Kytice

U lavice dítě stálo,

z plna hrdla křičelo.

„Bodejž jsi jen trochu málo,

ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,

táta přijde z roboty:

a mně hasne u vaření

pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek —

hrej si — tu máš kohouta!“ —

Než kohout, vůz i husárek

bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku —

„I bodejž tě sršeň sám —!

Že na tebe, nezvedníku,

Polednici zavolám!“

Pojď si proň, ty Polednice,

pojď, vem si ho, zlostníka!“ —

A hle, tu kdos u světnice

dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas — vichřice podoba!

„Dej sem dítě!“ — „Kriste Pane,

odpusť hříchy hříšnici!“

Div že smrt jí neovane,

ejhle tuť — Polednici!

Ke stolu se plíží tiše

Polednice jako stín:

matka hrůzou sotva dýše,

dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží —

běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží,

blíž — a již je v zápětí.

Již vztahuje po něm ruku —

matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna — druhá — třetí —

poledne zvon udeří;

klika cvakla, dvéře letí —

táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,

k ňadrám dítě přimknuté:

matku vzkřísil ještě stěží,

avšak dítě — zalknuté.