Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

Běloruské

23. Mráz, Slunce a Vítr

Šel si jednou jeden člověk a potkal na cestě Sluníčko, Mráz a Vítr. A tu potkav se s nimi, řekl jim „pochválen“. — Komu vzdal „pochválen“? Sluníčko sobě přičítá, že „mně, abych já ho nepražilo“; a Mráz sobě přičítá, že „mně a ne tobě, neboť tebe ne tak se bojí, jako mne.“ — „To lžete! Není pravda!“ praví konečně Vítr; — „ten člověk vzdal „pochválen“ ne vám, ale mně.“ Počali se mezi sebou až příti, svářiti se a div že si až do vlasů nevjeli. — „Nu, jestli tak, toť zeptejme se ho, komu vzdal „pochválen“ — mně, či vám?“ Dohonili toho člověka, zeptali se; tu on řekl: „Větrovi.“ — A což, jářku, neřekl jsem, že mně? — „Počkej! já tě, ničemo, spražím!“ řeklo Slunce, „vzpomeneš si na mne.“ Vítr pak praví: „Neboj se, nespraží; já budu váti a chladiti je.“ — „Tak já tě rase zamrazím,“ praví Mráz. — „Nelekej se, chudáku, tehdy já nebudu váti a on ti ničeho neudělá, bez větru nezamrazí.“