Balady a romance

Král Karel s Buškem z Vilhartic

teď zasedli si k dubovému stolu —

ti dva už pili mnohou číši spolu

a zapěli si z plných plic.

„Nuž dej sem zlaté číše, páže,

a nalej vína — dolej výš —

dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“

král Karel vesel káže.

„Zde po tom víně, Bušku, slyš,

domácí slunce naše vloni hrálo —

toť první víno, které v Čechách zrálo —

aj tedy vzhůru, pijme již!“

A pili — král však náhle prsknul —

„To že je víno? tenhle kvas?

Vždyť křiví ústa, láme vaz!“

a zlostně rukou mrsknul.

„Eh — vezu révu z Burgund sem,“

král dál a dál si v zlosti svojí vede,

„a takovouhle peluň mně z ní svede

ta velebená česká zem!

Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,

že sčesám trpké trnky s nich,

a chceš-li klidit pustý smích,

zde růže sázet radím!

Však jaká země — taký lid!

Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,

zda všimnou si jich Češi paličatí —

buď svatý rád, když není bit!

Jak bych zde mlátil otep slámy!

Nechť chci co chci, za krátký čas

se všechno jinak zvrtne zas —

mám já to bídu s vámi!“

Přec zase číši k ústům zdvih,

a napiv se své velké dobré oči

teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,

ten však je jako pěna tich.

Jen — aby marně nezahálel —

pan Bušek máčel zub a pysk

a víno ku půnebí tisk

a po jazyku válel.

„Ba je to bída,“ děl zas král

a rychle zavdal sobě vína znovu,

tak rychle, jak by bránil zlému slovu;

však kolem úst již úsměv hrál.

„Mám žízní umřít? — Na mou víru,

tys oslep, páže — nevidíš,

že přede mnou je prázdná číš? —

A dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku — již se nezarmuť —

a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:

můj jazyk je jak známo vybíravý —

a našel již v tom víně chuť.

Víš — zkoumat třeba, Bušku milý,

to víno má svůj zvláštní ráz,

zprv trpké, ale milé zas —

my, myslím, se už vpili!“

„„Nu vidíš, králi: tak náš lid!

Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se —

však kvete po svém, v osobité kráse —““

teď přerušil svůj náhle klid

hned rozveselen Vilhartice —

„„ach přibliž k tomu lidu hled

a přitiskneš svůj k němu ret

a neodtrhneš více!““