Povětroň

XIII.

Jasnovidec seděl na posteli, hubená kolena přitažena až k bradě, vychrtlý a groteskní ve svém pruhovaném pyžama, a díval se do prázdna, jako by šilhal. „To bych vám musel nejdřív naznačit metodu a některé pojmy,“ začal váhavě. „Dejme tomu, představte si kruh – kruh z mosazného drátu.“ Přitom nakreslil ve vzduchu kruh. „Kruh je věc viditelná. Můžeme si jej myslet abstraktně, můžeme jej definovat matematicky, ale psychologicky je kruh něco, co vidíme. Kdybych vám zavázal oči, mohli byste ten drát ohmatat a řekli byste, že je to kruh. Měli byste pocit kruhu. A jsou lidé, kteří dovedou se zavřenýma očima rozeznat sluchem, jaký tvar má těleso, které zvučí. V našem případě by slyšeli kruh, kdybychom do toho drátu uhodili paličkou. A kdyby inteligentní moucha putovala po tom drátě, mohla by také dospět k naprosto určitému pocitu kruhu. Musíte pochopit, jaký malý krůček je od těchto fyzických pocitů k duševnímu stavu člověka, který by měl v hluboké tmě pocit, že tady někde je kruh. Bez pomoci očí, sluchu nebo hmatu. Dokonale přesný pocit kruhu. Řeknu vám, že při takovém vyřadění smyslů byste měli daleko silnější vědomí kruhu než látky, ze které je udělán; neboť tvar, a nikoliv látka je věc duševní. A říkám-li pocit, nemíním tím nějaké tušení nebo dohad, nýbrž krajně přesné, pronikavé, řekl bych trýznivě určité vědomí o něčem; ale toto vědomí pojmenovat a vyslovit jako poznatek je těžké, nesmírně těžké –“

Jasnovidec se zarazil. „Proč,“ mumlal, „proč vlastně jsem volil za příklad zrovna kruh? Tak vidíte, předbíhám, ještě než jsem opravdu začal. Pocit kruhu, který se uzavírá. Tvar obratníku a zároveň tvar života.“ Zavrtěl odmítavě hlavou. „Ne, takto bychom nikam nepřišli. Já vím, vy oba máte své pochyby o telepatii. A právem. Telepatie je nesmysl, nemůžeme poznávat na dálku; musíme se věcem přiblížit, přiblížit si hvězdy číslicemi, hmotu rozborem a drobnohledem; a když vyloučíme smysly a tělesnou blízkost, můžeme se čemukoli přiblížit soustředěním. Připouštím, že jsou snad předtuchy, sny, zjevení a vize; připouštím to, ale metodicky to odmítám, popírám a zavrhuju. Nejsem vizionář, jsem analytik; pravá skutečnost se nám nezjevuje; musí být vytěžena přísnou prací, analýzou a soustředěním. Připouštíte, že mozek je nástroj analýzy, ale bráníte se představě, že by mohl být čočkou, která nám přibližuje věci, aniž bychom se hnuli ze svého místa nebo otevřeli oči. Podivná čočka, jejíž konkávnost se mění podle pozornosti a vůle. Podivné přibližování, které se neděje v prostoru ani v čase a jeví se jen intenzitou pocitů a poznatků, které jsou ve vás. Podivná vůle, která do vašeho vědomí přivádí věci na vaší vůli nezávislé. Myslíte představy, které nejsou z vás, nejsou vaše a na jejichž obsah nemáte vlivu. Vaše je jen ta koncentrace. Když se díváte, když nasloucháte, vnímáte svými orgány, ve svých nervových ústředích věci a děje, které jsou mimo vás. Podobně můžete myslit myšlenky a cítit city, které jsou mimo vás, můžete mít vzpomínky, které jsou mimo vás a netýkají se vašeho já. Je to tak přirozené jako vidět nebo slyšet, ale vám chybí ta pozornost a cvik.“

Chirurg sebou netrpělivě vrtěl, ale jasnovidec to patrně nepozoroval; docíroval s rozkoší, mával nosem a rukama a krákoral s hluboce uspokojeným přesvědčením, že pěje. „Pozor,“ řekl a položil prst na nos. „Právě jsem řekl myšlenky, vzpomínky, představy, city. To je hrubá a nesprávná psychologie, a užil jsem těch falešných pojmů jen proto, že vám jsou běžné. Ve skutečnosti, pokud vnímám takto, vnímám kruh, a ne látku, ze které je udělán; mám pocit, mám určitou povědomost člověka, a ne jeho jednotlivých zkušeností, představ a paměti. Rozumějte,“ pravil, vraště čelo námahou, aby se přesně vyjádřil, „je to člověk v čase svinutém; člověk, ve kterém je přítomně obsaženo i všechno, co kdy byl a co kdy dělal, ale ne jako sled událostí, nýbrž jako – jako –“ Ukazoval rukama ve vzduchu cosi úhrnného. „Je to, jako byste filmovali život člověka od narození až do tohoto okamžiku, a pak všechny ty obrázky položili na sebe a promítli je všechny současně. Řeknete, jaká změť! Ano, neboť splývá přítomnost i minulost, všechno se překrývá, a zbývá jen tvar života, něco nepopsatelného a nesmírně osobního: něco jako osobní aura, ve které je uloženo vše –“ Nos mu tragicky ustrnul. „Všecko, i budoucnost,“ vydechl. „Ten člověk nebude živ.“

Chirurg frknul. Tohleto věděl také. A bezpečně.

„Rád bych vám to řekl co nejnázorněji,“ namáhal se jasnovidec. „Řekněme, že by sem přišel člověk vysoce nadaný schopností čichu – jsou takoví lidé. Nejdříve by pocítil jeden simultánní, ne příliš příjemný a značně složitý zápach; jsa schopen čichové pozornosti, počal by ten úhrnný zápach analyzovat; rozeznal by pach špitálu, chirurgie, tabáku, moči, snídaně, nás tří a našich domovů; snad by i poznal, že na tomto lůžku zemřel přede mnou starý muž patrně po operaci ledviny.“

Chirurg se zamračil. „Kdo vám to řekl?“

„Nikdo, ale vy neznáte inteligenci čichu. S jistou pozorností je možno rozčlenit daný simultánní dojem na věcný nebo časový sled. Máte-li dost silný, dost pronikavý a celkový pocit určité osobnosti, můžete jej při dostatečné analytické a logické schopnosti rozložit v rozvinutý obraz její životní historie. Z úhrnného tvaru života můžete dedukovat jeho jednotlivé události. Kdybych vám řekl, že to je asi taková práce, jako kdybyste dostal napsán konečný součet dlouhé řady čísel, nic víc než součet, a měl jej rozanalyzovat v jednotlivé položky, které jsou v něm sečteny, usoudil byste, že je to beznadějný úkol. Ano, je těžký, ale beznadějný není; neboť vězte, že ve svém vnitřním charakteru čtyřka, která vznikla součtem dvou dvojek, není táž jako čtyřka, která vznikla složením čtyř jednotek nebo trojky a jednotky.“

Seděl nahrben a hroty obratlů se mu rýsovaly jako zježený hřeben. „Hrozné,“ sténal, „to bylo hrozné, to bezvědomí a horečka. Představte si, čím víc jsem se na něho soustředil, tím víc jsem upadal v mrákoty a v delirium. Totiž já ne, já byl bdělý, ale cítil jsem to bezvědomé a horečné – sám v sobě. Rozumíte, já to musím najít v sobě, jinak – jinak by to nebylo a nemohl bych poznat –“ Třásl se a jeho vychrtlá tvář byla umučená, trapno se dívat. „Prodírat se tím strašným bezvědomím, tím zmateným fyzickým deliriem, ve kterém uplývají tělesná muka jako roztříštěné kry, – a přitom pořád, pořád, pořád mít ten svrchovaně určitý, naléhavý, zdrcující pocit celkového tvaru toho života –“ Tiskl si pěsti k spánkům, oči vytřeštěny, a kvílel: „Ó bože, ó bože, to bylo k zešílení!“

Internista zachrchlal a vylovil z kapsy krabičku sladových cukrátek. „Nate, človíčku, vemte si,“ bručel. Bylo to veliké vyznamenání, kterého se dostávalo málokomu. Vlastně jen zvláště těžkým pacientům dokonalých klinických příznaků.

XIV.

Jasnovidec se rozveselil, cucal cukrátko a uvelebil se s nohama zkříženýma jako Turek nebo krejčí. „Já vám to znázorním jinak,“ řekl, „ale upozorňuju vás, že i to je jenom obraz. Když rozezvučíte ladičku A, rozezní se i A struna na houslích nebo na klavíru a rozechvěje se, byť pro nás neslyšitelně, všechno, co je schopno kmitat v A. V podstatě souzníme i my, zpíváme s sebou, když nasloucháme; a hudebně vnímaví jsou ti, kdo dovedou lépe naslouchat sobě samotným. Myslete si, že život je jakési znění, že člověk zní, že zní jeho mysl, paměť i podvědomí; i jeho minulost souzní v tomto a kterémkoliv okamžiku; je to nesmírně složitý a nekonečně mnohohlasý zvuk, ve kterém je přítomno i minulé věčným dozníváním a spoluzněním vrchních a vedlejších tónů; celá minulost zabarvuje zvuk přítomnosti. Myslete si, že i v nás se přenosem zvenčí rozkmitají tytéž vlny, aspoň pokud jsme v nějakém vztahu k člověku, jenž vysílá do prostoru svůj kmitočet – jako každý z nás, každý z nás; to souznění je slabší nebo silnější; to záleží na našem ladění, na naší citlivosti a pozornosti a na intenzitě daného vztahu. Ta rezonance může být tak slabounká a nejasná, že ji nevnímáme; nebo může být tak silná a hluboká, že slyšíme jen ji, jen tu rezonanci, která je nám sdělena. Ale i když si toho souznění nejsme vědomi, uvědomujeme si jeho citovou ozvěnu v náklonnostech neb antipatiích, v nejasných a nevysvětlitelných reakcích, kterými pudově odpovídáme na lidi nám jinak neznámé.“

Jasnovidec byl zřejmě spokojen a sál dychtivě na svém cukrátku, mlaskaje a zalykaje se jako nemluvně u prsu. „Ano, je to tak,“ potvrdil si přesvědčeně. „Musíme naslouchat sami sobě; musíme zkoumat své vlastní nitro, abychom rozeznali to tiché a mnohohlasé zvěstování, jež vysílá někdo druhý. Není jiného jasnozření než pozorovat sama sebe; to, čemu se říká telepatie, není cítění do dálky, nýbrž do blízka, do blízkosti nejbližší a nejtíže přístupné: do sebe sama. Představte si, že byste současně uvedli v činnost všechny píšťaly, rejstříky a pedály varhan; byla by to burácející vřava, ale poznali byste v ní dech i rozsah, sílu a ušlechtilost toho nástroje. Ne, nemohli byste žádnou analýzou zjistit, co kdy na těch varhanách bylo hráno, neboť (aspoň pro naše uši) varhany nemají paměti, která by zabarvila jejich zvuk. Ta první, ta nerozčleněná rezonance, kterou odpovídáme na životní kmitočet někoho druhého, to je také především pocit rozlohy, životního prostoru, síly a ušlechtilosti… pocit naprosto určitého a jedinečného prostorového útvaru, ve kterém se ten život rozvinul se svou zvláštní atmosférou a perspektivou –“ Jasnovidec se maličko zmátl. „Tak vidíte, co to pletu dohromady: varhany a perspektivu, zrak i sluch. Je strašně těžko vyjádřit tyto věci. Naše slova jsou náhražky čití, jsou odvozena z vidění, slyšení a hmatání; není možno jimi přesně vyslovit věci, které nejsou přístupny těmto smyslům. Mějte se mnou trpělivost, pánové.“

„Nevadí,“ děl internista povzbudivě. „Toto zaměňování představ a vikarizace smyslů je typický příznak jistých duševních poruch, příbuzných halucinacím. Jen pokračujte, dává to správný klinický obraz.“

„Charakteristické je,“ pokračoval jasnovidec, „že analýzou toho celkového pocitu dostanete naprosto jiný obraz života, než jaký vám dává zkušenost. Zkušenost skládá život z jednotlivých dat; minuty a hodiny skládají den, dny skládají rok, hodiny a dny jsou stavivem života. Člověk je složen ze svých zkušeností, citů, vlastností, činů a projevů. Všechno se nám skládá z malých kousků, které dohromady dávají cosi jako celek; ale chceme-li si ten celek nějak představit, dovedeme si skutečně vybavit jenom větší nebo menší řadu těch kousků, jenom sled epizod, jenom hromadu jednotlivostí. Řekněme, vy,“ obrátil se náhle na internistu, „vy jste vdovec, že? vzpomeňte si na svou nebožku paní, kterou jste vřele miloval, se kterou jste čtvrt století žil v oddanosti a shodě; a já vám vypočítám, co vám o ní vytane v paměti. Její smrt; její těžký zápas, nad kterým jste bezradně trčel, proklínaje svou vědu; její zvyk rozřezávat knihy jehlicí, zvyk, se kterým jste marně bojoval; den, kdy jste ji poznal; šťastný den, kdy jste spolu sbírali mušle kdesi u moře.“

„To bylo v Rimini,“ řekl starý pán měkce a mávl rukou. „Byla to hodná žena.“

„Byla. Ale kdybyste ještě hodiny vzpomínal, nenapadne vás nic než potrhaný řádek dalších a dalších okamžiků, pár vět, pár obrázků – To je všechno. Takto vypadá vaše představa o celém životě člověka vám nejbližšího.“

Starý internista si sňal brejličky a pečlivě je čistil; chirurg usilovně dával očima jakési znamení jasnovidci. Haló, tam ne, tam ne, obraťte a jeďte jinam.

„Ano,“ obrátil jasnovidec poslušně a jel plnou rychlostí jinam. „Zkušenost nám nemůže dát jinou představu; nikdy nevnímáme celého člověka nebo celý život, nýbrž právě jen ty nesouvislé kousky a okamžiky, a ještě jich, chválabohu, většinu poztrácíme. Marná sláva, z toho se nedá složit ani vymyslit celost života. Ale obraťme to, říkám, obraťme to. Pokusme se vyjít, logicky vyjít z představy úhrnného a celého života, nerozděleného na minulost a přítomnost. To je ohromné,“ počal křičet a téměř si rval nadšením vlasy. „Když si představíte řeku, celou řeku, ne jako klikatou čáru na mapě, ale úhrnně a úplně, s veškerou vodou, která kdy protekla jejími břehy, obsáhne vaše představa pramen i tekoucí řeku, i moře, veškerá moře světa, oblaka, sníh i vodní páru, dech mrtvých a duhu na nebi, to všechno, celý koloběh všech vod na světě bude ta řeka. Jak je to ohromné,“ vzlykal u vytržení, „jakou to má rozlohu skutečnosti! Jak je to krásné a zdrcující, zachytit představu života, pocit života, pocit člověka v jeho úhrnu a životní velikosti! Ne, ne, ne,“ mával vztyčeným prstem, „tu rozlohu nerozdrobíte ve dny a hodiny, neroztříštíte v haraburdí vzpomínek; ale rozčleníte ji v nutnosti, v údobí sklenutá jako klenby, v souvislosti, jež budují řád jednoho života; není tu náhody, všechno je nutné a strašně krásné, veškerá příčinnost se zjevuje v současnosti příčin a následků. Není vlastností, není událostí; jsou jen stavební síly,“ vydechl, „jejichž zápas a rovnováha vytyčily prostor člověka.“

Měl pěnu v koutcích úst, byl hrozný na pohled, jak vychrtl vzrušením. „Nu, nu,“ broukl internista a vytáhl hodinky. „A teď si, přítelíčku, na pět minut lehnete a budete držet zobák. Zavřít oči a zhluboka, pomalu dýchat.“

XV.

Jasnovidec otevřel oči a zhluboka si oddechl. „Mohu už mluvit dál? Pravda je, že tyto věci jdou člověku na nervy.“ Přemnul si obličej. „Dobře tedy, pokud se týče toho člověka, který spadl z nebe – Jak ho mám jmenovat?“

„My mu říkáme Případ X,“ poznamenal chirurg.

Jasnovidec se posadil. „Případ X, ano. Čekáte-li, že vám povím, jak se jmenuje, čím přesně je a z kterého města přišel, tedy vám řeknu předem, že to nevím. To jsou podrobnosti, na kterých záleží velmi málo. Po většinu života nelpěl na tom, co bylo toho času jeho povoláním. Mám pocit ohromného životního rozsahu; v tom člověku je mnoho prostoru, mnoho moře, ale nebyl cestovatelem. Rozumíte, životní prostor cestovatelův je měřitelný; ale tady – Chybí tu jakýkoliv cíl; není tu pevného bodu, od kterého by bylo možno určit vzdálenosti a směry.“

Jasnovidec se nespokojeně odmlčel. „Ne, ne, musím začít jinak. Vlastně bych měl začít od jeho smrti, která teprve bude, a postupovat zpátky jako provazník. Život Caesarův se začíná tím, že se narodil Caesar, a ne dítě svraštělé a křičící. Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka, abychom pochopili, jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv, co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka.“ Zavrtěl hlavou. „Ale nemohu, nemohu. Jaká bída je naše chápání v čase!“

„Například,“ začal po chvilce, „řeknu-li vám, že nepoznal matky, zní to jako začátek kroniky. Ale pro mne to nebyl začátek, nýbrž konec dlouhé, namáhavé cesty zpět. Leží v bezvědomí a neví už o ničem; ale i pod tím bezvědomím, na dně té temnoty – hluboko, hluboko v něm je samota, a nad jeho bezvědomím se nesklání ničí stín. Odkud je, z čeho trvale prýští ta vnitřní osamělost? Nutno jít zpět, k začátkům věcí, zpátky celým životem, až tam, kde je zdroj jeho opuštěnosti. Byl jedináček a nepoznal matky. Nikdy nebylo ruky, které by se chytil, nikdo mu neříkal: To nic není, políbím bolest, a už je to pryč. Zvláštní, jak toto chybí v jeho životě. Hlas, který by ho ujišťoval, to nic, to přejde; nekřič, nezmítej sebou a hrej si dál. Tady máš ruku a drž se. Nebylo takové ruky; a proto nikdy, rozumíte, nikdy nemohl sevřít –“ Jasnovidec udělal bezradný pohyb. „Silný byl, ale ne trpělivý. Neměl čeho se držet.“

„Samota,“ řekl potom. „Hledá samotu, aby nebylo toho rozporu mezi ním a okolím. Pokouší se jako kus ledu rozpustit svou vnitřní opuštěnost v nesmírné samotě moře nebo cizích zemí. Pořád musí něco opouštět, aby jeho opuštěnost měla vnější příčinu. Všude a pořád to jde s ním –“ Zamračil se. „A kde zůstala rodina? Proč mu otec nenahradil ruku matčinu? Na to se musíme zeptat jeho. Musíme se podívat, co to v něm je, to popudlivé a naježené. Ten člověk se nesnáší s lidmi a hledá přímo, jak by se s nimi střetl; neustále má pocit, že se musí bránit, pořád je v konfliktu – Zpátky. Zpátky až k dítěti, které nemá matky a vede s otcem tichý a zuřivý boj. Ti dva si nemohou rozumět. Vdovec chce poroučet a vychovávat za dva, zdvojnásobuje svou autoritu a přepíná ji malicherně, nedůtklivě a s pedantskou sekaturou; dítě nevyhnutelně vzdoruje a revolta v něm utkvívá jako trvalý mravní tik. Po celý život se nezbaví toho konfliktu se společností, s pořádkem, kázní, subordinací a kdečím; až do své smrti se potýká se svým otcem.“ Jasnovidec mluvil podrážděně, s pěstmi zaťatými, jako by v něm se odvíjel ten urputný odboj. „Zvláštní, jak se ty dvě protichůdné síly, osamělost a konflikt, utkávají v celém životě toho člověka. Samota ruší konflikt, konflikt ruší samotu; nenaplní se to ani ono, veškerou svou samotou se nestane samotářem, neodnese žádného vítězství ze všech svých vzrušení a potyček; neboť vždycky ho přepadne pocit opuštěnosti. Je zádumčivý a nesnášenlivý, prudký a bezradný; řekli byste nestálý, ale tato nestálost je citlivé vyvážení dvou sil vzepřených proti sobě.“

„Spočítejme, co je na straně toho, co jsem nazval samota. Snění a touha po klidu. Rezignace, lhostejnost, nedostatek vůle. Lenost a melancholie. Bezcílnost, pasivita a otupění. Atonie, ano. A nyní na straně konfliktu: nespokojenost, podnikavost, duch horečný a vynalézavý, ješitnost, vzdor a paličatost, svévole, vznětlivost a co všechno. Pokud skládáte člověka z vlastností, nu, dejte nějak ty dvě strany dohromady! Člověk je buď líný, nebo podnikavý, nebo snad pruhovaný, střídaje to a ono, že ano? Jakživi nepochopíte člověka, pokud budete popisovat jeho vlastnosti. Nejsou žádné vlastnosti, jsou síly, síly, které se navzájem přemáhají, vyšinují nebo brzdí; a člověk sám, prožívaje jen svou přítomnost, neví, že malý pohyb, který právě koná, je výslednice sil, které probíhají jeho celým životem jako blesky, vyrovnávající napětí mezi zrozením a smrtí.“

„Představte si muže, který bloudí z místa na místo, od ostrova k ostrovu, kam bůh dá a náhoda kyne; činí to z lenosti a netečnosti, bez cíle, hledaje samotu a kout pro své tupé snění. Ale totéž může činit z netrpělivosti, dusaje nohou na lodní přídi jako hřebec v kotci: jen už být jinde, zkusit něco jiného a zase to nechat ležet a běžet na cestě za čímkoliv jiným. Ta i ona mapa se může přesně krýt; ale jsou to dva světy, dva rozličné vesmíry; jiný je svět muže, který kácí stromy, staví chýše a zakládá plantáže, nežli svět povaleče, který civí do korun palem, prožívaje rozkoš a stesk své samoty. A já, který jsem se vracel po stopách Případu X, jsem našel dva světy, které se sobě nepodobaly; jenom se prostupovaly, jako se prostupují věci ve snu. Tím jedním světem, tím, kde se horlivě roubí a přitesává, na mne vyhlédla tvář toho druhého světa, tvář smutná a chabá, která poznala marnost všeho; a opět skrze ni se protlačil ten první prostor, ve kterém se křičí, spěchá a staví, hádá a podniká, bůhví proč, čertví co a k čemu. To – to – to nebyla skutečnost,“ vydechl jasnovidec, „to byla můra, to byl škleb; jednu skutečnost může člověk prožít, ale dvě se mu mohou jen zdát; a ten, kdo bloudí současně dvěma světy, nemá pod nohama půdu a řítí se prázdnotou, v níž není, čím by měřil svůj pád; neboť i hvězdy padají s sebou, když padá člověk. Poslyšte,“ vybuchl, „ten člověk nebyl úplně skutečný a prožil většinu svého života jako ve snu.“

XVI.

Jasnovidec mlčel, pohlížeje roztržitě a šilhavě na špičky svých prstů.

„Kde žil?“ zeptal se chirurg.

„Tropy,“ mumlal jasnovidec. „Ostrovy. Tmavohnědý pocit, něco jako pražená káva, asfalt, vanilka nebo pleť černochů.“

„Kde se narodil?“

„Tady, tady někde,“ ukazoval jasnovidec neurčitě. „U nás, v Evropě.“

„A čím byl?“

„Dohlížitel, ne? Člověk, který křičí na lidi.“ Svraštil čelo, jako by vzpomínal. „Ale původně byl chemik.“

„Kde?“

„Přece v cukrovaru,“ děl jasnovidec, jako by ho pohoršovalo, že se lze ptát na věc tak samozřejmou. „To se shoduje, že? Ty dva různé světy. V zimě kampaň, honička, křik – a v létě ticho, cukrovar stojí, a jenom v laboratoři pracuje člověk. Nebo sní.“ Nakreslil prstem ve vzduchu šestiúhelník. „Víte přece, jak se v chemii píší vzorce? Jako šestiúhlý obrazec, z jehož rohů vybíhají písmena. Nebo jako paprsky, které tvoří kříž a větví se –“

„To jsou strukturální formule,“ vysvětloval internista. „Říká se tomu stereochemie. Víte, ty obrazce znázorňují zřetězení atomů v molekulách.“

Jasnovidec pokynul skoro jen nosem. „Ano. Představte si, že se mu ty obrazce skládají v jakousi síť. Dívá se do vzduchu, jak se ty vzorce spojují a prostupují, navazují na sebe nebo se kříží. Čmárá si to na papír a zuří, když ho někdo vyruší. V zimě ne, v zimě je práce, kravál a netrpělivost; ale v létě – taková tovární laboratoř, vypražená sluncem; nasládlý zápach jako po kandysu – Tam sedí s otevřenými ústy a civí do prázdna na ty vzorce; vypadá to jako včelí plástev, kde se obrazec váže k obrazci v jeden řád. Ale není to plocha, je to prostor o třech, o čtyřech rozměrech; pořád mu to uniká, když to chce nakreslit na plochu papíru. A takový žár – je slyšet i bzučení mouchy dorážející na sklo.“

Jasnovidec zamyšlen mrkal s hlavou skloněnou na stranu. „To není jeden okamžik, to jsou týdny a měsíce – nevím kolik let. Pořád konstruuje ten chemický prostor, stavěný z formulí, které se doplňují a zapadají do sebe. To už nejsou skutečné a známé sloučeniny, ale možné a fiktivní; nejsoucí a nové kompozice, které by doplnily prázdnou mezeru v chemickém prostoru; nové a neznámé izo – izomerie a polymerie,“ vyhrkl nejistě, „polymerie a polyvalence, které ho převádějí k netušeným spojením atomů. Sní o těchto předpokládaných chemických sloučeninách a jejich možných vlastnostech. Jsou to léky, duhové barvy, neznámé vůně, třaskaviny, látky, kterými se může změnit tvář světa. Popisuje sešit za sešitem formulemi benzolů, kyselin, cukrů a solí, které dosud neexistují, ale které vyplní své místo v tom prostoru vykrystalizovaném z chemických obrazců. Čím dál tím víc počíná věřit, že je možno předpokládat a vypočítat neznámé molekuly sloučenin, tak jako Mendělejev vypočítal neznámé atomy prvků. Přitom jím lomcuje radost, že popírá a bourá dosavadní vědu – pořád ten motiv konfliktu a odboje. Načíná laboratorní pokusy s tím oním předpokládaným sloučením hmot; ale pokusy se nedaří, tovární laboratoř na ně nestačí. Sebere jeden nebo dva vzorce, které, jak se mu zdá, leží přímo na dlani, jen je technicky provést, a jede za mezinárodním světlem chemické vědy předložit mu je a přesvědčit toho velekněze, že to stojí za široce založený pokus.“

Jasnovidec pokrčil špičatými rameny. „Rozumí se, bylo to zdrcující. Velekněz vědy několika slovy rozbil předpoklady mladého chemika na trty. Nesmysl, nemožno. Neznáte patrně práci toho a toho, přečtěte si to a to dílo. A nakonec vzácná blahovůle: Můžete ostatně zůstat u mne; dám vám nějakou práci, třeba utírat knoty kahanů nebo obsluhovat filtry. Budete-li trpělivý, a až se naučíte vědecky pracovat… Jenže Případ X nebyl trpělivý a nechtěl se naučit vědecky pracovat; odešel koktaje a prchal z trosek svého chemického prostoru v takové panice, že – že – že se zastavil až na prahu stínu, kde se na něho dobromyslně a nevědecky cenily široké zuby černochů.“

Jasnovidec zvedl prst. „Aby nebylo omylu: Ten vědecký bonz jednal správně a poctivě, neboť hájil vědu proti rušiteli. Byl by ochoten přijmout prokázaný fakt, ale odmítal, zásadně odmítal domněnku, která by pro začátek natropila víc nepořádku a nejistoty než čeho jiného. Musel rozdrtit Případ X; vězte, že v celosti života se věci nedějí nahodile a nazdařbůh, nýbrž řízeny nutnostmi.“

Chirurg se zřejmě polekal, že jasnovidec se opět obrací k věcem odtažitým, a proto se honem ptal: „Potom už nebyl chemikem?“

„Ne, potom už nebyl chemikem. Nebyl v něm hlas, který by mu řekl: To nic není, to přejde, hrej si dál. Každé jeho ztroskotání bylo konečné a nedalo se odčinit. Když se mu několika slovy zbourala jeho chemická klenba, vyvstal v něm přesilně ten vrozený pocit samoty a opuštěnosti, – rozumíte, bezmála uspokojení, že to jsou takové trosky, takové hrozné rumiště. Schoval své sešity, aniž se do nich podíval, a odešel i z cukrovaru, aby ta paseka byla ještě větší; až se sám zhrozil toho pocitu marnosti a nicoty, a ještě víc toho, že mu je vlastně tak dobře v tom rozvratu, a začal prchat.“

„Byl mladý člověk,“ namítal chirurg, „což neměl nikoho –“

„Měl.“

„Děvče, ne?“

„Ano.“

Měl ji rád?“

„Ano.“

Bylo ticho. Jasnovidec, kolena objata, zaklopil oči a podrážděně sykal. „Přece nebudu povídat všechno,“ vycedil konečně. „Nejsem žádná kronika. Jistě i v jeho lásce byla samota a vzdor, a jistě ji zničil, jako zničil všechno: ze vzdoru a proto, že odcházel do samoty. Jaká spoušť! Teď si může sednout a dívat se, jaké jsou ze všeho nadělány střepy. Jako dítě zalézal do komory s harampátím; tam ho nikdo nenašel, tam byl sám, a jeho vzdor roztával samotou. Pořád stejný rukopis života.“ A črtal cosi do vzduchu. „Vzdor ho posunuje a samota odpoutává. Ležel by na místě, ale popichuje ho odboj. Zůstal by z umíněnosti, ale ta samota v něm mávne rukou, nač to, nač to! Zbývá bloudění.“

Jasnovidec zvedl hlavu. „Možná že byl geniální chemik. Možná že jeho nápady by převrátily svět. Ale copak si myslíte, že by člověk jeho založení měl trpělivost krok za krokem, pokus za pokusem, za cenu všivých omylů a nezdarů vědecky vypiplat a dokázat svůj řád chemických pořadnic? Stál na prahu něčeho velikého, ale děsila ho ta soustavná, metodická, vědecká dřina, která by ho dovedla o píď dál. Musel se rozbít. To byl jeho vnitřní osud, vlastně cosi jako únik před úkolem, který byl nad jeho síly. Kdyby byl zůstal chemikem, byl by také jen bloudil mezi pokusy a fantaziemi, od věci k věci, bez cíle, ztráceje se v prostoru příliš velikém. Proto musí tělesně bloudit po mořích a ostrovech, aby tím bylo zastoupeno veliké bloudění jeho ducha. Vy,“ bodl prstem po internistovi, „jste mluvil o zaměňování představ. Vězte, že je také vikarizace osudů, a že někdy naše zevní příběhy suplují daleko hlubší děj, který je vepsán v nás.“

XVII.

Jasnovidec vztáhl ruku po cigaretě; chirurg cvakl zapalovačem a podal mu oheň. „Muchissimas gracias,“ mumlal jasnovidec, hluboko se ukláněje; ani si nevšiml, že chirurg se přitom dívá na reakci jeho zorniček. „Zvláštní,“ děl odprskávaje drobty tabáku. „Zvláštní, jak na člověku ulpívá jeho prostředí, tedy to, čemu se říká zevní svět. Prostředí se vztahuje k jeho vnitřnímu já daleko silněji než jako souhrn činitelů, které podmiňují jeho konání. Spíš,“ řekl váhavě, „jako by toto prostředí vyplývalo z jeho nitra nebo bylo podmíněno jeho životem; jako by bylo prostě… rozvíjením osudu, který je v něm. Ano, správně, je to tak, pociťujeme-li život člověka jako celek, a ne jako sled náhod.“

„Dejme tomu… Případ X. Neobyčejně prostorový dojem; je na něm mnoho moře a mnoho míst – rozumíte, čistě rozsahově a početně množství samot, odchodů a toho neklidu, který se zračí v těkání z místa na místo. Člověk, jehož duše je složitá, žije v prostředí složitém a divném. Ta horká, sluncem rozpálená tovární laboratoř, ve které bloudil mezi vzorci a vidinami, je tušení palčivých zemí, ve kterých bude bloudit, provázen vůní praženého cukru. Kde byl? Mám dokonale určitý dojem prostorový a čichový. Žár, který se třese nad hnědým polem. Hluboký, věčný bzukot a praskající šum, hrdelní bublání a skřeky podobné smíchu a dávení. Země udělané z letargie a horečného vzrušení. A pořád moře, moře neklidné a světélkující. Lodě, které páchnou rozpáleným dřívím, dehtem a čokoládou. Guadelup, Haiti a Trinidad.“

„Cože?“ vyhrkl chirurg.

„Co?“ ptal se jasnovidec roztržitě.

„Řekl jste Guadelup, Haiti a Trinidad.“

„Já?“ podivil se jasnovidec. „Ani nevím, nemyslil jsem vůbec na žádná jména.“ Svraštil čelo. „Divné, že jsem to řekl. Nestalo se vám nikdy, že jste si něco uvědomili teprve tím, že jste to vyslovili? Bude to asi tak. Kuba, Jamajka, Haiti, Portorico,“ vypočítával jako školák. „Martinique, Barbados, Antily, a B – Bahamské ostrovy,“ vyklopil s úlevou. „Bože, kolik let jsem si už na ta jména nevzpomněl,“ radoval se. „Míval jsem tak rád ta exotická slova: Antily, antilopy, mantily –“ Náhle se zarazil. „Mantily, mantily, počkejte: španělské dámy, Kuba – Musel někdy být na Kubě,“ vydechl. „Mám takový… španělský pocit, nevím, jak bych to řekl; je to jako nějaká romance.“

„Před chvílí jste řekl muchissimas gracias,“ připomněl chirurg.

„Tak? Ani nevím.“ Zamyšleně šilhal stranou. „Vidíte, to také dává… takovou zvláštní rozlohu. Na jedné straně ty staré španělské rodiny, aristokracie, pane, svět pro sebe, tradice a důstojnost, mantily a krinolíny; nebo američtí lodní důstojníci – jak se ty světy srážejí. Co tu je ras a pronárodů… až po ty černochy na mýtině, kteří trhají v zubech živé kuře, vůdů, vůdů – Bučení a čvachtání žab, které se páří; dřevěný klapot mlýna drtícího třtinu; skřek a řehot mulatek tlukoucích nohama v křeči rozkoše; zuby a lesklá těla – Jaké horko, jaké horko,“ mumlal zalit potem, až se mu plihé pyžama lepilo na záda. „Vrčení můry, která zapraská, když vletí do ohně. A nad hlavou Jižní kříž, podobný chemickému vzorci, a tisíce hvězdných skupenství, jež rýsují na nebi obrazce neznámých a těžce vonících sloučenin.“

„A zase,“ zamával vztyčeným prstem, „je to mimo něj a v něm zároveň: lenost a bujení – slepá tvořivá síla i ta ospalá otupělost, dvě horečky, oheň umrtvující i plodivý. V něm, v něm, všecko je v něm. Zase ty žáby, které se pojímají z nekonečné nudy, dřevěný mlýn rutiny, zvířecí řičení, bosé tlapy pleskající potmě za upoceným a marným ukojením – a strašlivě planoucí hvězdy, a člověk ve vesmíru připíchnutý k zemi jako roztažený brouk; a zase loď, jež sebou trhá na kotevním řetězu a tupě se kolébá ve slizké vodě přístavu: netrpělivá touha utéci těm žabám a tomu mlýnu; pocit, že by všechno mělo být jinak, ale že to snad nestojí za to. Kusy světa nebo kusy duše: máte to jedno. Všechno je jedno.“

„Byl alkoholik, že?“ ptal se internista. „Těžký piják, ne?“

„Což víme,“ řekl jasnovidec neurčitě, „pije-li člověk ze samoty, nebo ze vzdoru? Copak on to v sobě uvolňuje a rozpouští: led opuštěnosti, či vzteklý a poskakující plamínek? Máte pravdu, zchátral velice; mohl být mocným pánem s tlustými pysky, místo aby se válel napuchlý rumem nebo vysušen horečkou jako došek. Proč si nepořídil zlatou kouli, která by ho připoutala na jedno místo? Majetek činí člověka usedlým a rozšafným. Mohl být bohat a bát se smrti.“

„Nic víc?“ ptal se chirurg po chvíli mlčení.

Jasnovidec se rozšklebil. „Chcete, abych si něco vymyslil, ne? Krásnou kreolku, kterou by miloval. Nějakou exotickou revoluci, ve které by mu šlo o život. Dravou zvěř a cyklony. Zajímavé události pohnutého života. Lituju,“ děl výsměšně, „ale události nejsou můj obor; dívám se na život v celosti a nemohu vám posloužit pestrými příběhy.“ Zdál se rozmrzelý jako ten, kdo ztratil nit. „Já vím,“ brumlal, „vás zajímá ta jizva na noze. To nic nebylo, jen náhoda; neměl náruživost lovu a nehledal vzrušení v nebezpečích.“ Vraštil čelo a komíhal se v námaze vzpomínání. „To ho přepadla šelma, kterou honili jiní,“ vyhrkl konečně, rád, že je to odbyto. „Pravda, mnoho prodělal; ale to bylo tím, že zprvu byl netrpělivý a prchlý; to je dispozice k příhodám, jaké nepotkávají lidi ducha pokojného. Později zlenivěl a otupěl a počal obrůstat penězi, aniž o ně dbal; jeho zevní bloudění ustávalo, nahrazeno ospalou a obluzenou těkavostí jeho mysli. Většinu dní ležel ve své světnici, ústa pootevřena horkem, a naslouchal, jak dorážejí mouchy na okenní síť; po celé hodiny, po celé dny civěl na strop a stěny polepené vzorkovanou tapetou. Byly to samé obrazce šestiúhlé, podobné včelí plástvi, a vydržel je sledovat bez myšlenky a bez hnutí.“

XVIII.

„Zvláštní,“ hloubal jasnovidec, „jak se jeho život uzavíral a téměř vyrovnal v tom pocitu osamělosti. Patrně v jeho dětství ho obklopovaly stěny polepené stejnými nebo podobnými obrazci, a už tehdy v něm byla ta samota. Kdyby byl nahlas zaplakal, přišla by chůva zeptat se, co mu je; jenže nyní to je stará černoška s prsy dlouhými a pleskajícími jako leklí kapři. Ten celý život by docela dobře mohl být jenom snění obstoupené těmi pravidelnými obrazci; kdožpak ví, jak dlouho trvá sen, snad vteřinu, snad hodinu. Všechno ostatní přicházelo vlastně jen rušit tu ustrnulou samotu osamělého dítěte: tatínek se svým napomínáním, škola, mládí, cukrovar, a toho pobíhání, bože, toho zbytečného pobíhání! Jakási ohromná, oranžová a zelená, tečkovaná ploštice pobíhá po vzorkované tapetě, ale ne rovnou cestou, jako by někam chtěla dorazit, ale sem tam, sem tam, vždycky se chvilku zastaví a zas někam jinam; dívá se na ni po celé hodiny, příliš líný, aby vstal a shodil ji. A pak, ano, pak ještě to zuřivé, podrážděné bzučení mouchy, která doráží hlavou na okenní síť. Toto je vše; ale to, co sem zaléhá zvenčí, tlachy negrů, klapot mlýna, suchý šelest palem, chřestění třtinových snopů, praskot slunečního požáru, tisícerý hlas a šum, to nic není, jen takové zdání; lze přivřít oči a naslouchat, jak to uplývá do ničeho.“

„V tom letargickém stavu mu padl do rukou kus papíru nebo sešit, sešit nějaké odborné publikace nebo co; listuje v něm bez zájmu a zastaví se nad šestiúhlým obrazcem, z jehož rohů vybíhají paprsky označené atomovými písmeny. Co s tím, co s tím, to už je příliš dávno, co ho takové věci zajímaly. Ale obrazce na stěně se přeměňují v chemické formule, vypadá to, jako by se šklebily; bere znovu do ruky ten kus papíru a studuje se staženým obočím ten obrazec, slabikuje písmena a prodírá se učeným textem. Náhle se posadí, vyskočí, běhá po pokoji a tluče se do hlavy. , se kterou tehdy jel za veleknězem chemie, a pane profesore, kdybyste dovolil podniknout laboratorní práce – ve větším měřítku – s touto předpokládanou sloučeninou. Zvedl ježaté obočí, jaké dlouhé chlupy: nesmysl, nemožno. Neznáte patrně tu a tu autoritu, nečetl jste to a to dílo: dokázal jsem vědecky už dávno, že benzolová skupina, a tak dále. Případ X běhá po světnici a rozčileně se pochechtává. A tady je to černé na bílém, podepsáno nějakým Amerikánem, to se rozumí; a prý netušené průmyslové možnosti – Případ X se zastavuje, jako by ho přibil do země. A to byl jen jeden článek v řetězu možností, jeden úhelník v klenbě; obrazec se váže k obrazci jako buňky ve včelí plástvi podle geometrických zákonů. A tohle oni nevědí, chechtal se Případ X, na to nepřišli; ale je to napsáno, všechno je nakresleno a napsáno v těch sešitech, uložených v jakési bedničce, v jakési komoře s harampátím. Byly tam také rozbité hračky a šaty po mamince. Snad to už všechno sežrali termiti. Ne, tam nahoře bílí mravenci nejsou; tam zůstalo všechno, jak bylo…“

Jasnovidec, sedě na posteli, počal komíhat trupem. „Sedí na posteli a komíhá se, usilovně vzpomíná, jak byly ty druhé vzorce a jak to souviselo dál. Ale je zpitomělý chlastem a netečností, lety a samotou; tluče pěstí do toho učeného papíru, jako by jej chtěl přinutit k poddajnosti, ale co dělat, co dělat s tou tupou a strnulou hlavou. Místo chemických obrazců se mu plete Jižní kříž, Eridanus, Centaur a Hydra. Ještě se pokouší mávnout nad tím vším rukou, ale sedí to v něm jako hrozné a trnoucí napětí; a najednou je to tady – jako blesk: Pojedu domů a najdu ty sešity. Jako by z něho všechno spadlo, takové zvláštní a nesmírné uvolnění. Tehdy vstal, otevřel okno mouše, která zuřivě a zoufale dorážela na síť, a vysvobodil i ploštici bezradně těkající po stěně.“

Jasnovidec, s hlavou na stranu, se zdál vychutnávat tento obraz. „Zvláštní je,“ poznamenal, „že tutéž událost lze vyložit dvojím naprosto různým a přitom správným způsobem. Rozhodl-li se Případ X tak překotně k návratu, řekli byste a řekl by i on: to bylo proto, aby mu nebyl ukraden jeho duševní majetek. Počal se strašně bát o své sešity, když viděl, že by mohly mít jakousi cenu. Zajisté lze z toho vytěžit značné peníze – ani ta stránka věci nebyla lhostejna Případu X, který už nebyl mladíkem. Ale hlavně tu byl ten motiv, že šlo o jeho věc, ten prudký přízvuk na já, jemuž neuniká nikdo z nás lidí. Hájíme svou věc, své právo, své dílo tak instinktivně a zuřivě, jako bychom hájili svůj vlastní život.“

„Ale na druhé straně,“ děl jasnovidec a naklonil hlavu k druhému rameni, jako by tím získal vhodný zorný úhel, „toto jsou pohnutky okamžité čili aktuální, řekl bych, pouhé záminky, aby mohl být vykonán akt rozhodnutí. Nazíráme-li na Případ X v úhrnu jeho života, má se věc jinak. Nešlo jen o jeho duševní vlastnictví, nýbrž o něco většího a těžšího: o jeho povinnost, které kdysi unikl tím, že se nechal porazit. Porušil svůj úkol, se který nebyl, a pustil jej z ruky; od té doby žil životem lichým a nesvým, životem bludným; mohlo by se říci, sešel z cesty. Ano, tomu se říká tragická vina, a je to opravdu vina, i když nemohl jednat jinak. A nyní se vrací – nebo je svým vnitřním řízením vracen k cestě, kterou ztratil, protože mu nebyla dána trpělivost a odhodlání, aby šel po ní dál. Vrací se, člověk organicky zničený, zamořený opojením únavy, ale zralý. Teď už zná strašnou a neodmluvnou závaznost života, neboť cítí povinnost umřít. Kruh se uzavírá a veškerá nutnost se naplňuje.“

„Tedy se chtěl vrátit,“ připomněl chirurg po chvíli.

„Ano, ale předem bylo nutno vykonat to ono: prodat majetek a podobně. Čím víc se zadrhují tyto vnější překážky, tím prudčeji se zhušťuje jeho netrpělivost; prodlením dnů se jeho chvat stává skoro křečí. Je bez sebe zběsilostí návratu, každá minuta je mu sžíravou trýzní; konečně zašmodrchá a přerve vše a řítí se zpátky, zpátky, tam, odkud vyšel.“

„Lodí?“ zeptal se chirurg.

Nevím. Ale kdyby byl unášen světelným paprskem, bylo by mu i to nesnesitelně dlouhé a zatínal by nehty do dlaní v nepříčetné netrpělivosti. Jistě byl jeho návrat prudký a nekonečný jako střemhlavý pád.“

„Díval jsem se na mapu,“ podotkl chirurg. „Mohl letět via Florida, Kanada, Evropa nebo via Port Natal, Dakar, Evropa. Ale jaká náhoda, že by byl našel pohotové letadlo!“

„Náhoda,“ mumlal jasnovidec. „Není žádných náhod. Bylo nutno, aby se ubíral tak prudce. Nechává za sebou ohnivou čáru jako meteor.“

„A… proč se zřítil?“

„To už byl doma.“ Jasnovidec zvedl oči. „Rozumíte, musel se zřítit. Nebyl by už mohl nic udělat. Stačí, že se vrátil.“

XIX.

Co dělat, co dělat, když to srdce slábne; tepe rychle, pořád rychleji, ale krevní tlak klesá; brzo-li pak se slabým škytnutím se to utahané srdce nezastaví, a konec. Konec Případu X. Kdo mu dal k posteli tu kytičku?

„Prý teď mají na žlutou zimnici nové sérum,“ ozval se slavný internista. „Ale kde bychom to tady vzali, ne? Ostatně zemře slabostí srdce, v tom mu ani Pánbůh nepomůže.“

Milosrdná sestra se pokřižovala.

„Ten váš jasnovidec,“ pokračoval starý koryfej, sedící na kraji lůžka, „to je pěkný psychopat. Ale to, jak líčil střídání těch samotářských a podrážděných stavů, bylo docela zajímavé. Svědčilo by to o cyklickém střídání depresí a excitací člověka špatně vyváženého. To nám dostatečně vysvětluje historii Případu X.“

„Mnoho-li o ní víme,“ krčil chirurg rameny.

„Přece něco, kamaráde,“ děl internista. „To tělo povídá mnoho. Například, že byl tam dole dlouho, ale že se tam nenarodil; chytl kdejakou tropickou nemoc, ergo nebyl aklimatizován. Prosím vás, proč utekl do takových zatracených končin?“

„Nevím,“ bručel chirurg. „Já nejsem jasnovidec.“

„Já také ne, ale jsem doktor,“ řekl starý pán s jakýmsi ostnem. „Koukejte se, byl to cyklický neurotik, rozpolcený člověk snadno podléhající depresím –“

„To vám vyložil ten věštec,“ ušklíbl se chirurg.

„Zajisté, ale patelární reflexy taky něco říkají. Hm, co jsem chtěl – Ano, takový cyklothymik má snadno konflikt se svým prostředím nebo povoláním; přemůže ho omrzelost, praští vším a uteče. Kdyby byl fyzicky útlejší, snad by se pasivně podrobil; ale ten chlap byl animálně tak vyvinut, – všiml jste si, ne?“

„Ovšem.“

„Jeho reakce musely být abnormálně prudké, přímo vyšinující. Neměl bych to jako doktor říkat, ale tělesná slabost je u mnoha lidí něco jako moudrá a jemná pouta; pudově brzdí své reakce, protože mají strach, aby se nerozbili. Tenhleten nemusel být na sebe tak opatrný; proto se odvážil takového skoku… až do Zadní Indie, co?“

„Via námořní služba,“ připomněl chirurg.

„I to ukazuje na toulavou obsesi, ne? Jak jste si ráčil všimnout, je to tělo vzdělaného člověka; ten Případ se nenarodil jako šupák, a stal-li se plavcem nebo dobrodruhem, svědčí to o zatrápeném přelomu života. Jaký to byl konflikt? To je lhostejno; ať byl takový, nebo onaký, byl podmíněn prostě jeho konstitucí.“

Internista se naklonil nad krevní manometr, upevněný na paži bezvědomého. „Je to špatné,“ vzdychl, „jde dolů; už to nebude dlouho trvat.“ Škrabal se na nose a lítostivě si prohlížel to nepohnuté, slabě a trhaně dýchající tělo. „Se divím,“ řekl, „tam dole jsou přece dost dobří doktoři, ti koloniální; že ho nechali tak rozežrat tou framboezií. To on asi žil někde, kde bylo k doktorům příliš daleko; možná že mu to mastil nějaký černošský kouzelník na Haiti nebo kde. Holenku, to nebyl civilizovaný život. Jaja.“ Zatroubil do kapesníku a pečlivě to rozemnul. „Historie života. Ledacos se dá přečíst.“ Starý pán kýval povážlivě hlavou. „A pil, musel pívat do němoty. Představte si, v tom klimatu, v tom horečném dusnu – To ani nebyl život, to bylo polovědomí, obluzení, bloudění mimo skutečnost – –“

„Mne nejvíc zajímá,“ řekl chirurg v náhlé a u něho neobvyklé sdílnosti, „proč vlastně se vracel – proč se vracel s takovým hrozným spěchem. Už to, že letěl za takové vichřice, jako by nemohl počkat – A pak to, že s sebou přivezl žlutou zimnici. Čtyři nebo pět dní před tou havárií musel být někde v tropech, že? To znamená, že musel… já nevím: patrně z letadla do letadla – Je to divné. Myslím pořád na to, jakou to měl strašně silnou příčinu, aby se vracel s takovým chvatem. A bum, v tom úprku se zabil.“

Internista zvedl hlavu. „Poslyšte… on musel stejně umřít. I kdyby se nezřítil… Už s ním byl pomalu konec.“

„Proč?“

„Cukr, játra – a hlavně to srdce. Už se nedalo nic dělat. Ech, kamaráde, to není jen tak, vracet se. Příliš daleká cesta.“ Starý pán se zvedl. „Sundejte mu, sestřičko, ten sfygmometr. Inu, vrátil se a už je skoro doma. Teď už nebloudí, jde docela najisto, – viď, člověče?“

„Milý doktore,

až budete mít volnou chvíli, přečtěte si těch pár čtvrtek papíru, které přikládám. Abyste to věděl předem, jednají o člověku, který spadl z nebe a jehož jste ve špitále nazvali Případ X. Radil jste mi, abych na něho už nemyslil; neposlechl jsem vás, a následek toho jsou tyto stránky. Kdyby byl měl na tabulce nad hlavou napsáno jméno nebo kdyby se o něm vědělo něco byť sebemenšího, nebylo by mne asi napadlo hloubat o něm; ale jeho fatální inkognito mi nedalo dobře dělat. Z čehož vidíte, jak zevní a nahodilé jsou příčiny, které podněcují naši mysl.

Myslil jsem od té chvíle na něho, což znamená v řeči spisovné, že jsem o něm skládal povídku, jednu z tisíců povídek, které jsem nenapsal a nenapíšu. Je to těžký zlozvyk, dívat se na lidi a na věci jako na možné příběhy. Jakmile připustíte do svého myšlení možnost, jste ztracen; otvíráte, jak se říká, dokořán dveře své fantazii; nic vám nebrání vymýšlet si cokoliv, neboť oblast možností je nevyčerpatelná a otvírá se za každou tváří i událostí do nedohledna, s příjemnou a znepokojivou volností. Ale pozor, zastav! sotva se pustíš tím směrem, shledáváš, že i tou cestou fikcí se musíš ubírat s jistotou, zkoumaje správnost každého kroku. Tu to máme! teď abychom si lámali hlavu, která možnost je možná a pravděpodobná; abychom ji opírali znalostmi a důvody; abychom se potýkali se svou vlastní fantazií, střežíce ji, aby neztratila tu tajemnou a správnou cestu, která se jmenuje pravda. Jaké bláznovství vycucávat si pravdu z prstu! jaký nesmysl vymýšlet si lidi a příběhy a pak s nimi zacházet jako se skutečností! Řeknu vám větu metafyzického šílenství: možnost, která by mezi všemi byla jediná možná, byla by skutečností. Hle, fixní idea fantastů: honit skutečnost oklikami přeludů. Myslíte-li, že nám stačí vyrábět iluze, jste na omylu; naše mánie je obludnější: pokoušíme se o samu skutečnost.

Zkrátka: tři dny (počítaje v to i spánek a sny) jsem usiloval o skutečnost jednoho života, který jsem si bez ostychu vymyslil od a až do zet. Nenapíšu ten příběh, jako jsem nenapsal většinu jiných; ale abych se ho zbavil – Mimoto vy jste mého hrdinu víceméně vyrobil z kalika a vaty, a proto vám ho vracím. Nehledíc k tomu, že jste mi poradil, abych pouštěl duhové bubliny. Tato mohla být velmi duhová; ale doba prý je příliš vážná, abychom se dívali fascinováni do planoucích a měnivých barev života.“

Chirurg s nedůvěrou počítal listy básníkova rukopisu, když se pootevřely dveře; stála v nich milosrdná sestra a mlčky ukázala hlavou ve směru, který patrně znamená šestku. Chirurg pohodil rukopis a běžel. Tak už je to tady.

) a svírá v prstech zápěstí bezvědomého. Mladičká, pěkná ošetřovatelka (jež také nepatří do tohoto oddělení) – asi nováček; má oči jen pro tu střapatou asistentskou palici –

Chirurg chtěl říci něco málo přívětivého, ale asistent, který ho neviděl, zvedl hlavu. „Tep nehmatný. Dejte sem, sestřičko, plentu.“