Povětroň

XX.

„Připomeňme si nejdříve událost, která dala podnět, aby byla rozvíjena další řada příběhů; chtěj nechtěj musíme začít od tohoto konce, máme-li rekonstruovat svou povídku.

Za horkého, vichrného dne se zřítilo letadlo; pilot uhořel, pasažér smrtelně zraněn a v bezvědomí. Nelze se zbavit představy lidí, kteří se sbíhají k té hromadě trosek; jsou rozjařeni, že jsou svědky katastrofy, trnou hrůzou a radí jeden přes druhého, co by se mělo udělat; ale nikdo se nemá k tomu, aby nadzvedl bezvědomého, poután strachem a fyzickou nevolností. Teprve když přiběhnou četníci, dostane ten kus chaosu hlavu a patu; četníci štěkají na lidi a posílají toho tam, onoho onam; zvláštní, jak lidé naoko neochotně, ale vnitřně rádi, s úlevou a důležitě poslouchají rozkazů. Běží pro hasiče, pro doktora, telefonovat pro ambulanci, zatímco četníci zapisují svědky a dav přešlapuje v uctivém mlčení, neboť je přítomen úřednímu výkonu. Nikdy jsem při takovém neštěstí nebyl, ale jsem toho pln, sám jsem jeden z diváků, běžím uřícen po mezi, abych tam byl také, pečlivě se vyhýbaje osetým polím (neboť jsem venkovan), trnu a radím, pronáším názor, že pilot asi nezastavil motor a že se to mělo hasit pískem; tyto všechny podrobnosti si vymýšlím zcela marnotratně a nezištně, neboť se nehodí do této ani do žádné jiné povídky; ba ani se nelze honosit známým, že jsem viděl velké neštěstí. Vy nemáte za mák fantazie; proto jste řekl ‚chudák‘, a tím byla pro vás věc vyřízena (nehledíc k vašemu úkolu felčarskému). Jaká správná a jednoduchá reakce, zatímco já se vrhám do krutých a trýznivých detailů, které si maluju. Mám často pocit studu, když vidím vás druhé tak prostě a lidsky odpovídat na různé případnosti života, které pro mne jsou jenom podnětem, abych je začal rozpřádat svou vrtohlavou obrazností. Nevím přesně, je-li v tom neposedná hravost nebo naopak zvláštní a zarytá důkladnost; ale (abych se vrátil k našemu případu) ověsil jsem smrtelný pád člověka tolika obrazy hrůzyplnými a groteskními, že ze studu a pokání, odvolávaje kajícně trety všech vnějších podrobností, bych se ve své povídce snažil jej vylíčit jako pád archanděla s přeraženými křídly. Vy to máte prostší; vy řeknete ‚chudák‘, čímž je učiněno svaté znamení na místě neštěstí.

Snad se vám jeví tento výklad poněkud zmatený. Fantazie sama o sobě se zdá imorální a krutá jako dítě; libuje si v hrůzách a směšnosti. Jak často jsem vedl své fiktivní osoby cestami hoře a ponížení, abych je mohl tím hlouběji litovat! Takoví my jsme, my výrobci fantazií: abychom oslavili nebo zhodnotili život člověka, nadrobíme mu těžký osud, uvalíme na něho zápasy a útrapy v míře vrchovaté. Ale což v tom opravdu není zvláštní sláva života? Člověk, který chce ukázat, že nežil nadarmo a jalově, kývá hlavou a praví: Mnoho jsem prodělal. Jářku, doktore, rozdělme si své úkoly: vy budete z povolání a z lásky k člověku snímat jeho bolesti a napravovat jeho nedostatky; kdežto já z lásky k člověku a z povolání budu jej ovíjet příkořími a konflikty a budu se rýpat v jeho ranách, aniž bych měl pro ně peruánský balzám. Vy pohladíte jizvu, která se krásně a čistě zahojila, kdežto já budu s úžasem měřit hloubku rány. Nakonec se snad ukáže, že i já snímám utrpení tím, že vyslovuju, jak to bolí.

Snažím se omluvit literaturu za její zálibu v tragice a výsměchu. To obé jsou totiž okliky, které si fantazie vynašla, aby svými prostředky, svými neskutečnými cestami vytvořila iluzi skutečnosti. Skutečnost sama v sobě není tragická ani směšná; je příliš vážná a nekonečná na to i ono. Soucit a smích jsou jenom otřesy, kterými doprovázíme a komentujeme události mimo nás. Vyvolejte jakýmkoli způsobem tyto otřesy, a vyvoláte i dojem, že se mimo vás odehrálo něco skutečného, tím skutečnějšího, čím je ten citový úder silnější. Můj ty bože, jaké triky a kejkle si vymýšlíme, my odborníci fantazie, abychom jak náleží a nemilosrdně zatřásli zkornatělou duší čtenářovou! Milý doktore, ve vašem počestném a svědomitém životě není mnoho místa pro soucit a smích. Nebudete se rozechvěn pást na strašnosti člověka zalitého krví, nýbrž setřete krev a učiníte, čeho je třeba. Nebudete se kochat na směšnosti člověka politého omáčkou, nýbrž nakonec ho upozorníte, aby se očistil, čímž bude potlačen bouřlivý smích lidstva a zrušena událost, která jej vyvolala. Nuže, my vymýšlíme příběhy, kterých nemůžete zrušit, do kterých nemůžete prakticky zasáhnout; jsou nenapravitelné a nezměnitelné jako dějiny. Zahoďte tu knihu, nebo se oddejte nastraženým otřesům a hledejte za nimi skutečnost, jež jim odpovídá.

* * *

Zde máte technické závěry, jež plynou z podaného výkladu: Jdu-li cestou fantazie, budu volit událost otřásající a nevšední; jako řezník oceňuje dobytče, ocením ji, je-li senzací náležitě vykrmenou a vydatnou. Hle, tady máme pád člověka, vír hrozný a překotný, nad kterým se nelze nezastavit. Bůh pomoz, jaký je to beznadějný kus chaosu! Co udělat z těch přelámaných křídel a vzpěr, co tu dát dohromady, aby to ještě jednou letělo aspoň jako papírový drak, jehož provázek bych držel v ruce? Na toto lze se jen dívat, sykaje vyděšením, nebo jako řádný člověk říci vážně a uctivě ‚chudák‘.“

XXI.

„Říká se o fantazii, že těká; snad to činí v některých případech (které však nepatří do krásné prózy), ale daleko častěji běží bystře a pozorně jako pes sledující čenichem čerstvou stopu; přímo supí horlivostí, trhá sebou na šňůře a vleče nás sem tam. Vy jste lovec a víte, že stopující křepelák ve svém klikatém běhu netěká, nýbrž naopak drží se stopy s náruživým a vytrvalým zájmem. Musím vám říci, že náležitě vyvinutá fantazie není žádné neurčité snění, nýbrž činnost neobyčejně úporná a vášnivě zamířená; zastavuje se sice nebo kličkuje, ale jen proto, aby zjistila, že to není to, za čím jde. Kampak, ty dychtivá fenko, co to honíš, kdepak máš položen cíl? Cíl, jaký cíl; běžím za něčím živým a nevím ještě, kde to dopadnu.

Věřte mi, že psát romány je činnost spíš podobná lovu než, řekněme, budování chrámu podle plánů předem hotových. Až do poslední chvíle jsme překvapováni tím, nač narazíme: dostaneme se na místa nepředpokládaná, ale jen proto, že se ženeme neodchylně a bláznivě za tou svou stopou něčeho živého. Honíme bílého jelena a přitom téměř mimochodem objevíme nové končiny. Psát je dobrodružství, a nic víc vám už neřeknu k chvále tohoto povolání. Nemůžeme zabloudit, pokud jsme věrni své stopě; i kdyby naše pouť vedla na Skleněnou horu nebo za ohnivou stopou padající hvězdy, je náš směr dobrý, chválabohu, a neztratili jsme správnou cestu. )

Čímž tedy je v podstatě řečeno: k čertu s fantazií; není nám k ničemu a nepřivede nás ani k špičce našeho nosu, netřesou-li se jí boky horečkou zájmu. Pravím, ať lehne, nemá-li před sebou napsánu neviditelnou cestu a jazyk vyplazený netrpělivostí sledovat ji až do konce. To, čemu se říká talent, je z největšího dílu zájem nebo posedlost, zájem jít za něčím živoucím, za zvěří ztracenou v širokosti světa. Milý člověče, svět je veliký, větší než naše zkušenost; je udělán z hrsti faktů a celého vesmíru možností. Všecko, co nevíme, je tu jako možnost, a každý fakt je jedna kulička v růženci předchozích i budoucích eventualit. Nic platno, jdeme-li za člověkem, musíme se pustit do toho světa dohadů, musíme čenichat jeho možné kroky minulé i příští: musíme ho stíhat svou fantazií, má-li se nám zjevit ve své neviditelné živosti. Je naprosto lhostejno, je-li celý vymyšlen nebo celý skutečný; může to být Ariel nebo pouliční prodavač tkalounů; oba jsou upředeni z čisté a nekonečné látky možnosti, ve které je uloženo vše, i to, co skutečně jest. To, čemu se říká skutečné příběhy nebo skuteční lidé, není pro nás víc než jedna možnost mezi tisícerými, a snad ani ne ta nejsouvislejší a nejzávažnější. Veškerá zkušenost je jenom nahodile otevřená stránka nebo nazdařbůh přečtené slovo v Sibylině knize moudrosti; a my chceme vědět víc.

Pokouším se vám znázornit, že jsme-li vedeni fantazií, překračujeme práh jakési nekonečnosti; práh světa neomezeného naší zkušeností, širšího než naše poznatky a obsahujícího neskonale víc, než je nám vědomo. Říkám vám, že bychom se neodvážili vkročit do těchto bezhraničných končin, kdybychom tam nevpadli slepě a střemhlav, běžíce za něčím, co se nám skrývá. Kdyby nám duch pokušitel šeptal: Nyní si něco vymysli, ať je to cokoliv, – byli bychom zmateni a snad bychom ucouvli hrůzou nad marností a nesmyslností toho úkolu; měli bychom strach pustit se bez cíle a směru na toto Mare tenebrarum. Položme si otázku: Jaké právo má muž, který nechce být považován za blázna nebo podvodníka, aby si vymýšlel něco, co není? Je jen jedna odpověď, naštěstí určitá a nepochybná: Nechte ho, on musí; nejde ze svévole, je vlečen, řítí se za něčím, a jeho křivolaká dráha je cestou nutnosti. Ne jeho, ale boha se ptejte, co je to nutnost.

Přemýšlím, proč jsem si vzal do hlavy člověka, který spadl z nebe; proč ne Ariela nebo Hekubu? Co je mi Hekuba! Ale může mne potkat osud, že by mi po nějaký čas byla vším, na čem záleží, že bych se s ní potýkal, až by mi požehnala jako anděl Jákobovi; i byla by mi dána milost, abych v sobě našel život a bolest staré, pláčem naduřelé báby. Bůh buď s Hekubou; je to ode mne lehkomyslnost, že jí nevěnuju víc zájmu, ale jak řečeno, mám nyní na starosti člověka, který nedoletěl. Myslím, že tím jste vinen vy; řekl jste totiž se svou známou věcností: Proč, u čerta, letěl v takovém větru? Ano, proč, u čerta; proč, u všech čertů; proč, u všech zatracených, letěl v takové vichřici? Jaká tady musela být přesilná a neodmluvná příčina, aby podnikl let tak nesmyslný! Není-li tu o čem hloubat a čemu se divit? Ano, je náhoda, zabije-li se člověk; ale není náhoda, letí-li všemu navzdory. Je zřejmo, že z jakýchsi důvodů musel letět; a tu se nad troskami, které se nepodobaly ničemu kloudnému, leda polámané hračce, sklenula veliká událost, složená z náhody a nutnosti. Nutnost a náhoda, dvě nohy třínožky, na níž usedá Pýthie; třetí je tajemství.

Vy jste mi ho ukázal, muže bez tváře a jména, muže bez vědomí; toto je poslední pasport života, a kdo se jím nemůže vykázat, je Neznámý v přísném a zachmuřeném smyslu slova. Neměl jste nad ním mučivý pocit, že jsme mu dlužni poznat ho? Viděl jsem vám to na očích: vědět aspoň, kdo je a kam měl tak nakvap zamířeno; snad bychom mohli vyřídit, že dorazil až sem, a splnit tuto lidskou povinnost. Nejsem tak lidský jako vy; nemyslil jsem na jeho pozemské záležitosti, ale posedla mne nad ním vášeň detekce. A teď už mne nic a nikdo nezadrží; mějte se tu dobře, já musím za ním. Když je tak neznámý, já si ho vymyslím, budu ho hledat v jeho možnostech. Ptáte se, co mi je po něm? Kdybych to věděl! Vím jenom, že mne to posedlo.“

XXII.

„Užil jsem slova ‚vášeň detekce‘ a shledávám, že je správné; ale ta vášeň byla vzbuzena čistě nahodile a okolností tak malichernou, že bych se měl za ni hanbit. Když vám dovezli toho raněného, řekl jste, že jeho papíry patrně shořely a že se v jeho kapsách nenašlo nic než hrst drobných: nějaké francouzské, anglické, americké peníze a holandské dubbeltje. Ta sbírka drobných mne překvapila; mohlo by se sice soudit, že ten člověk měl co dělat v příslušných zemích a nechal si v kapse grešle, které nemohl utratit; ale kdykoliv jsem cestoval, hleděl jsem se na hranicích stůj co stůj zbavit všech drobných mincí té země, ze které jsem odjížděl, předně proto, že bych je už nemohl vyměnit, a za druhé proto, aby se mi nepletly. Napadlo mne, to asi ten člověk je na ty měny zvyklý a žil v končinách, kde jsou v oběhu. A současně jsem si řekl: Antily, Portorico, Martinique, Barbados a Curacao. Americké, britské, holandské a francouzské kolonie s měnami mateřských zemí.

Mám-li psychologicky vyložit ten myšlenkový skok od hrsti peněz do Zadní Indie, shledávám ve své paměti toto:

1. Vanul prudký vítr, který mně připomínal orkán. Asociace na ostrovy Závětrné a na slavnou karibskou oblast cyklonů.

2. Byl jsem rozladěn, nespokojen, rozezlen na sebe a svou práci. Odtud toulavé představy a touha po úniku. Stesk po dalekých a exotických zemích: u mne obyčejně po Kubě, ostrovu mé nostalgie.

3. Nutkavá a poněkud závistivá představa, že ten člověk letěl odněkud z daleka; bezděčné spojení přítomné události s předchozím rozpoložením.

4. Konečně ta událost sama, to letecké neštěstí, senzace vzrušující téměř příjemně, a zároveň sklon vyšperkovat si ji romantickými dohady. Je typické, jak silně působí lidské katastrofy na naši bájivou fantazii.

Tím vším byl ve mně připraven onen (jak nyní vidím, velmi povrchní) dohad, že ta hrst peněz ukazuje na západoindické ostrovy; v tu chvíli jsem byl přímo nadšen svým detektivním bystrozrakem a považoval jsem za věc nad slunce jasnou, že ten člověk přichází rovnou z Antil; uspokojovalo a vzrušovalo mne to hluboce. Když jste mne vedl k lůžku Případu X, šel jsem se už najisto podívat na muže, který přichází z mých citových Antil. Neřekl jsem vám o svém objevu, protože jsem se bál, abyste pohrdavě nezafrkal, jak bývá vaším nepříjemným zvykem; nechtěl jsem, abyste bral v pochybnost představu, do které jsem se právě zamilovával. Ten člověk byl děsivý ve svém bezvědomí; byl nelidský a přísně tajemný v těch obvazech, které na jeho tvář přiložily masku mlčení a neznámosti; ale hlavně to byl pro mne muž z Antil, člověk, který tam byl. To rozhodlo. Od toho okamžiku byl mým Případem X, jejž mi bylo řešiti; pustil jsem se za ním, a byla to, člověče, dlouhá a klikatá cesta.

Ano, teď už jsem z toho venku. Nyní je mi jasno, že to, co jsem považoval za skvělý a pravděpodobný úsudek, byl, přesně vzato, pouhý vrtoch, ve kterém se mi zalíbilo; proto už nemohu napsat svou povídku. Mohlo by se ukázat, nestalo-li se to už, že ten člověk je obchodní cestující z Halle nad Sálou nebo průměrný Američan, snažící se namluvit sám sobě, že podnikavý obchodník jako on nemá pokdy čekat čtyřiadvacet hodin na lepší povětří. Jaká ubohost! mohu si vymýšlet, co chci, ale jen za tu cenu, že tomu sám věřím. Jakmile je otřesena má důvěra, že to tak opravdu mohlo být, ukáže se mi má fantazie jako žalostné a dětinské břídilství. Tak, teď je odtroubeno, ty hloupá a dychtivá fenko; marně jsi rejdila nosem nad spadaným listím, předstírajíc, že máš stopu, které není nebo kterou jsi dávno ztratila na křižovatkách možností. Ještě se tváříš, že stopuješ, neboť psi si potrpí na prestiž; ještě frkáš u každé myší díry a snažíš se mi namluvit, že tady je to, za čím jdeme. Nu, nech toho, tady to není; díváš se po mně psíma očima, jako bys říkala: Což já za to mohu? ty jsi pán, poruč, kam mám jít, ukaž, co chceš! A teď abych já hledal cestu, abych hledal důvody, proč se pustit tam, a ne onam! Můj ty bože, důvody! motivace! pravděpodobnosti! jaká bžunda! ani ten pes už nevěří mně ani sobě a nechápe, co od něho chci; tady? toto? či něco jiného? S prázdnou se vrací pán i pes. Zvláštní, jaký pocit samoty je v nezdaru.

Řeknu vám toto: je třeba, aby se vám povídka rozpadla, máte-li poznat, z čeho je složena. Dokud je celá a živá, byl byste v opojení práce ochoten přísahat: To vše je samá příroda a žádné umělůstky; pane, píšu to pouhým instinktem, sám nevím proč; je to samá imaginace a intuice. Teprve když se vám rozpadne na kusy, shledáte, čím jste jí napomáhal, jak chytrácky a potají jste postrkoval svou fantazii. Bože, jaký konglomerát! vždyť z toho všude čouhají rozumové důvody a záměrné konstrukce; jaká je to mašinka! Všechno, skoro všechno je nějak vychtěno a vyspekulováno, samá montáž a výpočet. Domníval jsem se, že to všechno mně přicházelo samo od sebe jako v živém snu, a zatím je to výplod urputného inženýrského myšlení, které zkouší a zavrhuje, váže a předvídá. Teď, když je to mrtvé a rozebrané, je vidět ty dráty, ten důmysl, tu celou rutinu a bdělost rozumové práce. A řeknu vám, že polámaný stroj je stejně hrozný, že je to stejná propast nicoty jako život v rozkladu.

Ale ani ta lítost nad zmařenou prací nevyjadřuje smutek nad troskami povídky. Copak nevíte, že v těch sutkách je pochován lidský život? To jsou věci, řeknete, vždyť ten život byl jenom fikce; byla to povídačka vymyšlená pro ukrácení chvíle. Ach, člověče, to je to divné: ono není tak docela jisto, že ten život byl jenom vymyšlen; a když se tak na to dívám, řekl bych, že to byl můj vlastní život. To jsem já. Já jsem to moře i ten muž, ten polibek vydechnutý z temného stínu úst patří mně; ten muž seděl pod majákem na Hoe, neboť já jsem seděl pod majákem na Hoe, a žil-li na Barbadosu či Barbudě, tož díky bohu, chválabohu, konečně jsem se tam dostal. To všecko jsem já; nic si nevymýšlím, jen vyslovuju, co jsem a co je ve mně. A kdybych psal o Hekubě nebo o nevěstce babylonské, byl bych to já; já bych byl stařena, jež kvílí a drásá svrasklé pytlíky svých prsů, byl bych ženština drcená smilstvem v chlupatých rukou Asyřana, muže s namaštěnými vousy. Ano, muž i žena i dítě. Abyste věděl, to jsem já: já jsem ten člověk, který nedoletěl.“

XXIII.

„Tak dost, konec předmluvy, a nyní se můžeme potulovat cestami, po kterých vznikala naše povídka. Víme, že dán byl jen člověk, který nedoletěl, a jeho pád, jak řečeno, byla patetická událost, udělaná z náhody a nutnosti. Dána byla náhoda a nutnost; poněvadž nevíme nic bližšího, učiňme z nich východisko nebo stopu, za kterou se pustíme; zkusíme budovat ten určitý osud ze dvou základních činitelů, z náhody a nutnosti, aby konečný pád člověka z nich vyplynul příčinně a zákonitě.

Uznejte, že ten začátek slibuje nemálo. Náhoda, která znamená volnost a dobrodružství; hravá a nevypočitatelná náhoda, roh možností a kouzelný koberec: jaká je to měňavá a snová látka bez tíhy a opakování, roztažitelná a nabraná v tajemných řasách, látka, se kterou lze dělat cokoliv; křídla, která nás donesou kamkoliv; co je básničtějšího než náhoda? A naproti tomu nutnost, zastřená Sudička, síla trvající a neměnná; nutnost, jež je řád a pořádek, krásná jako sloupořadí a nepochybná jako zákon.

A už to tak je; ano, to je to, co chci a po čem se mi stýská. Po náhodě, která by mne někam donesla, váhavého pecivála, jenž je zakotven zadnicí u svého stolu; po náhodě dobrodružné a překotné, po uříceném třeštidle, které by se mnou zatočilo. Stárneme, kamaráde, a osvojujeme si život jako nudný zvyk. Ano, ale což to druhé, to nepodmíněné a jistotné? Kéž by můj život byl prostoupen nutností, kéž bych jednou bezpečně a nerozpačitě pocítil: že ve všem, co konám, se naplňuje pořádek; chválabohu, neučinil jsem než to, co mi bylo uloženo. Tak vida, ten člověk řízený nutností a náhodou, to budu já sám; to já půjdu cestou bludnou a neodvratnou a zaplatím za to všemi útrapami, které si dovedu vymyslit; neboť takové putování není výlet pro zábavu.

Tedy ve jménu božím, dejme se do toho; a nebudeme-li vědět, jak dál, nechať nám pomůže nutnost nebo náhoda. Čím začít? Co napsat jako první slovo povídky o muži z Antil? Začněme od začátku: Byl chlapec, který neměl matky.

Špatně, a takto nelze dál. Případ X přece nemá tváře ani jména, nemá totožnosti, je Neznámý. Dáme-li mu domov, budeme ho znát, abych tak řekl, odmalička; přestane být neznámým a ztratí to, co je nyní jeho nejsilnějším a určujícím znakem. Má-li zůstat podoben sám sobě, nutno uchovat jeho inkognito; budiž mužem bez původu a průkazů. Držme se věci, vyjděme z toho, co je dáno; spadl nám z nebe, což jistě je způsob pro něho příznačný. Je třeba, aby i v naší povídce jaksi spadl z nebe, aby se zčistajasna vynořil, čertví odkud, stvořen náhodou, úplně hotový a dokonale neznámý.

Máme tedy osobu a její příchod; místo, kde se nám vynoří, je rozhodnuto předem; je to Kuba. Mohl by to být kterýkoli jiný z ostrovů Antilských, ba mohlo by to být kterékoliv místo ve světě, jen když by bylo dostatečně vzdálené. Ta vzdálenost je nám dána tím, že letěl a že nevíme odkud; je to místo daleké a víceméně exotické právě proto, že nám je neznámé. Ty měny, které jste našli v jeho kapse, ukazují na ostrovy Antilské; pravda, je ještě jedna končina, kde spolu sousedí americké, britské, francouzské a holandské osady; jsou to břehy moře ohraničeného Filipínami, Annamem, Singapurem a Sumatrou, a nenašel jsem nic, co by vylučovalo tuto možnost. Musel jsem volit, i rozhodl jsem se pro Antily z pohnutek patrně osobních; řekl jsem vám, že mají pro mne zvláštní kouzlo. Prostě tam někde je místo mého útěku; nikdy tam asi nepřijdu, ale je to končina, jež existuje pro mne silněji než země, ve kterých jsem byl.

To tedy jsou zhruba východiska naší povídky, a zbývá určit terminus ad quem. Je jím, rozumí se, pád člověka, který nedoletěl; ale tady vyvstává důležitá otázka: letěl někam za novým cílem, nebo se vracel? Víme jen to, že nesmírně spěchal, neboť letěl za prudké vichřice. Můžeme obecně soudit, že člověk, který se ubírá do nových poměrů a za věcmi, které mu nejsou známy, není prost jisté váhavosti, ba dokonce strachu, jenž ho brzdí; naproti tomu člověk, který se navrací, je spíš netrpělivý; jelikož anticipuje cíl, podceňuje dráhu, která k němu vede. Řekl bych, ten člověk tak spěchal, jelikož se navracel, a přijímám to jako pravděpodobnou skutečnost. Nehledíc k tomu, že člověk, který někam letí, by se mohl brát kterýmkoliv směrem větrné růžice, neboť neomezený je počet možných a myslitelných cílů, mezi kterými lze volit; kdežto člověk, který se navrací, může letět jen na jedno místo, jediné myslitelné mezi všemi, za cílem od počátku určeným, nutným a nezaměnitelným. Cesta zpět je ta, která je přesně vymezena. Teprve tím je stanoven konec naší povídky a můžeme začít od začátku.

Začátek je zmatený a nejasný jako náhoda. Je to kdesi na Kubě mezi živými ploty bougainvilleí; někdo je honěn, štěkají výstřely z revolveru a na cestě, jež se podobá Mléčné dráze, zůstane ležet neznámý člověk se zakrvácenou šíjí. Je to rána širokým nožem, jakého se užívá k řezání cukrové třtiny.“

Chirurg, když dočetl až sem, nepříznivě zafrkal a uhodil rukopisem o stůl. Nesmysl. Není žádné jizvy na šíji; je jedna nad pravou prsní bradavkou, ale ta rána nemohla být zasazena širokým nožem, nýbrž stiletem. Mělká rána, která se zastavila na žeberní kosti.

XXIV.

„Je to kdesi na Kubě mezi živými ploty bougainvilleí; někdo je honěn, štěkají výstřely z revolveru a na cestě, jež se podobá Mléčné dráze, zůstane ležet neznámý člověk se zakrvácenou šíjí. Je to rána širokým nožem, jakého se užívá k řezání cukrové třtiny. Asi deset metrů dál leží někdo jiný, široce rozhozený jako tahací panák; tenhle je mrtev.

Tři tiše nadávající chlapi se naklánějí nad tím pobodaným; ale ten už se zvedá sám a mumlá: ‚Co – co vlastně chcete? ‘ Sahá si na šíji a křiví hubu, kouká užasle na zkrvácenou dlaň a na tři muže. Matko boží, ten je ožralý!

‚Co se sem ten mezek připletl,‘ zlobí se jeden z těch tří a škrabe se na hlavě. ‚Que mierda! ‘ Popadnou ho za ruce a za nohy, šoupajíce střevíci; nic nedbají toho, že jeho zadek se vláčí po cestě, vyrývaje v prachu stopu jako pytel kukuřice. Funí a vlekou toho obejdu po Mléčné dráze, jen si naraz kostrč, potvoro!

Složí ho za dveřmi, jakási stará bába mu svítí do očí a dovolává se všech svatých, a pán domu, nějaký velký pán, máme-li soudit podle jeho modré a vzteklé tlamy a zlého obočí, se naklání nad tím vším a povídá, co mi sem nesete takovou svini?

Ten, který se drbal na hlavě, mrká ze vší síly na pána s ježatým obočím. ‚Vaše milosti, aby neutekl. Když odtud odešel ten kavalír, slyšeli jsme venku střílet; běželi jsme se podívat, a on tam ležel tenhle dago a měl v ruce tady ten revolver. Pár kroků dál leží ten nešťastný pán. ‘

Druzí dva poslouchali s otevřenou hubou, jako by chtěli něco namítat; a pán zvedl zpytavě oči. ‘

Ten dlouhý peón se pokřižoval. ‚Jako tele, vaše milosti. Musel dostat nejmíň tři kule do týla hlavy. Měl v ruce nůž… Nejspíš se bránil nožem, když ho ten bandido přepadl. Tady ten vrah chtěl utéci, ale my jsme ho zadrželi. Vy jste svědci, hoši, že? ‘

Teprve teď ti druzí dva pochopili a počali se široce šklebit, a jako je Bůh nad námi, vaše milosti, tak to bylo a nejinak, svatá pravda; chtěl pláchnout, když zastřelil toho kavalíra. A měl v ruce pistoli.

‚Měli bychom zavolat policii, aby si ho odvedla,‘ mínil dlouhán a číhal očima po souhlase.

Pán si hladil modrou bradu a zachmuřeně přemítal. ‚Ne, Pedro (nebo Salvadore – jména nebyla rozhodnuta), to ne. Kdyby ho policie hledala –‘ Pokrčil rameny. ‚Ale zbytečně to dělat nebudu. To by nebylo slušné. ‘

Čahoun zvedl ruce. ‘

‚Dejte mu pít,‘ opakoval pán netrpělivě. ‘

Rozumíme, vaše milosti, a přejeme vám dobré noci. Nalejte mu rumu do zubů, ať neví, čí je; co má co dělat takový pobuda v blízkosti pánova domu, aby strkal nos do soukromých záležitostí? Nevypadá sice jako míšenec, ale je to čert jak ďábel; kdovíjaký Hollandese či který zpropadený Yankee, podle toho, jak se zřídil. Glog, glog, ještě je v něm trochu místa, dejte mu přihnout, ať z něho vyrazíme poslední zbytek paměti.

Bylo z toho delirium, klepalo to tím člověkem hůř než zimnice; a bába, jež prve svítila, nosí vodu v nepolévaném džbánu a máčí náčinky na čelo a tváře bezvědomého. ) Je to poloindiánka někde z Mexika; má suchou a dlouhou tvář kobyly a smutné oči, jež starostlivě a lidsky mrkají. ‚Chudák,‘ povídá a zabaluje tu těžkou hlavu do chladivých hadrů. Sedí v dřepu a mrká, klap, klap, klap, jako když kane voda na cihelnou podlahu.

Třicet šest hodin trvá to bezvědomí nebo spánek; chlap leží s palicí zahalenou mokrými hadry a neví o sobě. Občas přijde ten čahoun a kopne ho, hej, vstávej, ty zlořečená psí zdechlino! ‘

Pán vrtí hlavou. To tak. Sebere ho policie a počká, až bude mluvit. Ne ne. Až se probudí, promluvím si s ním sám, a pak uvidím. Pak uvidím.

Konečně se pohnula ruka a chce si přemnout čelo; ještě má na něm ty hadry, a když se sesmeknou, zbývá tam něco cizího a divného, co se nedá setřít. Člověk usedá a tvrdě si mne čelo. Zavolejte pána, pán si s ním chce promluvit.

Pán s tlustým obočím (nějaký mocný pán, podle všeho) měří zkoumavě toho otrhance; ne, Španěl to asi není, neboť ten by dbal víc na své střevíce; i kdyby měl, řekněme, jen jeden rukáv u košile, jeho střevíce by svítily jako pomeranč.

‘ povídá pán.

‘

‘

‚Yes, sir. ‘

‘

Člověk si mne čelo. ‘

Kubánec podrážděně zasupěl. ‘

‚Nevím, pane. ‘

‚Našli u vás revolver,‘ uhodil na něho pán.

Člověk kroutí hlavou. ‚Nevím, nevím nic. Nemohu si na nic vzpomenout – ‘ Tvář se mu zkřivila nepokojem a úsilím; vstal a udělal několik kroků. ‚Ne, nejsem opilý; mám jenom… ‘ Hledal něco po kapsách; Kubánec mu nabídl cigaretu. Kývl jen hlavou, gracias; jako by se to rozumělo samo sebou, – ne, to není nějaká krysa z přístavu; říkejte si, co chcete, je na něm vidět pána. Například jeho ruce; jsou špinavé až hanba, ale jak drží tu cigaretu – zkrátka caballero. Kubánec nasupil obočí; s tulákem by to bylo snazší, a kdyby došlo k svědectví, který soudce by věřil žebrákovi?

Člověk dychtivě kouřil a přemýšlel. ‚Nemohu si na nic vzpomenout,‘ řekl a počal se šklebit. ‚To vám je zvláštní pocit, mít hlavu jasnou a přitom docela prázdnou. ‘

‚Snad aspoň víte, čím jste byl,‘ pomáhal mu Kubánec.

Člověk se podíval na své ruce a šaty. ‚Nevím, pane; ale podle toho, jak vypadám –‘ Nakreslil kouřem a cigaretou do vzduchu jakousi nulu. ‚Nevím nic,‘ řekl lehce. ‚Nic, nic mě nechce napadnout. Třeba si později vzpomenu –‘

Kubánec si ho pozorně, podezíravě prohlížel. Byla to neurčitá a poněkud odulá tvář s výrazem pobavení a čehosi jako úlevy.“

XXV.

„Ano, správně: opět jeden případ ztráty paměti, zase jedna z těch literárních amnézií, kterým vděčíme za tolik romantických a dojemných novel. Krčím s vámi rameny nad touto nikoliv už neobvyklou zápletkou, ale nemohu si pomoci; má-li náš hrdina zůstat Neznámý, je nutno zrušit jeho identitu a odebrat mu jeho papíry, vypárat monogramy a zejména, pane, zejména odklidit jeho paměť, neboť paměť je látka, z níž je v nás utkána naše vlastní totožnost. Vyhlaďte svou paměť, a budete člověk, který spadl z nebe, jenž nepřichází odnikud a neví, kam má namířeno; budete Případ X. Člověk, který ztratil paměť, se podobá člověku, který ztratil vědomí; i kdyby jeho mozek nadále byl jasný a normální, je to, jako by opustil půdu skutečnosti a žil mimo ni; vězte, že bez paměti by pro nás nebylo ani skutečnosti.

Zajisté jste jako doktor ocenil, že náš případ ztráty paměti následuje po akutní otravě alkoholické a po fyzickém šoku, způsobeném onou noční příhodou. Svalil se hlavou na zem, a tu to máme; z hlediska lékařského není námitek, aby si neodnesl duševní úraz. Máme tu faktor náhody, s nímž počítáme; ale věc je příliš důležitá, aby byla ponechána náhodě, a má-li nás uspokojit, musí se přihodit nutně a příčinně. Případ X utrpěl duševní otřes a ztratil, musel ztratit paměť z příčin, které byly v něm; byla to pro něho jediná možná cesta, jediné východisko, aby se dostal ze sebe sama; bylo to cosi jako únik do jiného života. Jak to vlastně bylo, to se dočtete až dále; na tomto místě jsem vás chtěl jenom upozornit, že tu jsou příčiny hlubší a zákonitější než náhoda.

Ale je možno, že i ten únik z vlastní identity leží ve směru přirozené lidské touhy. Ztratit paměť, to vlastně musí být jako začínat se vším znova; přestat být tím, čím jsme byli, to je, kamaráde, něco jako vysvobození. Snad se vám někdy stalo, že jste se octl v cizím světě, kde jste se nemohl dobře dorozumět jazykem ani penězi. Neztratil jste sice svou identitu, ale nebyla vám nic platna; vaše vzdělání, sociální postavení, jméno, a cokoliv ještě skládá naše občanské já, vám nesloužilo k ničemu; byl jste jen neznámý člověk na ulici cizího města. Snad si vzpomenete, že v takových chvílích jste vnímal všechno se zvláštní a téměř snovou intenzitou; jsa zbaven všeho přídatného, byl jste jen člověk, jen subjekt a nitro, jen oči a srdce, jen podiv, bezradnost a odevzdání. Nic není lyričtějšího než ztratit sebe sama. Případ X, který ztratil sebe sama tak důkladně, že ani neví, kdo je, bude takovým žasnoucím člověkem; život ho bude halucinovaně míjet, všichni lidé neznámí, všechny věci nové; ale přitom vše bude viděno jakoby závojem stálého rozpomínání, že to už odněkud zná a že to prošlo kdysi jeho životem, ale kde to bylo, můj bože, kdy to bylo? Bude jako ve snách, ať bude konat cokoliv, a marně bude lovit kousky skutečnosti ve věčném plynutí jevů; zvláštní, jak svět je odhmotněn; je-li setřena paměť.

Jedna věc, myslím, potřebuje vysvětlení, a to je zvláštní zájem Kubáncův na Případu X. Nemyslím, že ho podržel ve svém domě jako zajímavý psychologický úkaz; spíš si to vysvětluju tak, že mu nedůvěřoval jakožto náhodnému svědku oné noční vraždy. Patrně ho zprvu podezíral, že ta ztráta paměti je elegantní forma vydírání: bude-li o mne postaráno, zůstane má paměť zatemněna, co tam, to tam a nevím nic; ale pozor, pane, aby se má paměť nezlepšila. Koneckonců se mohl domnívat i to, že Případ X někde provedl něco proti zákonu a má zájem na tom, aby zastřel svou identitu nebo měl pro každý případ po ruce důkaz, že je cosi jako blázen. Proto s ním jednal opatrně a zkoumavě; ale i když se stokrát přesvědčil, že ten člověk ztratil svou paměť nepochybně a dokonale, zůstala v něm obava, že jednou procitne z toho snu a promluví; pročež lépe je si ho zavázat, zvlášť když se den po dni ukazuje, že je to muž zdvořilý a ochotný. Nechte to být, taková znalost jazyků se může hodit, máme-li své obchodní zájmy rozloženy, chválabohu, od Carácasu až po Tampico; to aby se jednalo s Angličany, Francouzi, Nizozemčany a těmi klacky ze Států, kteří, bůh je zatrať, se za celý život nenaučí španělsky; a ti lidé z Hamburku div nečekají, že se s nimi bude dopisovat jakýmsi jejich jazykem. Kubánec se o tom mnoho napřemýšlel žvýkaje černé cigáro, tlusté jako banán; měl svá vlastní cigára a sám dohlížel, když je mulatky stáčely dlaní na svých kulatých mladých stehnech; vybíral si svá cigára podle děvčat, přesněji řečeno, podle délky jejich stehen; čím jsou nohy delší, tím jsou děvčata lépe rostlá a doutníky lépe stočené. Když pak shledal, že člověk, kterého vzal do domu, umí nejenom v těch jazycích mluvit a psát, nýbrž dokonce nadávat (dost často přicházeli do domu všelijací pochybní agenti a Kubánec už byl syt toho, říkat jim, co jsou, když mu nerozuměli), nadchl se tím a nabídl mu místo; z jeho strany byl ten vztah cosi jako smlouva dvou taškářů, totiž poměr srdečný a téměř lidský. Jinak, aby nebylo nedorozumění, byl to starousedlý a urozený Kubánec z Camaguey, jakým se říká Camagueyno, kdysi pěstitel býků na savanách; ale když se ukázalo, že v této hamižné době už nestačí být pánem stád a kralovat domu a čeledi, pokrčil rameny a dal se na obchod poněkud ve slohu starých a slavných bukanýrů, kteří rejdili mezi ostrovy. Zkrátka este hombre, jak nazýval našeho hrdinu, byl dobrý k tomu, aby vyjednával s nepřáteli v jejich jazyce a aby byly zachovány formy, i když šlo jen o to, obrat a potopit jejich koráby. Člověk si musí vybírat své lidi, tak jako vybírá plemenné býčky, pozorně a s trochou prorockého ducha; tenhle býk sice kulhá, ale vsaďme se, pane, že bude mít dobré plemeno. Este hombre je sice divný a roztržitý, ale zdá se, že ledacos dovede. A vzdychaje šel se starý pirát poradit se svou ženou, jež seděla s oteklýma nohama někde vzadu v domě a vykládala si karty, zatímco pot jí stékal vráskami naduřelého obličeje jako věčné slzy. Nikdo jí nikdy neviděl; jen občas bylo slyšet její hluboký bas, když nadávala své černošce.

Budiž řečeno, že Kubánec neobchodoval jenom s cukrem, pimentem, melasou a jiným požehnáním ostrovů, nýbrž hlavně a především se zájmy všeho druhu. Chodili za ním lidé, někdy, pravda, i dost podezřelí, čertví, co je to na světě za divné národy; tenhle, prý založit vývozní společnost pro zázvor, angosturu, muškátové ořechy a malagettový pepř někde na Tobagu; tenhle, prý je na Haiti ložisko asfaltu; tenhle, prý vyvážet dřevo kubavi, tvrdé jako pancíř, pipiri, jež nikdy nehnije, Santa Maria nebo corkwood, lehčí než korek alžírských dubů. Nebo osázet vanilkové, kakaové, cukrové plantáže tam a tam, kde jsou ještě laciné pracovní síly. Nebo vyrábět ve velkém škrob z manihotu, zavařeniny z mombínu, výtažek z kvasiové kůry. Někteří byli na ostrovech už celé tři měsíce a následkem toho věděli kdeco, s čím by se dalo obchodovat nebo co by se mělo založit. Ti zkušenější jednali o dovozu pracovních sil, o pozemkové spekulaci, o akciových společnostech důvěrně podporovaných vládami. Starý Camagueyno poslouchal s očima přivřenýma, žvýkaje černé cigáro; měl tropická játra, což ho činilo nedůvěřivým a popudlivým. Pomalu na všech ostrovech, co jich tu nebeský Bůh rozsel, měl své zájmy, své třtinové a kakaové plantáže, své sušírny, mlýny, pálenice, své čtverečné míle pralesů, které získali jeho společníci, načež utekli nebo zašli pitím či horečkou. Sám skoro nikdy nevyšel z domu, sužován játry a kloubovým revmatismem; ale mnoho malých pirátů, mnoho zlodějů, mnoho Morénů a nestydatých míšenců se potilo a lomozilo, chlastalo a smilnilo na jeho statcích po všech čertech a ďáblech tohoto horoucího světa. Sem, do toho chladného a bílého domu, kde v patiu zurčí zelená voda v toledských fajánsích, nezaléhá mnoho z toho pachtění tam venku; pravda, někdy přijde někdo s horečnýma očima, vychrtlý jako lusk kasie, a křičí, že byl ožebračen; ale na to tu jsou ti tři mozos, ti bývalí kraváci ze savany, aby mu ukázali cestu ven. Inu, byly to jiné doby, když se na koni jelo travou vysokou jako muž; stála tam na kopečku stará široká ceiba, a z jejího stínu viděls míle a míle daleko; kde se to vlnilo, tam byla stáda černého skotu. A tady ti lidé křičí pro pár upocených dolarů, jako by šlo o kdovíjakou velikou věc. Právě takoví ničemové jako ti, co udělali ze savany továrnu na cukr. A místo černých býků sem zavedli zebu, zvířata hrbatá a loudavá; zebu je lacinější. Starý pán zvedl huňaté obočí, jako by se divil. A takoví lidé si myslí, že se s nimi mají dělat kdovíjaké okolky. Samý cizinec je to, tož jaképak –“

XXVI.

„Staré dámě to vycházelo v kartách podivně: spousta peněz a nějaká pohroma; este hombre je z bohaté a urozené rodiny, ale pak je tu ženská osoba, mnoho protivenství a jakýsi dopis. Co se týče té ženské osoby, je to divné, neboť v Kubáncově domě je jenom ona a potom nějaké ty mulatky, které se ovšem nepočítají. Nesluší se na seňoru, aby prorokovala a vešla takto ve styk se zlými mocnostmi; pročež byla povolána stará černoška, která se v tom vyznala pomocí nesmírně špinavých karet, rumu a zaříkávání. Když byly karty rozloženy, počala Moréna mlet hubou tak úžasně rychle, že stará dáma stěží rozuměla každému desátému slovu; ne tedy jisto, co bylo psáno ve hvězdách, leda zas jen mnoho peněz, daleká cesta, ženská osoba a hrozné neštěstí, které černoška znázorňovala ukazujíc divoce na podlahu. Nebylo tam nic než kovový brouček pomalu lezoucí; když černá věštkyně pateticky ukázala na zem, zarazil se, stáhl nožičky a dělal mrtvého.

Buď jak buď, byla to přece jen výstraha; nedbal-li jí Kubánec, je zřejmo, že i on jednal z hlubší nutnosti. Především koupil osobní papíry po jakémsi člověku, který zemřel v nemocnici; este hombre musel mít nějaké jméno a totožnost a neměl nic proti tomu, aby od nynějška byl Mr. George Kettelring. Kettelring je dobré jméno; může to být Yankee, Němec nebo ledacos jiného, a vypadá to obchodně a věrohodně. Když George Kettelring, tedy George Kettelring; nikdo se nebude ptát, odkud přišel, protože nedělá dojem, jako by byl na ostrovech od včerejška. Říká se mu el secretario, což neznamená nic určitého; hlavně má překládat a psáti dopisy. Když psal první koncept, řekl bych, že se zarazil a díval se strnule na své písmo; nejspíš mu příliš připomínalo něco hluboce osobního, co si nemohl v paměti vybavit; asi to bylo jeho ztracené já uchované v tazích rukopisu. Od té doby psal jen na stroji, mírně pobaven rozsahem a spletitostí Kubáncových obchodních zájmů. ‚Mírně pobaven‘, to je to pravé slovo; ať se jednalo o úroky, nebo melasu, o rentabilitu tabákových polí, o kolektivní smlouvy s cejlonskými kuli na Trinidadu, o pozemky v San Domingu nebo na Martiniku, o cukrovar na Barbudě, nebo o agenturu v Port au Prince, zdálo se, že to pro něho nejsou skuteční lidé, skutečné statky, skutečné zboží, skutečné peníze, nýbrž věci poněkud komické tím, že jsou tak daleké a neskutečné; jako byste mu povídali o hypotéce na Alfa Centauri, o výnosu polí na Algolu nebo úzkokolejné dráze mezi hvězdami Boota či Malého vozu. Z obchodního i lidského hlediska není zajisté příjemné, dívá-li se někdo na vaše zájmy, investice a hypotéky z takové astrální vzdálenosti, a starý Camagueyno nejednou podrážděně zvedl obočí, když este hombre Kettelring tak divně a potěšeně vycenil zuby slyše zase nějaké nové jméno. Člověka to znepokojí, zachází-li někdo s jeho majetkem tímto nevážným způsobem, jako by to byly pouhé vidiny či co. Jenže starý flibustýr brzo shledal, že to má své dobré. Mr. Kettelring ani nemžikl, ať psal cokoliv; řekněme vypovědět úvěr plantážníkovi, který se zoufale pachtí tamhle na Marie Galante, propustit lidi z práce nebo položit někomu nůž na krk; někdy to ani Kubánci nechtělo z krku, funěl, váhal a čekal na nějakou námitku, ale už to vesele rachotilo na psacím stroji a este hombre jenom zvedl pobavené oči, co dál. Camagueyno míval kdysi starého písaře, Španěla; ten stařík se vždycky strašně hádal, když měl napsat takový dopis, dal se do pláče a utekl; vracel se opilý a napsal to s tváří zatracence, proklínaje svou matku jako kurvu všech kurev. Teď to šlo hladce, po čertech hladce, jen to drnčelo. Starému Kubánci bylo, myslím, až úzko, že to jde, jako by namazal; už ani nemusí diktovat, stačí, aby pokrčil rameny nad dopisem chudáka, kterému limová plíseň sežrala sady, a Mr. Kettelring to napíše, a farmář se může jít oběsit. Zdá se, že Mr. Kettelring nemá svědomí. Nejspíš se svědomí ztrácí zároveň s pamětí.

Ale byla tu, jak možno soudit, jiná okolnost, která se týkala právě paměti. Este hombre Kettelring sice, jak známo, ztratil paměť se vším všudy, ale zato se v něm urodila nová, se kterou by se mohl ukazovat. Pamatoval si doslova dopisy, účty a smlouvy, které mu prošly rukama. Tomu jsme před měsícem psali to a to, ten to má ve svém memorandu of agreement tak a tak. Hotová živá registratura. Camagueyno, žvýkaje své věčné cigáro, pohlížel zamyšleně na nepochopitelného pana Kettelringa. Občas vytahoval ze svého sejfu v hloubi domu fascikly starých smluv a obchodní korespondence. Přečtěte si to, řekl, a Mr. Kettelring si to přečetl, a věděl. Starý Kubánec nedal mnoho na takové novodobé vymoženosti, jako je pořádek; mimoto mnoho z jeho zájmů bylo toho druhu, že je raději neuložil v písemnostech. Byli někteří ctihodní piráti jemu rovní, se kterými stačilo vykouřit cigáro a podat si na to ruku. Ale člověk stárne a neví, kdy padne jeho hodina; i počal váhavě zasvěcovat pana Kettelringa do svých obchodů a svěřovat jeho paměti, co a jak kdy bylo. Můžeme mít za to, že to nebyly jenom obchody. Starý kraj Camaguey, savany se stády, urození kubánští statkáři oněch dob; bývalé dostihy v Habaně, společnost dvorná a decentní, dámy v krinolínách – Víte, že kubánská společnost byla nejvznešenější a nejuzavřenější na světě? Byli jen páni a otroci, ale žádná chamraď. Stará Kuba, pane Kettelringu. A starý pán, přemáhaje svůj revmatismus, ukázal, jak se klaněl kavalír dámě a jak dáma kavalírovi, div nepoklekla, nabírajíc sukně oběma rukama. A tehdejší tance, chaconne nebo danzón, – ne, žádné tyhle rumby a sony; to tančili leda černoši, to byla říje Morénů a Pardů, ale Kubánec, pane, by se tak nezahodil. Teprve Yankeeové nás ponegřili. Camagueynovi to zahořelo v očích. Ani ty mulatky už nejsou, jako bývaly. Jaké tehdy mívaly malé a kulaté zadničky! Dnes už jsou pokaženy amerikánskou krví; příliš hrubé kosti, seňor mio, a široké huby, jen křičet. Však také řičí, ale tehdy vrkaly, ano, vrkaly, když to na ně přišlo. Starý pán mávl rukou. Vůbec se teď příliš mnoho huláká; to zavedli Amerikáni. Dřív se víc mlčelo, bylo víc důstojnosti –

Mr. Kettelring poslouchal, oči přivřeny, s malým a roztržitým úsměvem. Jako by do jeho prázdného nitra proudem vtékala dávná a rytířská minulost.“