Bylo nás pět

***

Příštího týdne jsem měl pořád radost a dováděl jsem a dospělí mne napomínali, že neposedím. Poněvadž byl konec školního roku. A největší radost jsem měl ve středu, protože jsme dostávali vysvědčení, a Kristýna pravila: „S tebou čerti šijou.“

Toho dne ráno jsem si neudělal v peřinách doupě ani jsem si nepředstavoval, že jsem zvíře, ale sám jsem vyskočil z postele a křičel jsem: „Vysvědčení – vystrčení! Vystrčení za dveře, bude dobrá večeře!“

Kristýna se ušklíbala a pravila: „Jenom jestli! Když propadneš, bude ran jako maku, ne-li dobrá večeře.“

Já jsem pravil: „Ty propadneš, Rampepurdo rampepurďácká, ne-li já.“

Ona mě honila s koštětem, oba jsme křičeli a pořád se smáli a maminka pravila: „Vy, Kristýno, máte ještě méně rozumu než to děcko.“

Kristýna pravila: „Milostpaní, když on začal.“

Když nám pan učitel rozdával vysvědčení, tak nás vyvolával jednoho po druhém a byl celý jinačí, protože byl ve svátečním. Žáci byli taky ve svátečním. Zilvar z chudobince měl kalhoty po tatínkovi a čepici mu půjčil pan Stádník, co bydlí taky v chudobinci, aby Zilvar byl taky ve svátečním. Kabát měl po bráchovi, co šel na vojnu, a rukávy mu byly dlouhé, ale on si z toho nic nedělal a utíral si do nich nos. Otakárek Soumarů byl v námořnickém a přivedla ho slečna. Édovi Kemlinkovi vrzaly botky a on byl rád. Bejval Antonín měl modrou kravatu a dal se ostříhat mašinkou. Já jsem měl hodinky, ale nesměl jsem je otevřít, kdybysem se chtěl podívat na kolečka.

Než nám pan učitel rozdal vysvědčení, tak nás napomenul, abysme ani o prázdninách nezapomněli, že jsme synové vlasti, pročež abychom ani o prázdninách nesložili ruce v klín a doma pomáhali. Abysme šli příkladem napřed a nedělali hanbu naší škole. Abysme zdravili dospělé a nejedli nezralé ovoce, což je zlých nemocí původce, a nelámali větve, poněvadž je to příroda. Abysme dbali čistoty těla a nemyslili si, že když jsou prázdniny, že můžeme chodit jako čuňata, pročež abysme se vzdělávali četbou.

Mně se ta řeč líbila, pročež jsem si umínil, že si honem půjdu vypůjčit k Édovi Kemlinkovi detektývku, protože pravil, že má krásnou detektývku „Mrtvola v mezinárodním vlaku“, abysem měl co číst, poněvadž jsem všecko přečetl.

Když jsme obdrželi vysvědčení, tak jsme byli všichni způsobilí postoupiti do vyšší třídy, jenom dva kluci propadli, nějaký Vosáhlo Arnošt z Dubinky, on nemá tatínka a jeho matka posluhuje a pije kořauku. Potom Klema František, kouří retka a je tlustý, jeho tatínek má hospodu a on umí hrát pilijár. Ale já s nimi nechodím, nikdo s nimi nechodí. Oni si z toho nic nedělali, že propadli, ale já bysem měl vzteka, kdybych zůstal sedět.

Já jsem měl jenom dvě dvojky, ostatní samé jedničky, polepšil jsem se z počtů, občanské nauky a kreslení. Byl jsem rád, protože když přinesu krásné vysvědčení, tak dostanu od tatínka korunu, od maminky taky korunu, aby tatínek nevěděl, a můžu si je dát do kasičky, a když mám hodně peněz, tak smím za ně tatínkovi koupit tabák.

A nejlepší z naší třídy byl Páta Karel, on má samé jedničky, protože sedí rovně a dává pozor a pořád se hlásí. Pročež když jsme vycházeli z třídy, tak mu někdo podrazil nohy a on brečel. Bylo to na mně, ale já jsem to nebyl. Myslím, že to byl Zilvar, jelikož se koukal hned jinam.

Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. A před školou stál pan Fajst a dával pozor, jestli ho budeme zdravit. Kdybysme ho nezdravili, tak by šel žalovat, protože je žalobník žalobnická. Tak jsme ho pozdravili, i Čeněk Jirsák ho pozdravil, smekl klobouk a pravil: „Pochválen!“ a přitom se příšerně šklebil. Pan Fajst nevěděl, jestli se příšerně šklebí ze zdvořilosti, nebo jemu na potvoru, a tak se koukal.

Jenom Zilvar z chudobince nepozdravil a pan Fajst se na něho koukal a pravil silným hlasem: „Neumíš dát počestnost, nezdvořáku?“

Zilvar nic neřekl a šel dál a pan Fajst šel za ním a pořád se ho ptal silným hlasem, jestli neumí pozdravit a jak ho to doma vedou. Zilvar zase nic neřekl a šel rychle, pan Fajst šel taky rychle a Zilvar začal utíkat, ale pan Fajst neumí tak rychle utíkat. Pročež když byl Zilvar daleko, tak začal křičet: „Pan Fajst vepřovou zblajz, pak koupil koninu pro celou rodinu.“

Pan Fajst strašlivě zčervenal a křičel silným hlasem: „Ty lotře lotrovská, zraješ pro šibenici!“ Ale Zilvar šel domů a někteří se smáli.

Pan Fajst se obrátil a díval se na všecky, ale nejvíc se díval na mě, jestli se nesměju, a já se díval jinam. Ale pan Fajst se pořád na mě díval, jestli si nemyslím: „Pan Fajst vepřovou zblajz, pak koupil koninu pro celou rodinu.“ Já jsem si to myslil, ale on mně nemohl nic říct, protože jsem to neříkal, a tak pravil: „Ty si dej taky pozor, já už tě dlouho pozoruju.“

Já jsem věděl, že na mě přijde žalovat, ale nic jsem si z toho nedělal, protože jsem věděl, že mně naši nic neřeknou, jelikož nám pan Fajst stejně nedá nic utržit.

Tak jsem šel pryč, ostatní hoši šli taky pryč a pan Fajst se zastavil s Kozí Kunckou a my jsme slyšeli, jak pravil: „Z těch kluků roste samý kreminálník, vzpomenete si na mě, matko drahá, až tu nebudu.“

***

Já nyní chodím s Čeňkem Jirsákem a my spolu mluvíme a všem jsem pravil, že spolu mluvíme, aby to věděli. Jelikož jsem poznal, že není falešný, ale náhodou je správný. A vůbec to není prauda, co pravil Bejval Antonín, že Čenda je jenom pro sebe. Sám je falešný. Poněvadž jsem pravil, aby mně půjčil kolo, jen co bych objel rynk, ale on mně nepůjčil, já jsem pravil, snad by ho neubylo, nevídáno, ale on pravil, že mně má koupit kolo náš tatínek, jelikož mu koupil kolo jeho tatínek. Tak jsem mu pravil: „Pamatuj si, že si to budu pamatovat, ty lakomče lakomá, však ty přijdeš.“ On pravil: „Tak si to pamatuj, ale svoje kolo si nenechám od každého zhindrovat.“

Vypravoval jsem to Čeňkovi Jirsákovi a on pravil, že Tonda byl vždycky takový a že si toho dávno všiml, ale že nic neříkal, aby nikdo nemohl říci, že něco říká. Ale že se vždycky divil, co na něm mám, a že jsem pořád chodil za ním jako ocásek. Pravil jsem, že od nynějška nebudu za ním chodit jako ocásek, a zadušoval jsem se.

A potom Čenda pravil: „Nic si z toho nedělej, já mám nápad. Pojď se mnou na půdu a tam ti řeknu nápad.“

Šli jsme na půdu, sedli jsme si do vikýře a Čenda pravil: „My založíme spolek a pojedeme do Itálie, ale Tondovi o tom nic neříkej, on by chtěl jet s námi.“

Pravil jsem, bodejť bych řekl něco Bejvalovi, to mne neznáš, a pak jsem pravil, že by se to mělo říct taky Édovi Kemlinkovi, aby s námi jel do Itálie.

Čenda pravil, beze všeho, tak jsme to řekli Édovi Kemlinkovi a on přinesl škatulku, že se do ní budou dávat peníze, a až budeme mít hodně peněz pohromadě, tak pojedeme. Až budeme v Itálii, tak pošleme Tondovi kartku a on bude mít vztek, že spatříme cizí kraje, a on ne. Až se vrátím, tak řeknu Bejvalovi: „Kdo spatřil Vesuv, co soptí síru a plameny, a kdo ne? Kdo byl v jeskyni, co se tam dá pes a on chcípne, a kdo ne? Aha! A kdo mně nechtěl půjčit kolo? “, čímž ho správně převezu.

Sešli jsme se u Kemlinků, abysme se poradili, a paní Kemlinková, když jí Éda pravil, že pojedeme do Itálie, tak nám dala kafe a buchtu, abysme se posilnili na tu dalekou cestu. Pan Kemlink spravoval elektriku, protože když není v kanceláři, tak vždycky spravuje elektriku, a pravil, že byl jako vojín v Itálii u těžké atalerie a že si tam pekli kaštany.

Éda Kemlink má dvě sestry, jménem Viktorka a Rafaela, a ty se nám podívaly do škatulky a byly tam už dvě koruny osmdesát haléřů a ony se nám smály, že za těch pár krejcarů se nedostaneme ani do Dlouhé Vsi. Éda Kemlink pravil, že u něho jsou jedna jako druhá pitomé paznehty a že si myslí, že si je vezme letec, ale ať nemyslí, že žádný letec není takový blázen. Jelikož každý letec sedne do éra a letí do Indie, a co by dělal se ženskou. Ony se chtěly s ním prát a my jsme vypili kafe a pravili jsme, že půjdeme k Jirsákům, abysme měli od ženských pokoj.

Éda má takovou knížku, co se z ní učí italsky, a sám už se z ní předtím učil. On už umí nazpaměť cvičení „Láska – Zasnoubení – Svatba“ a dovede říct po italsku: „Dejte mi políbení, slečno, kdy bude svatba?“ a my jsme se mu divili, že to dovede říct rychle.

Když jsme šli od Kemlinků, tak jsme byli tři a Pajda šel s námi. Pajda je Kemlinků pes, on je velice dlouhý, ale nožičky má krátké, křivé. Ale umí tak utíkat, že ho nikdo nedohoní. A když utíká, tak se směje, vyplazuje jazyk a uši mu plandají kolem hlavy jako dvě plácačky na mouchy. Pajda je velice chytrý, on žere všecko. On sní i močenou okurku a ještě by chtěl. A když chce, aby mu otevřeli, tak zaťuká ocáskem na dveře.

Éda pravil: „Pajdo, nemůžeš jít s námi, jelikož máme spolkovou schůzi, abysme mohli jet do Itálie, a ty z toho nemáš pojem.“

Pajda to poslouchal, stál a byl smutný a měl jedno ucho naruby. A Čenda pravil: „Proč by nemohl jít s námi? On nás nebude otravovat jako ty ženské, jelikož má rozum.“

Pročež Éda pravil: „Tak pojď, Pajdo,“ a Pajda měl radost a skákal a silně štěkal a olízl Édovi nos. A pak se převalil na záda a hned nato vyskočil, moc rychle běžel, všecko očuchal, a když byl daleko, tak na nás čekal a nožičku měl zdviženou, jako by pravil: „Copak nemůžete jít rychleji?“

My jsme Pajdu chválili, ale Éda pravil, že se Pajda nezdá, že kouká jako svatý Utřinos, když se mu nadává, ale je to děsný prevít. Pročež bylo na něho už moc stížností. On se spolčil s Amorem, který má hlídat u zedníků na stavbě, ale nehlídá a kouká, kde by co ukradl, neb je známý zloděj. Amor a Pajda nejraději kradou u řezníka Štveráka, jelikož vyčíhli, že pan Štverák jest málokdy v krámě, protože si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních. Pročež stojí opřený u okna a kouká se do kuchyně, jak Andula žehlí, a povídá: „Pořád v práci, slečno Andulko? Kdypak půjdeme spolu na špacír?“

Tak když zpozorují, že si pan Štverák zase namlouvá, tak vleze Amor do krámu, protože je velký a dosáhne na pult, ale Pajda je malý, tak dává venku pozor, kdyby někdo šel. Načež Amor skočí na pult, popadne věnec buřtů a pak spolu utíkají velice rychle. A co můžou, to sežerou, co nemůžou, to si zahrabou do hnoje, poněvadž pes je velice chytrý živočich a pamatuje na zlé časy.

My jsme se divili a pravili jsme: „Nehoupej nás,“ ale Éda se zadušoval, že je to prauda. A pravil, že jednou šel pan Fajst kolem Štverákova krámu a právě se natrefil k tomu, když ti dva psové kradli, a pravil: „Tohle je mi pěkná věc.“ Načež šel ihned ke Kemlinkom a pravil, pěkné věci jsem viděl, pane Kemlink.

Pan Kemlink pravil: „To není prauda, pane Fajst, náš Pajda není takový, aby kradl, to by vypadalo, že mu nedáme najíst.“ Ale pan Fajst jináč nedal, pročež mu pan Kemlink pravil, že pan Fajst závidí psům buřty, jelikož by je nejraději sežral sám.

Pan Fajst děsně zčervenal a pravil: „To mám za svou dobrou vůli,“ a šel pryč.

A tak jsme šli a pořád si povídali a Pajda věděl, že mluvíme o něm, a skákal a silně štěkal a točil se dokola a my jsme přišli k Jirsákom. Pan Jirsák měl brejle a šil čepice a pravil: „Pěkně vítám, mladí páni!“ a už nic neříkal. Pajda si k němu čuchl a vrtěl ocáskem a pan Jirsák pravil: „Ty kluku špatná!“ a usmál se.

Paní Jirsáková pravila, abysme se jí tam nemotali, jelikož je nás všude plno, a tak abysme šli na zahrádku, jelikož nás tu nechce mít. Tak jsme šli na zahrádku, kde byl trpajzlík, co měl dlouhé vousy a nacpával si fajfku, a Éda Kemlink pravil, že se musíme poradit ohledně cesty do Itálie, a tak jsme se radili. Každý si vezmeme batoh a do toho dáme jídlo, abysme netrpěli hlad. Já jsem pravil, že z krámu vezmu šumicí bonbóny a budeme si dělat limonádu, abysme neměli žízeň, jelikož jest v Itálii horké podnebí. Všichni mě chválili za ten nápad a já jsem byl rád. Jirsák pravil, že si musíme všeho bedlivě všímat, abysme věděli, kterak je která hora vysoká a která řeka se do které vlévá, kdyby se nás pan učitel ptal, abysme dovedli dát správnou odpověď.

Jak tohle pravil, tak jsme slyšeli, jak pan Jirsák děsně řval: „Pětranná hodino, on mně sežral čepici!“ Hnedle nato vyletěl Pajda ze dveří a měl plnou hubu cucků, jak žral tu čepici, a pan Jirsák utíkal za ním a dupal a pravil, jak k tomu přijde.

Éda psa napomenul, aby nežral čepici, a Pajda po něm šilhal a měl ocásek zatažený, a pak pravil, že má mapu Itálie, kterou probadá, abysme věděli, kde máme přesedat a kde ne. My jsme pravili, aby teda mapu probadal, a pak jsme šli domů.

***

A když jsem přišel domů, maminka mně pravila, kde pořád courám, já jsem pravil: „Nikde,“ a maminka mně pravila, abysem donesl boty ševci, jelikož mají sešmajdané podpatky, a nařídila mně, abysem vyřídil, že se nechá poroučet, kdy by to mohlo být, a abych dal pěkné pozdravení, a tak jsem vzal boty a po cestě jsem si to opakoval, abych to nespletl.

Jak jsem si to opakoval, tak přišel ke mně Bejval Antonín a pravil: „Nazdar, kam jdeš?“

Já jsem viděl, že dolejzá, tak jsem mu pravil, že se s každým nebavím.

On se mne ptal, jestli se zlobím skrz to kolo. Já jsem mu odpověděl, že se na jeho pitomé kolo vykašlu, ať mne nechá být. On pravil, že skrz to kolo nemusí být zle, jelikož mně kolo půjčí, kdykoli budu chtít.

Když jsem mlčel, tak pravil, že vynalezl ohromný vynález a všichni budou kulit vočadla. Já jsem s ním vůbec nechtěl mluvit, když je takový, a ptal jsem se ho, jaký je to vynález.

On pravil tichým hlasem, že byl tuhle na poli a tam v mezičce vynalezl vosí hnízdo. I pravil, že bysme to hnízdo mohli vybrat a plástve s mladými doneseme domů a založíme si vosí úl. Vůbec se diví, že lidé chovají jenom včeličky, když přece vosy snášejí také med. Až bude mít hodně medu, tak ho bude prodávat a bude mít peněz habaděj.

Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely med.

Bejval pravil, to je to nejmenší, že si je ochočí, že ho vosy budou poslouchat na slovo, a ptal se mě, jestli půjdu s ním do spolku.

Mně se to líbilo, ale abych dělal milosti, tak jsem pravil, že se ještě uvidí, nýčko však že musím jít k ševci skrz ty rozšmajdané podpatky, tak nevím.

Tak Bejval pravil, abych si vzal jeho kolo, že tam budu rychle, a ono to také lépe vypadá, když se jede k ševci skrz ty rozšmajdané podpatky na kole, než když se jde jen tak.

Já jsem odvětil, že je to prauda, tak on hnedle přitáhl to kolo a já jsem si sedl na to kolo, pravil jsem mu: „Tak ahoj!“ a jel jsem si jako pán a koukal jsem, jestli se lidé koukají.

A když jsem přijel k ševci, tak jsem pravil: „Pane Šafka, maminka se nechá poroučet, abyste spravil ty boty a kdy by ty boty mohly být, aby to zase netrvalo věčnost.“

Pan Šafka odpověděl: „Mladý pane, řekni, že se nechám poroučet, že by ty botičky mohly být s neděle, když já řeknu slovo, tak to platí.“

Tak jsem zase vsedl na kolo a jel jsem, ale nejel jsem přímo domů, abych to užil. Tak jsem jel kolem školy a školník dělal na zahrádce, nechal všeho a koukal se a já jsem byl rád, že se kouká.

Když jsem přišel domů, tak jsem šel pryč, a maminka se ptala: „Kampak? To nemůžeš chvilku doma posedět?“ Já jsem pravil, že musím do houslí, ale nešel jsem do houslí, ale šel jsem k Jirsákom.

Čenda Jirsáků už věděl, že se jde na vosy, a taky doma povídal, že půjde do houslí.

My totiž chodíme do houslí tři, já, Čenda Jirsáků a Éda Kemlink. Všichni se učíme u pana Rektoryse, co má hudební školu. Jirsák už patří mezi pokročilé žáky, on umí už dvojhmaty a cvičí druhou polohu a na Vánoce hrál s ostatními ve spolku „Dalibor“. Já umím jenom „Když jsem plela len“ a „Když jsem husy pásala“, jináč nic. A to se na mne nikdo nesmí dívat, jak hraju, jináč naschvál to beru o jeden půltón níž a zas o jeden půltón výš. Když to tatínek slyší, že tak děsně vržu, tak se strašlivě zlobí a říká: „Z tebe věru žádný Kubelík nebude a ty peníze jsou vyhozené oknem.“

A tak jsme šli na ty vosy a byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme. Když jsme mu řekli, že na vosy, tak pravil, že půjde s námi. Tak jsme byli čtyři. Když jsme ušli kousek cesty, tak jsme se ohlédli a Pajda utíkal za námi a uši mu plandaly a on se smál. Tak nás bylo pět.

Když jsme přišli do polí, tak nás Bejval zavedl k mezičce a v ní byla ďoura, co z ní vylétaly vosy. Tak jsme se radili, jakým způsobem bysme se hnízda zmocnili, ale vtom Pajda strašlivě zavyl, neboť si sedl na vosu. Éda Kemlink pravil Pajdovi, nevídáno, že nemusí kvůli všemu hned tak řvát, ale Pajda řval pořád a Éda pravil, že nemusil s námi jít, že se ho nikdo neprosil.

Nám pak pravil, že Pajda má ve všem velkou smůlu, povídal, že si jednou sedl na včeličku a ona mu dala žihadlo a Pajda děsně kvičel a jeho maminka pravila: „Já se z toho psa zjevím!“ a namazala to olejem z lampičky, on už nekvičel, ale pak jí sežral šití a musili z něho tahat nitě, on taky pomáhal, jelikož to z něho nešlo.

Tomu jsme se všichni velmi divili, a když Éda viděl, že se divíme, tak pravil, že jeden pán jim dával za Pajdu moc peněz a pravil, že je to zázrak přírody, ale my jsme poznali, že si to přidal sám od sebe, abysme se ještě více divili, tak jsme mu pravili, aby nás nebavil.

Načež Bejval pravil, že se musíme poradit, jak bysme ty vosy přemohli, jelikož to není jen tak. Jirsák pravil: „Víte co, na tu ďouru navalíme pejřku a pak to zapálíme. Když jim to bude čudit pod nos, tak půjdou od toho pryč a pak my to hnízdo vykopeme a půjdeme s ním domů.“

A Bejval na to pravil: „Tak jo,“ a my jsme nosili pejřku, až toho bylo hodně, a pak jsme to podpálili.

Avšak brzy jsme poznali, že se stala chyba. Dneska už víme, že vosy nejsou tak hloupé, a že jsou chytřejší než všichni hoši. Ony asi už věděly, že je budeme chtít vykouřit, a tak si pro každý případ vydlabaly ještě jednu ďouru, o které jsme nevěděli. Pročež nás děsně převezly.

A tak když to hořelo, převelice rychle vyletěly druhou ďourou a kroužily ve výšce a hrozně bzučely, neboť byly dožrané moc. A byla jich velká síla a točily se kolem dokola a koukaly, kde by byl jejich nepřítel. Jakmile nás spatřily, tak nás začaly počítat a viděly, že nás bylo pět.

Tak se ten roj rozdělil na pět houfů a každý houf si jednoho z nás vyhlédl, aby mu to vykreslil.

My jsme velmi křičeli a rozutekli se na všecky strany, utíkali jsme neobyčejně rychle, ale platné nám to nebylo nic, jelikož vosy jsou miliónkrát rychlejší než hoši. Tak nás honily po polích semo tamo a štípaly nás do rozličných částí těla. Pajdu štípla jedna do čumáku, pročež neobyčejně řval, i vstrčil čumák do měkkoty, aby se ochladil. My jsme řvali čím dále tím více a oháněli jsme se větvemi, ale tím jsme vosy ještě více namíchli a bylo nám do bréče.

Tak jsme utíkali pořád, až jsme přišli do naší ulice a potkali jsme méblák a koně vedl Jakub od Bejvalů. Když viděl, jak nás vosy zřídily, tak se zasmál neobyčejně silně a pravil: „I heleme se!“

A když jsem přišel domů, tak se mne tatínek ptal, kde jsem byl. Já jsem pravil, že v houslích.

On pravil: „Tak proč máš křivou hubu, kdyžs byl v houslích?“

To bylo pravda, že jsem měl křivou hubu a oteklý nos a místo očí úzkou škvírku, takže jsem vypadal jako Číňan.

A když se mne tatínek pořád ptal, tak jsem pořád lhal, že jsem byl v houslích, ale lhal jsem málo, pročež tatínek odepnul pásek a já jsem dostal velice, abych podruhé nevrdlouhal.

Potom jsem nesměl tři dny na ulici, aby mně otok nezastydl, jelikož bych pak musil celý život chodit s křivou hubou a to bysem měl za všecko.

Víckrát však už na vosy nepůjdu, jelikož mne to nebaví, a raději budu doma pomáhat, aby se vidělo, že jsem se polepšil. A Bejvalovi Antonínovi řeknu do očí, že není žádný vynálezce, ale trouba ze všech nejtroubovatější.

***

A skutečně jsem po třech dnech pravil Bejvalovi, že je trouba, a on odvětil, že já jsem ještě větší, já jsem pravil, že jsem kvůli němu dostal, a on odvětil, že dostal kvůli mně. A pravil, že si zas k němu můžu přijít vypůjčit kolo, že mě zkvakne. Já jsem pravil: „Nevídáno!“ a od té doby s ním do smrti nemluvím.

Éda Kemlink odjel k babičce na Moravu, ona tam žije na vejminku, a jelikož je už moc špatná, tak chce mít někoho kolem sebe. Ale taky dostal velice moc skrz ty vosy.

Čeněk Jirsák pravil, že skrz ty vosy ho maminka zavřela ke koze do chlívka a nedostal večeři. Ve chlívku u kozy rozjímal a shledal, že velice zhřešil, jelikož vosy utiskoval, začež ho Pánbůh spravedlivě potrestal, neboť jak k tomu vosy přijdou, nám by taktéž nebylo milé, kdyby nám uličníci čudili pod nos.

Pročež nyní se nesmí se mnou kamarádit, ale musí doma pomáhat šít bačkory a čepice. Taktéž se musí pilně cvičit v hudbě, aby ho jednou pan Rektorys vzal, aby mu pomohl vyhrávat o funusu, jako tatínka. To mluvil velice tiše a díval se přitom k nebi.

Já měl vzteka, že tak mluví, a pravil jsem mu: „Je vidět, že jseš přece jenom Krakonoš, tvůj brácha jest Krakonoš, tvůj tatínek jest Krakonoš a tvoje maminka jest Krakonoška. A všichni Krakonošové mně můžou vlézt na hrb.“

On odvětil: „Ty smrade jeden, dal bysem ti jednu, až bys nevěděl, čí jseš, ale nesmím už hřešit, a to je tvoje štěstí.“

A Zilvar z chudobince se nýčko spolčil s Habrováky, tak s ním nic neni.

Pročež jsem nyní velice hodný a chodím sám a nejsou na mne stížnosti a všecko čtu, nejvíc krváky, abych byl vzdělaný. Já se vůbec neperu, a když se peru, tak jenom s Rampepurdou, ale to jenom tak, my se při tom smějeme.

Taktéž musím hlídat Mančinku a nosím ji po pokoji zabalenou v peřince a zpívám jí: „On jmenoval se Harward Bill, narodil se v Nevadě, ženu propil v Arizoně, zlato v Kanadě,“ což se jí velice líbí. Když usne, tak ji postavím do kouta a ona spí, opřena o stěnu, a je hodná a já čtu v knížce.

Naši jsou rádi, že se starám o sestřičku, jelikož maminka musí pomáhat tatínkovi v krámě odbejvat lidi. My máme koloniál a vedeme všecko. Kávu, cikorku, cukr, líh k pálení, biče, kartáče, čaj i likéry všeho druhu, jakož i citróny, ba i čekuládu. Vším posloužíme. A chodí k nám moc lidí, taky z vesnic.

Já jsem nejradši, když přijede před náš krám valník Bejvalů a přiveze zboží, které tatínek objednal z Prahy ze zámořských osad. To jest pro mne velká sláva a plesání. Tu nejdřív vstoupí do kvelbu Jakub a praví: „Zdravíčko. Tak bysme byli tady.“ Načež pacholci složí bedny, a když jsou hotovi, dostanou po skleničce kořauky, kteroužto vypijou a řeknou: „Pánbůh naděl,“ a jdou pryč.

Ihned potom začnu bednu obskakovat a tatínka mořit, aby začal pakovat, a tatínek dělá drahoty a praví: „To má čas, dej mi pokoj, řadši si vezmi knihu a uč se.“ Avšak já nepřestávám mořit, a když je tatínek umořený, tak popadne sekáček, kladívko a kleště a počíná otvírat bednu. On to dělá velice pomalu a přitom po mně po očku šilhá a já vím, že se mi směje, jelikož jsem celý netrpělivý.

A já jsem netrpělivý proto, jelikož jsem žádostivý, jaké tam budou obrázky a jestli jich bude hodně. Jestli jsou v bedně obrázky, jakož i pohádky, to se pozná okamžitě. A jak se to pozná? Když je bedna celá špinavá a umouněná, tak v ní jistě není nic a já jdu od ní pryč, protože mne to nebaví. Ale když přijde bedna celá bílá a voní po syrovém dřevě, tak v ní jistě jsou i obrázky i pohádky a taky plakát.

Když tatínek odklopí víko, tak to zaskřípe a rupne, pod tím jest papír, pak dřevitá vlna a hned navrchu plakát. Tatínek plakát rozdělá a na něm je vymalovaná krásná slečna, velice růžová, a má modré oči a pije kávu, přičemž se neobyčejně vesele usmívá. A pod ní jest napsáno tiskacím písmem: „Pověst letí kol a kolem – pijme jenom kávu se Sokolem,“ a tatínek se podívá na plakát se zalíbením a pak praví: „Mami, pojď sem.“ “, neboť se jim to líbí. Ten plakát pak tatínek pověsí do okna, aby to všichni lidé viděli a chodili kupovat cikorku.

Avšak potom přijde to hlavní, neboť pod plakátem jsou pohádky a jest jich habaděj. Ty pohádky potom čítám a je v nich o čarodějnicích, obrech i trpajzlících, o hodném králi a zlé princezně, co nechtěla pít kávu se Sokolem, pročež byla zakletá do žáby, až byla vysvobozena princem, co by se po kávě se Sokolem utloukl, a pročež jest strašlivě silný a děsně udatný, a pojme princeznu za manželku a oni pak pijí kávu se Sokolem ve svornosti až do smrti.

Až budu velký, tak budu také kupcem, protože kupci to mají nejlepší. Kupci nemusejí nic kupovat, jednoduše jdou do krámu a vezmou si, co chtějí. Tatínek pravil: „Koukej, ať se máš k obchodu, já tu pořád nebudu, tak si všeho všímej, abys to jednou mohl vzít za mne, neboť Láďa se udělá pro sebe.“ Tak si všeho všímám a stojím za pultem a zdravím lidi silným hlasem, abych byl jako kupec.

Ale ze všeho nejraději chodím upomínat lidi, co jsou nám dlužni za zboží. Jelikož vejdu do příbytku, dám slušné pozdravení a pravím, že tatínek se nechá poroučet a co je s placením, že nemůžeme čekat, a lidi mají vzteka a praví, že nemusí být hned zle, že zaplatí až pak. Avšak já se jim nehnu a pravím, že nám také nikdo nečeká a že nesmím bez peněz přijít domů. Tak oni mně raději peníze dají, přičemž říkají, abych koukal mazat.

Avšak děsně nerad chodím upomínat k cukrářovi Svobodovi, který od nás bere cukr, čekuládu, kakao a všelijaké věci. Pan Svoboda je zlostný a pořád mne vyhazuje z krámu a praví, že ještě nikomu s dluhem neutekl. Já jsem rád, že má vzteka, a hádal bych se s ním silným hlasem, jenomže bývá při tom Eva Svobodová a ta se kouká lítostivě, pročež mluvím slabým hlasem. Tak jdu pryč a tatínek musí pana Svobodu upomínat písemně.

Tuhle jsem mu zas přinesl dopis, na němž bylo psáno: „Veleváženým manželům Svobodovým Zde.“ Když se pan Svoboda podíval na obálku, tak velmi zčervenal a pravil: „Vyřiď tatínkovi, že jsem cukrář Jaromír Svoboda a nejsem u nikoho velevážený manžel Svoboda.“ Tak jsem šel domů a pravil jsem tatínkovi, že pan Svoboda je cukrář Svoboda a žádný velevážený manžel Svoboda.

Tatínek odvětil: „Řekni panu Svobodovi, že u mne je velevážený manžel Svoboda, kdyby se rozkrájel, jelikož vím, co dělám.“

Tak jsem šel zpátky a pravil jsem panu Svobodovi, že u tatínka bude vždycky velevážený manžel Svoboda, kdyby se rozkrájel.

Pan Svoboda se začervenal ještě více než předtím a na čele se mu objevila žíla v podobě praku, co s ním střílíme po vrabcích.

A pravil: „Počkej!“

Pak si sedl a psal, a když to napsal, tak olízl obálku, bouchl na ni pěstí a pravil: „Tak tady máš a řekni, že se nechám poroučet. Tohle si tatínek nedá za rámeček.“ Tatínek si to psaní přečetl, a když ho přečetl, přišla holka od notářů, že by chtěla čtvrtku octa, tatínek pravil: „Posloužím,“ a odložil dopis. Jak ho odložil, tak jsem ho rychle vzal, abysem si ho přečetl.

V dopise bylo psáno: „Velevážený Pán pan Vendelín Bajza, velkoobchodník Zde. Velevážený pane velkoobchodníku! Jestli se mně to ještě jednou bude opakovat, že mne ‚Veleváženým manželům Svobodovým‘ titulovati račte, ačkoli jsem již vícekrát prohlásil, že si tak nepřeji býti titulován, jelikož živnost běží na jméno mé, a nikoli manželky, tak už k Vám víckrát nebudu chodívádt nakupovádt.“

Když jsem dopis přečetl a nalezl v něm ty strašné hrubky, tak jsem vzal červenou tužku a ty pravopisné chyby jsem podtrhl. Načež jsem připsal: „Vnější úprava písemné práce: Méně úhledná – Pravopis: 5“ a zanesl jsem dopis zpátky, aby to pan Svoboda opravil.

Pan Svoboda se na to podíval, zařval velice a pravil neobyčejně silným hlasem: „Tohle už přestává všecko. Já nejsem nikomu za tajtrlíka, neboť nikdo si nebude ze mne dělat frňousy a daně mám v pořádku.“

Od té doby od nás nebere a tatínek se tomu moc diví a praví: „Já nevím, co ten Svoboda proti mně má, že chodí ke konkurenci!“

Já pravím: „Já taky nevím,“ ale vím dobře, jenomže to nemůžu říct, jelikož by byl mazec.

***

Náš tatínek pravil: „Už nám to nastává,“ a naše maminka pravila: „Bať, bať, už fouká ze strnišť,“ a dívali se, jak se venku prohání vichřice. Hnedle bude podzim a už je konec koupání a na zahradě buch! buch! padají jablka. Copak o to, voda by byla ještě teplá, ale koupání nikoho nebaví, a když se oblékáme, tak vítr rve košili z rukou a schválně ji tak zamotá, abysme netrefili do rukávů, na těle dělá husí kůži a nikomu se doopravdy nechce do vody.

Tak my pouštíme draky, což jest správný sport, a draky nám vyrábí Jakub od Bejvalů, on to nejlépe umí. My čekáme, až Jakub koně odkšíruje, poklidí ve stáji a všecko udělá, potom ho moříme: „Jakube, udělejte nám draka.“ On se mračí jako bubák a mluví mrzutým hlasem: „Jděte mi pryč, haranti, já nemám na vás myšlení,“ ale my nepřestáváme mořit a on praví hlubokým hlasem: „Tak aby byl svatý pokoj.“

Potom se vám posadí na špalek, co se štípá dříví, a pustí se do toho a my stojíme kolem a díváme se, jak to dělá. Nejdříve vyrobí ze dřeva lajsničku, aby byla rovná a hladká, a na tu lajsničku zrovna doprostřed připevní rákosku a tu rákosku ohne, aby byla jako luk, a oba konce přiváže provázkem na dolním konci lajsničky. A do té lajsničky udělá dvě dovírky, kterými protáhne motouzek, a tak udělá kostru draka. A pak zkouší, jestli to dělá rovnováhu. Když to dělá rovnováhu, tak řekne: „To bysme měli.“ Ta kostra se pak polepí papírem. Při práci Jakub moc řečí nenadělá, jenom chvílemi praví: „Podej to,“ nebo: „Podej ono,“ a my víme, co mu máme podat, jestli nůžky, nebo papír, nebo hrnek s lepidlem, nebo co. Přičemž nesmíme ani slovíčko promluvit, jináč by nám s tím seknul, on nemá rád řeči. Jenom když je to hotovo, tak se smíme radovat slovy: „Jéjej!“

A draku připevní z každé strany střapečky, aby to mělo ještě větší rovnováhu, a pak nastříhá z barevných papírů mašličky a my z nich pleteme ocas. A na konci ocasu se dá taky střapec, to rovněž skrz to, aby to mělo rovnováhu. Jelikož když nemá drak rovnováhu, tak sebou trhá jako jankovitý kůň a udělá ve vzduchu několik prudkých kotrmelců a zabodne se do měkkoty. A nikdo s ním nic nesvede.

Ale drak musí mít také oči a vousy namalované červenou barvou a to dělá Éda Kemlink, ten to nejlépe dovede. Pročež se na nás drak shůry kouká, jestli ho správně pouštíme, a on se kolébá sem a tam, podle toho, jaký je vítr. A my přitom sedíme na mezičce a povídáme si řeči. A někdy posíláme draku psaníčka s optáním, jaké je to nahoře, a ta psaníčka navlékáme na šňůru a vítr je pohání pořád výš a výš, až jsou docela nahoře a tam zůstanou.

Ještě raději však děláme ohníčky, to je to nejsprávnější. Tu jdeme nejdřív k Jirsákom a čekáme, až Čenda Jirsák vyžene kozy na pastvu, a my jdeme s ním. Když pak přijdeme na to pole, tak se rozběhneme a snášíme pejřku, ano i bramborovou nať, aby toho bylo hodně. Když je toho hodně, tak to podpálíme, plamen hučí a vysoko šlehá, kouř je silný a štípe do očí. A my sedíme kolem ohně, je nám veselo a povídáme si řeči.

A když kolem hranice sedíme, tak každý z nás vytáhne svou dýmku, která se v indiánském nářečí nazývá kalumet. Tuto dýmku si udělá každý hoch z kaštanu, z něhož vydlabe maso, a tak má hlavičku. K této hlavičce jest připojen husí brk, kterým se táhne. Dýmku nacpeme bramborovou natí a hulíme velmi silně. Doma to nesmějí vědět, jináč by byly strašlivé řeči, pan učitel to také neví, jelikož praví, že kouření je neblahý zvyk, který podkopává zdraví a sklátí nás předčasně do hrobu. Ale já dovedu kouřit ze všech nejlépe a umím dělat kroužky, ostatní to dělají po mně.

U ohně se musí kouřit, abysme si mohli povídat řeči o indiánech, kteří se vydali na válečnou stezku a přepadli srub čili vlak pacifické dráhy a je velký křik a prolévání krve. Nebo si povídáme o Barboře Ubrykové, která byla za starých časů jeptiškou, pročež byla nevinně zazděná. Také si vypravujeme o strašidlu, které chodilo sem tam a mělo svou hlavu pod paždí a hrozně naříkalo, aby se lidé báli. Když mluvíme o tom bezhlavém strašidle, tak to povídáme tiše a koukáme se kolem sebe a kozy se pasou.

Pajda chce vždycky jít s námi na pole, a tedy ho Éda Kemlink vezme s sebou, a štěká na kozy a ony ho za trest chtějí nabrat na rohy, ale Pajda je chytrý a vždycky včas uskočí a my se smějeme, že je tak chytrý. Éda Kemlink praví: „Pajdo, vem si kozu,“ a Pajda štěká čím dále tím více.

Eva Svobodová mne mockrát prosila, abych ji vzal s sebou na ten oheň, já jsem pravil, nevím, nevím, až podle toho, a skutečně jsem nevěděl, co mám dětat, jelikož dělat ohníčky není věc holčenčí, ale hošenčí. Bál jsem se, že by se kluci koukali a Čenda Jirsák by se třeba příšerně šklebil, ačkoliv teď s ním chodím.

Ale když už mne moc mořila a pravila, že nevěděla, že jsem takový, tak jsem pravil: „Dobrá, tak pojď,“ ale hošům jsem o tom docela nic neřekl a přišel jsem s Evou rovnou na pole, kdy už tam všichni byli. A jak jsem s ní přišel, hned jsem se díval, jestli se hoši nebudou koukat a jestli se Čenda nebude příšerně šklebit. On už se taky chtěl příšerně šklebit, ale vtom Eva vytáhla kornout pražených mandlí a nabídla je všem.

Z toho jsem poznal, že Eva je chytrá, a každý ji za to chválil a všichni pravili, jenom ať přijde zas a ukradne doma pražené mandle, jelikož všichni hoši rádi pražené mandle. A Eva pravila, že zase ukradne, poněvadž ví, kde jsou, a doma to nevědí, že krade mandle.

Bejval Antonín jí za to nabídl svou dýmku, aby také kouřila, Eva to zkusila a udělala první šluk a začala strašně kašlat a pravila: „Áchich, to by byla moje smrt.“ Já jsem na to pravil, že to je jenom nezvyk, jelikož indiánky také kouří, ano i cikánky, a nic jim není. Eva však pravila, že raději bude nosit pejřku, a pekla brambory v popeli a starala se, aby oheň nevyhasl, pročež my jsme si seděli jako milostpáni a moc jsme si medili, že máme zastání. A bylo nás šest, co jsme seděli kolem ohně, a Pajda se radoval, že je nás hodně.

***

V panské zahradě rostou ořechy a letos jich bylo děsně moc, pročež jsme tam vlezli, a bylo nás pět.

Když jsme tam byli, tak na nás křičel zahradník: „Holoto, já vás, mně se zdá, zrychtuju, že uvidíte!“ a mával holí. Pročež jsme utekli, ale měli jsme plné kapsy ořechů a byly dobré. Jenomže když uzrají v panské zahradě ořechy, tak je konec prázdnin, ani jsme to pořádně neužili. Maminka pravila, že je dílem ráda, že už bude škola, aspoň se mne zbaví, jelikož jsem povstalec. Tatínek také pravil, že už byl nejvyšší čas a že ty prázdniny jsou jenom pro zlost a že by měly přijít k zkasírování, protože mládež je samá bujnost. Pravil, že je dobře, že nás už zase vezme pan učitel do parády, ale že budou ukrutné výdaje za knížky a školní pomůcky a ti páni nahoře se neptají, kde na to má brát.

Kristýna se mně posmívala: „Fikalala, ty loupežníku, už je s prázdninami konec,“ a já jsem pravil: „Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat.“ A prali jsme se velice, až to bylo slyšet až v krámě, i přišla maminka a pravila: „Kristýno, vy máte ještě méně rozumu než to dítě, a to máte šamstra namluveného a chcete se vdávat, kdo by si vzal bláznivou?“

Ona se smála a šla mýt nádobí a já jsem měl vzteka, že bude škola, jelikož musím chodit obutý a vůbec. Tak jsem se šel podívat ke knihkupectví pana Bašty, protože tam před krámem stojí študenti a prodávají staré učebnice. Jeden tam křičel: „Latinská gramatika úplně zachovalá pouze tři koruny,“ tak jsem taky křičel: „Latinská gramatika úplně zachovalá pouze tři koruny,“ abysem byl jako študent. Taktéž tam byl pan Fajst a koukal se, jestli ho študenti budou zdravit, ale oni si ho nevšímali, tak měl pan Fajst děsného vzteka a odplivoval si a pravil: „To je pak ta mládež študující, naděje vlasti!“

První den ve škole jsme se vůbec nic neučili, jenom nás vyvolával pan učitel, jestli jsme všichni. My máme zase pana učitele Veselíka a on pravil: „Hoši, pěkně vás vítám z prázdnin, jelikož jste se osvěžili na duchu i na těle, abyste byli chloubou své vlasti, rodné obci, jakož i rodičům neb jejich zástupcům,“ a pak vybíral po koruně, co jsou majetnější, aby dali na chudé žáky přespolní, že se jim v zimě bude rozdávat polévka. A Páta Karel si sedl zase do první lavice, dal ruce na lavici a koukal se ctnostně. Už jsme měli jít domů, ale když někdo napsal křídou Pátovi Karlovi na záda „Já jsem vůl“ a hned jsem si pomyslil, že to bude na mně, ačkoli jsem to vůbec nebyl. Já vím, kdo to byl, byl to Miroslav Hanzal, jelikož se díval do penálu a dělal, jako kdyby počítal péra, jestli jich má moc. Tak jsem byl hned první den po škole a pomyslil jsem si, ať si Páta Karel nemyslí, že to nechám jen tak.

A když jsem přišel domů, tak mně na zlost Kristýna zpívala: „Poškolák, mastnej pták, poškolanda – planda, že mu není hanba.“ Já jsem jí řekl: „Tohle si vypiješ, Rampepurdo rampepurďácká.“ A hned jsem silně přemýšlel, jak bych se jí pomstil, ale nemohl jsem na nic připadnout, jelikož jsem jí už všechny pomsty udělal a ona je znala. Tak jsem byl z toho mrzutý.

Ale tu mně náhodou přispěl na pomoc náš kocour Honza, takže jsem si tu pomstu vyvzpomněl. Náš Honza jest zrzavý a chytrý, nejchytřejší ze všech koček, co jsou v městě. Náš tatínek praví, že Honza má kočičí univerzitu, a chovává ho na klíně a my všichni mu dáváme kosti, aby si je ocucal.

Já ho rád pozoruju, když chce chytit vrabce, kteří k nám létají na dvůr, aby si sesbírali drobečky. To Honza si sedí jen tak a přimhuřuje oči, až je má jako čárky, a dělá, jako by se nekoukal, ale on se kouká. Zatím číhá, až se vrabec usadí a nebude na sebe dávat pozor. A když si vrabec sedne, tak se Honza přikrčí, až břicho vleče po zemi, a plazí se na opáčnou stranu od toho vrabce dál, aby ho obešel a pak znenadání na něho skočil. Ale když ho vrabec včas zpozoruje a uletí, tak Honza nedá najevo vzteka, aby si vrabec nemyslil, že tak o něho stojí, a lhostejně si líže kožich a pak jde pryč.

Vrabce málokdy chytí, nýbrž spíše myš, v tom se vyzná. My máme na dvoře miskrounu, ve které je myší velice moc. Tu Honza sedí u díry, ani se nehne a pořád kouká do miskrouny, to na něho můžeš volat „čiči“, on se nepodívá. Když zpozoruje myš, tak střemhlav skočí do ďoury a už myš drží, už mu nemůže utéci. Je rád, že ji má, ačkoli ji nežere.

Jednou jsme takhle seděli u oběda a měli jsme škubánky s makem, já je nerad, pročež tatínek říkává, že kdo jí škubánky, tomu jde do hlavy učení a bude z něho učenec. A okno bylo otevřené a oknem skočil dovnitř Honza a měl v zubech velikánskou myš, kterou položil na stůl přímo před tatínka, aby se pochlubil, že je dobrý lovec. Tatínek se lekl, ohnal se ubrouskem a začal řvát hrozným hlasem: „Fuj! Jedeš mi s tím!“ Maminka se také polekala a řvala ještě víc a nejvíc ze všech řvala Kristýna a pravila, že to bude její smrt. Honza nechápal, proč tak na něho řvou, když chytá myši, tak si zase myš vzal a šel s ní pryč, myslil si: To mám za všecko, a celý den jsme ho neviděli, jelikož se urazil, on jest velice hrdý, a nechal myš ležet na dvoře.

Když Rampepurda tak velice řvala, tak jsem v duchu pravil silným hlasem: Už to mám! a vynalezl jsem krásnou pomstu. Vzal jsem tu mrtvou myš a vstrčil jsem ji Rampepurdě do kufru, ona tam má obrázky, prádlo a všelijaké písemnosti. Potom jsem chodil kolem ní a tvářil jsem se tajemně a vzal jsem si knížku a pilně jsem se učil, které jsou přítoky Labe. Kristýně to bylo divné, že se tak z ničeho nic učím, které jsou přítoky Labe, pročež se šla podívat do kufru.

Já jsem šel ven a venku jsem slyšel, jak strašlivě zařvala a děsným hlasem pravila mamince: „Milostpaní, dejte mi knížku, já v tom místě nezůstanu ani hodinu, neboť jsem si to nezasloužila.“

Potom chvilku spolu mluvily, Kristýna brečela a maminka volala jemným hlasem: „Péťo! Petříčku, kde jsi. Maminka ti něco dá.“

Uslyšel jsem to volání a vstoupil jsem dovnitř a tázal jsem se: „Co mně dáš?“

A maminka pravila, ale už ne jemným hlasem, ale dosti silně: „Pojď sem!“

Tak jsem šel, ale dosti zvolna, a zůstal jsem stát ve dveřích.

Maminka pravila: „Jen pojď blíž,“ a já jsem se ptal, proč mám jít ještě blíž, když už jsem tady, a udělal jsem ještě jeden krok. Ale maminka chtěla, abych byl k ní nejblíž, a ukazovala prstem, kam si mám stoupnout. To jsem však nechtěl, jelikož jsem si pomyslil, že to bude skrz tu myš a že to bude jistě na mně.

Tatínek to v krámě slyšel a přišel do pokoje a taky chtěl, abych přistoupil ještě blíž. Jelikož jsem to nechtěl učinit, tak mne popadl za ucho a přitáhl mne k sobě a otázal se: „Kdo dal tu myš Kristýně do kufru?“ Odpověděl jsem lítostivým hlasem, že já to nebyl a že zas je všechno na mně.

„Tak jsem to byl snad já?“ otázal se tatínek.

I odvětil jsem, že on to nebyl, a brečel jsem.

„Tak to byla naposled maminka?“ otázal se tatínek. Odpověděl jsem, že to maminka nebyla.

A Kristýna při tom stála a šklíbila se tak, že bych ji povalil a zboxoval, kdyby mne tatínek nedržel za ucho.

A tatínek pořád pravil, abysem mluvil, kdo to udělal, jestli si to snad Kristýna naposled neudělala sama.

Ale já jsem nic nemluvil, neboť jsem viděl, že veškeré zapírání je marné, a maminka pravila, že lháti je velký hřích a kdo lže, ten krade.

„To není prauda!“ pravil jsem. „Já nekradu.“

„Aha!“ vzkřikla Rampepurda. „Chytil se!“

Pročež tatínek odepnul pásek a dlouho mne mydlil na zadní část těla a držel mně hlavu mezi koleny. Pak mne nechal, když maminka pravila, už ho nech, a já potom musil cvičit na housle. Velice jsem brečel a hrál jsem „Hrály dudy“ a schválně jsem děsně vrzal, tlačil jsem šmytec na struny, až tatínek zařval, ať toho nechám, že má hlavu jako škop a že mu tím fidláním odrážím zákazníky, a maminka taky pravila: „Jen žádné hraní na housle, jelikož musím vzít prášek.“

Tak jsem toho nechal a šel jsem ven a už jsem nebrečel.

***

Já se nýčko moc těším na zimu, ani se dočkat nemůžu, a každé ráno se dívám z okna, jestli už je země bílá, ale ono pořád nic. Jenom prší, z nebe visí špagáty, že by se z nich daly plést copánky, a čas je to mrzutý. Když přijdou lidi do krámu, tak říkají: „To máme počasí, co, pane Bajza,“ a tatínek praví: „Co mám dělat, když to nechce být lepší.“

Musím pořád sedět doma, a když tatínek zavře kvelb, tak mne zkouší velkou násobilku nebo vlastivědu nebo katezismus, a když se spletu, tak mne bere za ucho a praví: „Já tě naučím, ty kluku darebná,“ a ještě praví, že musím být vzdělanější než on, kdyby mně měl všechny uši utrhat. A Honza si hoví pod kamny a pořád podřimuje, nic ho nebaví, ani myši, ani ptáci, vůbec nic. Někdy hraju s Kristýnou „Člověče, nezlob se“, a když vyhraje, tak se směje, až nemůže popadnout dech, když prohraje, tak se také směje, jelikož je to káča hloupá a není s ní žádná hra.

Je mně dlouhá chvíle, jelikož mám všecky knížky přečtené, a tak jsem se skamarádil s Otakárkem Soumarem. To bylo tak. Byla u nás v krámě paní Soumarová s Otakárkem a koupila sidol na leštění kovů a vanilku. Otakárek pravil, že by chtěl se mnou chodit a že má všechny verneovky, a paní Soumarová se mne tázala, jestli chci být Otakárkovi přítelem. Odvětil jsem: „Beze všeho, mně je to fuk!“ a ona se smála. A pravila, abych k nim přišel, tak jsem přišel a Otakárek mně půjčil „Oceánem na kře ledové“, což jest ohromné čtení a obrázky v tom jsou ještě ohromnější.

Tatínek pravil, že rád vidí, když chodím k Soumarom, jelikož jsou to lepší lidi, a tím pádem se naučím dobrým způsobům, což prospívá obchodnictvu. Maminka pak mně přikázala, abysem u Soumarů pořád říkal „rukulíbám“, aby bylo vidět, že jsem dobře vedený. Já jsem jí to slíbil, ale neřekl jsem „rukulíbám“ a neřekl bysem to ani za pytel buráků, jelikož se stydím.

U Soumarů je to krásné jako v zámku, z jednoho pokoje jde se do druhého pokoje, z druhého do třetího a tak pořád furt a mají tam kanape, na něm barevné polštáře, taky kredenc, ve které je stříbro a zlato a hrníčky, a na podlaze mají kůži z jaguára a obrazy a vůbec všecko.

A Otakárek má hrozitánskou sílu hraček, z nichž nejlepší jest elektrická železnice, co se do ní pustí proud a ona sama jede. Tak my jezdíme elektrikou, já jsem průvodčí a křičím silným hlasem „hotovo!“ a Otakárek je řidič a pořád zvoní. Jenomže tam sedí v jednom kuse slečna a plete svetr a pořád dává na nás pozor, abysme něco nevyvedli, a pořád nás napomíná, abysme byli zticha. Až jsem se dožral a pravil: „Herdek, copak řveme?“ a ona pak pravila paní Soumarové, aby Otakárek nechytil ode mne špatné mravy. Paní Soumarová jí něco odvětila v cizím nářečí a pohladila mne po hlavě.

Vůbec je to u Soumarů dosti báječné a vždycky tam dostanu čaj s malinovou šťávou a sladké koláčky, můžu si jich vzít, kolik chci, což jest prima. Čenda Jirsák pravil, že k Otakárkovi dolejzám, jelikož je bohatý, ale já jsem mu pravil: „To není vůbec prauda, ty Krakonoši blbácká, a sám bys tam rád chodil.“ A taky že jo, když pak slyšel, že mně Otakárek půjčuje verneovky, tak dělal, jako by byl můj nejlepší přítel, a dolejzal.

Jenomže chyba je v tom, že Otakárek musí pořád ležet a dávají mu teploměr pod paždí, aby se nenachladil, a užívá meducínu. To mne otrávilo a už tam nechodím, jelikož jsem všecky verneovky přečetl.

Nyní chodím k Zilvarom do chudobince, tam je to nejohromnější, ale doma nesmím nic říct, aby neříkali řeči. Pan Zilvar byl ve válce, nepřítel na něho vystřelil z děla, pročež teď chodí po domech žebrat a má nohu dřevěnou. Takovou nohu bych chtěl mít a tak si ji silně přeju, že se mi v noci zdá, že chodím s dřevěnou nohou, co silně klape „klap! “, a lidi vybíhají z domu a každý se diví, že mám tu dřevěnou nohu, a já jsem hrdý. Umínil jsem si, že budu hodný, a až budu hodný, tak naše poprosím, aby mně takovou nohu dali k Jéžišku, neboť pak by hoši koukali.

V chudobinci ostávají také almužnice a ty vždycky večer počítají, co si za den vyprosily, a pak se hádají. Když se moc hádají, tak to pan Zilvar nemůže vydržet, i odepne si nohu a hodí ji po těch babkách a ony se pak přestanou hádat. Zilvar se chlubil, že jeho tatínek jest nad všechny žebráky postavený, jelikož si nejvíc vyprosí, takže ho ostatní musejí poslouchat. A v noci moc kašle, poněvadž má sraženou krev. To povídal a byl moc hrdý.

Já jsem tu nohu pořád chtěl, jenom kdybych si mohl na ni šáhnout, a Zilvar pravil: „Jenom počkej, až tatínek usne, tak mu tu nohu odundám a můžeme si hrát.“

Tak se tedy stalo, a když pan Zilvar spal, tak mu nohu odepjal a já jsem byl velice rád. Potom jsme si hráli na žebrotu a já dělal chromajzla. A Zilvar byl lidi. Já jsem chodil a prosil jsem lidi o boží dárek a Zilvar byl jednou ten, co dá, podruhé ten, co nedá. Nejlépe uměl dělat toho, co nedá. Když dělal milostpána, co má na dveřích tabulku „Přispívá na místní chudé“, tak se vždycky nafoukl, děsně koulel očima a mluvil: „Vy lumpe, kdybyste šel raději pracovat,“ nebo: „Jděte si spánembohem, je vás tu moc.“ Nebo dělal polecajta a říkal: „Ty obejdo, už jsem tě dvakrát napomenul, hybaj, ať zmizneš, ať to nemusím opakovat, nebo půjdeš se mnou.“ A pak mne sebral a vedl na obec.

To byla hra! Nám se to děsně líbilo a pan Zilvar spal a hlučně kašlal. Když jsem o tom povídal Bejvalovi, tak nám velice záviděl a pravil, že by si s námi chtěl taky hrát.

Já jsem odvětil: „To já nevím, to podle toho.“

On však horlivě o to stál, že prý by se chtěl jenom podívat, jestli to děláme dobře.

Já jsem pravil, aby byl bez starosti, že Zilvar musí dobře vědět, jak se žebrota dělá, jelikož jeho tatínek jest první žebrák v městě.

Bejval se ptal, jestli se stavíme na kořauku, když si něco vyprosíme. Já jsem pravil, že ne, a on pravil, že to je chyba.

Pak se tázal, jestli hrajeme na nějaký nástroj, a když jsem pravil, že ne, tak on pravil, že je to druhá chyba.

Pročež jsem mu pravil, aby přišel taky do chudobince, on na to řekl, že přijde a že nám ukáže, jak se dělá žebrota, a že celého pana Zilvara strčí do kapsy s tou jeho žebrotou a že pan Zilvar bude kulit vočadla, jaký jest Bejval správný žebrák. Vůbec se děsně vychloubal a to se mně nelíbilo.

Avšak když jsme přišli do chudobince, tak nám Zilvar řekl, že je s žebrotou utrum, jelikož pan Zilvar na to přišel, že mu Zilvar bere nohu, on řval, že nedovolí, aby se s jeho nohou šeredilo, a Zilvara párkrát natřel. A pak si vzal nohu a šel prosit.

***

Už máme zimu, už padá sníh a celá země jest bílá a chocholouši si prohlížejí koňské koblihy a na oknech se dělají krásné hvězdy. A my máme plný krám lidí, kteří si kupují mandle a rozinky, jelikož se blíží Vánoce. Tatínek s maminkou odbejvají lidi a lidi praví: „Už nám to nastává, pane Bajza,“ a tatínek praví: „Baže, venku je pořádný samec, čím ještě posloužím?“

Že bych se moc těšil na ježíška, to se moc netěším, protože nikdy nedostanu, co bych chtěl. Oni mně dávají pořád jenom, co potřebuju, což jest švindl, jelikož by mně to stejně musili koupit, tak jaképak copak. Jináč mám všecinko, halifaxky, svetr, co má zips, a tepláky, sáňky i hokejku. A kdyby se mne naši doopravdy ptali, co bysem si přál, tak bysem doopravdy musil říci, že nejradši ze všeho bych chtěl dřevěnou nohu, jako má pan Zilvar, jelikož by mně to všichni záviděli a nejvíce Bejval Antonín. A kdyby mně nedali pod stromeček nohu, tak bysem si přál, abych už nemusil chodit do houslí, a když ani to ne, tak aspoň album cizozemských známek.

Já však svoje přání nikomu neřeknu, jelikož by naši pravili, že jsem skoták a povstalec a že ze mne nic nebude, a tatínek by řval děsným hlasem, že musím z domu a že mne nechce vidět, a pak bysem musil celou hodinu vrzat na housle. Už jsem housle třikrát vynechal, protože pan učitel mě kárá, že mám šmytec jako botu a proč jsem si ho nevypral.

Jináč se mně o Vánocích všecko líbí, my máme vždycky vaničku, co v ní plavou kapři a otvírají hubu. Tatínek se každou chvíli přijde z kvelbu na ně podívat a praví: „To jsou chlapáci.“ Maminka krájí mandle, Kristýna přebírá rozinky a já je kradu a ony říkají, abysem šel pryč. A náš Honza chodí po kuchyni, ocas má vzhůru jako proutek a ke všemu čuchá. Tatínek a maminka, jakož i Rampepurda na něho dupají a praví silným hlasem: „Nemusíš ke všemu čuchat, nikdo se tě neprosil, a jdi pryč, tady není nic pro tebe. Sic!“ a Honza jde pryč, a když kráčí po dvoře, tak se vyhýbá sněhu, jelikož ho to zebe do tlapek.

Když je Štědrý večer, tak se dříve zavírá kvelb, a kdo si něco zapomněl, tak chodí zadem. O Štědrém večeru naši mluví jemným hlasem, jenom Mančinka brečí silným hlasem, ale ta brečí ve svátek i ve všední den, jelikož z toho nemá rozum. Ale já skoro vůbec nic nezlobím, jelikož nejsem žádné malé dítě.

Náš tatínek, ať dostane k ježíšku co dostane, tak je se vším svolný a má děsnou radost. Letos jako jindy obdržel bačkory a pravil: „To je překvapení, to se podívejme!“ a políbil maminku. Maminka obdržela vlněnou šálu a pravila: „Vždyť to nemusilo být,“ a políbila tatínka. Já jsem věděl, že dostanu rukavice s palcem, a taky jsem je dostal, začež jsem musil poděkovat silným hlasem a v duchu jsem pravil: „To jste se nepředali.“ A Kristýna obdržela na šaty a talíř jablek, fíků a ořechů, my je stejně prodáváme, a políbila mamince ruku. Pak si sedla v kuchyni, louskala ořechy a brečela, jelikož jí bylo smutno, a potom si ode mne vypůjčila péro a inkoust a psala domů.

A pak jsme měli kapra, závin a čaj, načež jsme hráli duráka o ořechy, já jsem všecky obehrál, Honza se šel toulat, tatínek bručel, že ani na Štědrý den se nemůže ten kocour zdržet doma, a já jsem musil jít brzo spat.

O Vánocích přijel na návštěvu náš Láďa, měl modrý svetr a každého se ptal: „Co myslíte, že mne ten svetr stál?“ a měl radost, když to nikdo neuhodl. A měl taktéž žluté rukavičky, na nohou bílé kamaše a velice voněl. Když s někým mluvil, tak přimhuřoval levé oko, a tatínek mu to zakázal. Mně přivezl barvičky ve škatulce a bylo jich na každé straně osm, mezi nimi stříbrná a zlatá. A mluvil jako starý, mně domlouval, abych se pilně učil, abych poznal lepší život, než má on, jelikož jest pořád v jednom kole. A pravil, že musí jít k holiči, protože mu vousy rostou neobyčejně rychle.

A byl pořád v krámě, aby viděl, jak to u nás chodí, jestli se obchod hejbá, a lidi pravili: „Máte velkého syna, pane Bajza,“ a tatínek pravil: „Ba, ba, utíká to, utíká,“ a lidi zase pravili: „Aspoň budete mít jednou zastání,“ a tatínek pravil: „To jsem sám žádostivý.“

Když ho Kristýna spatřila, tak se pořád chechtala a nemohla před ním pít kafe, jelikož se zakuckala, a běžela ven a maminka pravila: „Kdy ta holka dostane rozum!“ Ladislav chtěl pořád vědět, jak prospívám, a koukal se mně do sešitů a taky chtěl, abych mu zahrál na housle, jestli už znám dvojhmaty. Já jsem mu pravil, že hrajeme už tři křížky a tři bé, ale zahrát jsem mu nechtěl. On mluvil hlubokým hlasem a chodil pomalu a každou chvíli pravil, že mu rychle rostou vousy, rychleji než prvnímu prodavači. Mně se nelíbilo, že je tak hrdý, a pravil jsem, že žádné vousy nemá. On pravil: „Tak si šáhni,“ ale já jsem nechtěl a zase jsem pravil, že mu nic neroste, že nemusí chodit k holiči. On se urazil a chtěl, abych mu za trest vrátil ty barvičky, ale tatínek pravil: „Co se dá, to se má nechat, a nehádejte se.“ Na Boží hod odpoledne dal tatínek Láďovi doutníka a pravil mu, aby šel s ním do hospody, že chce lidem ukázat, jakého má velkého syna. Oni kouřili doutníky a šli do hospody a maminka se za nimi dívala.

Na svatého Štěpána měli jsme k obědu husu a bylo takhle k polednímu a Kristýna se podívala z okna a vykřikla silným hlasem: „Jezuskote, milostpaní, mně se zdá, že k nám jdou Vařekovi.“

Maminka se taktéž podívala z okna a pravila: „Tak tady to máme. Ne abyste řekli, že máme k obědu husu!“

Skutečně za chvíli vešel strejda Vařeka s tetou Emílií a pravili, že přišli přát šťastných a veselých svátků. Maminka je usadila za stůl a uctila je domácí kořalkou a mandlovými koláčky a oni pořád jedli. Nejdřív mluvili o tom, že je mráz, ale že to tak nezůstane, že to zase povolí, což by bylo dobře, jelikož se jináč spálí moc uhlí, a pak mluvili o nemocech a že je všecko dražší. Načež se teta Emílie ptala, co máme k obědu.

Maminka pravila: „Ále, udělala jsem brambor, jeden už věru neví, co má vařit.“

Strejda a teta si udělali: „Brambor?“ a podívali se na sebe, jako že se diví.

Tatínek pravil, aby se nedivili, že obchody jdou špatně.

Vtom jsem otevřel troubu u kamen a ono to silně vonělo a teta vstala a šla se podívat do kuchyně a pravila tenkým hlasem: „Tak to je ten brambor. To věřím.“ Já jsem byl rád, že měli vzteka, a strejda pravil: „To je pak ta upřímnost. Jestli si myslíte, že jsme vás přišli vyjídat, tak si to nemyslete. My toho nemáme zapotřebí, my od nikoho nic nechceme.“ A když mluvil, tak se mu vousy hejbaly.

A teta Emílie taky pravila, že od nikoho nic nechtějí, jelikož od nikoho nemají co očekávat, že přišli po příbuzensku, ale nýčko se vidí, jací my jsme, a že nikdy od nás nic dobrého neužili.

Mluvila dosti dlouho, ale strejda pravil: „Matko, pojď, to nemá žádnou cenu.“

Potom teta Emílie pravila: „Hamba, hamba,“ a šli.

Jak šli, tak se maminka podívala z okna a viděla, jak se zastavili s panem Fajstem a jak mluvili, on kejval, oni kejvali a dívali se na náš barák a všelijak hejbali přitom rukama.

Pak se maminka obrátila od okna, a když se podívala na tatínka, tak se musila smát, a když se tatínek podíval na ni, tak se taky musil smát, a smáli se oba čím dál tím víc a já jsem se taky smál, jelikož se smáli, a Kristýna v kuchyni se smála, až pištěla a kašlala a křičela: „No ne, lidi, já z toho budu mít smrt.“

A ještě při obědě jsme se smáli, až tatínek pravil přísně: „Tak už konec a dost, všecko má své meze,“ a po obědě si šel lehnout. A maminka rovnala ve skříni prádlo a ještě se trošíčku smála.

Ale náš Láďa se vůbec nesmál, a když byl večer, tak chodil po rynku s jednou slečnou a kouřil doutníka, mluvil hlubokým hlasem a byl velice hrdý.

A když si pak doma zouval botky, tak pravil, že v životě mnoho zkusil, ale nyní má dráhu otevřenou. Já jsem mu chtěl říci: „Ale vousy ti přece jenom nerostou,“ jenomže na mne přišlo spaní a já spal.