Kytice

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede z lesa pán,

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop!

a na chalupu: klop, klop, klop!

„Hola hej! otevřte mi dvéře,

zbloudil jsem při lovení zvěře,

dejte vody pít!“

Vyšla dívčina jako květ,

neviděl také krásy svět;

přinesla vody ze studnice,

stydlivě sedla u přeslice,

předla, předla len.

Pán stojí, nevěda, co chtěl,

své velké žízně zapomněl;

diví se tenké, rovné niti,

nemůže očí odvrátiti

z pěkné přadleny.

„Svobodna-li jest ruka tvá,

ty musíš býti žena má!“

dívčinu k boku svému vine —

„Ach pane, nemám vůle jiné,

než jak máti chce.“

„A kde je, děvče, máti tvá?

Nikohoť nevidím tu já.“ —

„Ach pane, má nevlastní máti

zejtra se s dcerou domů vrátí,

vyšly do města.“

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede zase pán;

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop!

a na chalupu: klop, klop, klop!

„Hola! otevřte, milí lidi,

ať oči moje brzo vidí

potěšení mé!“

Vyšla babice, kůže a kost:

„Hoj, co nám nese vzácný host?“

„Nesu ti, nesu v domě změnu,

chci tvoji dceru za svou ženu,

tu tvou nevlastní.“

„Hoho, panáčku! Div a div!

Kdo by pomyslil jaktěživ?

Pěkně vás vítám, vzácný hoste,

však ani nevím, pane, kdo jste?

Jak jste přišel k nám?“

„Jsem této země král a pán,

náhodou včera zavolán:

dám tobě stříbro, dám ti zlato,

dej ty mně svoji dceru za to,

pěknou přadlenu.“

„Ach pane králi! Div a div!

Kdo by se nadál jaktěživ?

Vždyť nejsme hodny, pane králi! —

Kéž bychom záslužněji stály

v milosti vaší!

Ale však radu, radu mám:

za cizí — dceru vlastní dám;

jeť podobna té druhé právě

jak oko oku v jedné hlavě —

její nit — hedbáv!“

„Špatná je, babo, rada tvá!

Vykonej, co poroučím já:

zejtra, až den se ráno zjasní,

provodíš dceru svou nevlastní

na královský hrad!“

„Vstávej, dceruško, již je čas,

pan král již čeká, bude kvas:

však jsem já ani netušila —

nu bodejž dobře pořídila

v královském hradě!“

„Stroj se, sestřičko moje, stroj,

v královském hradě bude hoj:

vysoko jsi se podívala,

nízko mne, hleďte, zanechala —

nu jen zdráva buď!“

„Pojď již, Dorničko naše, pojď,

aby se nehněval tvůj choť:

až budeš v lese na rozhraní,

na domov nevzpomeneš ani —

pojď jen honem, pojď!“

„Matko, matičko, řekněte,

nač s sebou ten nůž béřete?“—

„Nůž bude dobrý — někde v chladu

vypíchnem oči zlému hadu —

pojď jen honem, pojď!“

„Sestro, sestřičko, řekněte,

nač tu sekeru nesete?“ —

„Sekera dobrá — někde v keři

useknem hnáty líté zvěři —

pojď jen honem, pojď!“

A když již přišly v chlad a keř:

„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“

Hory a doly zaplakaly,

kterak dvě ženy nakládaly

s pannou ubohou!

„Nyní se s panem králem těš,

těš se s ním, kterakkoli chceš:

objímej jeho svěží tělo,

pohlížej na to jasné čelo,

pěkná přadleno!“ —

„Mamičko, kterak udělám?

Kam oči a ty hnáty dám?“ —

„Nenechávej jich podle těla,

ať někdo jich zas nepřidělá —

radš je s sebou vem.“

A když již zašly za tu chvoj:

„Nic ty se, dcero má, neboj!

Však jsi podobna té tam právě

jak oko oku v jedné hlavě —

neboj ty se nic!“

A když již byly hradu blíž,

pan král vyhlíží z okna již;

vychází s pány svými v cestu,

přivítá matku i nevěstu,

zrady netuše.

I byla svatba — zralý hřích,

panna nevěsta samý smích;

i byly hody, radování,

plesy a hudby bez ustání

do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,

král musí jíti s vojsky ven:

„Měj se tu dobře, paní moje,

já jedu do krutého boje,

na nepřítele.

Navrátím-li se z bitvy zpět,

omladne naší lásky květ!

Zatím na věrnou mou památku

hleď sobě pilně kolovrátku,

pilně doma přeď!“

V hluboké pusté křovině

jak se tam vedlo dívčině?

Šest otevřených proudů bylo,

z nich se jí živobytí lilo

na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,

nynčko jí hrozí smrti noc:

tělo již chladne, krev se sedá —

běda té době, běda, běda,

když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal

stařeček nevídaný vzal:

šedivé vousy po kolena —

to tělo vloživ na ramena,

v jeskyni je nes.

„Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,

vezmi ten zlatý kolovrat:

v královském hradě jej prodávej,

za nic jiného však nedávej

nežli za nohy.“ —

Pachole v bráně sedělo,

zlatý kolovrat drželo.

Královna z okna vyhlížela:

„Kéž bych ten kolovrátek měla

z ryzího zlata!“

„Jděte se, matko, pozeptat,

zač je ten zlatý kolovrat?“ —

„Kupte, paničko, drahý není,

můj otec příliš nevycení:

za dvě nohy jest.“

„Za nohy? ajaj, divná věc!

Ale já chci jej míti přec:

jděte, mamičko, do komory,

jsou tam ty nohy naší Dory,

dejte mu je zaň.“

Pachole nohy přijalo,

do lesa zpátky spěchalo. —

„Podej mi, chlapče, živé vody,

nechť bude tělo beze škody,

jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil,

a v nohou oheň zas ožil;

a v jeden celek srostlo tělo,

jako by vždycky bylo celo,

bez porušení.

„Jdi, mé pachole, k polici,

vezmi tu zlatou přeslici:

v královském hradě ji prodávej,

za nic jiného však nedávej

nežli za ruce.“ —

Pachole v bráně sedělo,

přeslici v rukou drželo.

Královna z okna vyhlížela:

„Och, kéž bych tu přesličku měla

ke kolovrátku!

Vstaňte, mamičko, z lavice,

ptejte se, zač ta přeslice?“ —

„Kupte, paničko, drahá není,

můj otec příliš nevycení,

za dvě ruce jest.“

„Za ruce!? divná, divná věc!

Ale já ji chci míti přec:

jděte, mamičko, do komory,

jsou tam ty ruce naší Dory,

přineste mu je.“

Pachole ruce přijalo,

do lesa zpátky spěchalo. —

„Podej mi, chlapče, živé vody,

nechť bude tělo beze škody,

jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil,

a v rukou oheň zas ožil;

a v jeden celek srostlo tělo,

jako by vždycky bylo celo,

bez porušení.

„Skoč, hochu, na cestu se měj!

Mám zlatý kužel na prodej:

v královském hradě jej prodávej,

za nic jiného však nedávej

nežli za oči.“ —

Pachole v bráně sedělo,

zlatý kuželík drželo.

Královna z okna vyhlížela:

„Kéž bych ten kuželíček měla

na tu přesličku!

Vstaňte, mamičko, jděte zas,

ptejte se, zač ten kužel as?“ —

„Za oči, paní, jinak není,

tak mi dal otec poručení,

za dvě oči jest.“

„Za oči!? neslýchaná věc!

A kdo je, chlapče, tvůj otec?“ —

„Netřeba znáti otce mého:

kdo by ho hledal, nenajde ho,

jinak přijde sám.“ —

„Mámo, mamičko, co počít?

A já ten kužel musím mít!

Jděte tam zase do komory,

jsou tam ty oči naší Dory,

ať je odnese.“

Pachole oči přijalo,

do lesa zpátky spěchalo. —

„Podej mi, chlapče, živé vody,

nechť bude tělo beze škody,

jako kdy prve.“

A oči v důlky položil,

a zhaslý oheň zas ožil;

a panna vůkol pohlížela —

však nikoho tu neviděla,

než se samotnu.

A když byly tři neděle,

král jede z vojny vesele:

„A jak se máš, má paní milá,

a zdalis pamětliva byla

mých posledních slov?“

„Och, já je v srdci nosila,

a hleďte, co jsem koupila:

jediný mezi kolovraty,

přeslici, kužel — celý zlatý,

vše to z lásky k vám!“

„Pojď se, má paní, posadit,

upřeď mi z lásky zlatou nit.“ —

Ke kolovrátku chutě sedla,

jak zatočila, celá zbledla —

běda, jaký zpěv!

„Vrrr — zlou to předeš nit!

Přišla jsi krále ošidit:

nevlastní sestru jsi zabila,

údův a očí ji zbavila —

vrrr — zlá to nit!“

„Jaký to kolovrátek máš?

A jak mi divně na něj hráš!

Zahraj mi, paní, ještě znova,

nevím, co chtějí tato slova:

přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr — zlou to předeš nit!

Chtěla jsi krále ošidit:

pravou nevěstu jsi zabila

a sama ses jí učinila —

vrrr — zlá to nit!“

„Hó, strašlivě mi, paní, hráš!

Nejsi tak, jak se býti zdáš!

Zahraj mi, paní, do třetice,

abych uslyšel ještě více:

přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr — zlou to předeš nit!

Přišla jsi krále ošidit:

sestra tvá v lese, v duté skále,

ukradla jsi jí chotě krále —

vrrr — zlá to nit!“

Jak ta slova král uslyšel,

skočil na vrance, k lesu jel;

hledal a volal v šíré lesy:

„Kdes, má Dorničko, kde jsi, kde jsi?

Kdes, má rozmilá?“ —

Od lesa k hradu polí lán,

hoj jede, jede s paní pán;

na vraném bujném jedou koni,

vesele podkovičky zvoní,

na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,

panna nevěsta jako květ;

i byly hody, radování,

hudby a plesy bez ustání

po tři neděle.

A což ta matka babice?

A co ta dcera hadice? —

Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,

každý po jedné noze nese

ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,

ruce i nohy uťaty:

co prve panně udělaly,

toho teď na se dočekaly

v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat?

Jakou teď píseň bude hrát? —

Jen do třetice zahrát přišel,

pak ho již nikdo neuslyšel,

ani nespatřil.