Kytice

Okolo hřbitova

cesta úvozová;

šla tudy, plakala

mladá, hezká vdova.

Plakala, želela

pro svého manžela:

neb tudy naposled

jej doprovázela. —

Od bílého dvora

po zelené louce

jede pěkný panic,

péro na klobouce.

„Neplač, nenaříkej,

mladá, hezká vdovo,

škoda by tvých očí,

slyš rozumné slovo.

Neplač, nenaříkej,

vdovo, pěkná růže,

a když muž ti umřel,

vezmi mne za muže.“ —

Jeden den plakala,

druhý ticho minul,

třetího žel její

pomalu zahynul.

V témdni umrlého

z mysli vypustila:

než měsíc uplynul,

k svatbě šaty šila. —

Okolo hřbitova

veselejší cesta:

jedou tudy, jedou

ženich a nevěsta.

Byla svatba, byla

hlučná a veselá:

nevěsta v objetí

nového manžela.

Byla svatba, byla,

hudba pěkně hrála:

on ji k sobě vinul,

ona jen se smála. —

Směj se, směj, nevěsto,

pěkně ti to sluší:

nebožtík pod zemí,

ten má hluché uši!

Objímej milého,

netřeba se báti:

rakev dosti těsná —

ten se neobrátí!

Líbej si je, líbej,

ty žádané líce;

komus namíchala,

neobživne více! —

* * *

Běží časy, běží,

všecko sebou mění:

co nebylo, přijde,

co bývalo, není.

Běží časy, běží,

rok jako hodina;

jedno však nemizí:

pevněť stojí vina.

Tři roky minuly,

co nebožtík leží;

na jeho pahorku

tráva roste svěží.

Na pahorku tráva,

u hlavy mu doubek,

na doubku sedává

běloučký holoubek.

Sedává, sedává,

přežalostně vrká:

každý, kdož uslyší,

srdce jemu puká.

Nepuká tak jiným,

jako jedné ženě:

s hlavy si rve vlasy,

volá uděšeně:

„Nehoukej, nevolej,

nehuč mi tak v uši:

tvá píseň ukrutná

probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj,

hlava se mi točí:

aneb mi zahoukej,

ať se mi rozskočí!“ —

Teče voda, teče,

vlna vlnu stíhá,

a mezi vlnami

bílý šat se míhá.

Tu vyplývá noha,

tam zas ruka bledá:

žena nešťastnice

hrobu sobě hledá! —

Vytáhli ji na břeh,

zahrabali skrytě,

kde cesty pěšiny

křižují se v žitě.

Nižádného hrobu

jí býti nemělo:

jen kámen veliký

tlačí její tělo.

Však nelze kamenu

tak těžko ležeti,

jako jí na jmenu

spočívá prokletí!