Balady a romance

V bílé míse vodu vaří

s úzkostlivě bdělou tváří —

pěkná holka, lepých tvarů.

Voda v míse v plném varu,

bubliny jak v dešti chrlí,

a jak holka varu slouchá,

voda kloktá, syčí, chrčí,

jak když cvrček v hroudách cvrlí,

jak když oknem bzučí moucha,

jak dyž v dálce povoz hrčí.

Houkla půlnoc. Holka klekla,

prsten rychle s ruky svlékla,

hodila jej varné v lůže.

„Svatá panno Petronilo!

Dnešní májové své noci

máš náš osud ve své moci,

činíš, cokoli ti milo —

prosím, prosím, dej mi muže!

Zajisté že muže svého

každého z tvé ruky beru,

nepředpisuju ti věru,

svatá panno, nevybírám,

nemysli si, že se vzpírám —

jen ne, probůh, zrzavého!“

Z mísy vrch se páry valí,

a jak holka blíž se kloní,

z páry líbezně to zvoní

jako stříbrem z dálné dáli:

„„Vidíš, holka, mám tě ráda!

Ve kostele ráda býváš,

tenkým hlasem ‚Ave‘ zpíváš,

dala bych ti kamaráda —

ale koho dát ti, koho?

Je vás ve vsi trochu mnoho —

zbyl jen hajných synek chudý,

a ten je jak liška rudý;

sivé oči jako liška,

tělo vychrtlé jak tříštka,

a je —““

„Dej mi tedy toho!“