Balady a romance

Matka zdřímla na úsvitě.

Dítko vyjeveně hledí —

v nožičkách mu Smrtka sedí.

Malá Smrtka, sama dítě,

na hlavičce věnec bílý,

ve košilce drobné tílko,

v ručkách drží hravé sítě

jako v honbě na motýly.

A ty ruce jako hůlky,

žluté jako z vosku čílko,

místo oček modré důlky.

„Pojď, děťátko, pojď holátko,

na chvílečku, jen nakrátko!

Zahrajem si na Hélice

andělíčkův při muzice

co dvě bílé holubice.“

„„Matička mně nedovolí,

a mne tělíčko tak bolí!““

„Pojď děťátko, holoubátko!

Přišla jsem ti ku pomoci,

nemoc nemá více moci,

venku ve andílkův kůru

poletíš až k nebi vzhůru.“

„„Matička mně jíti nedá —

myslím, že už hlavu zvedá.““

„Pojď děťátko, pojď babátko!

Posílá mne Jezulátko,

posílá královna nebe,

abych přivedla jim tebe,

posílá mne ta tvá svatá:

‚Ať už jde má dcerka zlatá!‘“

„„Pojďme, pojďme — ale zticha,

ať se matička nevzbudí!

Něco těžkého ji trudí,

i když dřímá, těžce vzdychá,

ňadro bolestně jí skáče,

a když vzhlédne, ihned pláče.““