Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

Byl tu kdysi v naší vesnici jeden Austriát a takový byl čarodějník, že přivolal jak chtěl, nebo odvedl déšť nebo kroupy, dle libosti. Stalo se, že žneme na poli obilí; tu se přižene mrak. My ruče snášíme, snopy a čarodějník nic nedbá, žne a žne si, potahuje dýmku a povídá: „Nebojte se, deště nebude!“ A hle — není deště! Jednou — to všechno jsem svýma vlastníma očima viděl — žneme my žito. Jak se nebe začernalo! Zvedl se vítr; zahučelo nejprvé zdáli a potom nad samou naší hlavou. Hrom, blesky, vichr,… taková se zvedla vichřice, že Bože, tvoje vůle! My k snopům a on: „Nebojte se, nebude deště!“ Což pořád ti nebude? Neposloucháme ho. A on zapáliv dýmku, žne si pomalu… Ach tu, kde se vzal, tu se vzal, člověk na černém koni a sám celý černý. Letí, a přímo na Austriáta: „Hej, pusť!“ povídá. A Austriát: „Ne, nepustím!“ — „Pusť, buď milostiv!“ „Nepustím! Neměl’s tak hojně se nabrati.“ Černý jezdec naklonil se k hřívě a letí, letí po poli.

Mezitím černý mrak zesinal a zbělel. Staří naši se polekali, že bude krupobití. A Austriát nic nedbá. Žne si, žne a kouří dýmku. A tu znovu kde se vzal, tu se vzal, jezdec. Letí po poli, ještě rychleji, než první. Jenom že ten je už celý bílý a na bílém koni. „Pusť!“ křičí na Austriáta. „Nepustím!!“ „Pusť, pro Boha!“ „Nepustím! Neměl’s tak hojně se nabrati.“ „Hej, pusť, nevydržím!“ Tehdy teprvé Austriát se rozhlédnul a praví: „Nu, tak jdi, ale jenom tamhle v tu dolinu, co je za loukou.“ Jak to řekl, už jezdec se ztratil, a kroupy tak se posypaly, jako z košíka. Za malou hodinku celou dolinu zasypalo, povídám ti, až po okraj.