Povětroň

XXVII.

„Ale jinak si lze představit, že s Mr. Kettelringem nebylo mnoho řeči; zdálo se, že se vyhýbá lidem, jako by se bál, aby ho někdo nepoznal a neplácl ho po rameně, jak se máte, pane Ten a ten? Pil-li, pil zajisté sám a těžce; zapadal do dupáren, kam chodili i colorados, shlížel na poplivanou podlahu plnou pecek a nedopalků a mluvil sám k sobě jazykem, ve kterém se mu právě zalíbilo. Myslím, že občas zabreptal větu, kterou pak dlouho zamyšleně luštil jako trosku vyvrženou vodami Léthé; ale protože musel být strašně opilý, aby se z hlubin jeho podvědomí odpoutala taková slovní vzpomínka, nedošel nikdy k žádnému rozluštění a jen klátil hlavou, polo usínaje a mumlaje něco, čemu sám nerozuměl. A do toho bublání černošských bubínků a tamtamů, rolničky a kytary, hudba šílená a uřícená, splašený katarakt, z něhož se vynořuje vřeštící a nahatá holka plácající se po lesklých bocích, řičení trubky a pleťový zvuk houslí, ach, jako bys hladil hladká záda a ramena, záda prohnutá a hebká, jen do nich nehty zatnout. Mr. Kettelring zatíná nehty do zpocených dlaní a klátí hlavou, ale nestačí do taktu těm černým muzikantům, kdepak, to by mu upadla hlava a kutálela by se po zemi. A cože ti muzikanti tolik poskakují, počkat, počkat, ještě jsem tolik nepil, aby mně přecházely oči; počkat, zamhouřím oči, a až je otevru, ať tiše sedíte, to vám povídám, ale ne abyste přestali hrát. Pan Kettelring otvírá oči; černí muzikanti hopkují a ukazují bělma, ten s vřeštící trubkou vstává, jako by se vynořoval ze tmy, a na kousku podlahy se vrtí hnědá chabine v květovaných šatech, olivový Kubánec jí přehodil červený šátek kolem boků a tiskne ji k sobě, břichem k břichu, trou se o sebe v zuřivém a křečovitém rytmu, Kubánec s otevřenými ústy a mulatka s očima v sloup, přešlapují a supí, ukazují zuby, jako by se chtěli pokousat; a druhý, třetí pár, je jich tu plno, vrtí se mezi stoly, vrávorají a řvou smíchem, dorážejí na sebe, lesklí potem a pomádou; a nad tím vším vřeští a tryská trubka svým pohlavním triumfem.

Vizte Mr. Kettelringa, kterak bubnuje na stůl a klátí hlavou. Bože, co mi to připomíná, co mi to připomíná? Jistěže jsem byl někdy právě tak opilý, ano, právě tak, ano, ale jak se to skončilo? Marně se namáhá zachytit jakýsi obraz, který mu uniká. Mulatka blýská zuby a očima, má v zubech květ hybišku a kolébá se v bocích; ano, vím, mohl bych s tebou jít, ale představ si, děvče, že si nemohu vzpomenout – Nějaký mladík se naklání nad panem Kettelringem a něco mu domlouvá. Pan Kettelring vytřeštil oči. Qué vuole? Mladík s tenkým krkem se šklebí a důvěrně šeptá. Mohu vás, pane, dovést ke krásnému děvčeti. Krásná, barevná, zachroptěl a mlaskl jazykem. S panem Kettelringem se najednou něco stalo; vyskočil a uhodil mládence do tváře, až odletěl a svalil se naznak mezi tanečníky. Mr. Kettelring řval a bil se pěstí do čela: teď, teď už si vzpomenu – Nevzpomněl si; byla z toho hrozná řež a potom ještě hroznější pitka s nějakými Američany, kteří vyházeli celý lokál i s holkami a muzikanty, načež obsadili dobyté území; prohlásili, že Kubánci jsou banda míšenců a nigrů, a ověnčili se papírovými růžemi, které v této zemi květin zvyšovaly nádheru kubánské dupárny.

Tehdy z toho, řekněme, povstaly demonstrace kubánských nacionalistů proti Američanům. Vložili se do toho domácí studenti, a mávajíce modře a bíle pruhovanými praporky, řečnili ohnivě proti Státům. Nic platno, bylo nutno celou věc úředně vyšetřovat. Starý Camagueyno podrážděně burácel v oblacích kouře; jednak uznával, že mladí lidé v tomto klimatu potřebují svého vyražení, čímž mínil Mr. Kettelringa i horké hlavy kubánské mládeže; jednak nenáviděl Amerikány a byl celým srdcem oddán víře, že Kuba patří Kubáncům; jako obchodník byl pro pořádek a jako Camagueyno pro zúčtování s cizinci. Nerad by ztratil este hombre Kettelringa, a hlavně se bál toho, že by při úředním zjišťování mohla být zkoumána jeho identita; kdožví zda by se policie nezačala znovu zajímat o toho nebožtíka s třemi kulkami v lebce, který byl připsán na účet neznámých rowdies ze Severu (neboť domácí lidé, jak známo, vyřizují své věci nožem; což neplatí o peónech, kteří mají za sebou zkušenosti z Nového Mexika). Ay, hijos de vacas, cobardes, cojones! dály-li se dřív na Kubě takové věci? Každý se sám a bez úřadů staral o svou čest, nebylo hádek a rvaček, neboť nikdo nechce být zapíchnut. A jaká bývala na Kubě spravedlnost! starala se, jak se sluší, o majetek, o práva, o smlouvy nájemní a dědické, a ne o pračky opilců. Starý pán chmuřil chlupaté obočí, hluboce roztrpčen, a odplivoval hnědé sliny, zatímco Mr. Kettelring, opuchlý a zježený, klepal na stroji. Ten Holanďan na Haiti žádá znovu o zvýšení úvěru na stavbu cukrovaru –

Mr. Kettelring zvedl krví podlité oči. ‘

Kubánec se zakousl do cigára; nemá-li teď jiné starosti?

‚Někdo by se měl na tu stavbu podívat,‘ mručel Mr. Kettelring, a jal se znovu rachotit na stroji.

Starý Kubánec se počal tiše chechtat. ‚To je nápad, Kettelringu! ‘

Este hombre pokrčil rameny, bylo mu to patrně jedno; ale Kubánec se zahalil kouřem a přemítal, otřásaje se smíchem. ‚Znamenitě, pane, pojedete na Haiti. Zatím to tady vychladne, a naše záležitosti tam dole potřebují, aby se na ně někdo podíval. ‘ Starý Camagueyno se nesmírně bavil. To bych rád věděl, co si este hombre počne na Haiti; to není Kuba, sabe? Nejspíš se tam uchlastá v rumu, pokud ho černošky nevytřepou z kalhot; tam lidé zpitomějí tak, že už ani nekradou. Pravda, bylo by tam třeba šikovného člověka; daly by se tam dělat peníze – – Kubánec zvážněl. Haiti, to není Kuba; tam to ještě nerozkradli Americanos, tam nikdo nevydrží, ne, ten život nevydrží nikdo, leda negr. Nicméně mohlo by se tam kupovat a prodávat – A tenhle člověk nemá zbytečně mnoho svědomí. Třeba tam vydrží; člověk vydrží mnoho, když nemá svědomí.

‚Šel bych,‘ vycedil roztržitě Mr. Kettelring.

Camagueyno ožil; máčeje si jakousi hrušku v soli, počal plnými ústy vykládat, jaké informace odtamtud potřebuje. Pijte, Kettelringu, na vaše zdraví; a dejte si, člověče, pozor na ženské, jsou celé divé po plavých chlupech. Hledám pozemky, které se hodí pro třtinu. Sázím na cukr, Kettelringu, ještě deset let sázím na třtinový cukr, a la salud de usted! A varujte se kouzelníků, ten dobytek nejsou ani křesťané. Ano, budeme potřebovat skladiště v Gonaivě. Posílám vás jako vlastního syna, Kettelringu, a zapřísahám vás, střezte se těch obeahos, těch čarodějů. To a podplácet úřady, to máte to nejdůležitější. Starý Kubánec sál ze svého cigára jakousi temnou moudrost. Raději černošky než mulatky, člověče; černoška je alespoň zvíře, ale mulatka je ďábel. Ďábel, povídám. Dejte pozor na tu agenturu v Port au Prince. Nezapomeňte vzít s sebou mast na parazity, Kettelringu, a pište mi, co a jak a jaké to tam je se ženskými.“

XXVIII.

„Rozumí se, byl jsem se podívat ve skleníku botanického ústavu, abych si udělal představu o tropické vegetaci. Mohl bych nyní dost podrobně popsat krotony s listy červeně a žlutě žíhanými, tak nádhernými, že by je člověk považoval za jedovaté; akalyfy s listy miniovými, sametové lupeny anthurií skloněné nad temnými tůněmi, jež nasládle páchnou hnilobou, porosty černého pepře a tvrdé poháry bromélií, z nichž tryskají nepochopitelně růžové nebo neskutečně modré květní klasy; pandány stojící na špičkách kořenů a ostře ozubené jako pilky, nemluvíc o palmách; v těch se normální člověk, který nechodí s hlavou zvrácenou nazad jako Gulliver, když se vrátil ze země obrů, vyznat nemůže. Ale kdybych měl přesně říci, jak si představuju tropickou krajinu, musel bych toto vše nechat stranou a propuknout, jako Rimbaud, v údaje zeměpisně poněkud neurčité. ‘ Ano, tak nějak; ale tuto mokvající džungli by bylo nutno prosekat do běla rozžhavenou sluneční hachettou, vypálit buřeň a zašlapat jiskry bosou tlapou; nasázet batáty nebo kávovníky a postavit slaměné chýše, a teprve pak ukázat dětem ty zlaté kraje, kde se mísí květy a vůně, lidské pleti a obchodní agenti, ohromní hadi, vývoz a pracovní síly, modrý lesk motýlů a mezinárodní konvence o produkci plodin. Jaké nesmírné a kypící bastardství, jaká divoká džungle! vězte, že neputuju do žádného ráje, kde bych spočinul ve stínu palem, a přírodo, obejmi mne, zasypej mne nachovým květem a vůní jasmínovou; bohužel, bohužel, věci pro mne nejsou tak prosté. Chtěl bych nahlédnout, jaká se to tam vaří pekelná a ostrá omáčka ze slunce, konjunktury, lidských plemen a obchodu, z divočiny a úvěru, ze základních pudů a civilizace; člověče, ani čert by v tom kotli nechtěl míchat vařečkou. Rád bych se podíval, co je divočejší, zda Zelený Had, kterému se klanějí černoši, nebo Hospodářské Zákony, kterým se klaníme my; vím jen, že to dvoje dohromady je prales fantastičtější než přesličkové háje, ve kterých praještěři seděli na vejcích. Je otázka, bude-li černé kuře, drbající se ve stínu sladkých bramborů, prodáno na trhu či bude-li mu ukousnuta hlava pro usmíření pohněvaného a nejvyššího Hada. Chtěl bych vidět Zeleného Hada, kterak, stočen v křesle, se usmívá do telefonu a vyřizuje své obchodní záležitosti. Cože, burza v Amsterodamu je slabá? Well, zrušíme plantáže na ostrovech Závětrných. Zelený Had se hněvá, škubaje ocasem ve světových mořích.

A šel jsem se podívat do statistik, abych začichal, z čeho se ta tropická omáčka vaří. Máte tu, pokud mluvíme o Antilách, všechny myslitelné variace: počínajíc Kubou, kde je jen třetina colorados a dvě třetiny bílých (což porušuje klasickou tradici otrokářských zemí; správný poměr je dva barevní na jednoho bílého), a končíc republikou Haiti, kde v tropickém zoufalství agonizuje hrstka bělochů mezi řvoucími a řehtajícími negry. Přidejte do toho pro zvýšení chuti syrské lichváře, Číňany a dělníky importované z Indie, Jávy nebo tichomořských ostrovů. Jaká skvělá myšlenka! importovaný kuli se dá lépe ovládat než domácí pracovní síla; počkejte, až Zelený Had zkolonizuje Evropu, budou se dělníci převážet ze země do země; budou líp poslouchat a nebudou se starat o nic než o práci a soulož.

A tato horká omáčka je důkladně posolena solí země. Každá koloniální moc sem posílá své vybrané vzorky, aby tu důstojně reprezentovaly poslání bílé rasy. Jdouce do celého světa učte všechny národy, co je to Stát a Obchod; kamkoli vstoupí vaše noha, založte úřady a obchodní agentury. Ukažte těm ubohým divochům požehnání civilizace v podobě vzteklých, podrážděných, churavých lidí, kteří se tu cítí ve vyhnanství a počítají dny a peníze, kdy se budou moci vrátit k svým tetičkám a bratrancům. Musí se jim namluvit, že na jejich bedrech spočívá Důstojnost Státu nebo Prosperita, aby se neuchlastali steskem a leností a vydrželi ještě nějaký čas utloukat své dny prestižními otázkami, klepy a převlékáním zpocených košilí. Takový Camagueyno si aspoň nenalhával, že zastupuje vyšší zájmy; byl to poctivý pirát, a proto jsme u něho prodleli s jistou zálibou.

Máme to tedy ve svém horkém kotýlku pořádně namícháno: britské, americké, francouzské, holandské guvernéry, lajtnanty, obchodní zástupce a skladníky; krásné kreolky a starousedlíky, cosi jako koloniální aristokracii; odtud můžeme vesele seskakovat po stupních člověčenstva od pletí tříslových, čajových, světle kávových až k bělosti malomocenství. Budeme mít ve své garderobě sombrera Kubánců a oranžové střevíce mulatů, lesklou nahotu Yorubů a pestré madrasové turbany děvčat z Guadelupu. A to všechno odevšad dovezeno, smeteno, nastěhováno z celého světa; báječné haraburdí, ve kterém se lze přehrabovat; španělské, africké, britské, francouzské tradice ve stavu anachronické výlučnosti nebo groteskní bastardizace. Jen kolibříci, ropuchy, prales a tabák, nepočítáme-li plevel a nemoci, jsou tady původní. Ostatní vybujelo na smetišti lidského obchodu.

To tedy jsou ostrovy mé touhy, tak si je představuju; jak vidíte, nejsem lovec duhových motýlů ani se nevydávám za snílka, který prchá do panenské přírody, aby nah a ověnčen vzýval slunce. Nic takového. Říkám-li tomu únik, tedy je to útěk do samého středu věcí, kde se všechno utkává, kde se páří věky ve zvrhlém míšení kultur. Tady je to ještě orgie a násilnění, tady se páše zisk křečovitě a nadivoko jako smilstvo. Nechte to být, takto se nám zjevuje lidstvo v pozoruhodném rozkyvu svých lidských… i nelidských možností.“

XXIX.

„Ten cukrovar na Haiti si představuju blízko černošské vesnice, zvané na mapách, dejme tomu, Les deux Maries; pozůstával z několika nedostavěných zdí, žádných strojů a tří set akrů žluté, rozpukané půdy, zarostlé pralesní buření a třtinou čtvrtého ratoonu, tedy pětiletou, bez šťávy a cukru. Holanďan už před časem moudře zmizel, a Mr. Kettelring se nastěhoval do jeho chýše, když nechal vychytat stonožky. Byl celkem spokojen; za zády měl prales, houštinu kaštanovníků, kaklínů a čertových stromů, zpíval mu ptáček keskidý a večer, večer se vyrojili z houští svítící brouci a netopýři kličkovali křivolakým letem nad suše šelestící třtinou; z vesnice bylo slyšet, jak bubnují a tančí černoši oslavující příchod nového pána. Mr. Kettelring si oddychl; tady, namouvěru, není třeba mít jméno, a co se týče paměti, co s ní, co s ní? člověk mžourá žárem nebo ospalostí a nechce se mu putovat v čase po pěšinách vzpomínek. Jsi tady, a dost: je to taková trvalá, bzučící přítomnost.

Měl by napsat psaní Camagueynovi, jak to tu vypadá, ale je na to líný. Kolem chaty bují svlačec a hybišky, kasava a banán mafafo; chlupatá housenka leze po stonku a mravenec pobíhá nahoru a dolů po ohromném listě, jako by tam měl nějaké poslání. Po nějakou dobu baví člověka dívat se, jak se honí ještěrky po rozestavěné tovární zdi; ale pak ta ještěrka ustrne a sedí, sedí jako přibitá; mít po ruce kámen – ta by se mihla jako blesk! Ale počkej, já ti to pokazím. Mr. Kettelring přivolává prstem černocha, který se před ním schovává za zdí. Je to místní starosta, dodavatel pracovních sil, dozorce a vůbec hodnostář. Co tohle je za pořádek, praví pan Kettelring; vy bando zlodějů, vy ropuchy, marš stavět továrnu; přivedeš sem třicet lidí, rozumíš, compris? já vám proženu kulky, vy lenoši! Tak, a teď se nějaké dva tucty černochů hemží na staveništi a dělají, jako by stavěli; ještěrky to mají zatrženo a Mr. Kettelring mhouří oči do třesoucího se žáru. Aspoň se něco děje; aspoň se mu zdá, že něco dělá; aspoň se nemusí dívat na nedostavěnou, ohavnou zeď, na které ustrnula ještěrka, jako by nemohla z místa. Něco se děje, i uteče den, týden, měsíc; a noc, nu, v noci je palmové víno a spánek, v noci jsou hvězdy, noc se už nějak přečká.

Už kladou krovy, bylo by načase uvážit, k čemu se vlastně staví taková hromská budova. Mrví se u té stavby pomalu celá vesnice, báby, selata, nahaté děti, slepice, všechno; aspoň se něco děje. Ale cukrovar to nebude, nejsou stroje. Rychle, lenoši, rychle, nevidíte, že tamhle na rohu zase ustrnula na zdi ještěrka, jako by nevěděla, co chce? Mohla by to být, řekněme, sušírna; sušírna se vždycky k něčemu hodí.

* * *

Občas za ním přijel na mule soused, mladý plantážník, Pierre se jmenoval; selský syn z Normandie, který chtěl tady nadělat peníze, aby se mohl doma oženit. Byl vychrtlý a těžkopádný, zmořený boulemi a zimnicí, smrt mu koukala z očí. Vy Angličané, naříkal: (neboť považoval Mr. Kettelringa za Brita), vy umíte poroučet; ale člověk, který je zvyklý šetřit, se tomu nikdy nenaučí. Ne, člověk, který šetří, nedovede dělat pána. Považte si, když ti negři viděli, že sám pracuju těmahle prackama, – pak to už s nimi nebylo k vydržení. Myslíte, že jim mohu něco poručit? Smějí se mi do očí a všechno mi dělají naschvál. – A líní, můj bože! – Otřásal se nenávistí a odporem. Letos mně nechali zajít sedm akrů mladých kávovníků – Přece nemohu to vyplet sám, že? – Byl roztrpčen, div neplakal. – A když jedu do Port au Prince k těm pánům v bílých střevících, co se jim říká obchodní zástupci, a řeknu jim, mám kávu, mám zázvor, mohu vám dodat muškátové ořechy – Nic prý nepotřebujeme. Řekněte, Kettelringu, tak nač tam sedí, když nic nepotřebují? Přece ne proto, aby chytali mouchy? Dělají, jako bych tam ani nebyl. A pak řeknou: co vlastně chcete? Můžeme vám dát tolik a tolik – Směšná cena. A to jsou i Francouzové, Kettelringu. Kdyby věděli, co to je, být tady nahoře –

Pierre to těžce polykal, až mu ohryzek přebíhal nahoru a dolů; škrabal se po celém těle, jak ho svědil červený roztoč. Vždyť je to peklo, sténal. Tihle mulati – myslí si, že jsou jako my. Můj otec byl americký agent, já nejsem žádný negr, nafukuje se takový povaleč. A člověk se dře – Mám v Havru nevěstu, hodné děvče, je písařka v obchodě; kdybych to, pane, aspoň mohl všechno tady prodat, aby mně zbylo pár tisíc franků – S hlavou v pěstích vzpomínal Pierre, jak to bývalo u nich doma; ani si nevšiml, že Mr. Kettelring mu na oplátku nevypravuje žádnou svou vzpomínku; vzpomínání je sobecké. Naříkal si na pot a únavu; poradili mu, aby jedl sloní vši, ořechy stromu kašú, ty prý zahánějí únavu a zbystřují rozum. Chudák Pierre jich nosil od té doby plné kapsy a žvýkal je ustavičně; nevěděl, že mimo jiné je to i pohlavní dráždidlo, a vysychal touhou po své nevěstě. Mimoto se bál černošek, že jsou nemocné, a ošklivil si je, protože nenáviděl negry; což mu nezničili sedm akrů kávových kultur? Řekněte, Kettelringu, mumlal horečně, řekněte, vy s nimi spíte? Já bych nemohl –

Když se jednou deset dní neukázal, jel ho Mr. Kettelring navštívit. Pierre ležel se zápalem plic a nepoznal ho. Mon amant, chlubila se černoška, která byla v jeho chýši, strašná ženština posetá strupy, moi, sa femme, hé? od minulé noci. A řehtala se, až se jí bimbaly vykojené prsy, a plácala se do boků.

Několik dní nato Pierre zemřel.

* * *

Zvláštní, jak se začnou lidé o člověka zajímat, když zemře. Za dva dny přijeli dva páni zdola, z Port au Prince, a co prý bude s plantážemi po panu Pierrovi. Přišli navštívit i Mr. Kettelringa. Seděli u něho, natírali si opruzeniny palmovým olejem a balzámem simarubovým a nadávali na tu celou svinskou končinu; tady by se dalo vydělat, kdyby ta černošská chamraď nebyla líná jako štěnice; jakpak to je tady s pracovními poměry? a co to, Mr. Kettelring, stavíte – cukrovar či co? Mr. Kettelring mávl pohrdavě rukou. Cukrovar, tady? Příliš suchý kraj, pane. Takhle bavlnu tady pěstovat, to ano. Abyste věděli, toto bude sušírna na bavlnu.

Oba páni se přestali chvilku natírat a zabíjet komáry na upocených stehnech. Tak vida, sušírna na bavlnu; a my bychom zrovna měli zájemce o bavlnu. Plantážník z Nového Orleansu, ale tam už jsou příliš drahé pracovní síly. Ti všiví negři tam nahoře už mají odborové organizace, věřil byste tomu? A kolik je tu orné půdy?

Mr. Kettelring jim líčil tři sta akrů obdělaných pozemků; on to je sice z největší části prales, ale to je jedno, beztoho se na to nikdo nepůjde podívat. Ostatně nevěřil v žádného amerického plantážníka; kdo by se zajímal o bavlnu, a co vůbec s bavlnou? Založí se Haitian Cotton Plantation Society a budou se prodávat akcie; čert vem bavlnu, obchod nepotřebuje žádnou bavlnu; stačí sušírna s pozemky, aby se mohly vrhnout na trh pěkně tištěné akcie, čímž bude vykonáno záslužné dílo obchodního a politického pronikání. Na hlavičce akcií bude obrázek šťastných negrů s perspektivním pohledem na novou sušírnu v pozadí. Chudák pan Pierre; jeho kávovníky teď zarostou plevelí nadobro.

Bůh ví, rád bych popsal něco jiného, květ frangipánů, květ marhaníků nebo skvělost křídel motýlích; proč vlastně se obestavuju tou strašnou zdí ze žlutých a blátivých cihel? Kam jsem se to dostal, tohle je mi pěkná tropická krajina! Mohl bych sestoupit do své zahrady a potěšit se kvetoucími zvonky a jitřním chladem křovin; místo toho mhouřím v poledním žáru oči na žlutou zeď sušírny, vroubenou banánovými slupkami, výkaly a hnijícími košťály, a nemohu zapřít své hluboké uspokojení: tak, konečně jsme tady, dost daleko, abychom se opřeli lokty o kolena a lelkovali. Tedy takhle to vypadá, a toto je skutečnost: tato sluncem vypečená, dlouhá, špinavě žlutá zeď. A to jsme, chválabohu, unikli až na druhý konec světa.

Tam tedy jsme nechali Mr. Kettelringa; sedí před svou chýší, žvýká prasečí švestky a pohlíží zachmuřeně na ještěrky bez hnutí utkvělé na zdi sušírny. Přišel ohromný negr z Port au Prince a nesl na hlavě dopis. To píše starý Camagueyno, muy amigo mio a tak dále; zkrátka si mnul ruce, že právě prodal tři sta šedesát akrů bavlníkových plantáží u Deux Maries včetně se zařízenou čistírnou a sušírnou bavlny. Ta jistá záležitost, psal Kubánec, není ještě vyřízena; politické kruhy útočí na úřady, že tu aféru dosud nevyšetřily. Nechtěl by se seňor Kettelring podívat na nějaký čas do Gonaivy?

Kettelringovi to bylo jedno; nechal stát nedostavěné krovy a podíval se na nějaký čas do Gonaivy, z Gonaivy pro mne za mne do San Dominga, potom třeba na Puerto Rico, a pak už to šlo rychleji, od ostrova k ostrovu, na tolik míst, že už se nepodobaly skutečnosti.“

XXX.

„Podávám vám jen náčrt příběhu Případu X, ba ani náčrt to není; nedovedl bych souvisle vypravovat, co se s ním dálo rok za rokem. Ostatně jeho život se neskládal z událostí; k událostem je třeba vůle nebo aspoň něčeho, co není lhostejnost; ale ztrativ paměť, ztratil Případ X nepochybně i většinu zájmů, jež hýbají lidmi. Vy nemáte ponětí, jaká čilá síla je naše paměť; díváme se na svět očima dřívějších zkušeností, pozdravujeme věci jako staré známé a naše pozornost je vedena tím, co ji upoutalo kdysi; většina našich vztahů ke všemu, co nás obklopuje, je navázána jemnýma a neviditelnýma rukama vzpomínek. Člověk bez paměti by byl člověkem beze vztahů; obstupuje ho cizota, a hluk, který k němu zaléhá, neobsahuje žádných odpovědí.

A přece si představujeme pana Kettelringa, jak putuje z místa na místo, jako by něco hledal. Ať nás to neklame; nemá dost zájmu, aby za něčím šel, a kdyby byl ponechán sám sobě, snad by zůstal trvale sedět u té znovu se pukající zdi v Deux Maries, hledě na úprk a utkvění ještěrek. Jenže přijal obchodní zájmy kubánského dona za své a je jimi posunován. Všude je nějaký schod nebo pařez, kde se může usadit; sleduje cestu krůpěje potu, která mu stéká po zádech, naslouchá suchému šustění palem nebo lebbekových lusků a mírně se baví tím, že nazírá, jak se hýbají líní lidé. Je to jako kaleidoskop, a on jím točí, aby se pohybovali rychleji. Nu tak, nu tak, vy negři, hněte sebou, aby se něco dělo, aby se mi něco míhalo před očima; nakládejte na loď kokosové ořechy, noste koše na hlavách, válejte sudy s pimentovým rumem; trochu rychleji, abych vám nenasypal pepře do zadnice. Na vodě přístavu kreslí olej a špína duhové pásy, duhová kola; jaký krásný rozklad, jaká světélkující mršina! A hněte sebou, černá prasata, hybaj do té třtiny, ať se to vlní, ať se čeří to šelestící pole, ať se to zablýská nahými bedry v ryšavém palachu.

A přitom, zvláštní věc: aniž se o to staral, konaje vše to, jen aby něčím vyplnil svou lenost a nehybnost, je pravděpodobně provázen tím, čemu se v obchodě říká úspěch; lidé se bojí jeho lhostejných očí, jeho rozkazy jsou určité a neodmluvné, jeho zprávy posílané Camagueynovi jsou vzorem obchodní spolehlivosti. Poroučí, jako by tomu byl odjakživa zvyklý, a pohání lidi způsobem, kterému se podrobují s temným a bezmocným vztekem. Kdyby bylo vidět, že ho toto panování těší a že požívá sebe sama ve své moci a povýšenosti, bylo by to, bůhví, snesitelnější; ale jen strach a nenávist se ukládá na tato široká, lhostejná ramena, stále připravená jakoby k pokrčení. Strhněte si pupek, nebo táhněte, co je mi po vás. Ale docela dole, docela pode vším se tetelí malinký a bolestný podiv, takové věčné trnutí. Snad i já jsem nosil břemena nebo vesloval ve člunu, drbal si hřbet a jedl ve stínu špinavou placku; možná že jsem byl upocený skladník, běhající s listinami v rukou, nebo jsem měl bílé breeches a panama jako teď a dohlížel na lidi, aby se náležitě uřítili pro nějakého jiného Kubánce. To všechno je stejně daleko a stejně neskutečné; lze se na to dívat jako obráceným dalekohledem – tak daleko je to a tak směšné na pohled: jak se všichni pachtí, nosiči, písaři, skladníci a páni v bílých střevících, hrající tenis za sítí –

Nebo přijdou všelijací páni, Camagueynovi jednatelé a zástupci, plantážníci zatížení hypotékami, ředitelé cukrovarů, malí a hřmotní farmáři; hallo, Mr. Kettelring, má paní by si považovala za čest vás poznat, a Mr. Kettelring, což takhle jít na sklenku cocktailu – Za chvíli se zakoktávají před lhostejnýma očima pana Kettelringa: prý neúroda, špatný odbyt, ti zloději mulati a podobně. Mr. Kettelring je ani nenechá domluvit, nudí ho to; uděláte to tak a tak, pane, přineste mi výkazy, podívám se sám. Ti lidé před ním přešlapují, poníženě se potí a křečovitě, bolestně nenávidí toho milostpána, který jim bez dlouhých řečí ve jménu Kubáncově klade nůž na krk; a zatím Mr. Kettelring v sobě zkoumá takovou divnou a nepokojnou možnost. Třeba toto je mé bývalé, mé pravé já. Snad jsem býval otrokář s bičem, plantážník nebo co, člověk vládnoucí majetkem, a tedy i lidmi; jak bych jim mohl takto poroučet, kdyby to nebylo ve mně? Snad se to tady uvnitř ozve hlasitěji, budu-li to zkoušet na druhých; třeba to jednou ve mně zabolí, když někomu zasadím ránu, a poznám najednou, to že jsem býval já.

* * *

Nehledíme-li k zevním dějům, probíhá jeho život dvojím pásmem, nudou a opojením, a není nic víc, není nic jiného; jen nuda přebíhá v opojení a opojení v nudu. Nuda, jež je ta nejstrašnější, ta nejšerednější prozaičnost; nuda, která se téměř uspokojeně pase na všem, co je ohavné a jednotvárné, pusté a beznadějné, které neujde žádný smrad a chátrání, jež sleduje cestu štěnice, tání hniloby, plíživé trhliny ve stropě nebo marnost a hnusnost života. A opojení. Ať je to opojení rumem, nudou, rozkoší, nebo horkem, jen když se všechno změte, nechať přecházejí smysly, nechať námi vládne zběsilé nadšení; ať to nabereme všechno najednou, všechno najednou do úst a do rukou, abychom to mohli hltavě žrát a vymačkat všechnu šťávu, až nám poteče po bradě, prsy a ovoce, chladivé listí a řeřavý oheň; když nic nemá hranic, nemáme jich ani my, a vše, co se hýbe, hýbe se v nás; v nás houpání palem a boků, v nás sluneční mžitky a věčný pláč vody; z cesty, udělejte místo pro člověka, který je tak veliký a opilý, že v něm je všechno. I hvězdy, i šumění korun, i otevřená vrata noci. Jaké jsou to krajiny, kreslené opojením nebo nudou; krajiny utkvělé z mrtvého sucha nebo hnilobného mokvání, z much, zápachu, lepkavé špíny a rozkladu, nebo zase krajiny kolotající, nakupené ze sluncí, říje, vůní a palčivých chutí, dusných květů, vody a závrati. Poslyšte, nudou a opojením se dá obepsat pořádné peklo se vším všudy, tak rozsáhlé, že v něm je i ráj; ráj se vším svým úžasem a oslněním, se všemi rozkošemi, ale to je to nejhlubší peklo, neboť právě odtamtud stoupá hnus a znudění.“

XXXI.

„Řekněme nazdařbůh: Haiti, Puerto Rico, Barbuda, Guadelup, Barbados, Tobago, Curacao, Trinidad. Holandští agenti, britská koloniální elita, námořní důstojníci ze Států, skeptická a nepořádná byrokracie francouzská; a všude kreolové štěbetající v patois, negři, filles de couleur, mnoho lidí surových, víc nešťastných, a nejvíc těch, kteří se jakžtakž snaží uchovat důstojnost ohrožovanou pitím, svěděním a pohlavními mezaliancemi. Případ X, pokud to šlo, dával přednost vyšlapaným cestám; přesto snad byly týdny a měsíce, kdy mu bylo žít pod slaměnou střechou, v chýši postavené na břevnech jako holubník, aby měl pokoj od krabů a stonožek, na kraji pralesa praštícího větrem nebo dýmajícího v dusném lijáku; zde trůnil na dřevěných schůdkách, nechával si z chodidel vypichovat písečné vši a dohlížel, aby opět pár set akrů bývalé přírody bylo připraveno nést dřeň a plod byliny zvané Prosperita. Tu nastěhuje se požehnání do tohoto kraje, záležející v tom, že negři budou muset pracovat víc než dosud, ale zůstanou stejně bídní; zato v nějaké jiné části světa se přestane sedlákům vyplácet dřeň a plod jejich polí. To je běh věcí, a panu Kettelringovi je to jedno; když třtina, tedy třtina; ať bouchají sekery, piští komáři a hýkají černoši, – nakonec se to vše pěkně procedí a uhladí v klapání psacích strojů. Ne, to nejsou psací stroje, to jsou žáby, to jsou cikády, to pták tluče zobanem do stromu. Ne, to není pták ani chrastění stébel, to jsou spíš psací stroje; a Mr. Kettelring sedí na zemi a klepe prstem do zrezavělého psacího stroje. Jen obchodní dopis Kubánci, nic víc; ale ten ničemný stroj je tak sežrán vlhkostí a rzí – – Kettelringovi se jaksi ulevilo. Co dělat, tento dopis už nebude napsán; dobrá, tedy se vracím.

* * *

Tedy se vrací na Kubu, zaslouživ se o výnos třtiny na Ostrovech; vrací se na bachraté lodi naložené vanilkou, pimentem a kakaem, muškátovým květem a mandarínky, angosturou a zázvorem, na lodi plné vůní, rozšafné jako krám s koloniálním zbožím; je to holandská loď batolící se od přístavu k přístavu jako povídavá tetka, která se zastaví před každým krámem a má mnoho řečí. Žádný spěch, pane, ruce do kapes a koukat. Nač? Inu, na vodu, na moře, na sluneční cestu, která je na něm psána; nebo na ostrovy s modrými stíny, na oblaka zlatě vroubená, na létací ryby, jak rozstřikují třpytnou vodu. Nebo večer na hvězdy; to přijde břichatý kapitán, nabídne tlusté cigáro a také toho mnoho nenamluví. Koneckonců docela by stačilo zůstat nějakým panem Kettelringem. Stále je na obzoru nějaká bouřka, v noci to prošlehává širokými, červenými blesky za závojem dešťů; nebo začne světélkovat moře v bledých a modravých pruzích, které se rozbíhají a náhle se rozplynou; a dole, v té černé a šplouchající vodě, pořád něco fosforeskuje svým vlastním světlem. Pan Kettelring se opírá o zábradlí a je pln něčeho, co není ani nuda, ani opojení. Ano, to jediné je jisto: že kdysi už právě tak plul a cítil se takto šťasten a bez tíhy. Teď to v sobě ukládá, aby na to už nezapomněl. Na tuto touhu rozpřáhnout ruce. Na ten nesmírný pocit lásky, volnosti nebo čeho.

* * *

Camagueyno jej přivítal s otevřenou náručí; starý pirát dovedl být uznalý, když se mu vracel koráb naložený dobrou kořistí. Už nesedí s Mr. Kettelringem v kanceláři, ale ve stinném pokoji, u stolu pokrytého damaškem, anglickým sklem a konvicemi s těžkými stříbrnými hlavami, nalévá mu černé víno – a patrně z úcty – se namáhá s ním mluvit anglicky. Pokoj se otvírá lehkými oblouky a sloupky do patia vyloženého majolikou; uprostřed zurčí fontána mezi palmičkami a myrtami ve fajánsových květináčích jako někde v Seville. Seňor Kettelring je nyní vzácný host, můj dům patří vám, praví Kubánec se starou španělskou velkolepostí a vyptává se na jeho cesty a návrat, jako by to byly toulky vznešeného muže jen tak pro zábavu. Mr. Kettelring nemá ovšem dost tradice pro tyto okolky a mluví business; tam to vypadá tak, onen dlužník je špatný, podnik tam a tam by mohl mít budoucnost a stojí za investice. Camagueyno kývá hlavou, very well, sir, o tom ještě budeme mluvit, a mává rukou; ale, ale to má dost času. Hodně zestárl, je důstojnější a pošetilejší, než býval; huňaté obočí mu jezdí nahoru a dolů po čele, a na vaše zdraví, drahý Kettelringu, na vaše zdraví. Pochechtává se vzrušeně. ‘

Kettelring se podivil. ‚Děkuju za optání, ještě to ušlo. Co se týče pozemků na Trinidadu, je to zatracený močál; ale kdyby se to odvodnilo – ‘

‚Je to pravda,‘ sípěl Kubánec, ‚je to pravda, že na Haiti jsou černošky jako zběsilé, když – když jsou ty jejich pohanské fiestas? ‘

‚Je,‘ řekl Mr. Kettelring. ‚Nadobro divé, pane. ‘

Camagueyno se k němu naklonil. ‚A co Indky, jaké jsou Indky? Jsou muy lascivas? Prý mají – takové tajné nauky, je to pravda? ‘

Do pokoje vešla dívka v bílých šatech. Kubánec vstal, obočí nespokojeně zvednuto div ne až k vlasům. ‘ Bylo to, jako by ji chtěl omluvit; španělské děvče přece nevkročí do pokoje, kde je cizí caballero. Jenže Mary už podává po americku ruku. ‚How do you do, Mr. ‘ Tváří se kostnatější a hranatější, než je, chce vypadat anglicky; přitom bledě olivová a černá jako smola, srostlé obočí a pod nosem chmýří, pravá a dobrá Kubánka.

‚Well, Mary,‘ povídá Camagueyno na znamení, že by mohla jít; ale Mary je americké a samostatné děvče, sedne si s nohama zkříženýma a pálí do Mr. Kettelringa otázku za otázkou. Jak to vypadá na Ostrovech. Co se sociálními poměry černochů. Jak žijí, co děti, co zdravotní poměry. Mr. Kettelring se tiše baví její školní horlivostí, zatímco Camagueyno zvedá pohoršeně obočí jako dvě ohromné chlupaté housenky. A Mr. Kettelring lhal jako školní učebnice: Blažené ostrovy, Miss Mary, hotový ráj; samý panenský prales s kolibříky fufu, sama od sebe tam roste vanilka, jen ji trhat; a co se týče černochů, tedy nelze si stěžovat, radují se jako děti…

Americké děvče poslouchá, kolena objata, a nespouští oči z tohoto muže, který se vrací přímo z ráje.“

XXXII.

„Večer se Camagueyno brzy omluvil, sužován bolestmi žlučníku; vypadal opravdu bídně a oči mu hluboko zapadly bolestí. Pan Kettelring si šel vykouřit cigáro do zahrady; vonělo to v ní muškátem, akáciemi a volkamerií, a veliké můry drnčely jako opilé. Na majolikovém sedátku sedí bílé děvče a pootevřenými ústy vdechuje ten nesnesitelně sladký vzduch. Pan Kettelring se vyhnul uctivým obloukem, ví, co se sluší. A najednou letí cigáro do houštiny oleandrů. ‘

‚A vy se tam vrátíte,‘ řekla tiše; to noc tak tlumí hlasy.

‚Ano. ‘ Udělala mu místo vedle sebe. ‚Snad víte, že nejsem… nikde doma. ‘ Mávl rukou. ‚Je mi líto, že jsem vám pokazil představu o ráji. ‘ Hledal něco krásného. ‘

Univerzitní dívka se přísně narovnala. ‚Mr. Kettelring‘ –

‚Nejsem žádný. Mr. Kettelring. Nač, nač pořád něco lhát. Nejsem nikdo. Já myslím, že člověk, který nemá jména, nemá ani duši. ‘

A najednou to není univerzitní dívka, ale malá Kubánka, která lítostivě mžiká dlouhými řasami. Ay de mí, co mu říci, co mu říci pěkného? Nejraději utéci domů, neboť je tak divný; pokřižovat se a vstát – Ne, to americké děvče nemůže udělat, americké děvče mu bude kamarádkou; studovali jsme přece psychologii, můžeme mu pomoci, aby hledal ztracenou paměť a vybavil potlačené představy; nutno předem získat jeho důvěru – Americké děvče ho bere kamarádsky za ruku. ‚Mr. ‘

‚Nevím. ‘

Tiskne mu ruku, aby ho vedla. ‚Zkuste, zkuste myslet na své dětství. Na něco si musíte vzpomenout – aspoň na maminku, ano? ‘

‚Jednou… jsem měl horečku. To bylo na Barbudě. Taková stará černoška mi dávala obklady z černého pepře vařeného s pimentem. Vzala mi hlavu na klín a hledala mně vši. Měla dlaň svraštělou jako opice. ‘

Malá Kubánka mu chce vyrvat prsty, – má tak palčivou ruku; ale to by snad nebylo slušné, to je hrozné, jak je člověk v takových věcech nejistý. ‘

‚Ne, nevím. ‘

Americká dívka je pevně odhodlána mu pomoci. ‚Musíte se trochu namáhat. Vzpomeňte si na něco, když jste byl chlapec. Na nějakou hru, na kamarády, na sebemenší příhodu –‘

Kroutil nejistě hlavou. ‘

‘

Snažil se vyhovět. ‚Vždycky, když jsem se díval na obzor, jsem si představoval, že za ním musí být něco krásného. ‘

‘

‚Ne, tady na ostrovech. Ale přitom jsem si připadal… ‘ Drží se jí za ruku a odvažuje se dál. ‚Poslyšte, já jsem… ‘

‘

Dětský,‘ mumlal zmateně. ‚To bylo v Port of Spain, u přístavu. Zakutálel se mi pod nohy… Červený a zelený míček. Musel jsem jednou, jako dítě, takový mít. Od té doby jej vozím s sebou – ‘

Slzy jí vstouply do očí; bože, jak jsem hloupá! ‚Tak vidíte, pane… pane Kettelringu,‘ vydechla vzrušeně, ‚půjde to, uvidíte – Zavřete oči a přemýšlejte, ano? ‘

Zavřel poslušně oči a seděl bez hnutí, jako by i to mu bylo nařízeno. A je ticho, je slyšet jen vrčení opilých můr a zdálky zavýsknutí mulatky.

‘

‘

Malá Kubánka, tajíc dech, se naklání k jeho obličeji. Jak je divný, jak vypadá přísně s těma zavřenýma očima; zmučený a hrozný – Najednou se jeho tvář uvolnila.

‘

Vydechl hlubokou úlevou. ‘

Musela zápasit s nesmyslným dojetím; a přece to z ní vyhrklo, ačkoliv právě to nechtěla říci: ‚Tady… ‘

‚To není peklo,‘ šeptal. Bál se pohnout rukou nebo otevřít oči. ‚Mně je to tak nové. ‘

Bůh suď, kdo toto dřív pochopil, zda americká dívka nebo malá a černá Kubánka; ale vytrhla mu ruku a cítila v tváři vlnu horka. Ještě štěstí, že je tak tma.

‘ Bože, jaká tma!

Krčí těžkými rameny.

‘ To říká americká dívka, neboť Kubánka ví, že není vhodno takto mluvit s cizím mužem. Ale i velká americká studentka je zmatena; tam nahoře, v dívčí koleji, se přece debatovalo o všem; i s mládenci se mohlo mluvit otevřeně o čemkoliv – Bůh ví, proč je to tady najednou tak těžké. Chladí si tváře hřbetem rukou a kouše se do rtů.

‚Mr. ‘

‘

‚Jistě jste měl rád nějakou ženu. ‘

Mlčel, opřen o kolena. Teď je to zase malá Kubánka, která tak nepokojně mžiká dlouhými řasami. ‚Nikdy,‘ řekl pomalu, ‚jsem nezažil to, co teď. ‘

Malé Kubánce se zatajil dech, to jí tak zabouchalo srdce, to se jí tak zachvěla kolena; tedy takové to je, milosrdný Bože, a je to tak krásné, že by se člověk dal do pláče. Ale americký mozek popadl tu větičku a honem ji zpřevracel. Ano, je to tak, a já jsem to hned poznala, hnedle, jak řekl: Seňorita, já jsem vám lhal.

) Americké děvče se snaží nabýt vrchu. ‚Hleďte, Mr. Kettelring, pomohu vám vzpomínat, chcete? ‘ Mr. Kettelring sebou trhl, jako by byl udeřen. ‚Já míním,‘ hledí to honem napravit americké děvce, ‚že bych byla tak šťastna, kdybych vám mohla pomoci! Prosím –‘ Dotkla se prstem jeho rukávu. (Jen kousíček flirtu, než půjdu! )

Vstal. ‚Prosím za prominutí. ‘

Stála před ním tak blízko, jako by ho držela za obě ruce. ‘ Usmál se. V tu chvíli se jí zdál tak krásný, že div nekřičela štěstím.

* * *

Vyklání se z okna do té vonné noci; o patro výše žhne na balkoně řeřavý oheň cigára.

‚Halló, Mr. ‘

‘

‘

‘

‚Já také ne,‘ sděluje blaženě a vyklání se nahými rameny do noci. Vezmi, pohlaď, sevři mi ramena, tady jsem; sáhni, sáhni tuto, jak mi buchá srdce.

Ne, já se nedívám, neodvážím se; hle, i cigáro hodím do tmy, aby nebylo vidět, jak mi jektají zuby. Damn, Mary, nehlaďte si ta ramena, vždyť to je, jako bych je hladil já.

Já vím, já to cítím. Máte tak palčivé ruce, jako by ležely na slunci. Co to, že se mi tak třesou prsty? A přece jsem klidná, docela klidná. Já jsem věděla, že to přijde. Kdyže jsem to poznala? Nemusíte všechno vědět. Hned jak jsem přišla do pokoje a vy jste vstal – Takový veliký, a neví ani, čí je.

Muž nahoře na balkoně vzdychl.

Oh, Mr. Kettelring, please, nebuďte hloupý; to přece je na vás to nejkrásnější. Člověk by vás vzal za ruku a řekl: Dear lil’ boy, čípak jste? Byla bych vás na místě políbila či co. Mateřský instinkt, myslím.

Děkuju uctivě.

Ne, nevěřte tomu. Já jsem se vás bála. Je to takové tajemné a hrozné – jako byste byl zakuklený. Naprosto vzrušující. Málem bych byla utekla, když jste na mne v zahradě promluvil; to vám byl strach!

Beg your pardon, já jsem vlastně nechtěl –

Ale já jsem chtěla, abyste přišel; to jste nevěděl? To je tak hloupé, tyhle španělské zvyky, že člověk s vámi nemůže sedět u oběda. Musí to setkání skoro ukrást… a hned je to takové divné; tluče mu srdce, jako by to byl hřích či co. Haló, jste ještě tam?

Ano, tady jsem, tady. Nedívejte se, nebo skočím dolů, Maria Dolores.

Honem si zakrývá ramena hedvábným šálem s třásněmi; teď je to zase černá Kubánka, která sladce mžiká dlouhými řasami do té tmy a nemyslí na nic, jen čeká.

Rozumíte, tam se potká tak málo bílých žen, tam dole; vy nevíte, jaký je to zázrak, mít najednou ten strašný a krásný pocit úcty. Tu touhu pokleknout a ani se neodvážit zvednout oči. Ay, seňorita, co bych udělal, abyste mi darovala svůj šáteček. Padl bych na kolena a byl bych do smrti šťasten.

Kubánské dívce září oči a pomalu, pomalu jí klouže manton z jednoho ramene; jen malý proužek matné paže, ale je to víc, než co kdy – Asi ji ovál křídlem netopýr ve svém křivolakém letu; zachvěla se, zkřížila ruce na prsou, a je pryč.

A pak, ano, už bude svítat, v zahradě zatikal boží ptáček ještě ze spánku; americká studentka jde tiše, opatrně k oknu a dívá se k balkonu, – ano, i teď tam řeřaví rudý ohýnek cigára, stojí tam bez hnutí ten člověk a svírá rukama zábradlí; a děvče zavzdychlo, neboť štěstí bolí. Pak ještě dlouho seděla na kraji postele a vytrženě se usmívala nad svýma bílýma, oblýma nohama.“

XXXIII.

„Nedovedu si to vymyslit jinak: Celý den ho neviděla, bylo to jako z udělání; Camagueyno ho odvlekl do kanceláře a někam na oběd. Roztržitě referoval co a jak; tentokrát se ho musel Kubánec vyptávat, aby mluvil business, a to ještě pletl páté přes deváté a Barbudu s Trinidadem. Kubánec na něho upíral zapadlé, zkoumavé oči a pochechtával se, třebaže byl mučen bolestmi. Večeřeli opět sami dva; Kubánec byl celý žlutý utrpením, ale neměl se k tomu, aby vstal, a pořád jen doléval rumu, pijte, Kettelringu, u čerta, pijte přec! tedy jak je to s cukrem na Haiti? Kettelring dnes nemá tu paměť jako jindy, vázne a koktá – Tak pijte, člověče! Nakonec Kettelring vstal, dávaje pozor, aby nevrávoral. ‚Jdu do zahrady, pane. ‘

Camagueyno zvedl obočí. ‚Do zahrady? ‘ Znovu ten velkolepý posunek, jako by všechno náleželo vzácnému hosti. ‘

‘

Kubánec zúžil oči. ‘

Kettelring se prudce obrátil. ‚Myslím, pane, že jsem dost dobře znám… ‘

‚Pravda,‘ mumlal Kubánec a díval se zamyšleně na své cigáro. ‚Hloupé, že ani nemůžete vědět, nejste-li… řekněme… ‘ S námahou vstával a tiskl si ruku k játrům. ‘

Kettelring, přece jen trochu vrávoral, když sestupoval do zahrady. Čekala ho tam bledá, rozechvěná dívka, zahalená v šále; – za ní ve stínu stála ta stará mexická indiánka s očima starostlivě a lidsky mrkajícíma. Aha, dueňa, pochopil pan Kettelring, ale jinak mu všechno vířilo před očima: ohromné stíny, růžová záplava kvetoucích coralit, nesmírná vůně a děvče ve zřaseném šálu. Vzala ho v podpaží a vlekla ho do hloubi zahrady. ‘ Byla tím bezmezně uražena jako americká dívka, ale ty zaťaté pěsti, to je Kubánka. ‚Budu dělat, co chci,‘ hrozila plamenně, ale nebylo to pravda. Toto aspoň nechtěla udělat, to udělat nemínila: že v nejhlubším stínu, ve stínu hybiškovém na zem letí šál a ona visí na krku toho muže, jenž vrávorá zoufalstvím; zvedá k němu tvář, ústa bolestně otevřena žádostí polibku. ‚Seňorita, India,‘ mumlá varovně muž a svírá ji rukou, ale ona jen potřásla hlavou; nastavuje mu ústa, vlahý stín úst, aby ji vypil; ztuhlá, bez sebe, s očima v sloup. Náhle se mu zlomila v náručí, vyčerpaná, s rukama kleslýma. Pustil ji; kolísala s tváří v dlaních, bezbranná, podrobená. Zvedl šál a složil jej na její ramena. ‚Mary,‘ řekl, ‚teď půjdete domů; a já – se vrátím. Už ne jako Kettelring, ale jako ten, kdo bude mít právo si přijít pro vás. ‘

Stála s hlavou skloněnou. ‘

Vzal ji za rameno. ‚Jděte domů. ‘ Nechala se vést, jen když cítila tu těžkou, horkou ruku na rameni.

Z houští vystoupil dlouhý peón. ‚Va adentro, seňorita,‘ kázal chraptivě. ‘

Obrátila se tváří ke Kettelringovi; oči jí zářily bůhví čím. ‚Adios,‘ řekla tiše a podala mu ruku.

‚Vrátím se, Mary,‘ mručel zoufale este hombre žmole její prsty. Rychle se sklonila a políbila mu vlhkými rty hřbet ruky; byl by vykřikl hrůzou a láskou.

‚Va, va, seňorita,‘ chraptěl peón a ustoupil. Přitiskla tu ruku silně k svému srdci a nastavila tvář. ‚Adios,‘ vydechla a políbila ho ústy a tváří plnou slz.

Stará India ji vzala kolem pasu. ‘

Nechala se odvést jako nevidomá, vláčejíc třepení šály po zemi.

Kettelring stál bez hnutí, jako černý kůl, a mačkal v ruce malý, krajkový, pronikavě vonící šáteček. ‚Va, seňor,‘ bručel vaquero téměř chlácholivě.

‘

‘ Peón škrtl o kalhoty sirku, aby zapálil Kettelringovi doutník. ‘

Starý Kubánec seděl u stolu a počítal peníze. Mr. Kettelring se na něj chvíli díval a pak se zašklebil. ‘

Camagueyno zvedl oči. ‘

‘

‚Oboje. ‘

Kettelring nacpal peníze do kapsy. ‘

Kubánec bubnoval prsty na stůl. ‚Bohužel, v papírech Kettelringových je napsáno, že je ženat. ‘

‚Kettelring se už nevrátí,‘ děl este hombre pomalu.

Camagueyno na něj pobaveně zamrkal. ‚Inu, pravda, osobní papíry se dostanou koupit ne draho, že? Za pár dolarů – ‘

Este hombre si sedl bez pozvání a nalil si; byl nyní střízliv jako nikdy. ‚Dejme tomu, Camagueyno. Dejme tomu, že by to jinak nešlo. ‘

Kubánec potřásl hlavou. ‘

‘

Kubánec se smál. ‚Ech, Kettelringu – smím vám tak ještě říkat? ‘

Kettelring hvízdl. ‚Mluvte rozumně, Camagueyno. ‘

‚Pravda že ne,‘ souhlasil Kubánec a chechtal se. ‘

Kettelring si znovu nalil a přemýšlel. ‚To je pravda, pane. ‘

Oba se na sebe upřeně dívali. Tak, teď jsou karty na stole.

‘

Kubánec sáhl po lahvici s aguardiente, nedbaje svých jater. ‘

Kettelring ukázal na svou kapsu. ‘

Camagueyno se smál, ukazuje dlouhé, žluté zuby; ale jeho oči byly zúženy ve zlé a hluboké střílny. ‚Přeju vám mnoho zdaru, Kettelringu. Dal jsem vám hromadu peněz, že? Nu, co dělat. ‘

Kettelring vstal. ‚Já se vrátím, Camagueyno.

‘ Camagueyno se ukláněl po starém kubánském způsobu, když doprovázel vzácného hosta až ke dveřím. ‘

Dlouhý peón zabouchl za Kettelringem mřížemi. ‘ A Případ X odchází mezi kvetoucími ploty bougainvilleí po cestě, která se bělá ve hvězdné noci, podobna Mléčné dráze“.