Balady a romance

(Zpola, ano i zcela národní)

Po lučině slz a vzdechů

šly dvě duše v pilném spěchu.

Za nima pak třetí duše,

hříšná duše, těžce kluše.

Když až k ráji dostupaly,

na dveře tam zaklepaly.

„Vstaňte, Petře, s klíčem jděte,

kdo to tluče, pohledněte.“ —

„Pane, jdou dvě dobré duše,

za nima však hříšná kluše.“ —

„Dvěma dobrým přístup dejte,

však té hříšné nic nedbejte.

Ukažte jí širou cestu,

kudy k pekelnému městu.“

Sotva všichni svatí spolu

k zlatému zas sedli stolu,

už zas znějí pádné rány

buch, buch! od nebeské brány.

„Vstaňte, Petře, s klíčem jděte,

kdo to tluče, pohledněte.“ —

„Je tu zas ta duše hříšná,

zarputilá, tuze pyšná,

opírá se celým tělem,

do vrat našich buší čelem.“ —

„Hned ji odtud vyprovoďte,

do propasti mně ji shoďte.

Hoďte ji tam vlastní rukou,

ať se setká s pekel mukou.“ —

„Ne tak, ne tak, milý synu,

odpusť hříšné duši vinu!“ –

„Zeptej se jí, matko milá,

dobrého co učinila!

Kolik svátků posvětila,

kolik pátků postem ctila,

zdali také modlitbičku

posílala ku nebíčku?“ —

„Já jsem svátků nesvětila,

ani pátků nepoctila,

jenom jednu modlitbičku

poslala jsem ku nebíčku.“ —

„Tedy duše, pěkně klekni,

modlitbičku svou nám řekni!“

„Svatý Jene z Nepomuku,

drž nad námi Čechy ruku,

by nám Bůh dal, co dal tobě,

náš by jazyk neshnil v hrobě!“

Usmál se pán Ježíš trochu:

„Inu — je to divné, hochu!

Ale přec ta modlitbička

pomáhá ti do nebíčka.

Sedni vedle tamté vdovy,

ať ti, zač sem přišla, poví.“ —

„Almužny jsem grešli dala,

nebešťankou jsem se stala.

Grešlička, almužna malá,

do ráje mně pomáhala.“