Kytice

Umřela panna v době jarních let,

jako když uschne mladé růže květ;

umřela panna, růže v poupěti —

škoda jí, škoda v zemi ležeti!

„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,

tam bývá nářek sirotků a vdov,

tam slzí hořkých mnoho plynulo:

srdéčko mé by hořem hynulo.

Pochovejte mne vpod zelený les,

tam na mém hrobě kvésti bude vřes;

ptáčkové mi tam budou zpívati:

srdéčko moje bude plesati.“

Neminul ještě ani rok a den,

hrob její drobným vřesem povlečen;

nepřišlo ještě ani do tří let,

na jejím hrobě vzácný květe květ.

Lilie bílá — kdo jí uviděl,

každého divný pojal srdce žel;

lilie vonná — kdo jí pocítil,

v každém se touhy plamen roznítil. —

„Hoj, moje chaso, vraného mi stroj!

Chce mi se na lov pod zelenou chvoj,

chce mi se na lov pod jedlový krov:

zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“

Halohou, halou! v chrtů poštěkot,

příkop nepříkop — hop! a plot neplot:

pán na vraníku napřaženou braň,

a jako šipka před ním bílá laň.

„Halohou! halou! vzácná moje zvěř,

nespasí tebe pole ani keř!“

Zdviženo rámě, jež ji probije —

tu místo laňky — bílá lilie.

Pán na lilii hledí s údivem,

rámě mu kleslo, duch se tají v něm;

myslí a myslí — prsa dmou se výš,

vůní či touhou? Kdo mu rozumíš?

„Hoj sluho věrný, ku práci se měj:

tu lilii mi odtud vykopej;

v zahradě své chci tu lilii mít —

zdá mi se, bez ní že mi nelze být!

Hoj sluho věrný, důvěrníče můj,

tu lilii mi střež a opatruj,

opatruj mi ji pilně v den i noc —

divná, podivná k ní mě pudí moc!“

Opatroval ji jeden, druhý den:

pán její vnadou divně přeblažen.

Leč noci třetí, v plné luny svit,

pospíchá sluha pána probudit.

„Vstávej, pane můj, chyba v odkladě:

tvá lilie se vláčí po sadě;

pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:

tvá lilie si divný vede hlas!“—

„Životem vratkým smutná živořím,

co v poli rosa, co na řece dým:

jasně slunečný svitne paprslek —

rosa i pára, i můj zhyne věk!“ —

„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;

před sluncem jistou ochranu ti dám:

zdi pevné budou tvojí záštitou,

ač, duše milá, budeš chotí mou.“

Vdala se za něj; blaze bydlila,

až i synáčka jemu povila.

Pán hody slaví, štěstí svého jist;

tu mu královský posel nese list.

„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,

„chci, aby zejtra ke službě mi stál;

chci, aby přijel každý věrný lech,

potřeba velká — všeho doma nech.“

Smutně se loučil s milou chotí svou,

jako by tušil svou nehodu zlou.

„A když mi strážcem nelze býti tvým,

svou matku tobě strážcí zůstavím.“

Špatně mu matka vůli plnila,

špatně manželku jeho střežila;

na nebi slunce — pobořena síň:

„Zhyň, paní noční! Zhyň, obludo, zhyň!“

Pán jede domů — dosti služby jest;

tu mu žalostná v ústrety jde věst:

„Tvé pacholátko již ti nežije,

a po tvé paní — zvadlá lilie!“ —

„Ó matko, matko, ty hadice zlá!

čím ublížila tobě žena má?

Otrávila jsi žití mého květ:

bodejž i tobě zčernal boží svět!“