Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských
Karel Jaromír Erben · 20. Píšťalka
20. Píšťalka
Byly tři sestry, všecky zrostlé a krásné, ale nejmladší byla nejkrásnější. Přijel pán z daleké Ukrajiny, potkal sestry na louce, když trhaly kvítí a byliny na věnec, i oblíbil sobě nejmladší a chtěl si ji vzít za ženu. Za několik dní šly sestry do lesa na jahody, a nejstarší, zamilována jsouc do pána, nejmladší sestru svou zabila. Prostřední sice bránila jí, ale ubránit nemohla. Po té vykopala hluboký hrob a tělo její tam pochovala, rodičům pak řekla, že sestru sežrali vlci. Přijel pán, táže se po své nevěstě a všickni jemu plačíce vypravují, jaké neštěstí se jí přihodilo. Hořce a žalostně oplakal její smrt; ale čas ukojil zármutek jeho, a vražednice těšíc pána, naklonila sobě srdce jeho tak, že požádal za její ruku a den ke sňatku byl ustanoven.
A na hrobě zabité sestry vyrostla vrba; šel tudy pastýř, udělal sobě z proutku té vrby píšťalku a začal si pískat Ale jak se podivil! píšťalka nepískala jako jiné, nébrž zpívala neustále písničku hlasem truchlivým:
„Hrej, pastýři, hrej!
Bůh ti pomáhej!
starší sestra mě zabila,
mladší sestra mne bránila:
hrej, pastýři, hrej,
Bůh ti pomáhej!“
Pastýř šel k matce a otci zabité, a píšťalka neustále se ozývala týmiž slovy. Když pak matka začala pískat, uslyšela písničku:
„Hrej, mamičko, hrej!
Bůh ti pomáhej!
starší sestra mě zabila,
mladší sestra mne bránila:
hrej, mamičko, hrej,
Bůh ti pomáhej!“
Potom vzal otec píšťalku a slyší totéž:
„Hrej, tatíčku, hrej,
Bůh ti pomáhej!“
Prostřední sestra na to s pláčem vzala píšťalku od otce, a pořád jedna písnička:
„Hrej, sestřičko, hrej!
Bůh ti pomáhej!
starší sestra mě zabila,
ty’s, sestřičko, mne bránila:
hrej, sestřičko, hrej,
Bůh ti pomáhej!“
Vražednice slyšíc tu píseň, zbledla; tehdy otec a matka podali jí píšťalku: ale sotva že se jí dotkla ústy, ihned krev zabité sestry polila jí tváře, a píšťalka zazpívala naposledy ještě písničku:
„Hrej, sestřičko, hrej!
Bůh tě potrestej!
ty’s to, sestro, mě zabila,
mladší sestra mne bránila!
ty’s to, sestro, mě zabila,
neb’s mi štěstí záviděla!
do jámy’s mne pochovala,
černou zemí zasypala;
vyrostly ti tam vrbičky,
co budou zpívat písničky:
hrej, sestřičko, hrej,
Bůh tě potrestej!“
Tak ten zločin přišel na jevo; i přivázali vražednici za ruce i za nohy k divokým koním a za živa ji roztrhali. A pán jí nikoli nelitoval, ale vzal sobě za ženu sestru pozůstalou.
Text podle vydání: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských tak, jak bylo vydáno v nakladatelství J. Otty v roce 1906 (ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Praha : J. Otty, 1906. 221 s.). Předčítání používá hlas vašeho prohlížeče nebo telefonu.