Balady a romance

Šla Maria, šla do ráje,

kdo ji potkal, pěkně klekl,

uklonil se, „Zdrávas!“ řekl.

Jenom svatá Eližběta

nepoklekla, nezdravila;

Maria se zastavila.

„Poslouchej ty, copak je to?

Vypadáš jak neduživá —

i tvá záře celá křivá —

oko mdlé a chůze líná —

vždyť jsi jako umučení,

což ti v nebi zdrávo není?“

Svatá s výčitkou se staví,

kysele dí: „„Bože milý,

já mám strašně dlouhou chvíli!““ —

„Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli!

Každá patronka své lidi

opatruje, v lásce řídí —

kohopak jsem tobě dala?“

Svatá zdvihá oči černé

a dí smutně: „„Ženy věrné!

Pět set let jsem zde už svatou,

hledím, pátrám, jak se sluší,

nemám ještě jednu duši.

Jenom jednou přišla zpráva,

že kdes v Čechách žena jistá

je jak anděl věrná, čistá:

než však zrak můj sletěl dolů

na ochranu její ctnosti —

bylo už zas po věrnosti!““