Bylo nás pět

***

Ani jsem nevěděl, jak jsem dlouho ležel, a jenom jsem cítil, jak mně po zádech hrají teplé a chladné vlnky, i díval jsem se oknem na dvoreček a viděl jsem, jak se slunce kutálí po střeše našeho dřevníku, a na střeše seděl kocour Honza a tvářil se tak starostlivě jako náš tatínek, když hledá dýmku a neví, kam ji dal. Nelíbila se mně Honzova starostlivost a já zavřel oči.

Po chvíli jsem zaslechl rychlé dupání a nějaký silný hlas pravil: „Kdepak máte toho pacienta?“ a z toho hlasu vanul vítr, který voněl po růžových a bílých cukrátkách, jako jsou v lékárně v té kulaté sklenici, a já jsem je vždycky chtěl mít.

On si přinesl malý kufírek a já jsem chtěl vědět, co v něm jest, a on mně dýchal na prsa a lechtal mne vousy pod bradou a vstrčil mně teploměr pod paždí a pravil: „Máte tu dusno, panstvo, vzduch, vzduch, hodně vzduchu, velectění! To je to hlavní,“ a chvilku se díval na hodinky a pak pravil: „Mno!“ A potom jsem slyšel, jak v krámě cinkalo závaží a váha pravila: „Dejte mi ještě liberku kávy, tohle už jest čtvrtý případ spály, ke kterému jsem byl zavolán, máte francovku? Tak mně dejte lahvičku, jenom klid, klid, pane Bajzo, já se k vám ještě dneska podívám, tak, tak, kolik to čítáte? Já se klaním.“

A já jsem se hluboce ponořil do toho zeleného láku a plaval jsem, pořád jsem plaval a Venda Štěpánků taky plaval, já jsem se divil: Takový malý prcek a jak už to umí plavat, a já jsem šel domů a byl jsem hodnou chvíli hodný, chodil jsem pomalu, koukal jsem se ctnostně a mluvil jsem pravopisně a moje řeč byla: „Ovšem, zajisté, nýbrž, pakliže, tudíž a nápodobně.“ A když jsem si myslil, že jsem byl už dosti dlouho hodný, tak jsem slušným hlasem požádal tatínka, aby šel do cirkusu Rudolfi a koupil mně slona Jumbo, jelikož ho potřebuju.

Když tatínek moji žádost uslyšel, tak se příšerně zachechtal a pravil: „Ha! Slona Jumbo, to by tak hrálo! Když jsem byl v tvých letech, tak jsem musil do světa, a nikdo se mě neptal.“

Já jsem se však nepoddal, ale mořil jsem ho žalostným hlasem, že musím mít slona, jelikož ho máme v příroďáku, abych ho uměl.

Tatínek odvětil zlostným hlasem: „Kdopak si dneska může dovolit pořídit si slona, kam by jeden přišel? Až podle toho, jak se zlepší obchody, a jdi pryč!“

“, pročež jsem bréčel.

Ale maminka vzala tatínka stranou a mluvila s ním tichým hlasem, a když jsem to viděl, tak jsem velice silným hlasem sliboval, že už ani jednou nevynechám housle, že každému dospělému dám počestnost, bez dlouhých řečí všudykam doskočím, vyřídím, pomůžu a od Mančinky se ani nehnu a jemným hlasem jí budu povídat pohádky.

A maminka pravila: „Copak to dítě nemá mít vůbec žádnou radost? Ty jsi už škudlil pomalu jako strejda Vařeka. Kup mu toho slona, vždyť to nestojí bankál.“ Pročež tatínek mávl rukou: „Když slon, tak slon, máte mne poznat, a já jsem žádostivý, jestli si jednou vzpomenete, co jsem pro vás udělal.“

Já jsem zajásal neslýchaně silným hlasem a políbil jsem tatínkovi ruku. A koukám se, koukám a vidím stát Jumba, toho obrovského slona indického, rovnou před naším kvelbem. Stál klidně, uši měl jako obrovské lopuchové listy, tuhou kůži jako z dehtové lepenky, a usmíval se těma malinkýma, chytrýma očičkama.

“, on pak pokývnul hlavou na znamení, že je rád.

Načež jsem mu pravil přísným hlasem: „Copak je to platné, milý Jumbo, musíme jít do školy.“

Jumbo odvětil: „Když do školy, tak do školy. Napřed povinnost a potom zábava. Nikdo učený z nebe nespadl. Škola mé štěstí, pročež: Pojď sem, synu, a uč se moudrým býti.“

Potom mne chobotem vzal opatrně kolem pasu a vysadil si mne na krk. A Kristýna mně podala kabelu s učením a tatínek s maminkou se postavili před krám, aby viděli, a já jsem dal slušné pozdravení a zavelel jsem: „Vpřed!“

A slon kráčel zvolna a velebně a všichni se koukali a já jsem byl velice hrdý. Kteří se koukali: Jodaska, co prodává hliněné nádobí, Trojná, bednář, Rychtera, řemenář, Bednařík, obuvník, Svatý, krejčí pro pány i hochy, Mazura, autodopravce, Jaroš, řezník a uzenář, Kozí Kuncka, ano i pan Fajst, taktéž pan Podlena, co píše na hejtmanství.

Celé město se koukalo a všichni se divili.

A když jsem zahnul za roh, tak se divili: Preclík, kominík, Laušmanka, niťařka, Dušánek, cedulář, Vobořilka, krupařka, a Homoláč, sklenář, a Netuka, mydlář.

Taktéž se divili všichni holubi, co létají kolem báně, Bejvalovi koně se divili i Jakub, pacholek, i psi se divili, mezi nimi též Pajda.

Veškeré tvorstvo kulilo vočadla a říkalo: „Jé!“

A pan starosta se koukal z okna radnice a s ním celé obecní zastupitelstvo a bylo náramné divení. Pan Letovský, náš polecajt, se vzpřímil a salutoval mně řka: „Sláva ti, ó synu vlasti!“ Já jsem poděkoval neobyčejně slušně.

Byl pak obrovský sběh lidu a ozývalo se troubení hasičstva. Někteří pravili, že by se to mělo dát do novin, aby si to lidi přečtli.

A slon kráčel pravidelným krokem, a když jsem se podíval dolů, co jsem spatřil? Dva mužové kráčeli po pravé straně, dva pak po straně levé. Měli šátek kolem hnědých beder, na hlavě turban, v jedné ruce třímali oštěp, v druhé pak kabelu s učením. Oni mužové se nazývali: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk a Zilvar z chudobince, jménem Josef. Když jsem to spočítal, tak jsem viděl, že nás dohromady bylo pět. Já jsem byl ten nejprvnější a ti čtyři byli moje tělesná stráž.

Za hlučného troubení a bubnů ramplování jsem došel před školu a pan učitel, dívaje se z okna školní budovy, pravil: „Žáčkové, zachovejte mi pořádek, aby nebylo stížností z řad obyvatelstva.“

Před školou mne Jumbo sundal dolů a pak mně podal čítanku, mluvnici, početnici, jakož i psací náčiní.

Tu pak vyšel ven školda, i zkřížil ruce na prsou a tázal se: „Čeho žádáš, velký muži?“ Kázal jsem mu, aby mně po dobu školního vyučování slona bedlivě opatroval a přinesl mu něco k občerstvení.

Školda se uklonil vece: „Prosím!“ a odešel do školní budovy, v krátkosti však z ní zase vyšel a přinesl láhev citrónovky, kterou podal Jumbovi.

Slon přiložil láhev k ústům a limonádu vypil, řka: „Brr! Ta bere! Pánbůh zaplať!“

Když jsem viděl slona píti, sám jsem dostal strašnou žízeň a otevřel jsem oči a dlouho jsem nemohl pochopit, že ležím v posteli. Kde je sběh lidu, kde je ta sláva a to troubení, to ramplování?

Bylo už pozdě, krám byl zavřený, tatínek seděl u postele a koukal se, maminka mne podpírala jednou rukou a v druhé držela sklenici s malinovou limonádou a pravila: „Pij, Petříčku, ono ti odlehne.“

Já jsem pil velice lačně, ono to ve mně žbluňkalo, a když jsem se napil, tak jsem pravil: „Děkuji ti, maminko-milenko, že ses za mne u tatínka přimluvila, aby mně koupil slona. Víš, já a Jumbo, my teď spolu mluvíme a chodíme pořád spolu.“

„Dobře,“ odvětila maminka, „jenom hezky spi, aby ses z toho vyspal.“

„A tobě, tatínku,“ pravil jsem, „taky nastokrát děkuju, žes měl skrz mne takovou outratu.“

Tatínek se pousmál a pravil: „Není zač. To víš, já na nějaký ten krejcar nekoukám, když to musí být.“

U postele stála také Kristýna, ona na mne koukala a já jsem jí pravil: „Až vstanu, tak řeknu Jumbovi a pojedeme do Rampuše. Že v Rampuši neviděli ještě slona?“

Kristýna se zachichtla, ale maminka přísně na ni udělala: „Šš!“ A když jsem usínal, tak jsem slyšel, jak pravím slabým hlasem: „Maminko, dej Jumbovi rýži, jelikož sloni rádi rýži, to jest jejich nejmilejší,“ a pak jsem slyšel, jak v krámě praví váha cinkovým hlasem: „Kilo rýže, čím ještě posloužím, prosím?“

***

Kdepak by horalé v Rampuši viděli slona, neboť ten žije v širých rovinách Indie, zavlažovaných veletokem Gangu, to jest, víš, Kristýno, posvátná řeka tamějších domorodců.

Jenomže teď nevím, jestli jsem to pravil já, nebo pan učitel, jelikož jsme toho dne měli příroďák, ale nikoli ve třídě, nýbrž na dvoře. Žáci stáli kolem našeho Jumba a pan učitel ukazoval na něho pravítkem a vykládal: „Nuže, pozor, žáčkové! Bedlivě sledujte můj výklad, abyste si něco odnesli do života. Nedáváte-li pozor, pak je to nešetrnost vůči mé osobě, když se tolik namáhám nešetře zdraví.

Nuže: Slon, jehož tu vidíte, žije v četných stádech, která se prohánějí v rozsáhlých pampách indických, a živí se povýtce stravou rostlinnou, Melichar nedává pozor, Melichare, dej sem ten provázek, hochu darebný, avšak slon se dává snadno zkrotiti a pak koná platné služby lidem, neboť jest zvíře pilné, nikoli jako Šabata, jehož jsem právě přistihl, jak chytá lelky. Pomáhá při stavbě, vleka ohromné klády svým chobotem, teď jsem právě Melichara napomenul, leč hoch ten darebný nedbá, Melichare, Melichare, hochu darebný, já si pozvu tvého pana otce a promluvím s ním důtklivé slovíčko, což se týče také Klemy, jenž pozor nedává a jiné vyrušuje. Nuže, žáčkové, síla slona jest ohromná a slon se dožívá vysokého věku, s některými žáky mohu mluvit jazykem andělským nebo ďábelským, a je to, jako když hrách na stěnu hází, Vašátko a Klenovec zůstanou po škole, já se s nimi nebudu zlobit.“

Všelicos ještě zajímavého vykládal pan učitel a my všichni pozorně naslouchali. Když bylo po vyučování a šlo se domů, tak se ke mně přidal Bejval Antonín a mluvil se mnou a koukal se kolem, aby všichni viděli, že mluví se mnou ze všech nejvíce. Ale já s ním mluvil dosti málo a kráčel jsem vedle Jumba.

Bejval pravil, že vynalezl obrovský vynález, a když jsem se ptal, jaký by to měl být vynález, tak pravil, že by Jumbo mohl ostávati u nich ve stáji, jelikož by koně mohl naučit sloní moudrosti a sám by od nich pochytil koňskou moudrost. Koně a slon by se mohli skamaráditi a mohli by spolu mluvit.

Odvětil jsem: „To není žádný vynález a já to nechci. Koně ať si chodí spolu, já budu chodit se slonem.“

On však jinak nedal a pořád do mne mluvil, že Jakub bude slonovi dávat seno, oves a rýži a vůbec bude dbát, aby mu nic nechybělo.

Já jsem pravil: „To by se ti šiklo, abys pak každému mohl vykládat, že slon je váš, a nikoli můj. Tadyhle – víš! Až naprší a uschne. Nejsem tak hloupý, jako jsi ty chytrý, a kdo mně nechtěl půjčit kolo?“

Když to Bejval slyšel, tak byl velice zahanben, že se svým kolem tak škotil a nikomu je nepřál, jelikož nevěděl, že budu mít slona, pročež budu nade všechny povýšený. On ale tak dlouho mořil, až jsem pravil: „Tak dobře, abys viděl a pamatoval si to propodruhé,“ a dal jsem Jumba do stáje k Bejvalom.

Jakub měl radost a pravil: „Jářku, to jsme dostali pomahače,“ a jal se slona čistiti kartáčem.

Brzy nato se přihodilo, že se do našeho města přistěhoval pan Kukrle a byl na poště úředníkem. A chtěl, aby mu pan Bejval stěhoval nábytek.

Toho dne jsem doma hlásil, že nepůjdu do školy, jelikož musím stěhovat pana Kukrle. Maminka pravila: „Když stěhovat, tak stěhovat, ale přijď včas a kafe máš v troubě.“ Odvětil jsem: „To se vr!“ a běžel jsem a maminka za mnou volala: „Péťo, dej na sebe pozor, víš, že jseš těžce nemocný,“ a já jsem odvětil: „Beze všeho.“

A když jsem tak běžel, tak se mnou utíkal Zilvar z chudobince, Éda Kemlink a Venda Štěpánků, pročež jsme byli čtyři. Když jsme přišli k Bejvalom, tak na nás čekal Tonda a bylo nás pět. Já jsem si sedl na kozlík vedle Jakuba, on mně půjčil bič a já jsem byl velice hrdý. A Jumbo kráčel vážně za méblákem a kýval hlavou a usmíval se chytrýma očičkama.

Když jsme přijeli na místo, tak pacholci začali skládat, a pan Kukrle skákal kolem toho jako opice a úpěnlivě křičel: „Jezuskonte, lidi, vemte to naštorc, vy mně to všecko rozmlátíte a jak já k tomu přijdu, abych škodoval?“

Pacholci odvětili: „Pane oficiále, neráčejí se nám tu vrtět jako žid na pekáči a radši koukají, aby viděli.“

A Jumbo pravil: „Jsem žádostivý, jak se toho, mládenci, chopíte.“

Pacholci pravili: „To je práce, inu, inu mordyjánská,“ a Jumbo pravil: „Jděte mi od toho pryč, já se do toho vložím sám.“ Pacholci se usmívají: „Uvidíme, Jumbo, jak obstojíš.“

Leč Jakub jakožto nejstarší z nich pravil: „Jenom, hoši, učiňte, jak Jumbo míní, on má z toho nejlepší pojem.“

A taky jo: Jumbo nejdřív popadne šicí stroj, vyzdvihl ho chobotem jako pírko, pak se ujme cinkostnu, načež vezme kredenc, zrcadlo, postele, bral to z vozu, jako pekař pecny do pece sází, jiný by se při tom ňáko zapotil a tělo si namohl, ale Jumbo jakoby nic, a ještě se k tomu usmívá svýma chytrýma očičkama.

Pacholci stojí tu jako svatý Ján na mostě, jsouce z toho celí pryč, diví se neobyčejně a praví: „Inu, inu, toť, toť, máš to, hochu, sílu sílovatou, Pánbůh požehnej, my bysme s tím nebyli hotovi do večera večeroucího a ty jseš s tím hotový našup.“

Jumbo na to nic neřekl a myslil si své, ale já jsem byl na něho velice hrdý.

Když byli se vším sakumprask hotovi, tak pan Kukrle dal pacholkům na kořauku, ale Jumbovi, jelikož sloni kořauce nehoví, daroval pytel jablek, a Jumbo se slušně poděkoval a byl velice rád.

Potom jsme šli domů a Jumbo dal tatínkovi do pořádku celé skladiště, na dvoře narovnal prázdné bedny, aby to pěkně vypadalo, a tatínek pravil: „Pak se řekne slon. Je to jenom němá tvář, ale každý by si z něho mohl vzíti příklad. Je vidět, že byl odmalička dobře vedený.“

A Jumbovi za všecko patřičně poděkoval, ale Jumbo pravil: „Není zač, pane Bajza. To já rád přiložím chobot k dílu, když se mi naskytne příležitost. Kvůli tomu mne neubude. Jak praví přísloví: V práci a vědění jest naše spasení.“

Načež jsme si sedli s Jumbem na dvorku a já jsem mu četl velice krásnou detektývku jménem „Znamení čtyř“ a slon naslouchal velice pozorně a rozvážně kýval hlavou a říkal: „To jsou věci, ani se jednomu nechce věřit. Jsem zvědav, jestli toho vraha dostanou. Patřilo by mu to, aby si podruhé nedovoloval.“

***

Četl jsem dosti dlouho, pak jsem oslábl, kniha mně vypadla z ruky a já usnul. Ve spaní jsem viděl, jak opět přišel lékař, a zase měl ten malý kufírek, co má v něm všelijaké doktorské nářadí, aby lidé nestonali.

Sedl si ke mně na pelest a tlustě oddychoval a chvíli se na mne pozorně díval a pak pravil: „Tak co dělá dnes náš pacient?“

Odvětil jsem: „Než jste přišel, tak jsem četl Jumbovi z knížky.“

Pan lékař se udiveně podíval na tatínka, potom na maminku a načež se tázal pomalým hlasem: „Jumbovi z knížky? Kdo je Jumbo?“

„Aha,“ pravil jsem, „vy jste ještě neviděl našeho Jumba. Tak abyste věděl. Jumbo je můj slon. My spolu pořád chodíme. Nyní ho nemůžete vidět, protože jest u Bejvalů ve stáji a tam mluví s kobylami. Až vstanu, tak vám ho ukážu. Nebojte se, on nic nedělá.“

Pan lékař si narovnal skřipec, usmál se a pravil: „Ajta! Tak, tak. Už rozumím. Hm. Abych pravdu děl, něco jsem už o Jumbovi slyšel. Povídá se o tom v městě. Až budu mít chvilinku kdy, tak se s ním seznámím. Potěšení na mé straně. Hm. Tak, tak. A nyní se podíváme, co dělá teplota.“

Vytáhl mně teploměr zpod paždí, podíval se naň, zavrtěl hlavou a tichým hlasem mluvil s tatínkem a maminkou. Zaslechl jsem, že praví něco o Krizi, ale já jsem hnedky věděl, kdo ta Krize jest.

Máte vědět, že ta paní Krize chodí v širokém, huňatém kožichu a má uši jako pes a nosí modré rukavičky a rukama se opírá o dva štíty, na nichž jsou vymalovány znaky měst. A na obou stranách hlavy má žaludy. Vyznačuje se širokou a děsně zubatou hubou. A ostává za řekou v jednom baráku, a když je tma, tak vychází, chytá malé děti do pytle a prodává je cikánům.

Já proto tak dobře vím, jak Krize vyhlíží, protože jsem ji viděl vymalovanou na plakátu, který visí u pana trafikanta Žaloudka, a pamatuju si, že na tom plakátu byl nápis tiskacími písmeny: Piatnikovy hrací karty.

Když pan lékař mluvil o Krizi, tak tatínek si čechral knír a třásly se mu ruce a maminka udělala velice starostlivý obličej. Ale já jsem pravil: „Nebojte se, ona mne nechytne, jelikož jsem chytrý a umím děsně rychle utíkat. A kdyby něco, tak to povím panu polecajtovi Letovskému, on vytáhne šavli a takovou jí dá, až se svalí.“

A pak jsem ještě pravil: „A vůbec nemějte strach, protože tohle všechno je jenom sen. Žádná Krize není, ani pan doktor, co mně dal teploměr, nic není. Jen počkejte, co se probudím. Hned vstanu a půjdu k Bejvalom, jelikož tam mám sraz s hošma.“

A taky jen doktor vytáhl paty, skočil jsem z postele a utíkal jsem k Bejvalom a všichni hoši už tam byli. Kteří hoši tam byli: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk, Zilvar Josef a Venda Štěpánek, a když jsem přišel já, tak nás bylo šest.

A když nás bylo šest, tak Bejval pravil: „Rudí bratři! Kmen Ješiňáků opět vstoupil na válečnou stezku a vyhledává s námi boj. My jim nic neděláme, ale oni nás nenechají bejt. Dneska ráno mně maminka pravila, abysem skočil pro mléko, tak jsem vzal bandasku a jdu, a jak tak jdu, tak jsem potkal toho zrzouna Poldu Ješinu, co má celý obličej podělaný od much. Já jsem docela nic, koukám se slušně, hledím si svého a jdu svou cestou. ‘ a začal se prát. ‘ Jelikož však on nechtěl přestat a pořád mně rval bandasku z ruky, tak jsem ho praštil šutrákem do kůtka a on děsně zařval.

Avšak nastojte! ‘ Z čehož jest viděti, že musíme všeho nechat a vytáhnout proti Ješiňákům do boje, abysme je na hlavu porazili. Jináč nebude pokoj do skonání věků. Pravil jsem. Howgh!“

Opakovali jsme „Howgh!“ děsně silným hlasem a já jsem křičel ze všech nejsilněji.

Bojovnost se nás zmocnila a my jsme planuli pomstychtivostí, ačkoli jsme věděli, že to bude krutý boj, jelikož Ješiňáci byli velice vyzbrojeni. Naši špehové nám oznámili, že Ješiňáci řekli Rudlovi Venclíkovému a Honzovi Pivcovému, aby přišli a nám namlátili. Už jsem vám pravil, že oba ti páni jsou ženatí, Venclík vede nožířství a Pivec má sodovkárnu, ale přitom se nestydí prát se s hošma. Oba mají ukrutnou sílu a každý z nich sám porazí nejmíň pět hošů.

Tak jsme se radili, co máme dělat, a Éda Kemlink mínil, že bysme ty války radši měli nechat a vymyslit si něco šikovnějšího. Tonda Bejval pravil, že to řekne Jakubovi a on na ně půjde s bičem. “, z čeho jsme viděli, že s tím nechce nic mít.

Ale Jumbo poslouchal, jak mluvíme, i pousmál se a pravil pomalým hlasem ve svém sloním nářečí: „Čeho byste se báli, pánové? Já půjdu s vámi a uvidíte, jak to s Ješiňákama sfouknu. Jen to nechte na mně. Nebojím se ani tisíců Rudlů, ba ani miliónů Honzů.“

Tato řeč zažehnala naši malomyslnost a my jsme se vůbec nic nebáli, ale s chutí jsme táhli do boje. Napřed kráčel Jumbo a my jsme pochodovali za ním ve vojenském pořádku a celé město se na nás koukalo a všichni lidé pravili, že jsme švarní vojíni, copak je to platné.

Tak jsme pořád kráčeli, až jsme přišli k usedlosti, která ležela už v území Ješiňáků. Vedle hnojiště velel Jumbo, abysme se zastavili, a tudíž jsme zůstali stát a čekali jsme, co bude. Jumbo zařval děsným hlasem, až se to rozléhalo po celém okolí: „Ješiňáci, vylezte z díry!“

Na ta slova se ze všech stran vyřítili Ješiňáci s válečným pokřikem, každý ozbrojen klackem, do kterého byly zaraženy hřebíky, aby to víc bolelo, a plné kapsy klicanů a šutráků, kterými zahájili palbu. A byla jich obrovská síla a bylo jich čím dále tím více, bylo Ješiňáků tisíc, byly jich milióny, takže zaplavili celou krajinu, a my jsme byli sami, pročež strach nás pojal a naše řady zakolísaly. Nicméně Jumbo neztratil klid a rozhlížel se kolem, hrdě se usmívaje.

Z řad Ješiňáků vystoupil Rudla Venclíků a Honza Pivců a začali Jumbovi zlořečit a pustě nadávat. Nazvali ho potulným cirkusákem, komediantem, umouněným cikánem, posmívali se jeho rypáku, obrovským uším a celému zevnějšku, potupili celou jeho přízeň a posměšným hlasem ho vyzývali, aby vzal talíř a šel vybírat.

Jumbo, slyše tu zlolajnost, velmi se rozhněval a pravil: „Jsem již bezmála sto osmdesát osm let starý, ale přisám, takovou nevzdělanou chamraď jsem ještě neviděl. Kdyby mně nadávala mládež školou povinná, tak bych si řekl: ‚No, nemá to rozum. ‘ Ale takoví dva habáni – jeden má nožířskou živnost, druhý sodovkárnu, oba jsou ženatí a platí daně, a počínají si jako od šibenice utržení. Mělo by se to dát do novin, jaký příklad dávají někteří zdejší občané, které prozatím nechceme jmenovati. Že vám není hanba, pánové!“

V odpověď na toto ponaučení hodil někdo z Ješiňáků na slona cihlou. Jumbo se rozzlobil a pravil: „No počkejte! Míra mé trpělivosti jest naplněna.“

Na tato slova se shýbl nad hnojištěm a nabral plný chobot močůvky a pokropil Honzu Pivcového i Rudlu Venclíkového odshora až dolů páchnoucí tekutinou.

To jste měli vidět, jak ti páni utíkali a všichni Ješiňáci za nimi. Honza Pivců a Rudla Venclíků zděšeně křičeli, obyvatelé zavírali okna, jelikož se široko daleko rozléhal neslýchaný zápach.

Tak oba pokropení dospěli až k svým příbytkům, a když byli u dveří, tu volali žalostně: „Manželko, přichystej horkou koupel a čisté prádlo, jelikož neslýchaně zatouchám! Ó, kterak zatouchám! Tak ještě nepáchl žádný nožíř, žádný sodovkář!“

Uslyševše to paní Pivcová i paní Venclíková, popadly, co popadly, v první řadě smeták, a odehnaly své manžele od prahu, řvouce silným hlasem: „Přísahala jsem před oltářem věrnost svému manželi, a nikoli tomuto pronikavému zápachu, pročež hybaj ze stavení! Kde ses tak zatouchal, tak se odtouchej! Fi! Ono to páchne jako rasův pytel! Vari! Ještě mně zamoříš celý příbytek!“

Pročež Rudla nesměl překročit práh svého řemesla nožířského a Honza musil velikým obloukem chodit kolem své sodovkárny, až se z nich ta zatouchačka vytratila, o čemž si dodnes vypravují obyvatelé našeho města.

My hoši, co chodíme spolu, jsme se tomu smáli vysokým hlasem, Jumbo se smál nízkým hlasem, já jsem to vzal o dvě polohy výše a smál jsem se nejvyšším hlasem, i smáli jsme se tomu až do západu slunce, až mne vnitřnosti bolely, a maminka pravila: „Čemu se směješ, Petříčku?“

Otevřel jsem oči a velmi jsem se divil, že ležím v posteli. A pravil jsem: „Jak se nemám smát, když oni tak utíkali a hnojnice z nich tekla a oni řvali strašlivým hlasem. Všichni jsme se smáli, Jumbo se taky smál, až mu slzy tekly z očí.“

Tatínek přišel z krámu, sáhl mně na čelo a ptal se, co je.

Maminka si vzdychla a pravila, že se mně něco zdálo.

„Nic se mně nezdálo, maminko,“ pravil jsem, „ale je to opraudická prauda. Jak by se mně to mohlo zdát, když jsem to sám viděl, jak byli celí postříkaní, až neviděli na oči. Ty bys taky neřekla, že se ti to jen zdálo, kdybys cítila ten neslýchaný zápach, co se z nich ozýval na všecky strany.“

Maminka se mne ptala, jestli nemám žízeň, já jsem pravil, že mám, pročež mně dala sklenici malinovky.

Napil jsem se velice zhluboka a tatínek se podíval na hodinky a pravil, že lékař by tu už měl být, že se snad někde zdržel.

A já jsem pravil: „Víš, tati, já velice rád stůňu, jelikož pak dostanu malinovku. Až přijde pan doktor, tak mu řekni, aby mně předepsal hodně sladkou meducínu. Když budu mít sladkou meducínu, tak budu stonat tak dlouho, jak pan doktor bude chtít, mně je to jedno.“

Tatínek se usmál a pravil, že jsem velký mudrc, maminka se taky usmála, a já jsem byl rád, že jsou veselí, a ještě jsem pravil: „Ať sem přijde Kristýna, já jí to taky musím vypravovat.“

Kristýna přišla z kuchyně a stála před postelí a utírala si ruce do zástěry a já jsem pravil: „Víš, tos měla vidět. Oni si mysleli, že nad námi zvítězí.“

„Kdo si myslil, že nad vámi zvítězí?“ ptala se Kristýna.

„No, Ješiňáci, že se tak hloupě ptáš. Ale Jumbo vynalezl takový ohromný vynález, pročež oni ohromně zapáchali.“

„Jaký vynález? Kdo je Jumbo? A kdo zapáchal?“ ptala se Kristýna a začala se strašlivě chechtat.

Maminka poslala Kristýnu do kuchyně, upravila mně podušku pod hlavou a pravila: „Nemluv, Petinko, a odpočiň si.“

Tak jsem teda už nic nemluvil, ale zavřel jsem oči a myslil jsem na to, že musím Jumbovi koupit takovou hezkou červenou čepici.

***

Tu hezkou červenou čepici Jumbo pořád chtěl, a když už jsem myslil, že na ni zapomněl, tak začal znovu mořit, dupal a kňoural: „Já tu hezkou červenou čepičku chci, já ji potřebuji, já ji musím mít.“ A že musí být s černým střapcem, kolem dokola zlatem vyšívaná, zrovna taková, jakou má hostinský od Zlatého havrana. A pořád chodil za mnou a bručel: „Darujte mně červenou čepičku, sahibe,“ až jsem dostal zlost a pravil jsem: „Nedolejzej, Jumbo, nejseš už malé dítě.“

Musím však říci, že jsem ho sám na tu myšlenku přivedl, jelikož jsem chtěl, aby mně vypravoval o Indii. Pozoroval jsem, že se mu do toho nějak nechce, ale když jsem jinak nedal, tak mluvil, ale dost nerad.

„Co pořád na té Indii máte?“ mluvil nevrlým hlasem. „Tam nic není. Jenom úmorné horko, prach a nakažlivé nemoci. Ani bruslit, ani sáňkovat se tam nedá.“

„Ale jsou tam banány,“ namítl jsem.

„Banány by byly, ale co z toho?“

„Banány a ananasy a všecko.“

„Ananasy jsou tam také,“ připustil Jumbo, „ale všecko toto ovoce se obdrží i zde v každém obchodě.“

„Naši to nevedou,“ pravil jsem, „my máme pouze fíky, datle, svatojanský chléb a sladké dřevo. Ó, v Indii jest velice krásně a jsou tam nádherní motýli.“

„Motýli tam, sahibe, jsou, ale co z toho? Já si nedělám sbírku. Také ovšem jsou tam rozličné květiny nevídaných barev a tvarů. Pro toho, kdo si dělá herbář, je to výhoda, ale já si herbář nedělám. Rostlinopisem se nezabývám. Já spíš takhle něco k snědku.“

„Také jsou tam tygři.“

„Co je mně po tom? Já s tygrem nemluvím, jelikož se s každým padouchem nekamarádím.“

Jumbo se zamračil a byl velice mrzutý. Abysem ho z toho vyvedl, tak jsem se začal vyptávat na jeho rodinu.

Tu se Jumbo velmi nafoukl a pravil hrdě, že jeho otec byl nejprvnějším dělníkem v přístavě a jeho slovo platilo, jelikož byl nade všemi slony postavený.

„A co ostatní příbuzenstvo? Strejdové, tety, bratranci, sestřenice a švagři?“

Jumbo cosi zamumlal, že celá jeho přízeň nestojí za fajfku tabáku, jelikož se k němu nepěkně zachovala. Jsou to sloni, jak se říká, jenom pro sebe a jeden od nich neužije nic dobrého.

Když jsem se ho zeptal na dědečka, tu se Jumbo zarděl, mlčel zarytě a kreslil si cosi rypákem do písku. Nedal jsem se odbýt a pořád jsem se ptal na dědečka, jelikož jsem tušil nějaké rodinné tajemství.

Konečně se Jumbo naklonil k mému uchu, rozhlédl se opatrně na všechny strany a zašeptal: „Můj dědeček, sahibe, byl divoký, ale prosím vás, neříkejte to nikomu, aby nebyly řeči.“

Pak už se sám od sebe rozpovídal a jeho vzpomínky byly zajímavé. Jumbův dědeček se proháněl se svým stádem po džungli a všecko pustošil, dělal škodu, jedl lesní plodiny a pil z potoka, vůbec nic ušlechtilého neznal, vědy a umění mu byly cizí, neboť byl úplně nevzdělaný. Teprve otec pocítil touhu po něčem vyšším a chtěl poznat svět. Navštěvoval školy a také synovi poskytl vzdělání.

Mluvil mnoho a já jsem takřka visel na jeho rtech. Když dokončil, tak si povzdychl: „Zkusil jsem mnoho protivenství, že to není k uvěření.“

Já jsem pravil, že bysem se rád podíval do Indie, jelikož bysem odtamtud poslal panu učiteli pohlednici a on by ji nechal po třídě kolovat. Jumbo o tom nechtěl nic slyšet, a tak jsme se hádali a já jsem pravil, že když je takový, tak s ním nebudu chodit. Jumbo ohrnul pysk a pravil: „Nevídáno!“

Pak jsem o té Indii mluvil ještě s Édou Kemlinkem, ten byl hned pro to, pak jsem mluvil s Tondou Bejvalem a on byl taky pro to a pravil, že bysme měli zarazit spolek, a ještě pravil, že tam budeme lovit tygry, jakož i jinou divokou zvěř, abysme přivezli kožišiny.

Tak jsem jednoho dne opět začal o tom s Jumbem a on pravil, že by teda byl tak dalece pro to, ale když už má do té Indie jet, tak mu musím koupit červenou čepičku.

„Proč právě červenou čepičku?“ tázal jsem se udiveným hlasem, jelikož jsem se velice podivil.

Jumbo odvětil: „Proto chci červenou čepičku, jelikož se v mém příbuzenstvu moc mluvilo o tom, že jsem se dal k cirkusu a že tím pádem jsem to daleko přivedl, že páni na mne moc dají a že jsem nadělal houf peněz. A mluvili řeči, že až přijedu domů, tak si koupím bungalov a od toho momentu na nic nesáhnu a budu mít do smrti vystaráno.“

Pravil jsem, že tomu nerozumím.

„Jakpak ne?“ odtušil Jumbo. „Co je tady k nerozumění? Kdybych teď přijel nahý jako ten Adam, tak by se mně všichni vysmáli a pravili by: Aha! Tu to máme! Pan Jumbo nosil rypák moc vysoko, nic mu nebylo dost vznešené, a vůbec si foukal. A helemese, on přijde domů jako ten vošusta, smrdí to krejcarem a ještě snad bude rodinu vyžírat. Ó sahibe, vy neznáte moji přízeň! To je jeden špatnější než druhý a ze samé závisti počítají jednomu chlupy na hřbetě.“

„Asi jako Vařekovi,“ pravil jsem, „ti také nikomu nic nepřejí.“

„Kdepak!“ zvolal Jumbo silným hlasem. „Kam se hrabou Vařekovi. Moje přízeň je miliónkrát horší, celá Indie si o tom povídá.“

Pravil jsem: „Když je to takové, jak říkáš, Jumbo, tak já ti tu čepičku koupím.“

Jumbo se velice zaradoval, poskočil si a pravil: „To je přece řeč, sahibe. Jak budu mít hezkou červenou čepičku, tak jsem ke všemu svolný. Hezkou červenou čepičku s bambulkami a s černým střapečkem nahoře a celou zlatem prošívanou. Já jsem rád, já jsem moc rád!“ Tak jsem se hned nazítří vydal skrz tu červenou čepičku s Jumbem k panu Jirsákovi. Poručil jsem slonovi, aby počkal venku, jelikož je ho všude plno, a sám jsem vešel do stavení. Dal jsem pěkné pozdravení a pan Jirsák si pošinul brejle na nose a pravil vlídným hlasem: „Vítám tě, mládenče, co nám neseš?“

Pravil jsem panu Jirsákovi, že se nechám poroučet a jestli by nebyl od té dobroty a ušil Jumbovi tu pěknou červenou čepičku.

Pan Jirsák odvětil: „Copak o ušití – ušiju, od toho jsem čepičář. A kdepak máme toho slona?“

Pravil jsem, že Jumbo čeká před barákem, jelikož mu pro velikost není možno vstoupit do stavení.

Pan Jirsák pravil: „Jelikož mu není možno vstoupit do stavení, tak půjdu k němu sám.“ A ještě pravil Čendovi: „Synu, pojď, pomůžeš tatíkovi.“

Tak šli oba ven a já jsem šel s nimi. Aby mohl vzít slonovi míru, musil Čenda přistavit k slonovi žebřík a pan Jirsák vylezl nahoru. Čenda mu podal santimetr, pan Jirsák chodil kolem hlavy a měřil a říkal čísla a Čenda to všecko zapisoval do notýsku. Přitom se pan Jirsák vyptával Jumba, jakou by čepičku chtěl mít, pokud se týče barvy, vzhledu a provedení.

Slon pravil: „Chci, aby to byla červená čepička.“

„Červená bude pánovi moc slušet,“ vece pan Jirsák.

A Jumbo pravil: „A aby měla kolem dokola bambulky.“

„Když bambulky, tak bambulky,“ pravil pan Jirsák. „Bambulky jsou letos moc žádány.“

A Jumbo pravil: „A aby měla navrchu černý střapec.“

„Toť se ví, že střapec,“ odvětil pan Jirsák, „jaká by to byla čepice bez střapce!“

„Ještě si přeji,“ pravil Jumbo, „aby byla celičká zlatem vyšívaná.“

„Ale ovšemže!“ pravil pan Jirsák. „K černé jde jenom zlato.“

„Hlavně, pane mistře,“ pravil Jumbo, „aby byla moderní.“

„Račte se spolehnout, vašnosti,“ pravil pan Jirsák, „uděláme čepičku podle nejnovější pařížské módy. Vašnosta bude dělat nějakého šviháka. Každý se za vašnostem otočí. Vašnosta bude mít velký úspěch v dámském světě. Každá sloní slečna se musí do vašnosty zamilovat. Bude to něco nevídaného, co tu ještě nebylo.“ Jak pan Jirsák bral míru, tak se kolem nahrnulo mnoho lidí a ti se velice koukali.

A pan Jirsák pravil: „To nebude čepice, to bude pochoutka, vašnosta se přesvědčí a sám mi bude děkovat.“

Jumbo se velice radoval a pak pravil, že by si přál, aby čepice byla příští týden hotová, jelikož slaví svoje stoosmaosmdesáté narozeniny.

Pan Jirsák se poškrabal za uchem a pravil: „Stafraholte, už příští týden? Ale to bude stafraholtská kvaltovka! Ono se řekne čepice – ale není čepice jako čepice. Tohle je, jako bych měl vyrobit čepice pro kumpanii dragounů. Vždyť na tu stafraholtskou čepici padne nejméně pět metrů červené plsti bez příprav. Stafraholtské dílo! No ale když to jinak nejde, budeme dělat postarbajt. Já díky vzdávám, vašnosti, pozítří máme první zkoušku. Čendo, podrž žebřík!“

Čenda podržel žebřík, pan Jirsák slezl, a když byl dole, tak se osopil na lidi, kteří stáli kolem a očumovali.

„Copak jste, stafraholti, ještě neviděli, když se bere míra slonovi na čepici? Vy jste mně divný národ!“

A lidi šli pryč.

Pak jsem Jumbovi pravil, aby si šel domů, že hnedlinko přijdu za ním. A Jumbo šel domů. Já však jsem šel za panem Jirsákem do stavení a tam jsem ho žádal, aby si dal záležet, aby probůh čepici nezkazil, jelikož Jumbo je povahy lítostivé a moc by si to bral.

Pan Jirsák pravil: „Pamatuj si, mládenče, že starý Jirsák ještě nikdy nic nezvrzal, jelikož na starého Jirsáka je spoleh, starý Jirsák může ukázat tisíce děkovných přípisů od těch největších kapacitů.“

Pravil jsem, že věřím a že se spoléhám a že jsem to pravil na každý pád.

Načež se mne pan Jirsák vyptával, co by ta červená čepice měla znamenat, a já jsem mu pravil, že je to skrz tu Indii.

Čenda se vmísil do hovoru a pravil, že by se také rád do Indie podíval, jelikož tam kyne mnohé poučení, ale že to nejde. Protože v té daleké a horké krajině snadno by mohl zhřešiti, buď ze zlosti či z roztržitosti, z pýchy či lakomství, jelikož v takové divočině se nalézá mnoho světských marností. A nejhorší jest, že by se ani nemohl vyzpovídat, protože Indie jest země pohanská, kde roste pouze koření, pohané, jakož i divá zvířata. Kromě toho musí doma vypomáhat.

Ale pan Jirsák pravil: „Co se toho vypomáhání dotejčí, z toho si nedělej hlavu, jelikož toho moc nepoděláš a veškerou práci s matkou zastanu. A co se těch hříchů dotejčí, snad se tam také nějaký velebníček najde, a když ne – jakáž pomoc! Nějak se s těma hříchama protlučeš, a až se vrátíš, tak se vyzpovídáš. Naopak já bych rád viděl, abys užil světa, všeho si všiml, nabyl vzdělání, abys měl ze všeho lepší pojem než tatík. Kdybych byl o nějakých dvacet roků mladší, tak mne tu nikdo neudrží ani párem volů.“

Čenda měl děsnou radost a pravil: „Tak vy byste, tatínku, dovolil, abych se s Bajzou vydal na cestu?“

Pan Jirsák pravil: „Jen si jdi, hochu. Mladý člověk má poznat svět a jeho mravy. Poznáš-li svět, budeš si více vážit domova. Zapakuj si pořádně všecka svoje fidlátka, aby ti nic nechybělo, a až bude čas, jdi si do té stafraholtské Indie, máš mít moje požehnání na tu cestu.“ A ještě pan Jirsák pravil: „Ale nezapomeň si vzít s sebou helikón, abys nepřišel ze cviku, a kdyby se ti mělo po domově stýskat, tak si zatroubíš nějaký veselý kousek a hned se ti kolem srdce uleví.“

***

Maminka mne pohladila a ptala se: „Jak ses vyspal, Petinko?“ Děsně jsem se podivil té otázce a odvětil jsem: „Ale maminko, jak jsem mohl spát, když jsem přece musil jít s Jumbem k panu Jirsákovi skrz tu čepičku?“ Maminka se zamyslila a neříkala nic.

I přišel tatínek z krámu, sedl si u mne na pelest a já jsem se ho otázal: „Kolik myslíš, tatínku, bude si pan Jirsák čítat za čepičku pro slona?“

Tatínek si pohladil bradu, počechral si knír a pak odvětil: „To máš různé a podle toho, není čepička jako čepička.“

Pravil jsem: „Má to být čepička nahoře se střapcem, celá zlatem prošívaná, s bambulkami kolem dokola.“

„Když s bambulkami a celou parádou,“ pravil tatínek, „tak by to mohlo být mastné. Jirsák pracuje solidně, to zas beze všeho, ale je drahý jako lékárna.“

„Tatínku,“ tázal jsem se po chvíli, „dáš mi na to peníze, kdybysem jako neměl?“

Tatínek se nafoukl jako měchuřina a pravil: „Když to musí být, tak se umím ukázat. O mně se nemůže říci, že nemůžu loktem do kapsy. Koupil jsem slona, tak na čepičku nebudu litovat nějaký ten krejcar. Ať udělám pangrot.“

Už jsem neříkal nic a pomyslil jsem si, že tatínek je ze všech nejhodnější, jelikož dává na všecko peníze, a hnedky nato jsem si pomyslil, že maminka jest ještě nejhodnější než tatínek, ale za chvilku se mi zdál tatínek zase nejhodnější než maminka a dlouhou chvíli jsem o tom uvažoval, ale nemohl jsem se na ničem ustanovit.

A maminka pravila, že tu byli hoši, co spolu chodíme, a ptali se, jak se mně vede. To mně bylo divné, jelikož před malou chvilánkou jsem přece mluvil s Čendou Jirsákem a ten nic nepovídal, a pak jsem si pomyslil: Třeba spím a to všecko se mně jenom zdá.

Této myšlenky jsem se polekal, že mně tatínek slíbil peníze na čepičku ve snu a až se probudím, nebude chtít o ničem vědět a bude děsně řvát, že nemá žádný bankál. Pročež jsem se pro jistotu ještě jednou otázal: „A doopravdy zaplatíš tu čepičku? Neříkáš to jen tak?“

A tatínek odpověděl: „Tak si mně šáhni na nos, jestli lžu.“ Učinil jsem, jak mně kázal, a nos byl tvrdý, z čehož jsem viděl, že tatínek mluvil pravdu, a tatínek pravil: „Tak vidíš, ty kuliferdo, a pamatuj si, že když táta řekne slovo, tak to slovo platí.“

Vtom cinkl zvonek v kvelbu a tatínek se zdvíhal, že jako půjde obsloužit zákazníka, ale maminka pravila: „Seď, tati, já už to odbudu sama,“ a tatínek pravil: „A co bys, mami, jenom seď, já už to pořídím,“ a tak se hodnou chvíli hádali, kdo má jít do krámu, a nikdo nešel.

Ale pak se ukázalo, že to nebyl zákazník, nýbrž strejda Vařeka s tetou Emou, a maminka pravila: „To jsou k nám hosti,“ a tatínek pravil: „A kruci!“ a strejda pravil: „Přišli jsme se podívat na toho maroda,“ a teta pravila: „Tak co? Ty líná kůže, copak se smí dneska marodit? Kdopak dneska může doktorovat?“

Strejda silně vzdychl a pravil: „Tihle doktoři, to je národ! Jenom umějí strašné peníze brát a ničemu nerozumějí.“

A teta pravila: „U nás se nikdy nevolá doktor. To my nevedeme. Kam bysme přišli? Když někomu něco chybí, tak mu udělám baldriánové thé, on to vezme na noc, vyspí se z toho a druhý den běhá jako koroptvička. A to je to nejlepší. Kdyby se měl na všecko volat doktor, tak se můžeme spakovat a rovnou do chudobince. Marodit se může jenom v bohatém domě, kde je z čeho brát.“

A potom mluvili děsně rychle a hodně nahlas, že je lepší být zdráv než nemocný, a potom mluvili pomalu a silně tiše, že náš doktor už si kupuje druhý barák, toť se ví, vždyť si nahrabal takových peněz, a oči jim závistivě svítily jako našemu Honzovi.

Maminka pravila, že zdraví je přednější než majetek, a tatínek pravil, že na děti nic nelituje, a strejda pravil: „To neříkej, švagře, kdopak si dneska může dovolit vyhazovat peníze oknem?“

Tatínek pravil, že to není žádné vyhazování peněz oknem, když se k nemocnému dítěti volá lékař, a že stejně mu na to nikdo nepřidá, a teta pravila strašně tenkým hlasem: „Však by Péťa nemusil marodit, kdyby byl jaksepatří držený,“ a tatínek pravil hlubokým hlasem: „Podle tebe jsme snad vinni, že to dítě stůně,“ a teta pravila ještě tenčím hlasem: „Já neříkám tak ani onak, jelikož si myslím své,“ a strejda pravil, že si každý může myslit své, na to není žádný palagraf, on si také myslí své, ať se to komu líbí, nebo ne. A ještě pravil: „Jak nemá ten hoch marodit, když se u vás moc mastí, a to není zdravé pro žaloudek.“

Já jsem to poslouchal a měl jsem hrozného vzteka, že strejda s tetou mluví řeči, a přemýšlel jsem, co bych jim tak sprostého, ale hodně sprostého řekl, aby už nemluvili řeči, a pak jsem pravil, že tatínek mně zaplatí červenou čepičku pro slona, co bude mít střapec a bambulky kolem dokola, a že pan Jirsák na to spotřebuje čtyři metry sukna a zlata nejméně metrák. A ještě jsem pravil: „A ta čepice bude stát milión, tisíc a ještě stovku.“ Když jsem to pravil, tak se teta podívala na strejdu a strejda se podíval na tetu a koukali na sebe dlouhou chvíli a křivili přitom hubu a pak pravili oba najednou: „Pak se jeden diví, kam ty peníze přijdou,“ a potom ještě pravili, že to dítě to nemá ze sebe a že prokoukli tu naši politiku a že to jsou samé špičky.

Maminka se divila: „Jaké špičky, Emo? Já ti nerozumím.“

Teta vstala, urovnala si faldy na sukni a pravila: „Ale já tomu moc dobře rozumím,“ a strejdovi pravila: „Vstaň a pojď!“ a mně pravila: „Stejně to máš ze samého skotáctví a práh tohoto domu už nikdy nepřekročíme.“ Tatínek pravil: „Nepřijdete k nám, nepůjdete odsud, jakáž pakáž.“

A oni šli pryč a byli červení a šli velice rychle a tetě přitom vrzaly botky řkouce: „Ať! Ať! Ať!“

A když odešli, tak se tatínek smál hlubokým hlasem: „Hohoho!“ a pravil mamince: „Máš to pěknou přízeň, matko, můžeš si ji dát rovnou pod šturc.“ A maminka se smála vysokým hlasem: „Hehehe!“ a pravila tatínkovi: „Co bych si ji dávala pod šturc, když je to tvoje přízeň, a ne moje přízeň.“ A slyšela to Kristýna v kuchyni a smála se nejvyšším hlasem: „Hihihi!“ a maminka ji napomenula: „Ššš, holka bláznivá, nemáš kusa rozumu, to dítě chce spát.“

Ale já jsem nechtěl spát, jelikož jsem musil jít s Jumbem k panu Jirsákovi, aby si opruboval tu červenou čepičku.

***

Pročež jsem vyskočil z postele, a jak jsem byl, tak jsem pravil Jumbovi, že si musí oprubovat tu červenou čepičku, aby mu byla dobře, a Jumbo šel a já jsem taky šel, pročež jsme šli oba. “, maminka dosti vysokým hlasem: „Hehehe!“ “, až půjde na procházku se šamstrem.

A pořád jsme šli, já a Jumbo, až jsme přišli k panu Jirsákovi a on pravil: „Stálé zdraví přeju,“ a hnedky přistavil k Jumbovi žebřík a s Čendou popadli tu červenou čepičku a posadili ji slonovi na hlavu, pak se koukali a pan Jirsák pravil jásavým hlasem: „To není čepička, to je stafraholtská báseň, s takovou věcí může vašnosta do té nejvybranější společnosti, rovnou může vašnosta v té čepičce jít na peněžnický bál, jelikož vyhlíží jako baron.“ A slezl ze žebříku, Čenda taky a všichni tři jsme poodstoupili, abysme viděli, jak ta čepička sedí.

A Jumbo mne prosil, abysem mu půjčil kapesní zrcátko, jelikož se chtěl taktéž podívat, jakou dělá parádu, a tak jsem mu zrcátko podržel a on se koukal, přimhuřoval chvilku levé, chvilku zas pravé oko, dal si jednu nohu v bok, pořád se točil a moc si o sobě myslil.

Pak požádal pana Jirsáka, aby mu posadil čepičku našišato, pan Jirsák pravil, beze všeho, a zase vylezl na žebřík, aby vyhověl, a Jumbo pravil, že to musí být moc našišato, jelikož je to novomódní. Pak se zase podíval na sebe do zrcátka, koukal se mužně a byl dosti vznešený, celý se zarděl štěstím a pravil, že se mu o čepičce bude zdát.

I tázal jsem se pana Jirsáka, co by to dělalo, a pan Jirsák odvětil: „Nono, jaképak copak, semhlenc támhlenc, jářku stafralente, snad skrzevá to nepůjdeme k rychtáři, přece jsme oba, jak si myslím, no ne?“ A pak ještě pravil, že některý den se staví u nás v kvelbu a vybere si zboží pro domácnost, čímž si budem kvit. Já jsem pravil: „Tak jo.“

A když jsem šel s Jumbem odtamtaď, tak si Jumbo vykračoval jako milostpán a točil se na všecky strany a koukal se, jestli se lidé koukají, a když viděl, že se koukají, tak byl velice hrdý. A pravil: „Jsem velice elegantní, ale byl bych ještě elegantnější, kdybych měl na zádech dečku a na ocase mašli.“

Ale já jsem mu pravil, koukejme se na něho, co on by všechno chtěl, on si myslí, že peníze dělám, a ještě jsem pravil, aby nějaký čásek počkal, jelikož nemusí být všechno najednou. Tak on už neříkal nic, ale já jsem na něm viděl, že pořád myslí na parádu.

A toho dne jsme se shromáždili před naším kvelbem, že jako pojedeme do Indie. I přišel Bejval Antonín a měl kolo, Kemlink Eduard, Čeněk Jirsák a Zilvar Josef z chudobince a já jsem to spočítal a bylo nás pět. Bejval měl kufřík a v tom měl prádlo, baterku, prak s gumičkou a makovou buchtu. Kemlink si přinesl aktovku a měl v ní dvoje ponožky, něco teplého na krk, pytlíček atlasových bonbónů, kapsle a prášek proti hmyzu a pak mapu Indie a okolí, kompas a atres na nějakého pana Brabce, co dělá krejčovinu v hlavním městě Kalkutě. Ten atres dostal od pana Kemlinka, jelikož pravil, že pan Brabec nám půjde na ruku. Čenda Jirsák se dostavil s batohem a měl v něm celý štos indiánek a levorvér na pět ran a ten prášek, co se z něho dělá bengálský oheň, abysme si mohli udělat bengálský oheň, což jest děsně krásné, a cicvárkové semínko proti bolení, kdybysme něco špatného snědli, a termosku, do které mu maminka dala kafe. A Zilvar přišel s uzlíčkem, ve kterém měl bochník chleba a kus sejra, jakož i kudlu a oka na zajíce, kdybysme nějakého zajíce viděli, a ještě mu pan Zilvar dal na cestu pohlavek, začež mu Zilvar odcizil paklíček tabáku, že bude po cestě hulit.

A když jsme byli všichni shromážděni, tak přiběhla Jodaska a byla to vdova odnaproti a pravila, jestli v Indii potkáme nějakého pana Mothejzlíka, že mu máme vyřídit, že musí kozu prodat, jelikož nežere a neví si rady. Pana Mothejzlíka poznáme prý podle toho, že nosí flanelovou vestu a má vatu v uších, a když se mění počasí, tak si šlape na jazyk. Já jsem pravil, že to vyřídíme.

A přišel také pan polecajt Letovský a přál nám dobrého pořízení a šťastného návratu a příznivého počasí. Přičemž pohlédl na nebe a pravil: „Nevím, nevím, nějak se nám to zatahuje.“ A ještě pravil, že kdybysme spatřili nějakého tygra, co se chystá ke skoku, tak se nemáme lekat a beze všeho ho praštit něčím po hlavě, on pak dá pokoj.

Taktéž pan starosta vyšel z radnice, všem nám potřásl rukou a pravil, jestli se nám vynatrefí mluvit s panem maharadžou, abysme mu vyřídili srdečný pozdrav, jelikož naše město má od nepamětných dob ty nejlepší styky s Indií, a že naše obyvatelstvo s národností indickou víží již od časů Přemyslovců nejpevnější pouta přátelství.

V poslední chvíli přiklusal pan učitel a doufal, že mluví ze srdce všech přítomných, když nám přeje na cestu mnoho štěstí a abysme bez pohromy vyvázli ze všelikých nebezpečí a úskalí, které se nám budou klásti na cestu. A důtklivě nás napomenul, abysme ani v tropických krajinách, vyznačujících se bujnou vegetací, nezapomněli, že jsme synové vlasti a že máme kráčet příkladem napřed. Taktéž nám kladl na srdce, abysme se snažili obohatit své vědomosti, a co spatříme pamětihodného, si zapisovali do zvláštního sešitu.

A mnoho jiných lidí přišlo, mezi nimi i Kozí Kuncka a pan Fajst. Pan Fajst nás nabádal, abysme v Indii dali každému slušné pozdravení, aby na nás Indové nepoznali, jaký jsme neřád. Zilvar pravil, že schválně nikoho nepozdravíme, a až se nás v Indii zeptají, čí jsme, tak že řekneme, že Fajstovi, pročež pan Fajst pravil, že jsme hulváti, a šel pryč.

A tatínek s maminkou vyšli před krám a maminka měla na rukou Mančinku a ona pořád chtěla slona, že ho bude chovat, a byla tam také Kristýna a utírala si ruce do zástěry a děsně pištěla a přišel také Jakub od Bejvalů a popleskal Jumba a pravil: „Nó, starej!“

“, načež jsme všichni vykročili. A jak jsme zahýbali kolem cukrářství, tak vyběhla nám naproti Eva Svobodová a pravila, že by také děsně ráda do Indie, ale že ji doma nechtějí pustit, jelikož pan Svoboda pravil: „Já jsem v Indii nebyl a jsem také živ,“ a paní Svobodová pravila: „Já jsem také v Indii nebyla a viz! – přece jsem se vdala, a když budeš sedět doma, tak se taktéž pro tebe najde partie.“ Eva však doma řekla, že půjde do šití, a přinesla si kabelku, do které si nadundala ukrutnou sílu mejdlíček, které nám rozdala, ale mně dala nejvíce.

Tak jsem jí pravil, že může jít s námi, což jest velká milost, jelikož se vydáváme do strašlivých dobrodružství, kde za každým kamenem číhá smrt na odvážného muže, a to není nic pro holky, které neumějí pohrdat smrtí. A slon vzal Evu chobotem kolem pasu a vysadil si ji na hřbet. Měla radost, že je ve vejšce, ale já jsem jí pravil, že až u nich doma bude zle, že to bude zase na mně, jelikož je všecko na mně, ačkoli nic nedělám a druzí jsou o moc horší. Ale Eva pravila, že nebude zle, protože když nepřijde včas k večeři, tak si budou doma myslit, že šla k tetě, a doma to rádi vidí, jelikož budou po té tetě dědit.

Pročež jsem už nic neříkal a cucal jsem mejdlíčko, nejdřív to bílé, pak to růžové, pak to žluté, ale to hnědé jsem si nechal na konec, protože jest nejlepší. Ostatní mužové taktéž cucali mejdlíčko a činili tak až k nádraží. Bejval Antonín šel k pokladně a tam koupil pro všecky lístky do Indie a pokladník ho žádal, aby mu přivezl indické známky, a Bejval odvětil: „Proč bych nepřivezl? Přivezu.“

***

A pak jsme jeli porád pryč a vlak si ustavičně povídal: „Ratata – Ješiňáci jsou prasata,“ a vůbec mluvil sprostě a děsně rychle a my jsme to mluvili s ním, a když jsme vjížděli do tunelu, tak vlak pronikavě kvičel jako čuník, kterého sedlák nese v pytli, a já jsem si do notesu zapisoval jména stanic, abysem to věděl, kdyby se mne pan učitel na to ptal. A Éda Kemlink se díval do mapy, Bejval pozoroval krajinu a Zilvar z chudobince si nacpal dýmku a kouřil a plival kolem sebe. Lidé nastupovali a Zilvar s nimi mluvil jako dospělý člověk, jako že to utíká, že se člověk diví, že se počasí kazí, že ouroda je špatná a drahota náramná a že jsou lidi horší kolikrát než ten dobytek. A my jsme se Zilvarovi divili, jak umí říkat dospělé řeči, a Zilvar pořád bánil a mocně plival. Eva však se dívala do zrcátka a mačkala si vimrle, které se jí udělalo na bradě.

Najednou se vlak zastavil a jeden pán od dráhy zařval strašlivým hlasem: „Indie, vystupovááát!“ Pročež jsme každý uchopil svá zavazadla, vystoupili jsme a byli jsme v Indii.

A koukali jsme se na všecky strany a viděli jsme velikánské domy, nejméně miliónkrát větší, než je u nás hraběcí zámek, a obyvatelstva tam byla ukrutná síla, lidé chodili sem i tam, byli čokoládově zbarvení a děsně rychle mluvili indickým nářečím.

My jsme se tam nemohli vyznat, ono to bylo všechno jinačí než u nás, a byl tam polecajt. Pročež k němu přistoupil Éda Kemlink, pěkné pozdravení dal a tázal se ho, kde by ostával pan Brabec.

Strážník odvětil: „Když chcete jít, sir, k panu Brabcovi, tak musíte jít do ulice Mahátmá Gándhího, což jest poblíže náměstí Jiřího z Poděbrad. Uposlechnete-li mé rady, dáte se z kopečka dolů, vezmete to šrekou přes Uhelný plácek, pak se dáte doprava, uhnete se doleva, nadejdete si průchodem, a když vyjdete, tak uvidíte veřejného posluhu. Obejdete toho dobrého muže a spatříte materialistu, toho necháte stranou a půjdete dále, načež uzříte žehlírnu a mechanický mandl, a pan Brabec bydlí hned naproti. Obávám se však, sir, že ho nezastihnete doma, jelikož pan Brabec v tudlenc dobu bývá v hospodě a hraje s panem Muhamedem Alim pilijár. Ona hospoda se nazývá ‚U kaloně jedlého‘ a poznáte ji podle toho, že před vchodem stojí číšník utvořený z plechu.“

Kemlink slušně poděkoval za tu zprávu, radu a poučení, načež jsme rokovali, co a jak, a Bejval pravil, že bude nejlepší, když půjdeme k Brabcom a počkáme tam na něho.

„Jelikož pořád v hospodě nemůže být, jednou přece musí přijít domů,“ pravil Bejval.

My jsme pravili, že je to prauda, a tak jsme šli. A jak tak jdeme, tak jsme na cestě spatřili jednoho pána, co seděl na zemi, u nohou měl proutěný košík a byl dosti nahatý.

Ten dosti nahatý pán pískal na píšťalu velice žalostnou notu a my jsme se u něho zastavili a koukali jsme, a když jsme chvíli koukali, tak jsme viděli, že z košíku lezou hadi, a každý z nich měl cvikr. A jak ten dosti nahatý pán pískal, tak ti hadi se pohybovali podle noty, jako by tancovali.

Když jsem to viděl, nemohl jsem se udržet smíchu a pravil jsem: „Podívejte se, hoši, jací děsní volové jsou ti hadi! Oni si myslí, že musejí tancovat, jak ten pán píská!“

Uslyšev to jeden had, vylezl úplně z koše, postavil se přede mnou rovně jako hůlka, pořád na mne koukal a příšerně se šklebil, načež pravil silným hlasem: „Kdo je u tebe vůl? Řekni to ještě jednou!“

Aby si ten trouba hadovská nemyslil, že se ho bojím, tak jsem odvětil hrdým hlasem: „Ty jseš vůl a ti hadi, co s nimi chodíš, jsou také volové a ty jseš ze všech největší.“

Had se na mne podíval přes skřipec a děsně zasyčel a sápal se po mně řka: „To se ti nevyplatí, ty mlacáku jeden mlacácká, já ti jednu majznu, že uvidíš!“

Já jsem se rozzlobil: „Co nadáváš, ty pitomo?“ a popadl jsem klican řka: „Tak si pojď, máš-li chuť!“

Ostatní hoši popadli taktéž kameny a já jsem viděl, že bude pořádná mela.

Avšak všichni hadi vylezli z koše a byla jich děsná spousta a ten skoro nahatý pán je na nás štval a pravil: „Jen do nich, mládenci, kousněte je do lejtka!“

Jeden z hadů se zlomyslným úsměvem v líci skočil na Édu Kemlinka a uštknul ho a Éda zařval děsným hlasem: „Běda mi, umírám!“ a svalil se na zem. Eva kvičela, neboť se jí hadi ošklivili, a všichni hoši se dali na útěk a nechali mne v tom, abysem sám zvítězil, ale byla jich proti mně přesila, a ten dosti nahatý pán je pořád naváděl, řka indickým hlasem: „Jen se čiňte, mladíci, aby si podruhé nedovoloval!“ a já jsem házel kameny ostošest, ale hadů bylo čím dál tím více, pročež jsem děsně řval.

A maminka pravila: „Tak už se upokoj, Petinko, já ti dám meducínu a ono se ti uleví.“

Dala mně na lžičku meducínu a zuby mně klapaly a byl jsem celý roztřesený, jelikož jsem silně zápasil, abych je přemohl. Bylo to v noci a tatínek si začal rychle obouvat botky, že skočí pro pana doktora, aby mně dal teploměr, ale já jsem pravil tatínkovi, že nesmí jít do té noci, jelikož je tam plno hadů a ti jsou celí vzteklí.

A ještě jsem pravil, že se hadů nebojím, já jsem jim to nandal, že budou v Indii dlouho vzpomínat na Petra Bajzu a jeho ukrutánskou sílu a že hadi budou vypravovat svým vnukům, jaký mazec dostali.

Moc jsem se naparoval, aby si naši nemyslili, že jsem měl strach, ale já jsem měl opravdu strach, jelikož těch hadů bylo moc a každý z nich nosil cvikr jako náš pan říďa a přes ten cvikr na mne děsně vejrali, jako by chtěli říci: Bajzo, Bajzo, ty potutelníče jeden darebná, jsi prašivá ovce, která nakazí celé stádo.

A bylo mně líto Édy Kemlinka, jelikož každý, koho štípne had, musí zemřít, a Éda byl z toho tak otrávený, že umřel a měl pohřeb.

Na kostelní věži klinkal umíráček a Čenda Jirsák kráčel vpředu a nesl křížek a nechtěl ho nikomu půjčit, jelikož byl velice hrdý. A pan Rektorys, co k němu chodíme do houslí, vedl bandu muzikantů a pískal kládynet, a když nepískal, tak mával rukou, jako by zaháněl mouchy, aby muzikanti drželi notu, a pan Jirsák foukal trombón a příšerně nadouval tváře.

A Eva Svobodová byla za družičku a měla bílé šaty a věneček na hlavě a myslila si, že jí to děsně sluší, pročež byla velice hrdá a dělala malé krůčky. A my hoši, co chodíme spolu, byli jsme smutní, protože před chvilkou nás bylo pět a nyní jsme byli pouze čtyři.

Tak jsme kráčeli na hřbitov a hudba hrála truchlivou notu a Éda byl zadundaný v truhle a truhla byla na voze, který byl černý, koně byli také černí a kočí měl černé šaty a na hlavě černý kašket.

A lidé se koukali a bylo jich hodně, já jsem byl ze všech nejsmutnější a myslil jsem si, že půjčím Édovi knihu Duch Llana Estacada, aby si z toho nic nedělal, že umřel. A taky jsem mu to řekl, ale Éda se usmál a odvětil: „Duch Llana Estacada mně můžeš půjčit, jelikož bych to rád četl, ale jináč mne nemusíš litovat, že jsem umřel, to je děsná volovina a ty každému věříš, co ti nakuká.“

Tomu jsem byl velice rád a hned jsem poznal, že Éda vůbec, ale docela nic neumřel a že se mně to musilo zdát, protože Éda byl jako obyčejně červený, kulatý, ducatý a obličej měl nařvaný. A vůbec nic, ale docela nic mu nebylo.

Pročež jsem pravil: „Když teda tvrdíš, žes neumřel, ale že jseš pořád živ jako obyčejně, tak musíme jít k panu Brabcovi.“

Tak jsme šli k panu Brabcovi, a všichni hoši šli s námi, Eva Svobodová taky šla, a Jumbo šel taky, pročež nás bylo dohromady sedm.

Bylo ukrutánské horko, jelikož Indie leží v tropickém zeměpásu, poněvadž jsme se to ve škole učili. Po cestě jsme se pořád vyptávali lidí a oni nám to říkali, abysme šli správně.

Když jsme přišli na místo, tak jsme uviděli jednopatrový barák s pavlačí a byla na něm tabule s nápisem „Vendelín Brabec, krejčí pro pány i hochy“, z čehož jsme seznali, že jsme šli správně. Tak jsme zaťukali na dveře, otřeli si boty o rohožku a vešli jsme dovnitř.

Paní Brabcová právě žehlila prádlo a přitom si zpívala smutnou píseň. Když nás spatřila, tak se nás tázala, co si přejeme, a my jsme pravili co.

A ona pravila: „Posaďte se, mladí páni, můj musí přijít každý moment.“

A pak ještě pravila, že ji už na mou duši všecko mrzí, že je celá usoužená, že jí to nikdo nebude věřit, že má hlavu jako škop, že nohy necítí, že ji nikdo nepolituje, že si to nezasloužila, že je to kříž, že nemá štěstí, že jiní se dovedli narodit, že krom toho trošky jídla nic neužije, že celé noci nespí, jelikož jejímu nejmladšímu lezou zoubky.

Zilvar na to pravil, že to jináč nejde.

Pak paní Brabcová pravila, že pan Brabec pije kořauku a pak se nezná.

Zilvar zase pravil, že to jináč nejde.

A paní Brabcová pravila, že ten její člověk pořád trčí v hospodě a kamarádi jsou mu milejší než domov. Zilvar opět pravil, že to jináč nejde.

A paní Brabcová pravila, že se na to dlouho koukat nebude, pročež pana Brabce praští mokrou hadrou přes obličej, aby si to už jednou pamatoval.

Zilvar opět pravil, že to jináč nejde a že se to s takovými musí umět.

A paní Brabcová se otázala: „Řekněte mně, proč právě já mám být taková nešťastná?“

A Zilvar odvětil: „To máte různý.“

A paní Brabcová pravila Zilvarovi, že je vzdělaný mladý muž, který má z toho pojem, a že hned na něm poznala, že musí být z lepší rodiny, jelikož mluví jako kniha. Zilvar pravil, že je z chudobince, kde leccos vzdělaného pochytil.

Paní Brabcová pravila: „To jsem si hned myslila, jak jste začal mluvit,“ a Zilvar byl velice hrdý.

Potom nás paní Brabcová uctila malinovou limonádou a my jsme dychtivě pili, jelikož mezi námi panovala veliká žízeň.