Čechách! Jedinečná příležitost.

Indický slon Jumbo! Skupina cvičených psů, miláčkové obecenstva!

Sám majitel cirkusu signore Rudolfi se bude produkovati na čistokrevné klisně Kismet.

V přestávkách mezi jednotlivými čísly budou P. T. obecenstvo obveselovati výstředníci Pif a Paf svými podařenými šprýmy.

Na konci bylo napsáno, že školní dítky a vojíni platí polovic.

A my jsme pořád chodili za panem Dušánkem, abysme viděli všecky plakáty a cizokrajná zvířata, co na nich byla vymalovaná, i šašky i krasojezdkyni i slona, žirafu, lva a jiné živočichy, pročež jsem přišel pozdě k obědu, a tatínek pravil, že se na milostpána nebude čekat, až se mu uráčí.

Já jsem na ta slova nic neřekl, ale jedl jsem polévku s kapáním, ačkoli ji nerad, a koukal jsem se velice ctnostně. Když jsem dojedl oběd, tak jsem pravil silným hlasem: „Díky Tobě, Bože, za ty dary,“ a tatínek se podíval na maminku a maminka se podívala na tatínka a chvilku se na sebe koukali.

Po obědě jsem choval Mančinku a zpíval jsem jí „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“ a zpíval jsem tak dlouho, až maminka pravila, ať toho nechám a ať skočím tatínkovi pro noviny. Docela nic jsem neodmlouval a běžel jsem velice rychle.

Odpoledne přišel Éda Kemlink a pravil, ať s ním jdu, jelikož všichni hoši čekají. Odpověděl jsem mu silným hlasem, aby to tatínek slyšel až v krámě, že nikam nepůjdu, jelikož si musím opakovat zlomky, abych uměl.

Vůbec ani trošilínku jsem se nepral s Rampepurdou, ačkoli ona sama začínala. Ale pravil jsem jí jemným hlasem: „Milá Kristýno, nech mě být, já tě taky nechám.“

Sám od sebe jsem cvičil na housle a zkoušel jsem nátryl i dvojhmaty, snažil jsem se hrát, aby to nevrzalo, a tatínek to slyšel v krámě a bručel si spokojeně.

Čas od času jsem chodil do kvelbu a zdravil jsem zákazníky silným hlasem, až mne jedna selka pochválila, že jsem dobře vedený. Tatínkovi se to líbilo, pročež jsem dával počestnost čím dál silnějším hlasem, až tatínek pravil, že nemusím tak děsně řvát. Taky jsem pomáhal v krámě a jeden pán pravil: „Takový špunt, za pultem ho není vidět, a už se má k světu.“

Ve škole jsem seděl rovně, ani trošku jsem se nevrtěl a měl jsem ruce na lavici. Dával jsem bedlivě pozor a pořád jsem se hlásil. Mluvil jsem s Pátou Karlem laskavě a Čeněk Jirsák to slyšel a příšerně se šklebil, jako že jsem šplhoun. A Zilvar pravil, že se mnou nic není, a já jsem pravil, že už s ním nebudu chodit, jelikož jsou na něho samé stížnosti.

I chodil jsem pomalu a spravedlivě, koukal jsem se ctnostně, jelikož jsem chtěl být neobyčejně hodný a ze všech nejhodnější. Každého večera jsem zpytoval své svědomí, jestli jsem už nejhodnější, a pořád se mně zdálo, že ještě nejsem nejhodnější a že se musím ještě velice cvičit v hodnosti. A když jsem potkal paní Soumarovou, tak jsem zařval „rukulíbám“ takovým strašlivým hlasem, že se všichni obraceli.

Jednou tatínek pil kafe, a když dopil kafe, tak postavil hrnek na své místo a pravil: „Matko, ten náš Péťa se mně nechce líbit. Není nějak marodný, že ho není slyšet?“

Maminka odvětila: „Že by mu něco bylo, to mu zas není, vždyť mu dobře šmakuje.“

„Mně se zdá, že něco provedl a teď se bojí, že to praskne,“ pravil tatínek.

Ale já jsem nic neprovedl a taky nic neprovedu, ačkoli bych toho mohl provést habaděj. Mohl jsem odtáhnout vozejk s ovocem, co patří Kozí Kuncce, jak mne naváděl Zilvar z chudobince, a pustit ho z kopečka dolů, ona by děsně řvala. Jelikož se nikdo nedíval. Mohl jsem provést ještě jinší věci, ale já naschvál nic neudělám, kdyby nevím co, jelikož jsem si vzal do hlavy, že budu ze všech nejhodnější.

Jak jsem nýčko litoval, že jsme prohejřili peníze, které jsme si ušetřili na cestu do Itálie! Já jsem nechtěl, ale Éda Kemlink pořád naváděl, abysme si koupili kapsle, že prý neubude. Tak jsme si koupili kapsle a Éda pravil, že nýčko nás těch pár krejcarů nevytrhne, a tak jsme si koupili detektývku Vražda v pancéřové skříni, cucavou štangličku a svatojanský chleba a pak jsme šli na přátelský zápas Soumarova jedenáctka proti Letní hosté komb. Úředníci Heřmanovy továrny. Tak když teď přijede cirkus, nemáme nic a abysme byli pořád hodní. Já už jsem tak hodný, že mluvím pravopisně a pořád říkám „nýbrž“ a „tudíž“. Tatínek pravil: „Nech si už to nýbrž, já jsem z toho nervózní.“

Chodil jsem tam i sem a smutně jsem přemýšlel, že cirkus třeba odjede a já ho neuvidím. Každého večera jsem se modlil modlitbu, kterou jsem sám vynalezl: „Božíčku milý, dopusť, abych uviděl všecka představení cirkusu, jakož i krmení dravé zvěře, což jest za poloviční vstupné. Všichni hoši tam budou a já bych nesměl? Za to Ti slibuju, že budu pilně obcovat službám božím, a až bude písemná práce, tak si dám pozor, abych měl vnější úpravu velmi úhlednou a neudělal ani jednoho kance. Nedopusť, ó Panebože, aby tatínek pravil: ‚Do žádného cirkusu se nepůjde, to je zbytečné vyhazování peněz, kde to má jeden brát. ‘ Za to, ó Panebože, můžeš mít ode mne, co hrdlo ráčí. Budu hodný pořád furt, i když mně hoši budou nadávat, že jsem jako ten svatý Utřinos. Nevynechám housle ani jednou, s nikým se nebudu prát ani kamenovat, při obědě budu dávat pozor, abych se nepobryndal. A budu koukat ctnostně, chodit pomalu, myslit spravedlivě, mluvit způsobně a zdravit hlasitě. I třeba pana Fajsta, mně je to fuk.

A nepovedu žádné kamarádšofty, které by mne naváděly ke skotáctví, a nebudu se spolčovat s uličníky. Když něco uvidím, tak půjdu od toho pryč. A nikdy už nezdvihnu žádnou válku a budu milovat své bližní, ano Habrováky a Ješiňáky.

‘, tak doskočím, podám, podržím, posloužím a nikdy nebudu reptat.

Namoutěkutě, že je to prauda.

Toto jest modlitba, kterou jsem sám vynalezl, jelikož jsme ji v nábožce neměli. Amen.“

Když jsem se pomodlil, tak jsem špatně spal, a když jsem usnul, tak přišel na mne šeredný sen. Zdálo se mně, že jsem v kleci zavřený s bengálským tygrem, který se příšerně šklebil, jelikož to nebyl žádný bengálský tygr, ale Čenda Jirsák, ale to jsem nemohl vědět, jelikož jsem spal. Bengálský tygr pravil: „Jó, holenku, do cirkusu, to jo, ale učit se, to ne. To by tak hrálo.“

***

A my hoši, co spolu mluvíme, jsme se každého dne chodili dívat na Nové náměstí, jestli už ten cirkus přijel, a bylo nám to dlouhé.

Až jednoho dne přijelo pět komediantských vozů a byly červené, žluté, modré a zelené a kolem dokola měly vyřezávané a krásně malované květy.

A v těch vozech měli vám pokojíčky a v těch pokojíčkách měli docela malilinká kamínka, obrázky, zrcadla, postele, ano i nádobíčko.

Taky měli kozu a mnoho psů a houf dětí, které se mezi sebou štětily.

Pak byly ještě jinačí vozy, z kterých se ozývalo děsné řvaní, jelikož tam byla zavřena cizokrajná zvěř, a ty vozy zapáchaly velice neobyčejně.

A z vozů vylézali mužští, všichni byli velice vlasatí, kouřili retka a mluvili hlučně. Měli pak štráfkovaná trička a holé paže, na nichž byly vymalovány všelijaké figury, květiny a znaky, ano i nápisy, což se mně neobyčejně líbilo.

A vynesli z vozů klece, co v nich byly opičky, velice roztomilé, a hledaly si blechy, které kousaly, a tvářily se přitom starostlivě, až se jim na čele dělaly vrásky. Čenda Jirsák to hnedky uměl dělat po nich, čemuž jsme se smáli.

A byl tam taky velký huňatý medvěd a ten vám pořád přešlapoval a cosi bručel, čemu jsme nerozuměli.

My jsme pořád stáli a koukali se, co se bude dít, a vlasatí mužští stavěli stan a křičeli přitom. A byl to neobyčejně velikánský stan, do kterého by se vešli všichni žáci obecné i měšťanské školy, jakož i školy dívčí. A v jednom voze seděla u okénka ženská, co jako měla prodávat lístky.

Já jsem to všecko doma vypravoval, pořád jsem vypravoval a znova jsem vypravoval a pravil jsem, že musím jít do cirkusu, jelikož musím vidět cizokrajná zvířata, abych je uměl, až bude přírodopis, a že všichni hoši tam budou.

Tatínek pravil: „O musení jití do cirkusu není žádná řeč, já taky nemusím, maminka nemusí, Kristýna taky nemusí a budeme bez toho živi.“

Já jsem brečel.

A ptal jsem se našich, to mám za to, že jsem byl pořád hodný?

Tatínek pravil, že mám být hodný jen tak, a ne za cirkus. Já jsem pravil, to není prauda, nikdo není hodný jen tak. A měl jsem hrozného vzteka, že jsem byl zbytečně hodný, a umínil jsem si, že budu ze všech nejhorší a přijde si pro mne četník a naši budou mít ostudu a bude jim to škodit v obchodě. A brečel jsem čím dál tím více.

Potom maminka mluvila s tatínkem velice tiše, načež tatínek pravil hlasitě: „Tak dobrá, dobrá, ať je po vašem, jednou půjdeme do cirkusu, a teď mně dejte svátek, jelikož mám vás plnou hlavu.“

Já jsem zajásal, ale nikoli velice, jelikož musím do cirkusu každý den, abysem viděl všecka představení, ale to jsem věděl, že naši nebudou chtít a budou říkat řeči. Tak jsem si dělal pro to starosti.

Pravil jsem, že s cirkusem přijelo také mnoho dětí a jeden cirkusácký hoch přišel do naší třídy, aby se s námi učil. My jsme byli proto velice hrdí a celá škola nám to záviděla, že máme spolužáka od cirkusu.

Velice jsem si přál, aby se posadil vedle mne, já by sem mu napovídal a všichni by měli vzteka. Ale pan učitel ho posadil do zadní lavice vedle Sabaty, jelikož je veliký. On je největší ze všech, ale nic neumí, píše, jako by chodil do kašičky, dělá samé kaňoury a nezná ani násobilku, ani které jsou smrtelné hříchy, ani úměru, ani zlomky, jelikož vystupuje v cirkuse a nemá čas na učení.

On se nazývá Alfons Kasalický, ale jeho tatínek se jmenuje signore Rudolfi a v cirkuse je ze všech nejprvnější, jelikož má pod sebou všechny krasojezdce, šašky, verbloudy, opice a jinou dravou zvěř. Tázal jsem se ho, jak to přijde, že se jmenuje Kasalický, ale jeho tatínek signore Rudolfi, a on mně pravil, že v cirkuse si všichni umělci dávají jiná jména skrz reklamu. Tomu jsem se velice podivil.

Ale tělocvik umí ze všech nejlépe, šplhat, skok přes kozu, na bradlech, veletoč i stojku a ještě jiné věci, co se ve škole neučí. A o přestávce dělal kotrmelce třikrát ve vzduchu a tak se umí zkroutit, že má hlavu tam, kde má ostatní lidstvo nohy, a nohy, kde mají jiní hlavu, a vypadá to tak, jako by byl tak zamotaný, že ho už nikdo nerozmotá. Pan učitel to viděl a pravil: „Kasalický, Kasalický, tady není žádný cirkus, ale budova školní,“ čemuž jsme se všichni i s panem učitelem srdečně zasmáli. Když pan učitel viděl, že se smějeme, tak ještě pravil: „Pročež všeho s mírou!“ a vzal ho za ucho a my jsme se smáli ještě víc.

My hoši s ním všichni mluvíme a on mluví s námi, Bejval Antonín k němu dolejzá, protože by chtěl, aby s ním mluvil ze všech nejvíc, a pravil, že musejí spolu chodit, protože Bejvalovi mají také koně, ale Kasalický mluví nejvíc se mnou, jelikož jsem mu slíbil, že mu přinesu tabák, co má tatínek v piksle na almaře. Po škole jsme ho vždycky vzali mezi sebe doprostřed a mluvili jsme a žáci z jiných tříd chtěli jít s námi, ale my jsme pravili: „Jděte si sami, my si jdeme také sami.“ A hodně jsme s ním mluvili, hlavně o cirkuse, všechno jsme chtěli znát a on nám to povídal. Ptali jsme se ho, jak dlouho tu cirkus zůstane, a on pravil, až jak podle toho, to přijde na návštěvu. Jeho tatínek pravil, že se mu zdá, že u nás bude špatná štace, jelikož v našem městě je prý moc hospod, dva bijáky a ochotnické divadlo, pročež zdejší lidi jsou asi moc vzdělaní a nebude tu pochopení pro prvotřídní umění. Já jsem pravil, že to není prauda, že tu lidi vůbec nejsou vzdělaní a všecko půjde do cirkusu. Načež Kasalický pravil: „To jsem sám rád, však už je na čase, aby se kšefty trochu hnuly.“

Když jsem přišel domů, tak jsem to všecko vypravoval, nejdřív Kristýně, pak mamince, pak tatínkovi a potom všem dohromady a tatínek pravil: „Ten cirkus nám byl čert dlužen, jelikož se z toho ještě zblázníš.“ Ale maminka pravila: „Nech ho, my jsme nebyli lepší.“

A když jsem si večer lehl, tak maminka se posadila ke mně na pelest, bylo tma a my jsme si povídali, to mám velice rád. A maminka začala vypravovat o tatínkovi, co dělal, když byl malý. Tehdá, když byl tatínek v mém věku, tak ještě s jinými hochy utekl z domova, jelikož chtěli jít do Afriky. Vzali si s sebou jídlo a dobrodružné knížky a tatínek doma odcizil cukr a knížku „Rádce pro dívky dospívající aneb Kterak si získati vážnou a trvalou náklonnost muže“. Mimoto si vzali rybářský prut a udičky, neboť se chtěli živit rybami. Toulali se celý týden, spali ve stozích a v cihelnách, četníci je hledali po celém kraji a vyptávali se všech lidí. Jenomže oni přišli sami, byli celí hladoví a otrhaní a špinaví jako cikáni.

Tatínek to slyšel, jak maminka vypravuje, a pokáral ji, že mně to povídá, a pravil, jak ten kluk může mít pak před jedním respekt, ale pak se tomu sám zasmál a udělal si: „Jó, to byly tenkrát jiné časy.“

Já jsem chtěl, aby mně to taky vypravoval, jak šel do Afriky, a tatínek toho vypravoval ještě víc a pořád si přidával, jelikož jsem se toho povídání nemohl nabažit. A ptal jsem se ho, proč si vzal s sebou do Afriky knížku „Rádce mladé dívky“, co by mu byla platná mezi divokými kmeny? A tatínek odvětil: „Co jsem měl dělat, holenku, když jsem jinou knížku neměl, a hoši by mne pomluvili, že jsem přišel s holýma rukama. Lepší něco než nic.“

Od té doby mám tatínka ještě radši, jelikož jsem si pořád myslil, že tatínek byl vždycky rozumný, ale nýčko vidím, že nebyl vždycky rozumný.

***

V ten den, co měl cirkus zahájit představení, bylo u nás veliké pozdvižení, jelikož cirkusáci táhli městem v průvodu, a byli tam koně a slon a verbloudi a šaškové a žirafa a všichni děsně troubili a bubnovali, pročež všichni obyvatelé vybíhali z baráků, aby viděli, co se děje.

“, což znamená koně, a tatínek se usmíval a pravil hrdě: „V našem městě se pořád něco děje, a pak ať nám někdo řekne, že jsme Zapadákov.“

Tato slova uslyšela jedna krasojezdkyně, co seděla na takovém docela malilinkém koníčku, a poslala tatínkovi polibek a tatínek smekl čepici a pravil: „Mámo, co bys tak tomu řekla, kdybych ti utekl s cirkusačkou?“ a maminka ho pleskla a pravila: „Nestydíš se trochu, starý šplechto, před těmi dětmi?“ a tatínek se smál a pravil: „Oho!“

“, aby to všichni obyvatelé věděli, a ukazoval jsem na Kasalického prstem. A všichni hoši, ti, co spolu mluvíme, i ti, co spolu nemluvíme, utíkali za průvodem a taky Ješiňáci a Habrováci a jiní nepřátelé a byl z toho velký křik, který byl slyšen v celém okolí.

A když jsem utíkal, tak jsem najednou zpozoroval, že se mnou utíká Eva Svobodová, pročež jsem ihned přestal na Alfonse prstem ukazovat, aby se jí nezalíbila jeho kamizolka zlatem prošívaná, a ukazoval jsem na slona, na němž seděla jedna slečna a měla v uších zlaté peníze a na hlavě turban. Eva Svobodová pravila: „Víš, Péťo, my spolu budeme chodit do cirkusu,“ a já jsem odvětil: „Beze všeho, ale dneska musím jít s našimi,“ a ona odvětila, že dneska půjde také s tatínkem a maminkou, což se právě šikuje, aspoň se v cirkuse uvidíme. I pravil jsem: „To se vr!“ a pak jsem zase utíkal a křičel, Eva také utíkala a křičela, tak jsme křičeli oba.

A příšerně jsme se nasmáli šaškům, kteří vám měli takové malinké kloboučky a děsně široké kalhoty, do nichž by se vešlo nejméně pět hochů z naší třídy. Měli také červené nosy a bílou tvář a širokou hubu a pořád klopýtali a mluvili blbě, a když uviděli nějakou slečnu, tak smekali kloboučky a holky děsně kvičely po holčenčím způsobu.

Na náměstí stál pan Fajst, docela nic se nesmál, ale smutně pokyvoval hlavou a pravil pomalým hlasem Kozí Kuncce, která seděla pod parapletem a prodávala jablka: „To jest ohavnost spuštění,“ a Kuncka odvětila: „Však se Pánbůh na tu rozkoš dlouho dívat nebude, to ať si nikdo nemyslí, jelikož Pánbůh má těch rumrejchů plné zuby.“

A když to pravila, tak průvod zastavil a jeden hudebník zatroubil neobyčejně silně a jeden komediant pravil úpěnlivým hlasem, že se velectěnému publikum na vědomost dává, že dnes zahajují představení, a co bude k vidění, to dosud nikde na světě nebylo k vidění, a chválil cizokrajnou zvěř pro její sílu a zuřivost, což jest poučné pro milovníky přírody, a že jako má každý přijít, aby spatřil prvostřídní program. Pak zase jeden hudebník zatroubil a jiný hudebník děsně silně zaramploval na buben a byl konec.

To bylo slávy! Ten den ve škole nikdo nedával pozor, ani neobyčejně mravní žáci, co mají samé jedničky, a pan učitel pravil: „Copak to je? Já se tu namáhám a vy bloudíte duchem mimo zdi této učebny. Schvaluji sice vše, co k veselosti přispívá, ale pamatujte si, hoši, že jest napřed povinnost a potom zábava.“ Ale my stejně pořád myslili na cirkus, a kdo byl vyvolán, ten neuměl.

Když tatínek večer zamkl krám, tak si vzal nové šaty a ze škatule vytáhl tvrdý klobouk a do tobolky si dal dvě trabuka, takže mně připadalo, že je neděle, ačkoli byla středa. A pak se koukl do zrcadla a nakroutil si vousy, přičemž se tvářil neobyčejně vážně. Pak chodil po pokoji a zpíval si „tradadá-bumdijá“. Ale maminka se strojila děsně dlouho, točila se před zrcadlem a dívala se na sebe ze všech stran, až mně bylo do bréče, že zmeškáme představení, a já jsem dupal, a pořád nabádala Kristýnu, ať dá pozor na Mančinku, a pořád odmykala a zamykala skříň a chodila kolem dokola, sem a tam, až tatínek pravil: „Mami, ty se vypravuješ jako chudý král do boje.“ A pak jsme šli, a když jsme byli na cestě, tak se maminka chtěla vrátit, jelikož byla starostlivá, jestli všecko uzamkla, a dělala si hlavu, že Kristýna bude třebas neopatrně zacházet s ohněm, protože může převrhnout lampu. Pročež jsem ji moc prosil, aby se nevracela, že u nás stejně nebude hořet, a když, tak přijedou hasiči a budou stříkat tak dlouho, až se všecko uhasí. A ještě jsem pravil: „Uvidíš, mami, že až přijdem z cirkusu domů, bude už po ohni a my půjdem spát.“ Tomu se tatínek hlučně zasmál a pravil, že jsem veliký mudrlant, ale maminka pravila tatínkovi: „Vy mužští držíte dohromady,“ a já jsem pravil: „To se vr!“

Na Novém náměstí byla lidí děsná kupa, oni tam promenádovali, jelikož v cirkuse hrála hudba pochody, polky a třasáky a taktéž se ozývalo řvaní cizokrajné zvěře. Tatínek šel k vozu, co se prodávají lístky, a koupil lístky a musil mně je dát podržet a já jsem je dal jednomu důstojníkovi, co stál u vchodu a trhal lístky a ukazoval návštěvníkům, kam si mají sednout. Ten důstojník měl krásný červený kabát a ohromnou sílu stříbrných knoflíků na něm a chodil ve vysokých botách s ostruhami a měl také báječně veliké kníry.

My jsme se posadili na vykázané místo, maminku jsme vzali doprostřed, aby byl z každé strany jeden mužský, a já jsem se koukal dokola a prvního, koho jsem uviděl, byl Éda Kemlink, pročež jsem mu pravil: „Nazdar,“ on mně také pravil: „Nazdar,“ a já jsem křičel: „Já jsem tady,“ a on odvětil: „Já jsem taky tady,“ a oba jsme křičeli: „Všichni jsou tady,“ a byl tam Tonda Bejval, Čenda Jirsák a vůbec všichni hoši, co spolu mluvíme, i ti, co spolu nemluvíme, ba i někteří přespolní žáci. Všichni jsme si říkali „nazdar“ a byli jsme veselí.

Já jsem se pořád nemohl dočkat, až začnou, ani chvilku jsem neposeděl a maminka pravila, že jsem celý říčný, a ještě pravila: „To dítě si to tak bere, já se bojím, aby si neublížil.“ Načež jsem pravil: „Já nejsem u tebe žádný dítě a vůbec si neublížím.“ Vtom zazvonili, já jsem myslil, že je to začátek, pročež jsem si udělal „áách“, ale nebyl to žádný začátek, jelikož pořád chodili lidé a pan důstojník jim říkal „račte“ a ukazoval jim místo. Po chvíli zase zazvonili, ale ukázalo se, že to byl zase jenom švindl, jelikož vůbec nezačínali.

A když zazvonili potřetí, tak zase nezačínali, a tatínek se podíval na hodinky a pravil: „To je doba,“ a někdo začal tleskat a pak všichni hoši tleskali a všichni lidé tleskali, já jsem také tleskal a křičel jsem: „Hohohó!“ Ale vtom se zavlnila opona, začalo to dupat a do toho kolečka přijela na koni jedna slečna a byla krásně malovaná jako obrázek v knížce a jeden pán děsně práskal bičem, jako když bouchají kapsle, a ta slečna se usmívala a posílala polibky publikumu a ten pán ještě více práskal bičem, ona všelijak přehazovala nohy a měla krásně vyčištěné holínky, jednu chvíli visela hlavou dolů, nic si z toho nedělala a pořád se usmívala a kůň utíkal čím dále tím rychleji, až byl konec a dost a všecko plácalo a já jsem plácal ze všech nejvíc.

Potom zase přivedli koně a ten šašek to chtěl dělat jako ta slečna, on si myslil, že to umí, ale vůbec to neuměl a pořád padal dolů, lidi se tomu děsně smáli a řvali strašlivým hlasem: „Hohohó!“ a já jsem se smál ze všech nejvíc, až jsem padl mamince kolem krku a křičel jsem: „On padá dolů, on je blbej! Koukej, maminko, koukej, jak je blbej!“ a maminka mne pokárala, že se ani v cirkusu neumím slušně chovat, pročež jest jí před lidmi hanba.

Ještě dříve, než jsem jí mohl odvětit, že se umím v cirkuse chovat, přišli tři šaškové a mně se zdá, že jeden z nich byl ten pan důstojník, co před chvílí trhal lístky. Ti tři šaškové si házeli taková červená, modrá a žlutá kola s takovou rychlostí, že se to jen míhalo, a všichni lidé na to koukali a každý se divil jejich šikovnosti, až jeden šašek to spletl, upadl na nos a křičel „jéjej!“ a všecko se hlučně smálo a hudba k tomu hrála.

Potom spustili z vejšky hrazdu a přišli tři hoši, všichni stejně oblečení v černém, jeden největší, ten menší a ten nejmenší. Koukal jsem a viděl jsem, že ten nejmenší jest Kasalický Alfons, co chodí do naší třídy, pročež všichni hoši volali: „Kasalickej!“ “, aby viděl, že jsem taky tady. Ale Kasalický si toho vůbec nevšiml, ale stál neobyčejně nepohnutě a ten větší a ten ještě větší se taktéž vůbec ani nepohnuli.

A s nimi přišel vrchní cirkusák pan signore Rudolfi a pravil silným hlasem velectěnému publikumu, že ti tři hoši jsou ti proslulí bratři Abaldini, co udivili svými prvostřídními výkony celý svět a psalo se o nich v zahraničních novinách, a když to pravil, tak se uklonil a šel stranou. Načež ten větší se vymrštil na hrazdu a popadl Kasalického Alfonse a hodil ho tomu největšímu a Kasalický udělal ve vzduchu tři kotrmelce, všichni se strašně houpali a Alfons přiletěl k tomu největšímu a ten ho hodil tomu menšímu a tak to dělali pořád a najednou hudba přestala hrát, všecko se koukalo, já jsem se koukal ze všech nejvíc a maminka pravila, že se na to nemůže koukat, že má strach, že si něco udělají, a tatínek pravil, ať nemá strach, že ti jsou tomu zvyklí. Když byli u konce, tak jsme hrozně plácali, oni se děkovali a já jsem každému říkal, že jeden z nich byl Kasalický Alfons z naší třídy, a byl jsem velice hrdý.

Po tomto výstupu oznámil vrchní cirkusák jasným hlasem, aby každý přispěl nějakou maličkostí na ty bratry Abaldini, ale že nikoho nenutí, každý ať přispěje podle svých možností, jelikož bratři Abaldini musejí jít do ciziny študovat nové kousky. A tatínek pravil nevrlým hlasem, že už nevědí, jak by lidem tahali peníze z kapsy, a hned nato chodil Kasalický Alfons kolem dokola s talířem, já jsem prosil tatínka, aby mně dal korunu, on pravil: „Vy si myslíte, že si peníze dělám,“ ale přece mně korunu dal a já jsem ji položil na talíř a řekl jsem Alfonsovi „nazdar!“ velice silným hlasem, aby to každý slyšel, a on mně také řekl „nazdar!“

Potom přišel šašek a chtěl to dělat po těch třech, ale vůbec to neuměl a každou chvíli padl na nos, čemuž jsme se všichni srdečně zasmáli, a já jsem si myslil: Kam se hrabe, vždyť je blbej, on ale nebyl tak blbý, on vám najednou vyskočil rovnýma nohama, vymrštil se na hrazdu, zkroutil se jako had, otočil se několikrát ve vzduchu a všecko to koukalo velice, já jsem taky koukal, a tak jsem viděl, že všecko umí, ale musí ze sebe dělat pitomu, aby se lidi smáli. Náš tatínek pravil: „Je to chlapík, to sám musím uznat,“ a maminka pravila: „Kam na to ti lidé chodí?“

Potom jsem šel k Evě Svobodové a chválil jsem toho šaška, ale ona pravila, že se jí docela nic nelíbí, protože má červený frňák, a já jsem pravil: „Jseš hloupá, a já tě z toho vyvedu, on má ten frňák přidělaný a jináč vypadá docela obyčejně,“ ale ona se smála a pořád říkala, že by ho ne a ne a nechtěla, ani zanic.

***

Když jsem si toho večera lehl ke spaní, tak jsem si vzal do postele ten pohled, co na něm byla vyobrazena ta krasojezdkyně, abych to zasejc ráno našel. Ona ta slečna chodila o přestávce kolem dokola a prodávala ty pohledy a tatínek nechtěl koupit, jelikož pravil: „To je zasejc nějaká líčka na tahání peněz a k tomu já nejsem k mání.“ Ale já jsem velice mořil a tatínka jsem nenechal být tak dlouho a on mně teda ten pohled koupil, abysem ho měl. A když jsem se s obrázkem pochlubil Evě Svobodové, tak ona se nafoukla a pravila, že se diví, co na ní mám.

Dlouho jsem nemohl usnout, a ať jsem se podíval na strop nebo na zdi, pořád jsem viděl ten prvostřídní program, jak přivedli obrovského indického slona zvaného Jumbo, on vám měl velikánský chobot a na něm dva prsty a taková malinká očička, kterýma se chytře usmíval. On uměl všecko, ale všecinko, a postavil se na zadní nohy a předníma prosil jako pejsek a všichni se na to koukali a tatínek pravil mamince: „Nemáš ponětí, co takový slon sní, toho je věru lépe šatit než živit.“

A zase jsem viděl, jak přišel jeden pán s hromadou psů, a ti psové byli chundelatí a hladcí, divní i obyčejní, ale všichni měli sukýnky a na hlavách čepičky, a ten pán ukazoval hůlkou, hudba hrála a psové tancovali. Potom přinesl malinkaté schůdky a oni chodili po zadních nohách nahoru i dolů a taky pozpátku. Kteří psi to uměli, ti radostně zaštěkali, ale kteří to popletli, ti byli panem cirkusákem pokáráni, aby si podruhé dali pozor a nebloudili duchem mimo stěny cirkusu.

A ti šášové pořád provozovali svoje komedie a dávali si pitomé hádanky, čemuž se všichni lidé smáli, a dělali, jako by se fackovali neobyčejně silně, ale já jsem pozoroval, že se vůbec nic nefackovali, a tak jsem si myslil, kdyby se tak hoši uměli fackovat, tak by se mohli fackovat třebas celý den a nikdo by jim nesměl nic říct, ani pan učitel, ba ani pan polecajt.

Pak jsem si zase vzpomněl na Evu Svobodovou, jak jsme o přestávkách vždycky šli k sobě a povídali jsme si, že cirkus jest prima. A ona mně dala mejdlíčko, co má čtyři barvy: červenou, růžovou, žlutou a čokoládovou, já jsem to mejdlíčko vzal a pravil jsem jí: „Děkan!“ a ona pravila, že můžu mít od ní mejdlíčka, co budu chtít, jenom když s ní budu mluvit, a já jsem pravil: „Co bych nemluvil, mně je to fuk,“ a ona byla ráda.

A my hoši, co spolu mluvíme, mluvili jsme, že se nám to v cirkuse velice líbí, a Čenda Jirsák pravil, že se nejvíce těší na nubijského lva, jelikož jest králem zvířat, ale Éda Kemlink pravil, že jest žádostivější na bengálského tygra, jelikož se vyznačuje velikou krvežíznivostí. Ale žádný lev nepřišel, ani tygr se nedostavil, a tatínek pravil, že jestli to nevěděl, tak jest Franta, to prý cirkusáci dovedou velectěnému publikumu věšet bulíky na nos, jelikož cirkusáci jsou samý švindl a žádná solidnost. Ale nemělo by se to nechat jen tak, někdo by to měl dát vejš. Maminka pravila: „Ty se do ničeho nepleť,“ a tatínek odvětil: „Že bych se do toho chtěl plést, to nechci, ale musíš uznat, že je to zrovna takové, jako kdyby ke mně přišel zákazník a chtěl libru cukru, a já mu místo toho dal kus dřeva. Kdyby se to rozkřiklo, tak můžu rovnou ten krám zavřít, ale mně se to nemůže stát, jelikož jsem kulantní, a cirkusáci nejsou kulantní.“

Ale co mně bylo divné, to bylo, že tam byl taky Zilvar z chudobince, a já jsem se ho ptal, kdo mu dal na cirkus, jelikož jest chudý. On odvětil, že mu nikdo na cirkus nedal, tak jsem se ho hnedle ptal, jak to, že je tady. On odvětil, to že by mohl každý přijít a že to neřekne, jelikož je to strašné tajemství. Tak jsem mu pravil jakoby nic, že mám knihu „V zemi Škipetarů“ a že to jest náramné počtení. On se toho hned chytil a pravil, že by tu knihu taktéž chtěl číst. Načež jsem si ohrnul palcem nos a pravil jsem: „Tady!“ a on pravil, že mně to tedy prozradí, ale ne hned, ale až potom. Já jsem mu odvětil, žádné až potom, nýbrž hned, jináč tu knihu půjčím Bejvalovi, on mně o ni říkal. Tak to z něho vylezlo, že učinil ohromný vynález, jak se dostat do cirkusu zadarmo. On pomáhá cirkusákům nosit vodu k napájení cizokrajné zvěře, jakož i koní, a ať odpoledne přijdu k cirkusu, že on řekne cirkusákům, že taky budu nosit vodu.

To se mně zalíbilo a pravil jsem, že jistojistě přijdu. On však pravil, že nikomu nesmím ten vynález prozradit, a já jsem se zadušoval a na to zadušování jsem se zatahal za ucho a vyplázl jazyk, aby to bylo jisté. Tak jsem doma nic neřekl a hnedky druhý den jsem běžel k cirkusu, ale kdo tam nebyl, Bejval Antonín tam byl a Éda Kemlink i Čenda Jirsák, on jim to Zilvar vyslepičil, jelikož mu dali za to plnou kapsu burských oříšků, kudlu, nápletku na bič a dva šroubováky.

Ale já jsem nic neříkal, jelikož mně to bylo fuk, a každý z nás popadl konev nebo putýnku a běhali jsme k hydrantu pro vodu. A jak jsme tak tu vodu nosili, tak se mezi nás připletl Otakárek Soumarů, že by chtěl taktéž nosit vodu, a my jsme mu pravili, že by neměl, jelikož je bohatý, a kdyby to prasklo, tak bude mít doma malér. On však nabíral do bréče, a tak jsme ho nechali.

A když jsme tu vodu nosili, tak jsem viděl zas tu krasojezdkyni, co mám na pohledu, ale ona nebyla docela nic krásná, ale měla mikádo rozcuchané jako vrabčí hnízdo a chodila jen tak a máchala v neckách prádlo, čemuž jsem se neobyčejně divil. A ten pan důstojník byl jenom v kaťatech, kouřil retko a štípal dříví a vrchní cirkusák pan signore Rudolfi seděl na obráceném vozejku a uviděl Otakárka Soumarovýho a pravil, aby mu skočil naproti pro jednu zrzavou vodu, a ještě mu pravil: „Ne, ty prcku, abys upíjel, to bych ti musil vyprášit kanduš,“ a Otakárek pravil, že neupije, a utíkal pro pivo.

A my pořád nosili vodu a já se koukal, jak pije slon, a divil jsem se, že toho vypije takovou sílu, také verbloudi hodně pili, ale už méně, a koně pili ještě méně, ale dohromady dost. Mezi námi pak chodil Kasalický Alfons s rukama v kapsách jako jednospán a pořád nás pobízel vece: „Tak, mládenci, tužte se a friško! friško! cito! cito! “, pročež jsme nosili jako blázni. A Eva také nosila.

Já jsem pravil, že verbloud jest koráb pouště, jelikož jsem to četl v jedné knížce, ale hoši pravili: „To si nech, to my víme dobře,“ a já jsem pravil: „Já vám to nepovídám, já to povídám jenom Evě,“ a Eva mně pošeptala, že jsem ze všech nejchytřejší, pročež mně zase přinese mejdlíčko.

Mezitím Otakárek přinesl pivo, vrchní cirkusák se napil a pravil: „Brr, ta bere!“ a Otakárek se hned k nám přidal a pilně nosil vodu. Ale co se nestalo, ona najednou přiběhla slečna vychovatelka a utíkala tak rychle, že měla klobouk našišato, a křičela v cizím nářečí: „Ježíšmarjá!“ a ještě něco, jelikož byl Otakárek celý zacákaný, a počala vrchnímu cirkusákovi rychlým hlasem nadávati.

Vrchní cirkusák smekl čepici a přitiskl si ji k hrudi, šoupl nohou dozadu a pravil velebným hlasem: „Madáme, pardón, pardón, já nevěděl, že mladý pán jest z lepší rodiny, to jest ovšem omyl a jsem celý pryč, jelikož je to nepříjemné,“ ale slečna vychovatelka mluvila ještě rychlejším hlasem, že je to škandál, do kterého se musí vložit ouřad, aby se to víckrát neopakovalo. Potom popadla Otakárka za ruku a táhla ho pryč a on se dal do bréče.

Pročež se vrchní cirkusák velice dožral a pravil děsným hlasem: „Kvůli vám, haranti jedni hlavatí, všivatí, budu mít ještě nějakou polízanici, marš, odražte od krámu, nebo budu zlý!“ a všechny nás vyndal a bylo nás pět.

Tak jsme šli, nejdřív pomalu, jakoby nic, a pak jsme utíkali, a když jsme byli dosti daleko, tak Čenda Jirsák začal nadávat: „Troubo bengálská, pitomo nubijskej, blboune prvostřídní, slone senzační, votroku světověj, my jsme velectěné publikum a žádní haranti, ty krajto tygrovitá, jaká nebyla dosud nikde k vidění!“

To nadával velice rychle, jako když bičem mrská, a vůbec se nezarazil, takže jsme se velice divili, a Eva se také divila, pročež jsem měl vzteka, že to tak neumím.

Když tak nadával, tak vrchní cirkusák hodil po nás klicanem, ale nikoho netrefil, a Čenda Jirsák se na něho šklebil děsně příšerně a ještě pravil: „Jseš čistokrevná klisna Kismet, pouze několik dnů!“

Potom vytáhl notes a něco si zapsal. Tázali jsme se ho, co si to zapsal, a on pravil: „Pánové, já budu mít neobyčejně prima hřích k svaté zpovědi: Nadával jsem cirkusákovi. Takový hřích ještě nikdo neměl a velebný pán mně to třeba ani nebude věřit. Ale kdyby něco, tak jste svědci.“

My jsme pravili, že mu to dosvědčíme, kdyby něco, a Čenda Jirsák byl velice hrdý.

***

Několik dní potom jdu vám do školy a jako vždycky jsem šel kolem Bejvalovic, abysem počkal na Tondu, že půjdeme spolu. Ale podíval jsem se na tu koňskou hlavu a zamrzelo mne, že cení zuby a směje se potměšile, a já jsem k ní pravil: „Na mne nemusíš cenit zuby. A vůbec mne nebavíš.“ Pročež už jsem nečekal na Tondu a šel jsem radši sám.

A tak jsem šel sám a ještě jsem si myslil, že bych měl kamenem trefit porculánovou hrušku na elektrickém vedení, ale špatně jsem hodil, a tak jsem toho nechal. Bylo to v úterý a ten den mám velice rád, protože máme čtení, nábožku, kreslení a tělák. Čtení, to nic není a v nábožce máme děsnou legraci s Káťou, jelikož si vždycky šňupne z piksly a pak praví: „Ó vy hordo pohanská, ó vy zbrojnošové římští, ó vy zástupové Amalekitských, všechny vás nechám bez oběda, dokud se nenaučíte křesťanským mravům!“ Tělák je samo sebou náramný, ale ze všeho nejraději mám kreslení, jelikož užíváme barviček a můžeme kreslit z hlavy.

Ale mně se vůbec nezdálo, že je úterý, a ten den vypadal škaredě jako čtvrtek, když máme počty, mluvnici, děják a zemák. A pořád se mi zdálo, že je čtvrtek, a já jsem byl mrzutý. Na náměstí jsem před sebou uviděl Čendu Jirsáka, ještě si tak myslím, že ho dohoním a řekneme si „Nazdar!“ a pošineme se spolu, a pak mě ten celý Čenda Jirsák omrzel, já jsem asi v noci špatně ležel a měl jsem křivý krk.

Jako vždycky jsem se zastavil před cukrářstvím pana Svobody a uviděl jsem tam velikánský dort, byl čokoládový se smetanovými ozdobami a já jsem se sám sebe ptal, jestli bych ten dort chtěl, a hnedky jsem si odvětil: Nechtěl, jelikož se podobá klobouku, jaký nosí teta Vařeková, když chodí na požehnání.

“, což se mi vůbec nelíbilo, já nejsem žádný občan.

Loudal jsem se do školy velice pomalu a přemítal jsem, že by bylo dobře, kdyby se školní budova najednou sebrala a šla pryč, a já bych si šel pěkně domů, a kdyby se mne naši ptali, co je, já bych pravil, že žádná škola není, a sedl bych si na dvorek a pořád bych seděl a koukal a nic.

Když jsem přišel do školy, tak školda už zazvonil, ale ve třídě se řvalo, jelikož tam ještě nebyl pan učitel, ale já jsem neřval a sedl jsem si na své místo a vytáhl jsem učení.

Bylo čtení, jeden žák četl z čítanky, že není, není zima zlá, jak se o ní říká, ale já jsem si pro sebe říkal, jakápak zima, když je takové horko, a díval jsem se oknem ven a viděl jsem, jak nějaký mužský veze kolečko písku, a já jsem se divil, že to toho mužského baví, já bych to kolečko nechal stát a šel bych od toho pryč a lehl bych si na trávník do stínu, a zdálo se mně, že mám v ústech plno písku. Taky jsem viděl děvečku od notářů, jak myla a přitom si zpívala, otvírala široko ústa a měla děsně červené dásně jako šípková povidla, proto se mně znechutila a já jsem netrpělivě čekal, aby toho už nechala a šla pryč, neboť jsem se na to nemohl dívat, ale musil jsem, protože bych pak se musil dívat před sebe a viděl bych Spoutila Oldřicha, co má na hlavě strupy.

Ze zadní lavice mně někdo poslal namalovaný obrázek člověka s oslíma ušima a pod tím stálo: „To jest Páta Karel pošli to dál,“ ale já jsem papírek zmuchlal a hodil pod lavici, jelikož jsou to blbé vtipy. A hlava mne bolela a v uších mně šumělo, jako bych se byl ponořil pod vodu a hledal oblázek. Já bych pil, ale hodně studenou vodu, co po ní trnou zuby, pořád bych pil, a zamhouřil jsem oči a zdálo se mně, že jsem skvrnitý jaguár, který se jde napít z potoka. Ale nebyl jsem jaguár a chtěl jsem, aby už bylo po škole a šlo se domů.

Abych se trochu povyrazil a smutné myšlení zahnal, tak jsem začal myslit na cirkus, jak jsme v něm užili zábavy. Ale cirkus už odjel a na náměstí zbylo po něm kolo posypané pilinami a roztrhané vstupenky, útržky plakátů a hromádky hnoje a vůbec nic, docela nic. Mému myšlení se nechtělo dařit, i zdálo se mně, jako by žádný cirkus nikdy u nás nebyl a jenom že jsem o tom někde četl v knížce nebo mně kdosi cosi o tom povídal a já jsem tomu věřil a nevěřil.

Tak jsem si pravil: Musíš myslit o něčem jiném, o čem? Například, jestli k nám dneska přijde cesťák a jestli tatínek objedná nebo řekne: „Nepotřebuji nic, jsem hojně zásobený.“ A jestli Bejvalovi pacholci nám přivezou od dráhy bednu, a pak jsem si vzdychl: Proč právě bednu? Stejně nebudou v ní obrázky. To mě bolí hlava.

Najednou jsem viděl ty šašky v cirkusu, co házeli ta barevná kola, nejdříve letělo červené kolo, za ním modré a pak žluté, letěly velice pomalu, jako když kráčí pan starosta s panem notářem a s velebným pánem, ale pak lítala pořád rychleji a rychleji, pan starosta s panem notářem a s velebným pánem utíkali děsně rychle, horempádem, a utíkali ještě více, letěli na dráhu, aby stihli vlak. Vtom mne pan učitel vyvolal, já jsem nevěděl, kde jsem, a pan učitel pravil: „Bajzo, Bajzo, já se tu namáhám a ty bloudíš duchem mimo tuto síň učební,“ a pravil to tak protivně, že mě ještě více bolela hlava, a díval se přes brejle a zdvihl ukazováček, což se mně vůbec nelíbilo. Já jsem mu chtěl říci, ať nezdvíhá ukazováček, ale on se odvrátil a vyvolal jiného žáka.

Školda zazvonil, tak jsem viděl, že uplynula teprve jedna hodina, a byla přestávka, byl velikánský řev, já jsem schválně neřval, ale zůstal jsem sedět a jenom jsem koukal, a bylo zeleně, jako bych byl pod vodou. I uviděl jsem, jak Páta Karel vytáhl housku a začal pojídat, měl mastné pysky a to se mně tak znechutilo, že jsem začal děsně křičet: „Dej tu housku pryč, nebo ti dám!“ a pořád jsem to křičel a chtěl jsem Pátovi housku vyrvat, ale udělalo se mně hrozně špatně. Myslím, že to byl Bejval, co mně složil učení do kabely, ale jistě to byl jiný, co mně nasadil čepici, a zase nějaký hlas pravil: „Já půjdu s ním,“ a to už jsme byli na chodbě, kde jsou obrazy představující výjevy z českých dějin, a ty obrazy visely nakřivo. A co mně bylo nejdivnější, že chodba, kterou se jde do tělocvičny, byla vždycky napravo, a najednou byla po levé ruce. Také okna byla ne tam, kde měla být, ale na druhé straně. Z toho se mně udělalo ještě více špatně. Obrazy jako by tekly ze stěn, pan učitel také tekl a rozléval se po chodbě a bublal, jako by se vařil, a z toho bublání vycházel hlas: „Bejval a Kemlink! – Zde! – Jmenovaní žáčkové, přistupte blíže a dovedete Bajzu domů. Leč opatrně, opatrně! Ostatní pak na svá místa. Bejvale a Kemlinku, jste už velcí chlapci a já spoléhám na vás, že si povedete s náležitou obezřetností. Doufám, že tato zlá nemoc mine bez neblahých následků.“

Tento hlas zněl velice jasně a já jsem ho pořád slyšel, jak mluví, a to už jsem seděl na šamrli a Kristýna mně zouvala botky a měla velikánský obličej, maminka zatápěla v kamnech a tatínek mně sahal na čelo a pravil: „Ten hoch má horkost, to musil něco špatného sníst,“ a pak jsem ještě slyšel, jak v krámě pravila cikorka: „Tohle nám ke všemu scházelo,“ a to už jsem ležel v posteli, hrozná zima mne rozrazila a já jsem sám od sebe brebtal: „Vrána, sýrec, rarach, Rampepurda, rezaté obruče,“ a slova ze mne vycházela čím dále tím rychleji a někdo dupal, jak chodil po příbytku, a já jsem ležel v takovém zeleném láku a ploval jsem jako okurka ve sklenici, všecko plulo, všecko se točilo a vzdouvalo.