Povětroň

XXXIV.

„Teď už to není ten netečný člověk, před jehož lhostejnýma očima se přesypával kaleidoskop přístavů a plantáží; ale muž, který jde dobývat, rváč se vztyčenou hlavou, přetopený chlap, který div nedrnčí napjatými svaly. Jako by se nově narodil. Ale což není právě to ta nejvyšší pohlavnost lásky? Nerodíme se opravdu z prsou a klína ženy, kterou milujeme, a nekřičí toto lůno po nás proto, že nás chce zrodit? Nyní jsi můj, neboť jsem tě v otřesech porodila, mladého a krásného. A není-liž nám dosažení lásky cosi jako počátek nového a celého života? Řeknete, iluze; ale což mají iluze příčiny méně hluboké než zklamání?

A tedy jděme za ním nejprve na Haiti; je tam močál, o kterém se povídá, že jsou v něm ložiska černého bitumu; ale ten močál prý páchne tak, že v jeho blízkosti nevydrží ani pták, ani ropucha, ba ani černoch. Jel tam na koni – řekněme z Gonaivy, ale musel koně nechat na cestě a prosekávat si se svými negry stezku hachettou, zdrásán trním a rozsekán vysokou travou, ostrou jako břitva. Černoši mu utekli, musel se pro ně vracet a platit jim trojnásob; přes ten krásný plat mu dva cestou zašli, jeden uštknut hadem a druhý, čertví, zkroutily ho křeče a dodýchal se žlutou pěnou na papuli; asi nějaká otrava, ale černoši věřili, že to udělali džambiové, a nechtěli dál. Konečně dorazil k tomu močálu a viděl, že to není tak zlé; byly tam spousty komárů, může tu tedy živý tvor dýchat. Bylo to hrozné místo, černé a dusné, škvařící se ve slunečním úpalu; místy to bublalo žlutým a zpěněným hnisem, a tam to páchlo nesnesitelně. Vrátil se do Gonaivy, koupil ty pozemky a uzavřel smlouvu s jakýmsi zlodějským mulatem, který mu měl postavit cestu k ‚Asfaltovému jezeru‘, jak tomu poněkud okázale říkal; načež odejel, řekněme, na Puerto Rico.

Tak, a teď se do toho opřel; rozhodl se hrát proti Camagueynovi, to znamená proti cukru. Už dříve psával starému Kubánci, že s cukrem to půjde dolů, ale Camagueyno tomu nechtěl věřit. Velké konjunktuře třtiny je v Pánu odzvoněno; nechte si říci, že to starým lišákem otřese. Věděl o lidech, kteří by rádi koupili Camagueynovy pozemky, podíly nebo ten onen podnik; šel k nim a ptal se, kolik mu za to chcete dát. Dobrá, zaručím vám, že to dostanete za polovičku, dáte-li mně takovou a takovou provizi. Kubánec vězí ve třtině až po uši a bude muset o překot prodávat, aby se vyškrábal ze samého cukru; ale ještě ho musíme drobet zpracovat. A pak se řítil, dejme tomu, na Barbudu, Terre-Basse, Barbados, Trinidad; shledal, že Kubánec už dostal vítr a začíná prodávat, aby zachránil své peníze. Kettelring se do věci vrhl s vysunutou bradou a vyhrnutými rukávy. Počkejte, počkejte ještě; nabídněte mu čtvrtinu, rozvazujte smlouvy, poraďte mu, aby vám políbil šos; to, co je před námi, není nic menšího než cukerní krach, jakého dosud nebylo. Koupíte cukrovar za cenu starého železa a plantáže za hrst prasečích bobů. A cena cukru klesá, třetina loňské úrody leží ve skladech; co s tím, nedá se tím ani topit, leda osladit Atlantický oceán; bude to pěkná sladká břečka, pánové.

Bylo to jako lavina, kdekdo začal utíkat od cukru (což se opravdu dálo) a prodával, co měl i neměl; tak, teď může starý Camagueyno hledat kupce pro své cukrovary a plantáže. Jen co je pravda, staroch se brání dobře, ale i v jeho nabídkách už je cítit paniku; chtěl bych vidět, jak mu rejdí to huňaté obočí nahoru a dolů. Inu, strhne to řadu lidí s sebou, ale to jinak nejde; což ušetřil někdo chudáka Pierra? Staří plantážníci chodí se svěšeným nosem a nechápou, co se to děje; nikdo jim nic nedá za jejich třtinu, za jejich kávu, vanilka je za babku, banány hynou panamskou nemocí; a nelze ani ukázat Ostrovům záda, protože kdopak by stál o tu obdělanou půdu, aby ji koupil nebo najal. A tomu se před několika roky ještě říkalo Zlaté Antily.

Nakonec se Camagueyno přestal bránit; měl tak dalece dobrý nos, že nečekal na to nejhorší a prodával, jak se říká, za každou cenu. Potvora, zachránil přece jen aspoň třetinu svého majetku. Mr. Kettelring si uspokojen oddychl; nezbylo mu mnoho z těch provizí, které si vyjednal, neboť takový život je drahý a okázalý a bylo nutno tu a tam štědře napomoci spádu událostí. Teď tedy přijde na řadu asfalt. Asfalt nemůže pěstovat kdekdo jako třtinu nebo kakao. Na asfalt je možno vsadit. Vsázím na černou proti bílé.

I objednal kotle a barely, koupil celou starou polní dráhu a stěhoval se zpátky na Haiti.

* * *

Milý doktore, uleví se mi, až budu zase doma, – vůně dymiánu, vůně jalovce a v ruce slzičky Panny Marie; zvláštní, jakým nepokojem nás plní cizí země. Byl bych jistě revolucionářem, kdybych nežil na půdě domova; zde (míním na Ostrovech) cítím bezpráví a hrůzu věcí silněji… nebo aspoň nenávistněji než doma. Kdybych opravdu napsal svou povídku, nechyběl by v ní muž s rozhalenou košilí a s puškou na provázku, přehozenou přes rameno; ten partyzán, ten mstitel, ten vášnivý antagonista všelijakých Kettelringů, to bych byl také já. Nic platno, musím se toho vzdát; a až budu sedět doma na kvetoucí mezi a mnout v prstech vůni rezignace, rozplyne se i hrůza a nenávist, a já upustím polní kvítek, severní kvítek nad hrobem míšence v rozhalené košili, který padl kdesi na Ostrovech v boji proti Hospodářským Zájmům.“

XXXV.

„Tady se zadrhly osudy Případu X. Dejme tomu, že mulatský kontraktor nechal cestu nedostavěnu a utekl, zlákán hvězdou varietního tanečníka. Mr. Kettelring začal stavět cestu sám a stavěl ji draho, protože spěchal. Nemohl donutit negry, aby vozili kámen na kolečkách; takový černý kolohnát si posadí balvánek na hlavu a nese jej, jako by to byl koš s ananasy; a kolečka jsou dobrá jen k tomu, aby v nich prováželi vřeštící holky, třepající nohama. Och, bít je pěstí do tváře, aby poznali, že život není pro jejich kdákavý řehot! Za kolonami dělníků se táhly houfy děvčat; v noci kroutily pupky za zvuků kytar a tamtamů, zatímco Kettelring se hryzl zoufalou netrpělivostí. Ani se neodvážil ty mamlasy pohánět, jak by byl chtěl; hospodářská krize dolehla i na Haiti s tím zvláštním následkem, že se černoši oddali v nebývalé míře vuduismu, a týdně hýkalo z lesních mýtin jejich běsnění; vraceli se jako stíny, vyčerpáni a zdivočelí, a Kettelring nepouštěl revolver z ruky ani v noci, naslouchaje ťapání bosých tlap. V sousedství se ztratily dvě nebo tři děti, a Kettelring se střehl jít věci na kloub; i černá policie z Gonaivy, bosá a se zlatými epoletami, která přišla případ vyšetřit, se měla na pozoru, aby nenašla ten jistý kamenný oltář v pralese, ač k němu vedly cestičky dobře vyšlapané.

Ztrácel se měsíc po měsíci, a s nimi se rozplývaly Kettelringovy prostředky i jeho zdraví; trpěl vředy a horečkami, ale nešel se léčit, aby se mu ta banda negrů nerozutekla. Hlídal je zlýma očima, zapadlýma nenávistí, a jenom sípal rozkazy. Ještě nebyla cesta hotova, a už se usadil u asfaltové bažiny v baráku na kůlech, aby řídil stavbu polní dráhy; ale zatím mu v Gonaivě rozkradli kolejnice ležící v přístavu. Bůhví nač se komu hodily. Celé místo páchlo sirovodíkem a kvasilo žlutavým hnisáním jako nesmírný a rozpadávající se bolák; dýchalo to žárem jako kotel, ve kterém se vaří dehet, a každý krok váznul v polotuhém, třaslavém, mlaskajícím bitumu.

Konečně se cesta dovlekla až k močálu a Kettelring jel do Port au Prince shánět úvěr, opatřit nákladní auta a sudy, najmout šoféry a dozorce. Když se vrátil, nebylo na místě živé duše; prý se tam prostřed močálu zjevil sám čert a rozhoupal celou mokřaď, že se vařila jako povidla. S bídou sehnal hrst prašivých a nemocných negrů se zanícenýma očima, plnýma much, a začal kopat asfalt. Byl to lesklý, černý glance pitch nejlepšího druhu. Hůř bylo s auty; jedno rozbil mulat, který vezl kotly a sudy z Gonaivy; druhé zajelo na močál a za několik dní zmizelo pod hladinou; zbývalo jen jedno na dopravu asfaltu do přístavu. Kettelring dozírá u kotlů, aby byla smůla dobře vyvařena; je černý a špinavý jako topič a klepe se malárií u toho pekelného ohně; mají ji tu všichni, tož co. Ani už nebere do rukou ten krajkový šáteček, aby jej neumazal; nemyslí na nic než na sudy plné asfaltu. Nu, teď už to půjde; a Kettelring, mhouře oči vypálené žárem, si kreslí horečným prstem do vzduchu továrny, které tu budou stát. Haiti Lake Asphalt Works, nebo tak nějak.

Pravda, jsou některé nepříjemnosti – řekněme ten mulat, co vozí sudy do Gonaivy. Samé poruchy, a ještě se zubí do očí. Špatný vůz, pane, a špatná cesta. Kettelring jej vyhodil a nyní jezdí sám, drnčí do přístavu s plnými sudy a má radost, co jich tam přibývá. Sta sudů, sta a další sta, jaká krása! Jenže ten propuštěný mulat nebyl ledaskdo a viděl kus světa; potloukal se kolem Haiti Lake Asphalt Works s rozhalenou košilí a vedl řeči o pracovních podmínkách a nestydatých cizincích, až jednoho dne přišli za Kettelringem čtyři negři, šťouchali se a přešlapovali – zkrátka: buď aby toho mulata přijal do práce jako dozorce, nebo –

Kettelring zrudl. ‘ Tu otázku jim položil, když odjišťoval revolver.

Byla z toho stávka. Organizovaná stávka vedle kanibalských obřadů, ale tak už to dnes je. Zůstalo mu tam jenom několik lidí tak nemocných, že by nedošli pěšky domů. Zdá se, že Kettelring zešílel; chytil krumpáč a po kolena v blátě počal sám vylamovat balvany asfaltu a supě, chroptě námahou je tahal ke kotlům, zatímco se ti nemocní na něho dívali s otevřenými ústy a neodvážili se vzít motyku do rukou. Když toho natahal plný kotel, dal se do pláče. ‚Pierre! ‘ vzlykal a tloukl se do hlavy; pak ti nemocní utekli také.

Dva dny ještě seděl Kettelring nad opuštěným jezerem asfaltovým a díval se, jak se pomalu zalévají vykopané jámy novým asfaltem. Tisíce, statisíce tun asfaltu. Sta a sta sudů, které čekají na kupce. Potom zabalil do toho krajkového šátku úlomek surového asfaltu a kousek přečištěného, lesklého jako antracit, a rachotil s prázdným nákladním autem dolů do Port au Prince. Tam spal osmačtyřicet hodin jako zabitý.

A zase je před tepanou mříží domu Kubáncova a tluče klepátkem: otevřte, otevřte! Dlouhý peón stojí za mříží, ale neotvírá. ‘

‚Chci mluvit s Camagueynem, ale hned,‘ chraptí Kettelring. ‘

‚No, seňor,‘ bručí starý peón. ‘

‘ A chrastí v kapse dvěma kousky asfaltu. ‚Řekněte mu – ‘

‘

Kettelring si mne čelo. ‚Mohl byste – odevzdat dopis – ‘

‘

Ticho, večer voní kvetoucí coralitou.

‘

* * *

A opět dolů, dolů po Ostrovech; Puerto Rico, Barbuda, Guadelup, Barbados, Trinidad a Curacao; Yankeeové, Briti, Francouzové a Holanďani, kreolové a míšenci; všude má své obchodní styky, muže, kterým kdysi kladl nůž na krk nebo se kterými pomáhal dělat cukerní smash; aspoň vědí, s kým mají tu čest. Vytahuje před nimi dva kousíčky asfaltu z krajkového šátku, podívejte se, jaký asfalt, černý a lesklý jako zornička. Tisíce, statisíce tun, celé jezero. Na tom se dají udělat miliony. Tak co, šel byste s sebou?

Drbají se ve vlasech a vzdychají. Těžké časy, Mr. Kettelring; kdepak, ani asfalt už nejde; na Trinidadu prý propouštějí pracovní síly – Zdálo se, že když ztratili víru v cukr, byla v nich otřesena veškerá víra v cokoliv. Ne, ne, pane, nedá se nic dělat; ani centík, ani penny už nevrazím do těch zlořečených Ostrovů. (Jaký velkolepý vynález jsou kolonie! Objevit země, které nejsou člověku domovem, ale jen exploatačním prostorem! )

Kettelring se vleče lodí od přístavu k přístavu. Ve dne spí a v noci stojí na přídi jako kůl, lano by se k němu mohlo přivázat. Ta ohromná, modročerná noc, žíhaná blesky, jiskřící hvězdami; hučící moře, světélkující, jiskrné, černé jako antracit; samý asfalt, pane, miliardy a miliardy tun, na tom by se daly vydělat miliony. Loď se vleče, trhá sebou, otřásá se, jako by nemohla z místa; to snad se lodní šroub točí v něčem olejnatém a hustém, co se mu lepí na lopatky; je to černé jako černá a těžká nafta; a černá loď se pomalu protlačuje nekonečným asfaltovým jezerem, které se za ní kašovitě zavírá. Dobrou noc, seňor. Tam nahoře… to je Mléčná dráha, podobná noční cestě, světlé cestě mezi fialovými bougainvilleami a modrými hrozny petreí. Jak to voní, jak to voní těžkými růžemi a jasmínem; Kettelring tiskne k ústům zmačkaný krajkový šáteček; voní asfaltem a něčím nesmírně vzdáleným. Já se vrátím, Mary, já se vrátím!

* * *

A všichni kroutí povážlivě hlavou. Nedá se nic dělat, Mr. Kettelring, nikde žádný úvěr, do ničeho není chuti; na Dominice už také zavřeli dobývání asfaltových koláčů; ale kdybyste počkal deset dvacet let, to by bylo něco jiného; tyhle zatracené poměry přece nemohou trvat věčně.

Teď už zbývá jen jedna cesta, k těm pánům z Trinidad Lake Asphalt Company; na Trinidadu ještě skřípe lanová dráha vozící sudy s asfaltem z jezera přímo do lodí, ale skřípe také nějak rezavě. Ti páni ho nechali stát jako prosebníka, když se zpoceným čelem vybaloval své dva kousky asfaltu z krajkového šátku; ani se na ně nepodívali. Co s tím, pane… pane… řekl jste Cattlering, že? My tu máme asfaltu ještě nejmíň na padesát let, a stačíme docela dobře na světovou spotřebu. Tady je investováno tolik peněz – nač bychom otvírali nové naleziště?

Ale můj asfalt je lepší; není v něm tolik vody a jílu – a prýští tam těžká nafta.

Vysmáli se mu. Tím hůř, pane… pane Cattle. Nedalo by se to, řekněme, zatopit vodou, aby to zmizelo nadobro? V tom případě bychom to možná koupili – rozumí se, za běžnou cenu pozemků na Haiti. Good-bye, Mr. Kling.

(Good-bye, good-bye! Konečně jsem z toho venku, a značně se mi ulehčilo; necítil jsem se doma v tom světě obchodu a transakcí, byl mně cizejší než močál s aligátory, ale co dělat, octl jsem se v něm jako v pralese. I Kettelring se mi v něm ztrácel; nu, a nyní jsme se znovu našli. Vězte, že i on najde sebe sama; nikdo se nesetkává sám se sebou tak silně jako člověk nešťastný. )

* * *

Toho večera seděl Případ X v pokoji míšeneckého hotelu v Port of Spain, plném štěnic a lepkavých much; za tenkými zdmi bylo slyšet, jak někdo mluví a naříká ze sna a jak se objímá námořník s mulatkou; celý hotel se ozýval řinčením talířů, ožralou hádkou, řehotem, horkým funěním a chrapotem, jako by někdo umíral.

‘

Ne, tento dopis nelze psát na stroji. Kettelring sedí shrben nad listem papíru a sliní tužku. Je zoufale těžko začít, když jsme tak dávno, když jsme, pokud sahá paměť, nikdy takto nepsali, kreslíce a spojujíce písmena podle jakýchsi nesmírně jemných zákonů a zvyků. Na stroji by se to dalo napsat snáze, to by tak nebolelo, to by se tak nerozplývalo před očima. Kettelring se hrbí jako žáček, který píše svůj první úkol. Oh – – oh – – ho – o – ó, vyráží mulatka za zdí, a někdo se dusí můrou jako v posledním tažení.

Drahá, nejdražší, jediná, toto je můj první a poslední dopis. Slíbil jsem, že se vrátím, že přijdu jako muž, který má jméno a majetek; nyní nemám nic, ztroskotal jsem a odcházím. Kam? Nevím ještě. Tento můj život je u konce, a jsem syt toho, začínat život nový. Je jisto jen to, že Kettelringa už není a že by bylo zbytečno ještě vzpomínat, kdo vlastně byl. Kdybych věděl, je-li na světě místo, kde je možno žít beze jména, šel bych tam; ale i k tomu, aby směl člověk žebrat, musí mít jméno.

Má jediná lásko, jaké šílenství, že vás ještě nazývám láskou a že vám říkám moje. Nyní víte, že se nevrátím; vězte tedy také, že vás miluju tak jako prvního dne, ba nekonečně víc, neboť čím hůř jsem zakoušel, tím víc jsem vás miloval.

Kettelring se zamyslil. Kdožví čeká-li ještě. Jsou to tři léta, co jsem odešel; třeba je vdána za nějakého Yankee v bílých střevících… Nu, ať je šťastna.

Nevím, věřím-li v Boha, ale spínám ruce a modlím se, abyste byla šťastna. Musí být nějaký moudrý Bůh už proto, že nespojil váš osud s mým. Sbohem, sbohem, my se už neuvidíme.

Kettelring se musel nahrbit až k papíru, neboť neviděl, a rychle naškrábl podpis. V tom okamžiku ustrnul, jako by ho něco udeřilo do lbi. Nepodepsal se jménem George Kettelring. Nevida pro slzy, slepě, bezvědomě napsal své pravé jméno, které po tolik let ztratil z paměti.“

XXXVI.

„Nevydržel v hotelu, musel ven, do noci; sedí v přístavu na hromadě nějakých pražců pod dohledem negerského strážníka, opřen lokty o kolena, a dívá se do černé, šplounající vody. Teď ví všechno a nemusí ani vzpomínat; rovná to v sobě jako karty, aby žádná nepřečnívala, a obrací jenom ten nebo onen list, ano, je tam, a nic nechybí. Takový divný pocit – je to úleva, nebo bolestné přeplnění?

Řekněme, domov. Domov bez matky, velké pokoje s těžkými záclonami a černým, důstojným nábytkem. Tatínek, který neměl pokdy pro dítě, veliký, cizí a přísný. Ustrašená, úzkostlivá teta – pozor, hošíčku, tam si nesedej, nedávej to do pusy, nesmíš si hrát s těmi umazanými dětmi. Červený a zelený míček, hračka nejmilejší, neboť ukradená na ulici řvoucímu dítěti, jednomu z těch šťastných, které směly běhat usmrkány a bosy, hrát si s blátem nebo sedět na bobečku v písku. Bývalý pan Kettelring se usmívá a oči mu svítí. Tak vidíš, teto, a přece jsem nakonec běhal bos a umazaný jako uhlíř; jedl jsem okurky čuču, které černoška otírala svou špinavou košilí, a nezralé guayavy sebrané z prachu cesty. – Někdejší Kettelring má téměř pocit ukojené pomsty. Přece jsem provedl své.

A pak neklidný chlapec, jehož přirozená divokost je potlačována takzvanou výchovou. Začíná rozumět řemeslu svého otce. To řemeslo je bohatství. To řemeslo jsou továrny. To řemeslo je, aby co největší počet lidí byl přinucen pracovat co nejvíc a co nejlaciněji. Chlapec vidí ty zástupy dělníků, kteří se hrnou ze vrat továren se svým zvláštním nakyslým zápachem, a má pocit, že ho všichni nenávidí. Otec je zvyklý křičet a poroučet; bůh ví, co to dá vztekání, aby bylo získáno takové bohatství. Člověk by řekl, že to ani nestojí za tu zlost; ale nic naplat, majetek není mrtvá hmota, chce žrát, aby nepošel, a musí být náležitě krmen. Tobě, hochu, bude jednou svěřeno toto vlastnictví, ne abys je měl, ale abys je rozmnožil; pročež uč se šetřit a přičiňovat se, máš-li jednou nutit druhé, aby se lopotili a vystačili s málem. Vychovávám tě pro praktický život; vychovávám tě pro svůj majetek. – Bývalý Kettelring se rozšklebil. Tak to tedy mám po otci, že jsem uměl poroučet a rasovat lidi; vida, přece jen nějaké dědictví. Tehdy, ano, tehdy se to mladému chlapci nechtělo líbit; byl spíše lehkomyslný a líný, – snad to bylo jen ze vzdoru proti tomu, co mu bylo předem určováno jako jeho budoucnost. Nejsme tady pro sebe, ale proto, abychom sloužili majetku; kdo neslouží svému, bude otročit cizímu – tak nějak zní zákon života. A ty, hochu, půjdeš v mých šlépějích.

Někdejší Kettelring se roztřásl tichým smíchem. Ne, rozhodně v nich nešel. Byl jenom princ následník, který čeká, jak to jednou roztočí. A zrovna naschvál – špatná společnost a takové věci. Rozumí se, dluhy, směšné sice, ale přesto ne zvlášť počestné. Otec se třese rozčilením a vyslýchá, co to znamená, začs to vydal a podobně; ty kluku, myslíš si, že proto já se dřu, že pro tvé ničemnosti já vydělávám a šetřím své peníze? A tu to v synáčkovi propuklo – rozumí se, jen vzdor, jen schválnost, jen taková vášnivá prudkost; se zaťatými pěstmi řve otci do tváře: Nech si své peníze, sežer si je, já je nechci; kašlu na ně, hnusím si je; nemysli si, že budu takový otrok peněz jako ty! – Otec zfialověl, divné, že ho tehdy neranila mrtvice; ukazoval na dveře a sípěl: Marš! Ještě okázale a hromsky bouchnout dveřmi, a hotovo, exit synáček.

Bývalý pan Kettelring potřásl hlavou. Bože, taková hloupost! Málo-li je podobných hromobití v rodinách, nu, a čert je vzal. Jenže tehdy na sebe narazili dva zvláště tvrdí a paličatí. Synáček už nepřišel a nedostavil se, ani když ho k sobě pozval otcův právní zástupce; důstojný právní přítel nakonec našel marnotratného syna v posteli s jakousi teoretickou a praktickou anarchistkou, a protože mladý pán jinak nedal, musel mu v této pohoršující situaci vyložit své poslání. Zhostil se ho docela pěkně; jednak se káravě chmuřil, jednak a zvláště zářil taktní a shovívavou blahovůlí, neboť mládí se musí vybouřit, zejména mládí dědice tak nadějného. Váš pan otec, sděloval, vás nechce vidět, pokud prý nepřijdete k rozumu; mladý příteli, děl srdečně, nemám pochybností, že se o to pokusíte a že se vám to podaří, haha, že ano? Mezi námi, řekl s hlavou skloněnou pobožně na stranu, majetek (div že neřekl pan majetek) vašeho pana otce se nyní odhaduje na třicet, třicet pět milionů; mladý muži, s takovým majetkem se nežertuje. – Vypadal při tom opravdu nesmírně vážně a slavnostně, ale opět se rozveselil. Váš pan otec mne požádal, abych vám řekl, že je ochoten vám až do vaší plnoletosti vyplácet mýma rukama jistou apanáž. A jmenoval sumu téměř špinavou – starý lakomec si zůstal věren i ve svém spravedlivém hněvu. Ovšem, kdybyste ani pak nepřišel s rozumnějšími náhledy – Advokát pokrčil výmluvně rameny. Ale já doufám, že to bude pro vás zdravá a tvrdá škola života.

Tak dejte sem ty prachy, ozval se dědic třiceti milionů, a vyřiďte starému, že mu přeju hodně dlouhého života, aby si na mne počkal.

Anarchistka nadšeně tleskala.

Důstojný advokát jí laškovně pohrozil tlustým prstem. Vy, vy, jen nepopleťte hlavu našemu mladému příteli. Ať se pobaví, to ano, ale nic víc, víme?

Děvče na něho vyplázlo jazyk; ale zářící, blahovolný právník už hřejivě tiskl ruku marnotratného syna. Drahý, drahý příteli, pronášel dojatě, budeme se všichni těšit na váš brzký návrat.

* * *

Tehdy bylo marnotratnému synovi osmnáct let; do svého plnoletí se potloukal, jak to právě mladí lidé dovedou, to jest, sám by teď nemohl říci jak, a hlavně, komu všemu za to zůstal dlužen. Rozumí se: Paříž, Marseille, Alžír, Paříž, Brusel, Amsterodam, Sevilla, Madrid a znovu Paříž – Pokud mu bylo známo, jeho otec, jako by s rozpadem rodiny ztratil poslední vnitřní zábrany, se zaryl chorobně do dělání peněz a do ubohého, senilního skrblení. Bůh s ním, to tam ta hromada peněz naroste! Přesně s datem plnoletosti přestala docházet hubená apanáž. Marnotratný syn se rozzuřil: Myslíte, že teď přilezu na kolenou? A zrovna ne! – Pokusil se pracovat, ale zvláštní: teprve s prací na něho dolehla bída s nouzí, a když se pokoušel o bývalý lehčí způsob života, už to nešlo, už měl na sobě napsáno něco, co ho dělalo podezřelým z chudoby. Tehdy měl děvče, jež bylo nemocné a ztratilo místo. Litoval ji a chtěl jí pomoci; napsal otcovskému právnímu příteli, že by náhodou na krátkou dobu potřeboval pár tisíc franků – Dostal na centim tolik, kolik stála jízda z Paříže domů třetí třídou, a k tomu dopis, že pan otec je ochoten mu odpustit, ukáže-li pan syn, že chce doma rozumně pracovat, a tak dále. ‘

Bývalý pan Kettelring, sedící na břevnech v Port of Spain na Trinidadu, se až lekl. Řekl to nahlas, tak jako tehdy, ale nyní nad tím kroutil hlavou.“

XXXVII.

„Někdejší Kettelring to teď nahlíží s překvapující jasností: Kdyby byl opravdu a poctivě chudý, jistě by se byl někde usadil; nejednou byla příležitost. Třeba jako účetní v Casablance, nebo tehdy v Marseille jako obchodní cestující s perleťovými knoflíky. Ale představte si, prosím pěkně, že jsme vlastně dědic třiceti, čtyřiceti, padesáti milionů nebo kolik toho staroch doma zatím nasušil; jak máme mít trpělivost nebo odevzdanost hádat se s hrubým, funícím kramářem o odběr dvaceti tuctů knoflíků? Chvílemi ho přepadala směšnost jeho postavení, nemohl to brát vážně, nebyl s to se s upocenou a horlivou tváří handrkovat o pár franků nebo peset; najednou mu bylo vidět na očích, že se tím jen tak baví či co, – lidi to uráželo, a on sám si občas ulevil kouskem tak provokativním, že nezbývalo než změnit místo s rychlostí co možná největší. Bývalý pan Kettelring si to připomíná s jistým požitkem. Nedal jsem se vám lacino, vy moulové, a možná že i dnes máte v hubě hořko a sucho vztekem, když si vzpomenete na toho drzouna, který se k vám zachoval tak a tak neuctivě, a má poklona, račte mi vlézt na záda.

Ale když teď o tom hloubá, – vlastně to byla taková poloskutečnost, a ať dělal cokoliv, nezbavil se pocitu, že to je něco provizorního, co se neděje doopravdy, ale jen tak nazdařbůh a pokusně. Skutečný byl jenom ten vzdor, který ho vedl cestou a hlavně necestou; i v krajní bídě byly na dosah ruky ty miliony, po nichž by se mohlo sáhnout, jen chtít, a konec. Inu, můžeš si jimi cinkat v kapse, když couráš po ulici, individuum bez domicilu a povolání, můžeš zlomyslně mrkat na všechny lidi, kteří uhýbají podezřelému pobudovi, kdybyste věděli, kdo já jsem! Miliony v kapse, a nekoupíš si za ně ani sklenici piva. Pět měďáků v kapse, a koupíš si za ně čajovou růži. Byl to vlastně věčný zdroj jakési výsměšné kratochvíle; nelze zapomenout na divoký požitek, se kterým poprvé žebral; bylo to na Ramble v Barceloně mezi hejny vrabčáků, – jak se ta stará dáma s růžencem ovinutým kolem ruky uděšeně podívala na zubícího se chlapíka, por Dios misericordia, seňora –

Bývalý pan Kettelring si přemnul čelo. Ne, nebyl bych to vydržel, kdyby to bylo… doopravdy; ale ona to byla, víme, taková hra s nicotou. Jako bych zkoušel, jak dlouho to vydržím, než vztáhnu ruku a začnu křičet o pomoc. Ta dráždivá trýzeň, stát na kraji chodníku a dívat se hladově na nejkrásnější a zářící ženy, – jen chtít, a byly byste mé, ale teď, to se rozumí, mne ani nevidíte, potvory. Ten krásný vztek, to osvobozující opovržení vším. Ano, toť se ví, i tím, čemu se říká morálka; neboť jsou ctnosti chudých a ctnosti majetných, ale není žádné mravnosti pro všiváky, kteří nechtějí zbohatnout.

A nedají se, neřádi, uvrtat na jedno místo. Nemluvíme-li o poutech rodiny a zvyku, činí člověka usedlým majetek nebo závislost, a ten, kdo nedbá bídy ani peněz, je jako balon bez kotevních lan a přítěže a je unášen, jak bůh dá a čert fouká. Ano, toulavost je jistě šílenství, je to porucha majetkových center, něco jako ztráta smyslu pro stabilitu. A tak se motej, ty blázne, když ti to nedá –

Počkat, tady je něco, nač by bylo třeba se podívat. Ne, to byla jen taková telecí pitomost. Vlastně ne – Nu, řekněme tomu hloupost. Tehdy jsme byli čímsi na lodi, to bylo v Plymouth; večer jsme sedávali nahoře na Hoe, pod pruhovaným majákem, s děvčetem z Barbikanu. Taková hubená, malá Angličanka – sedmnáct let jí bylo. Držela mne za ruku a snažila se uvést na dobrou cestu života velkého, zkaženého námořníka. Bývaly pan Kettelring jektal zuby. Vždyť to bylo skoro tak, jako… jako… jako když mne Mary, Maria Dolores držela za ruku a chtěla mne přivést k mému já! Ó Bože, jsou tedy v životě znamení, kterým nerozumíme? Bývalý námořník se dívá vyjeveně do černé vody, ale vidí modrý, průhledný večer na Hoe, červená a zelená světla bójí a tu dálku, Kriste, tu pěknou a rovnou dálku – Držela mne za ruku a rychle dýchala, slibte mi, slibte mi, že budete hodný – a jednou se usadíte tady. Pracovala v nějaké továrně – Říci jí o těch milionech na dosah ruky, nebylo by to jako Tisíc a jedna noc? Měl to už na jazyku, ale tehdy to spolkl nějak až příliš násilně nebo překotně. Na rozloučenou ho políbila poplašeně a neobratně, a on řekl, já se vrátím.

Ta loď jela do Zadní Indie, a on se nevrátil.

Tak, a teď jsme tady, zdrávi došli, a to už je všechno. – Ne, to není všechno, odpovídá jakýsi přísný a neúchylný hlas. Jen si vzpomeň, jak to bylo dál. – Nu, co by bylo: utekl jsem z lodi, to bylo tady na Trinidadu, právě tady v Port of Spain, že. – Ano, a co dál, co potom? – Potom to šlo se mnou dolů; jak to jde jednou s člověkem dolů, marná sláva, to už se nedá zastavit. – Až kam dolů, jen to řekni. – Nu, byl jsem nosičem v přístavu a magaciňákem, co běhá s listinami v rukou. – A dál nic? – Dohlížel jsem na černochy v asfaltovém jezeře, aby si ani neutřeli pot hřbetem ruky. – A ještě něco bylo, ne? – Ano, byl jsem sklepníkem na Guadelupu a v Matanzas a nosil jsem mulatům cocktaily a led –

A už nic horšího?

Bývalý Mr. Kettelring si zakrývá tváře horkými dlaněmi a sténá. Jen to nech, něco to mělo do sebe. To byla msta, to byla msta za to, že mne nechali tak hluboko padnout. Abys věděl, já jsem se kochal na svém ponížení. Potvory, potvory, tady to máte, sežerte si své miliony; dívejte se všichni, jak vypadá jediný syn a dědic milionářův!

Ano, podívejme se na to.

Ano, jen se podívejte, vydržuje si ho mulatka – tak, teď to víte. Miluje ji zuřivě a vodí k ní opilé chlapy, k nevěstce ze všech nejzvrhlejší, a čeká zatím venku na svůj podíl.

Tedy tak to bylo.

Tak to bylo. – Bývalému Kettelringovi klesla hlava hluboko na prsa – Seděl tam v kavárně jeden Yankee, a já se blbě šklebím: Mohu vás, pane, dovést ke krásnému děvčeti – krásná, barevná, c – Amerikán zrudl a vyskočil, asi nemohl snést tu hanbu bělocha; pak mne udeřil do tváře, na tuhle tvář. – Na líci bývalého Kettelringa vyskočila rudá skvrna. – Hodil na zem zmačkaný pětidolar, zatímco mne strkali na ulici. Vrátil jsem se ještě pro ten pětidolar a lezl jsem po zemi jako pes –

Někdejší Kettelring zvedl oči plné hrůzy. Což se taková věc nikdy nezapomene?

Snad přece, zkus to, zkus zapomenout.

Ano, ožral jsem se jako zvíře, a ještě jsem nemohl zapomenout; motal jsem se, nevím kde a kam –

– po cestě podobné Mléčné dráze, mezi kvetoucími bougainvilleami –

Ano, ano, právě tam; slyšel jsem vyštěknout revolver, a někdo běžící do mne vrazil. A pak, pak jsem konečně zapomněl všechno, co bylo.“

XXXVIII.

„Bývalý Kettelring si oddychl. Tak, teď je to venku, a dělej co dělej, nemůže to už být horší. A vida, ani tehdy, když jsem lezl po čtyřech jako pes, jsem se nepoddal, nevykřiklo to ve mně: dost, vzdávám se, a toto je návrat s prosíkem, návrat domů. Jenom jsem pil a řval nad pohaněním člověka. Bylo to… vlastně… jakési vítězství.

A teď se poddáš.

Ano, teď se poddám, a jak rád, bože, jak rád! Kdyby chtěli, abych si naplival do tváře nebo lezl znovu po čtyřech, udělám to. Já vím proč. To je pro ni, pro dceru Kubáncovu.

Nebo proto, abys to vyhrál nad starým Camagueynem.

Mlč, není to pravda. Pro ni je to. Což jsem jí neřekl, že se vrátím, nedal jsem na to své čestné slovo?

Tvé čestné slovo, pasáku, pasáku!

A třeba i pasák; jen když vím, kdo jsem. Co chceš, člověk je celý teprve tehdy, když je poražen. Tehdy pozná, toto je neklamné a skutečné, toto je skutečnost nezvratná.

Ta porážka.

Ano, ta porážka. Je to ohromná úleva, moci se poddat; zkřížit ruce na prsou a poddat se –

Čemu?

Lásce. Milovat v porážce a pokoření – pak člověk ví, co je láska. Už nejsi hrdina, ale pohaněný a políčkovaný pasák; lezl jsi po zemi jako zvíře, a přece budeš oděn v nejkrásnější roucho a na ruku ti bude navlečen prsten. To je ten zázrak. Já vím, já vím, že ona na mne čeká; a teď si mohu pro ni přijít. Kriste Ježíši, já jsem šťasten!

Šťasten, opravdu?

Nesmírně šťasten, mrazí mne, sáhni, sáhni, jak mi hoří tváře.

To je jen levá tvář. To na ní hoří ten políček.

Ne, to není políček. Copak nevíš, že na tu tvář mne políbila? Ano, políbila a smáčela ji slzami, nevíš? Všechno je vykoupeno – málo-li bolesti na to padlo! Jenom té touhy co bylo, a to peklo, ta hrozná práce, – všechno bylo pro ni.

I ten políček?

– – Ano, i ten políček byl pro ni. Aby se mohl stát zázrak. A já si pro ni přijdu; bude čekat v zahradě jako tehdy –

– a položí dlaň na tvou ruku.

Proboha, nemluv o její dlani! Řekne se dlaň, a mně už se chvějí prsty i brada. Jak mne tehdy vzala za ruku, – myslím na její hladké prsty, přestaň! přestaň!

Jsi nesmírně šťasten?

Ano, ne, počkej, to přejde. Zatracený pláč! Jak je možno, že má člověk někoho tak nesmyslně rád! Kdyby na mne čekala tamhle – tamhle u toho jeřábu, zhrozil bych se, bože, jak daleko, kdy já k ní doběhnu! A kdybych ji držel za ruce, za lokte – bože, jak daleko!

Jsi tedy šťasten?

Nesmysl, vidíš přece, že se mohu zbláznit! Kdy já ji uvidím? Dřív se musím vrátit domů, že ano, musím sklonit hlavu a odprosit, musím vzíti na sebe jméno a člověka; a pak znovu přes moře. – Ne, to přece není možno, to nepřežiju, to není možno, taková doba!

Že bys nejprve jel za ní a řekl jí –?

Ne, to nemohu, nesmím, to nejde. Řekl jsem, že si pro ni přijdu, až k tomu budu mít právo. Nesmím ji zklamat. Musím domů, nejprve domů, a teprve potom – Zaklepu na tu mříž jako ten, kdo má právo bušit. Otevřte, jdu si pro ni.

Černý strážník, který se už dlouho díval, jak ten člověk mluví sám se sebou a hází rukama, se k němu přiblížil. ‘

Bývalý Kettelring zvedl oči. ‚Rozumíte,‘ mluvil rychle. ‚Nejdřív musím domů. Nevím, je-li můj tatík ještě živ, ale je-li, bůhví, že mu políbím ruku a řeknu, požehnej, otče, pasákovi prasat, který si žádal jíst mláto dávané sviním. Zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. A on, starý skrblík, se potěší a řekne: Tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. ‘

‚Amen,‘ řekl černý strážník a chtěl odejít.

‚Počkejte ještě, to přece znamená, že marnotratnému synovi bude odpuštěno, že? ‘ Bývalý Kettelring vstal a slzy mu stékaly z očí. ‚Já přece jen myslím, že můj otec je živ a čeká na mne ve své starobě, aby ze mne učinil bohatce a skrblíka, jako byl sám. ‘

‚Dovedu vás, pane,‘ řekl strážník. ‘

‚Tam,‘ a ukázal rukou přes celou oblohu, k obzoru, kde žíhaly tiché blesky.

* * *

Jsem posedlý představou, že se nevracel po lodi; cesta lodí je příliš zdlouhavá a uklidňující a nemá ten prudký spád. Byl jsem se ptát u leteckých společností, je-li nějaké spojení letadlem na Trinidad. Zdá se, že je pravidelná letecká linka z Evropy do Port Natalu a odtud do Pará; ale nemohli mně říci, je-li jaký vzdušný spoj také z Pará na Trinidad nebo na jiné místo v Antilách. Možné to je, i přijímám poněkud nazdařbůh, že Případ X volil tuto nejrychlejší trať. Musel ji volit, protože jej posléze vidíme střemhlav se řítit, zahaleného v plamenech, aby dorazil na konec své cesty jako povětroň, ve chvatu nejhroznějším. Musel letět, upíraje netrpělivé oči na čáru obzoru; pilot sedí nehnutě, jako by spal, – och, dát mu pěstí do týla, aby se probudil a letěl rychleji! A z letadla do letadla, ohlušený, zpitomělý řevem motoru, vědomý jen jediné bdělé věci, spěchu. Na posledním letišti, skoro už u vrat domova, se ta drnčící struna rychlosti najednou zasekla. Neletí se, je vichřice. Zuří s pěnou na rtech – tomuhle vy říkáte vichřice? Vy psi, vy prašiví psi, kdybyste znali hurikány tam dole! Dobrá, tedy soukromé letadlo, ať stojí cokoliv; a ještě jednou ta křečovitá, zběsilá agonie netrpělivosti, zaťaté pěsti a zuby zahryzlé do krajkového šátku – a konec; vír, plamen, zápach nafty a černé jezero bezvědomí, které se hustě zavírá.

Milý doktore, rád bych vám prokázal tu čest a nakreslil vás, vaše počestná a široká bedra schýlená nad smrtí Případu X. Viděl jsem vás u toho lůžka, a přece si vás nedovedu dobře představit. Přejte mi, abych se ještě jednou odchýlil od poctivé skutečnosti. Posadím na jeho lůžko vlasatého, dost nesympatického mládence; drží pacienta v zápěstí a naklání pozorně sebejistou, ježatou palici. Hezká ošetřovatelka může nechat oči na těch plavých rousech, neboť je do mladého doktora po uši zamilována; ach, vjet do nich všemi prsty a rvát, pročísnout je jemně jako dech – Mládenec zvedá hlavu. ‚Tep nehmatný. ‘″

XXXIX.

Chirurg dočetl rukopis a mechanicky jej rovnal, aby ani list nepřečníval.

Přišel ho navštívit starý internista. „Škoda,“ povídal, „že jste se nebyl podívat na obdukci. Zajímavý případ. Ten člověk mnoho zkusil – To srdce bych vám přál vidět.“

„Veliké?“

„Veliké. Víte, že už dostali zprávu? Depeši z Paříže. Bylo to soukromé letadlo.“

Chirurg zvedl oči. „Nu a?“

„Nevím, jak se jmenuje, jméno přišlo zkomoleno; ale byl zapsán jako Kubánec.“