Filosofská historie

Ruch vlastenecký dělal stále větší kola, zasahal dál a dále. I dívky a paní, v záležitostech národních namnoze lhostejné, neubránily se proudu. Dobré símě, zaseté Dobromilou Rettigovou, vydalo nyní hojné ovoce. Ruch oné doby byl jako deštěm, jenž rostlinu vlastenectví, tu v úkrytu rostoucí, tam jen živořící, povzbudil a vzkřísil. Nejvíce se z toho hnutí radovaly slečna Elis a Lenka. Zatím co gardy a studenti se cvičili, na stráže chodili, ponůcky zastávali, sbíraly paní a dívky mezi sebou peníze, a když sebrány, ušit a ozdoben krásný prapor, který se měl vznášeti nad hlavami studentských legionářů.

Sběratelky nepochodily u Roubínků valně. Paní aktuárová, která by jim byla nejraději dveře ukázala, neuhodila se příliš přes kapsu. Ale nešlo to jen tak za těch konstitučních časů, aby je vůbec odbyla. Když sběratelky odešly, potkaly na schodech Roubínkovu schovanku, která tam patrně na ně čekala. Zardívajíc se, vyňala z kapsičky své zástěrky něco v papíře zabaleného a odevzdala sběratelkám.

„Prosím, přijměte tuto maličkost!“

Kdyby Vavřena Lenku, skromnou, v milé ostýchavosti spatřil, byl by nadšeně zulíbal ručku, která na vlasteneckou věc obětovala zahospodařený groš, celé své jmění.

Přišel máj bez „majáles“. Nebylo na ně kdy, mysli všech zabývaly se vážnějšími věcmi. Z Prahy docházely neustále nové a nové zvěsti, které buď lekaly, ale většinou pěknou nadějí a očekáváním lepších časů těšily.

Podnik paní a dívek litomyšlských skvěle se zdařil. Prapor pořízen, zhotoven. Jako dítě zaradovala se Lenka, když jí Brož doručil tištěný list, na němž četla:

„Pozvání k slavnosti svěcení praporu studentské legie litomyšlské, kteráž se dne 21. května 1848 následujícím pořadem konati bude.“

Když pořádek přečtla, utkvěly zraky její na posledních řádcích.

„Ke zvelebení této slavnosti sbor ostrostřelecký a důstojnictvo národní obrany podílností svou přispěje. Výbor legie studentské v Litomyšli.“

Radovala se i hrdou byla na Vavřenu, důstojníka, člena výboru.

Zatím dopustil se pan Roubínek něčeho, čeho by se nikdo, když byl vždy tak chladný a ledový, nenadál.

Vrátil se právě utrmácen z execírky a našel na stole ono pozvání. Sotvaže několik řádků přečetl, smáčknul papír v hrsti a mrštil jím do kouta. Ale což byl platen všechen hněv. Proti proudu nemožná plavati. Roubínek hněvem svým slavnosti nezabránil. Dvacátý první den měsíce května byl chladný, nicméně sešel se velký zástup ke koleji, kdež ve velkém sále byli shromážděni hodnostáři, kmotr praporu, mladý hrabě Kinský, studenti a jiní hosté. Tam, vystoupivši na vyvýšené místo, promluvila slavnostně oděná družička praporu, neť pátera Germana, ve jménu dívek a paní litomyšlských, odevzdávajíc prapor, kterýž skvostnou kyticí, něžnou pozorností jí darovanou, ozdobila. Za studentskou legii vzletně odpověděl setník Jehlička. Pak ubíral se ohromný zástup na náměstí, kde sbor ostrostřelecký, městská garda i studentstvo se rozestavili.

Jasným vzduchem zahlaholil hlučný, dlouho trvající jásot, když nový, posvěcený prapor, na němž „Svornost“, „Rovnost“ zlatou literou zářily, po prvé ve výši nad hlavami studentské legie zavlál, když skvostné fábory jeho po prvé ve větru se míhavě třepetaly.

U otevřeného okna stála slečna Elis s Lenkou. Obě vlastenky hleděly s vřelým účastenstvím na slavnost. I vážné, slavnostní ticho, jímž toliko hlas knězův zazníval, i hlaholící jásot, vše je dojímalo.

Hudba zahřměla a všecky korporace i všecken zástup ubíral se dlouhým průvodem zpět ke kostelu piaristskému, kdež slavnost mší a zpěvem „Te deum“ měla být zakončena. Elis s radostí patřila na četné řady filosofů, kteří hrdě si za novým praporem vykračovali, ale Lence zasvitlo líčko rumnou září, když štíhlý důstojník k ní do okna vzhlédl a pohledem i úsměvem pozdravoval.

* * *

Ruch veřejného života neumdléval, ale den ode dne se vzmáhal. Z Prahy rozcházelo se pohnutí, rozechvění do všech částí českého království. Náhlé, neočekávané obraty dály se téměř přes noc, událostí vždy nové, domácí i zahraničné zaměstnávaly a rozčilovaly všechny vrstvy. Vypsányť volby do českého sněmu i do parlamentu frankfurtského, Palacký vydal svůj slavný manifest. Pak Češi a Němci, dříve svorní, rozrůznili se. V Praze udála se i nejedna výtržnost a kocovina.

Hluk rozbouřených vln doléhal až do Litomyšle, jindy tak tiché. Aktuár Roubínek si zoufal. Už nenaříkal; chodil na cvičení, do úřadu, sedal doma, hledě na svůj zamilovaný obraz, a jen když listovní přišel, uvolnilo se mu, neb si mohl srdečně postěžovati. Paní Roubínková i přítelkyně její Rollerka musily mlčeti; nesouhlasily s ničím, bylo jim vše protivno, ale nebezpečno v takových dobách mínění svému průchod dáti.

Rollerová tajně protestovala; bylo jí jako panovnici vlády zbavené.

Lottynka váhala. Z oposice proti Vavřenovi a Lence byla proti všemu; než když všichni a všechny téměř dívky se změnily, začínalo jí býti nevolno v osamoceném tom postavení. Lence tyto pohnuté dny přály. Sešlať se mnohem častěji s Vavřenou než jindy, aniž tomu paní teta mohla zabrániti.

Mluvívali o své lásce a nadějích, o událostech časových, o lepších dnech. A jednou Lenka vzpomněla:

„Kdyby se byl strýček těch časů dočkal!“

„Pak by byl smazal to, co v almanachu napsal!“

„Ó, šťastný almanach!“ –

Slečně Elis přinášeli teď každou chvilku její studenti neobyčejné noviny. Nejvíce polekal Frybort svou stravovatelku, když oznámil, že koncem května skončí se letošní běh na filosofii. Ještě více se tou novinkou polekala Márinka. Než veselý Hanáček dovedl ji potěšiti, že tu zůstane. Činil tak pro ni i pro dobu. Než nad očekávání měl se dříve rozloučiti, než zamýšlel, a rovněž Vavřena, který nechtěl do obyčejných prázdnin Litomyšl opustit.

Část legionářů se rozešla, hlavně po osmém dni měsíce června, kteréhož se setník Jehlička s kolegy, profesory, měšťany i dívkami vlasteneckými loučil veřejnou řečí.

„Slavní otcové, předkové naši, které vražedlná cizinců a vlasti naší zhoubců ruka do hrobek sklátila, vám přísahám ve jménu svých spolubratrů, věrní jsme synové vaši, že práva českému národu nově vydobytá statně a věrně hájiti budeme, že skutkem dokážeme, že jazyk a zvyky své ctíti a národnost i chrabrou pravicí, kdyby toho bylo třeba, zastávati chceme!“

Nejedna panenka zaslzela, když stateční filosofové se rozcházeli. Lenka i Márinka byly spokojenější. Ještě skoro dva plné měsíce, než nastane rozloučení!

Ale tu pak druhý svátek svatodušní, dvanáctý červen, osudný, nešťastný den!

Dne 13. června došly do Litomyšle hrozné zprávy, jež všechny pobouřily. „V Praze vypukla revoluce, staroslavné město vydáno všanc. V hrozném tom zmatku drancují a plení nevázané roty, všecko je narub a není sdostatek prostředků a sil, jimiž by pořádek a kázeň byly navráceny!“

Podobné zprávy, plné strašných podrobností, rozlétly se bleskem po celém městě. Na Bělidle sešel se valný počet měšťanstva, především gardisté a ostrostřelci. Doneseno, že z venkova přichází ohrožené Praze pomoc, a tu po delší debatě dohodli se také, že se vydají ku Praze. Předtím však vysláno několik předních měšťanů k nejbližší stanici železniční, vyzvědět, jak se věci mají a jde-li z jiných míst Praze pomoc. Zvečera odjeli, záhy zrána se měli navrátit. Prve nežli se všechen dav z Bělidla rozešel, odebrali se odtud dva filosofové, když byli nejhlavnější vyslechli. Šli spolu vážně rozmlouvajíce. Před domem slečny Elis si srdečně stiskli ruku. Vavřena zamířil k zámku, Frybort do bytu, kdež zastal slečnu ulekanou, postrašenou a s ní Márinku. Obě naléhaly na filosofa otázkami. Zarazilo je, že Frybort, ač nikterak sklíčený, přece jen byl vážnější než jindy. A když vše dopověděl, zbledla slečna Elis a Márinka, zmlknuvši, ohromená, dala se do pláče. Plakala chvíli a bylo slyšeti za pláče:

„Vy mne nemáte rád – vy můžete jen tak odejít –“

Frybort, přivinuv ji k sobě, těšil ji, jak mohl, že to svatou jeho povinností, že tak Vavřenovi slíbil.

I Elis jej zdržovala; ale důvody její, že co tam on sám pořídí, co tomu otec řekne, i prosby Márinčiny nic nezmohly.

V zámeckém parku stála Lenka s Vavřenou. Něco jí důvěrně a tiše vypravoval. Ubohé děvče zbledlo za řeči; když pak domluvil, mlčela chvíli, hledíc sklopeným okem do země. Byla klidna, jako socha, ale socha smutku. Na tváři bylo viděti, že u vnitru jejím bolestný zápas.

Pak, vzhlédnuvši k němu zaroseným zrakem, podala mu ruku.

„Nemůžete jinak jednat, je to vaší povinností, jděte –“

Hlas se jí chvěl, a rázem umlknuvši, sklonila hlavu na jeho rameno a zaplakala.

Byl to smutný večer, smutná noc. Dlouho bylo viděti světlo u slečny Elis; po půlnoci zaskřípaly domovní dveře, ze kterých vyšli dva mužové. Nahoře v pokojíku plakala domácích Márinka a slečna Elis se modlila. V komůrce své bděla Lenka. Před ní ležely rozevřené knížky a v nich modlitba za vlast, psaná rukou strýcovou. –

Záhy zrána, ještě za šera, vracela se tryskem deputace měšťanská, aby pověděla, co na dráze viděla a slyšela.

Nevšimla si Fryborta a Vavřeny, kteří chvatně kráčeli tam, odkud přijížděla.

Deputace dojížděla města, ale tu již potkávala čety gardistů a ostrostřelců, kteří, nedočkavše zpráv, rázem se rozhodli vytáhnouti Praze na pomoc. U hostince Babky již stály vozy, na nichž naloženy potrava a všechny potřeby té malé měšťanské armády. Zprávami svými, kterých na dráze nabyli, nezvrátili ji vyslaní měšťané, ano potvrdili, že všemu tak a že gardy měst českých táhnou ku Praze. Dali se na pochod.

* * *

Tou dobou pásal se také aktuár Roubínek dlouhým svým starožitným palašem na obranu matičky Prahy. Žižka a císař Josef byli podle něho také vlastenci, ale takhle zajisté meč si nepřipínali. Roubínek byl bledý, strachem ztrnulý, a dlouho to trvalo, než sobě řemen zapjal. Sklíčenost jeho množil zármutek i pláč manželčin i dceřin.

Ó, srdce neměl hrabě Žorž! Uslyšev, že v Praze nastalo bezvládí, že majetek a životy občanů nejsou jisty, že garda litomyšlská i z jiných měst vyšla hlavnímu městu na pomoc, rozkázal své zámecké obraně, aby narychlo se ozbrojila a na pochod do Prahy se připravila.

Herodese králi! Tys ukrutnější nebyl, dada novorozeňátka betlemská, černá i bílá, do jednoho povražditi.

Pan aktuár, pořádný občan, úředník, jemuž všechen nepokoj a nepořádek hrůzou byly, ten se měl chopiti zbraně proti lecjaké luze, měl do ní stříleti! A chytnou-li jej, jak naloží s ním ti divocí, rozzuření rebelanti? Na lucernu ho pověsí, břicho mu rozpárají. Čím se provinil, že on, ten nejklidnější, nejpořádnější občan musí lidskou krev prolévat? Ó tichý pokoji, pohodlná lenoško a ty, Herodese králi, sbohem, snad více vás nespatří, snad u vás si nikdy již neodpočine, nepohoví.

Objímal manželku, dceru, bled, maje své ledové oči plné slz; klopýtal po schodech dolů a palaš jeho řinčel o ně.

Na zámeckém dvoře stála sešikována garda hraběte Žorže. Všickni úředníci vyzbrojeni, na pochod připraveni. Kolem manželky, děti, známí.

Hrabě přichází, teď snad dá rozkaz. Ale zastaviv se u vrchního, rozmlouvá s ním; oba hledí k mýtské silnici. Hrozná chvíle. Hrabě vyslal zvláštního posla, aby důkladně vyzvěděl, jak se věci mají. Nejde, nevrací se; snad bude hrabě netrpěliv a dá zatím rozkaz k pochodu. Ó kdyby bůh dal a posel přišel a přinesl dobrou novinu! Roubínek povzdychuje obrací oči své po rodině – vtom uřícený, udýchaný posel – Vypravuje něco hraběti, ten se vyptává. Oči všech upřely se na to skupení. Roubínek nedýchal – a teď – Hrabě se obrací ke gardě a oznamuje, že ho došla jistá, určitá zpráva, že v Praze vypukla revoluce, že je tam hrozný zmatek. Roubínek ztrácel všechnu naději. Půjdou, půjdou!

Ale že lid se chopil zbraně proti císařskému vojsku, oznamoval hrabě, a proti tomu on že bojovati nebude, nechť tedy gardisté se rozejdou po svém úřadu a povolání.

To bylo tak neočekávané, že ani Roubínek tolik radostí nemohl pojmouti. Tolik nenadálých převratů a přechodů, že ani nemohl výraz dáti své radosti. Vytrhl se nejprvněji z řady, a zapomenuv na svou vážnou chůzi, pospíchal k manželce a dceři. Již na schodech strhl čapku a odepínal šavli. Pak sklesl unaven do své lenošky, ale jen málo mluvil.